Tajemství ženy od Zlatého koně

Jaroslav Brůžek: Byl to náhodný objev. Když jednou při těžbě v blízkém lomu odstřelili skálu, objevila se v ní díra, a zvědaví zaměstnanci lomu do ní vlezli.

Lidé se někdy domnívají, že jeskyně byla kdysi obydlená, ale není to pravda, ona totiž nebyla ani přístupná. Ta žena se do ní musela dostat z povrchu země, nějakým komínem, který byl tenkrát spojený s vnitřními prostorami, ale následně se uzavřel. Ale jestli tam spadla, někdo ji tam strčil, nebo se tam dostaly už jen její kosterní pozůstatky, to nevíme.

Petr Velemínský: Archeologický výzkum v Koněpruských jeskyních začal tedy celkem náhodně v roce 1950 a trval tři roky. Kromě zlomků této lebky byly později nalezeny i části tří žeber a pět obratlů. Protože kosti byly rozházené a nejednalo se o klasický pohřeb, vědci si nejdřív mysleli, že jsou to pozůstatky více jedinců.

Antropolog Emanuel Vlček tenkrát dospěl k přesvědčení, že lebka je starší třiceti tisíc let, tedy že nález spadá do období, z kterého máme v Evropě velmi málo pozůstatků. Po skončení výzkumu to bylo několikrát publikováno, ale dál se tomu nevěnovala příliš velká pozornost. Bylo to podmíněno i tím, že archeolog František Prošek v roce 1958 zemřel.

PV: Zájem o nález se obnovil v 90. letech minulého století, díky archeologu Jiřímu Svobodovi z Archeologického ústavu Akademie věd ČR, který tenkrát spolupracoval i s Emanuelem Vlčkem. Tehdy se uskutečnilo také první radiokarbonové datování.

Jenže výsledek ukázal, že lebka je stará „jen“ třináct tisíc let. To bylo samozřejmě nemilé překvapení, především pro Emanuela Vlčka, protože se nepotvrdilo, v co doufal a o čem byl přesvědčen.

Navzdory tomu mladšímu datování se však pořád jednalo o nejstarší nález pozůstatků člověka na území Čech. Na počátku třetího tisíciletí bylo k tomuto výzkumu vydáno několik publikací, tím byla tato kapitola uzavřena a zájem o nález opět trochu opadl.

PV: Před rokem 2010 jsme v Národním muzeu začali chystat nové expozice, jejichž část bude věnována právě vývoji člověka. S Jaroslavem Brůžkem jsme se tehdy dohodli, že budeme věnovat pozornost i tomuto nálezu.

A protože jsme chtěli, aby byl podle lebky vytvořen i „živý“ model člověka, bylo potřeba nejdřív domodelovat její chybějící část.

Lebka je celkově zachovaná jen z necelé poloviny, to platí i o obličejové části, která je pro rekonstrukci zásadní.

Na základě průměrných metrických dat jedinců ze svrchního paleolitu ji domodelovala tehdejší studentka antropologie Rebeka Rmoutilová. Kosterních pozůstatků z té doby samozřejmě není moc, ale díky dřívějším výzkumům a databázi s nimi lze pracovat a vycházet z nich.

Následně Rebeka Rmoutilová také porovnala i zachovanou část lebky po morfologické stránce s nálezy, které jsou mladší a starší než třicet tisíc let. A došla ke stejnému závěru jako Emanuel Vlček, že by měla být starší.

Na základě této práce jsme proto oslovili Institut Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Jeně, konkrétně jeho ředitele Johanese Krauseho, aby se pokusili z kostí izolovat DNA a nález datovat genetickou metodou.

JB: Takových pracovišť je jen několik málo na světě, dají se spočítat na prstech jedné ruky. Jde o velmi specializovaný výzkum, který je náročný na vybavení i finance.

Abyste si spolu se čtenáři mohla udělat představu: Když jsme s Petrem Velemínským v Jeně odebírali vzorek z kosti, byli jsme oblečení v několika speciálních kombinézách, které se potom musí zlikvidovat.

Odběr je nutné udělat v jiné laboratoři než v té, kde se pak vzorek analyzuje. Musí tam být zajištěno i speciální prostředí, podtlak, UV lampy a podobně. A to všechno jen proto, aby se vzorek nekontaminoval naší současnou DNA, která tu kolem nás všude poletuje.

PV: S řadou českých genetiků jsme samozřejmě už předtím spolupracovali. Mají znalosti, ale nemají potřebné vybavení, a tak mohou v rámci řetězce všech nutných činností při výzkumu zajistit jen jeho dílčí část. Jsou ale schopni s takovými vybavenějšími mezinárodními pracovišti spolupracovat - a také to dělají.

Kromě toho, na výzkumu naší lebky Zlatý kůň spolupracovalo sedm lidí, a tolik odborníků tady v Česku ani není. Mám na mysli samozřejmě ty, kteří se věnují genetickému výzkumu minulých populací, ne současné genetice.

JB: Ale záměr udělat genetickou analýzu nebyl prvotní. Náš původní a hlavní cíl byl, aby návštěvníci Národního muzea mohli vidět nejstarší nález moderního člověka na území Čech v lidské podobě, tedy rekonstruovanou podobu té pravěké ženy.

JB: Radiokarbonová metoda nebyla špatná. Jenže lebka byla podle dobových zvyklostí konzervována klihem z hovězích kostí.

Princip této metody spočívá v tom, že se z kostí vytěží kolagen, který se potom použije k analýze a datování. A v odebraných vzorcích byl bohužel přimíchán kolagen z klihu, takže tím se vzorek výrazně „omladil”.

I proto datování s pomocí radioaktivního uhlíku nedávalo jednoznačné výsledky, vždy vyšlo trochu jinak.

PV: Dnes by se nám to nestalo, protože máme k dispozici syntetický materiál, ale tenkrát se používala všude na světě konzervace klihem.

Ti pánové to tedy tenkrát udělali všechno dobře, v rámci možností dokonce výborně. Kosti však byly v době nálezu ve špatném stavu, silně navlhlé, a tak konzervaci udělali velice razantně.

Do klihu je ponořovali. Po letech se teď ukázalo, že byly naimpregnované opravdu důkladně, skrznaskrz.

PV: V podstatě ano, tehdy se podobně postupovalo i s jinými nálezy, což dnes představuje limit pro další analýzy. Věda jde ale pořád dopředu a v budoucnosti už to na překážku nemusí být.

JB: Stejné problémy měli nedávno belgičtí kolegové s neandertálskými zuby z jeskyně Spy. Také oni zjistili, že jim překáží příměs nějakého konzervačního činidla, a nakonec se ukázalo, že zuby jsou mnohem starší, než se dosud myslelo.

Zřejmě si budeme muset přiznat, že některé nálezy, které už máme časově zařazené, mohou být mnohem starší. Ne všechny, ale některé ano.

JB: Například dosud jsme se domnívali, že neandertálci vyhynuli asi před pětadvaceti tisíci lety, ale díky zjištění belgických kolegů se ukazuje, že to mohlo být třeba o deset tisíc let dříve.

Je to tedy zatím první vlaštovka, bylo to publikováno až po našem letošním článku o Zlatém koni a vědci se tím teprve začínají zaobírat.

JB: Snad ne. Pokud by kvůli tomu byly starší nálezy masivně přezkoumávány, bylo by to špatné.

Každý odběr je totiž invazivní, kosti poškozuje, a v našem zájmu je, aby zůstaly zachovány budoucím generacím vědců v co nejlepším stavu. Vždyť kde bude genetika za sto let a co všechno bude moct zjistit...

PV: Můžeme sice očekávat, že se některé nálezy přehodnotí, ale nebude to hned, půjde to pomalu. Vždyť jen ten náš výzkum, tedy i s morfologickou analýzou a domodelováním lebky, trval celkem asi pět let.

JB: Nálezů, kde byla udělána genetická analýza, není dohromady víc než deset. A když je roztřídíme na dvě skupiny, které dělí poslední doba ledová, tak těch pocházejících z období před ní je strašně málo.

Až do letoška, kdy jsme publikovali výsledky našeho výzkumu Zlatého koně, byla nejstarším geneticky určeným nálezem mužská stehenní kost z lokality Usť-Ishim v západní části Sibiře. Pak je tu několik nálezů z Rumunska a Bulharska, které jsou přibližně stejně staré jako Zlatý kůň.

JB: Informací z této doby máme strašně málo a skládáme je jako mozaiku, abychom pochopili, jak jsme se vyvíjeli a jakým způsobem se rozrůznily jednotlivé lidské populace do dnešní podoby.

Donedávna jsme se domnívali, že moderní člověk přišel z Afriky do Evropy jen jednou, ale genetický výzkum této lebky dokázal, že to bylo vícekrát, ve více migračních vlnách. Žena ze Zlatého koně totiž nemá žádné genetické vztahy k lidem, kteří dnes na světě žijí. Její linie zanikla.

Dozvěděli jsme se také, že se předci ženy od Zlatého koně mísili s neandertálci, kteří naopak pocházeli ze západu, z Evropy. Dříve jsme se domnívali, že k tomuto mísení došlo na Předním východě, kde se obě populace při své migraci setkaly, ale teď už víme, že se mísily mnohem častěji a na mnohem větším areálu.

Dříve panoval názor, že lidé se vyvíjeli postupně, ale dnes jsme si už jistí, že vývoj byl mozaikovitý. Na Zemi žilo v určitou dobu na jednom území více druhů lidí, kteří se mezi sebou vzájemně mísili.

PV: Díky tomuto mísení s neandertálci byla lebka od Zlatého koně nakonec úspěšně geneticky datována, protože obsahovala sekvence neandertálské DNA určité délky.

Čím je totiž jedinec chronologicky mladší, přesněji řečeno více vzdálen od doby mísení jeho předků s neandertálci, tím jsou neandertálské úseky v jeho DNA kratší. Mimochodem, současný Evropan má zhruba 2-3 % neandertálské DNA.

JB: Zajímavé také je, že nálezy z Bulharska jsou přibližně stejně staré jako Zlatý kůň, ale geneticky se liší a mají vazbu s dnešními lidmi z Dálného východu.

To znamená, že během těch čtyřiceti tisíc let se tihle lidé posunuli z Bulharska do Asie, ale co se s nimi během té doby dělo, nevíme. Někam se vytratili.

Žena od Zlatého koně tedy pocházela z lidí, kteří tady u nás žili už před tímto rozdělením na evropské a asijské populace.

PV: Samozřejmě kolem toho panují různé teorie. Jedna z nich říká, že v době kolem čtyřiceti tisíc let před naším letopočtem někde u Neapole vybuchla sopka, což mohlo ovlivnit klima v Evropě na několik desítek let.

Tato událost mohla i přispět k vymření neandertálců. Teorii nahrává ale i to, že nálezů z období 40-35 tisíc let je velmi málo, téměř žádné.

PV: Ona bude podobná i odpověď. Ve světě není moc sochařů, kteří spolupracují s paleoantropology a kteří se intenzivně zabývají tvorbou modelů našich předchůdců.

O přípravě nových expozic Národního muzea se rozhodlo již před rokem 2008. Když jsme byli v roce 2010 na kongresu v USA, setkali jsme se tam právě s Élisabeth Daynès. Patří k jedněm z mála, kteří se věnují hyperrealistické rekonstrukci člověka.

V Česku tehdy takovéto modely nedělal vůbec nikdo. Později se to sice změnilo, v Moravském zemském muzeu je vytváří sochař Ondřej Bílek a antropoložka Eva Vaníčková. Jenže oni začínali až někdy v roce 2016 a my jsme tu zakázku zadávali dlouho předtím.

Pro nové expozice budeme potřebovat také devět nebo deset modelů, což je už docela velká práce, kterou je schopno splnit jen větší zavedené studio.

JB: Během života jsem v muzeích viděl už celou řadu nejrůznějších pokusů o přiblížení, jak lidé v minulosti vypadali, z kterých šel až strach, jak byly nepovedené.

Élisabeth Daynès má ale svá díla v řadě nejlepších světových muzeí, její práce je tedy už dobře prověřená. Když přijdete do jejího ateliéru, sedí tam Albert Einstein, kterému byste měla chuť podat ruku.

JB: Rekonstrukce podoby podle kosterních pozůstatků začaly sochařskou školou, jejím zakladatelem je profesor Gerasimov, akademický sochař a antropolog. Je to záležitost 50. let minulého století, ale pořád ještě se používá.

S rozvojem výpočetní techniky časem vznikly různé programy, ale většinou se používají na komerční bázi a slouží hlavně k identifikaci soudním specialistům. My nepoužíváme žádný, protože ho nemáme. Ale ani není důvod pořídit si ho. Není to podstata našeho bádání.

Rekonstrukce podoby je vedlejším produktem našeho studia a je důležitá hlavně pro muzea, která se snaží o co největší přiblížení veřejnosti.

Pokud ale vím, Élisabeth Daynès spolupracuje s jedním forenzním antropologem z Paříže a ten navrhl software pro soudní lékařské expertizy. Základní informace má tedy od něj a měkké tkáně nanáší podle nějakého vzoru známého ze studií anatomie.

Jenže sama víte, jak se může člověk proměnit, když zhubne, nebo naopak přibere. Takové okolnosti z kostí ani z DNA nepoznáte, takže musíte stejně použít nějaké průměrné hodnoty.

PV: Na základě spolupráce s antropology sochařka tedy vychází z podobných pravidel, jaká platí pro soudní medicínu, samozřejmě jen v rámci toho, co je dnes možné.

Například dříve patřila barva vlasů do oblasti umělecké představivosti, ale dnes nám to genetika dokáže říct přesně. Právě díky našemu genetickému výzkumu jsme zjistili, že žena od Zlatého koně měla tmavou pleť, vlasy i oči, byla tmavší než například Siciliáni.

Tyhle nové poznatky sochařka samozřejmě využije a model podle nich ještě upraví.