Tajemství Kohnova mlýna: unikli vrahové spravedlnosti?

Všechno začalo 4. února 1925 večer v třebíčské knajpě U Schwarzů, lidově zvané V P*deli. „Já bych klidně mohl říct, kde jejich mrtvoly jsou! Jen ať se zeptají Fejty,“ blábolil řádně pod parou negramotný cihlářský dělník Karel Dvořáček, dvanáctkrát trestaný pro krádeže.

Řeč byla o truhláři Matoušovi a hodináři Bartolomějovi Polických: dvou postarších podivínských bratrech, kteří se už pěkných pár let pohřešovali.

Jak vypověděla Matoušova snacha Antonie, tchána viděla naposledy počátkem února 1919, když mu před měnovou reformou pomáhala spočítat bankovky ke kolkování. Šlo asi o pět tisíc korun, což byly docela slušné peníze. Poté se po obou bratrech slehla zem.

Dvořáčkovo opilecké blábolení neušlo pozornosti. Hned druhý den byli pro podezření z loupežné vraždy zatčeni manželé Anna a Karel Dvořáčkovi, Josef Fejta, jeho otec a starší bratr, oba Janové, Jaroslav Kunst s otcem Josefem, Tomáš Mašek a Josef Kment.

Až na posledně zmíněného šlo o obyvatele bývalého Kohnova mlýna, jenž byl v té době adaptovaný na činžák pro městské chudé.

Dvořáčkovi, Fejtovi a Maškovi žili v prvním poschodí vedle sálu, kde měl Matouš Polický truhlářskou dílnu, Kunstovi v přízemí. V „šalandě“ vedle nich si zařídil bydlení Josef Fejta. Do jeho komůrky se chodilo oknem, protože dveře byly zatlučené. A o Vánocích 1918 se k němu přistěhovali bratři Poličtí, neboť velký horní sál nešel vytopit, takže v něm mrzli.

Byla to podivná cháska: jedni z nejnuznějších ve městě. Sotva se uměli podepsat, zato trestní rejstřík měli mnozí pestrý. Kradli, na co přišli: domácí zvířata – nejčastěji prasata, ale nepohrdli ani kůzlátky či krocany –, cigarety, peřiny, pytle s cukrem, hrnec sádla… Nevyhýbali se ani násilí. V noci na opuštěném místě byste je určitě potkat nechtěli.

Hlavním podezřelým byl dvaatřicetiletý, dvakrát trestaný Josef Fejta, který se živil opravami a šitím bot. Kůže na ně – kradené, jak jinak – kupoval od Dvořáčkových. Jako obviněný a zároveň korunní svědek potom vystupoval Josefův bratr Jan, taktéž obuvník.

Osmačtyřicetiletého Karla Dvořáčka jsme představili už v úvodu: ten se vraždou pochlubil v hospodě. Původní profesí pokrývač, v době vyšetřování však už pracoval jako pouhý nádeník, neboť mu – podle slov jeho ženy –„kostižer znemožňoval vykonávat povolání“.

Mezi obviněnými byl dále šestašedesátiletý otec bratří Fejtů Jan a sousedé z mlýna: Jaroslav Kunst, jeho otec Josef a Tomáš Mašek, vyučený řezník, jehož bohatá kriminální minulost vyvrcholila desetiletým vězením. Poslední uvedený, Josef Kment, to měl ke Kohnovu mlýnu co by kamenem dohodil: bydlel hned naproti, v místech, kde je dnes autobusové nádraží.

Nejvíc pozornosti ovšem u soudu budila jediná obviněná žena, třiapadesátiletá Anna Dvořáčková: zcela negramotná, několikrát trestaná matka jednadvaceti dětí, z nichž v době procesu žilo pouze šest. „I kdyby ze mě pásy řezali, tak ničeho neprozradím, co se odehrálo!“ prohlásila před výslechem.

Zatímco ostatní kličkovali a měnili výpovědi, ona trvala od začátku na svém: „Jsem úplně nevinná! Všechno to, co zde udáváte, je vymyšlená lež. Já o ničem nevím.“ U toho zůstala až do své smrti.

První kolo výslechů proběhlo 5. února 1925. Josef Fejta se při něm snažil shodit vinu na manžele Dvořáčkovy. O pár dnů později však obrátil: „Poněvadž vidím, že mně to nepomůže, když neudám úplnou pravdu, chci se nyní ke všemu kajícně přiznati…Vraždu bratrů Polických jsme provedli pouze my tři, a sice já a manželé Dvořáčkovi, abychom se jejich peněz zmocnili,“ vypověděl do protokolu s tím, že „nejvíce naléhala Dvořáčková“.

Mezitím ovšem z výslechu ostatních zatčených vyplynulo, že se v touze po cizích penězích na vraždě podílel skoro celý mlýn. „Dnes si dej dobrý pozor na sebe, budeš mít asi špatnou noc,“ varoval prý Matouše v úterý 11. února 1919 Jan Fejta starší. „Já mám beztoho strachu dost, nemohu celé noci spát,“ odvětil truhlář. Bál se právem. Byla to jeho poslední zaznamenaná slova.

Druhý den odpoledne přišla do šalandy Dvořáčková s hrncem čaje a litrovou lahví rumu. Velkoryse bratry hostila, zatímco Jan Fejta starší držel stráž na chodbě. Náhle dal znamení k vraždě: pískl a zvedl ruku. Vzápětí se kumpáni vrhli na podnapilé oběti, utloukli je sekerami a klacky. Za vraždu byl odsouzen Josef Fejta a manželé Dvořáčkovi, nelze však vyloučit ani účast Jaroslava Kunsta. Jeho otec Josef a Jan Fejta mladší prý „jen“ přihlíželi.

Mrtvoly spustili oknem na dvůr, složili do kanálu, který původně přiváděl vodu k mlýnským kolům, a zahrnuli hlínou a kamením. Peníze si rozdělili a po okolí rozhlásili, že bratři odešli za lepším životem do zahraničí.

Zároveň s výslechy probíhalo pátrání přímo na místě činu. Po třech dnech byly v klenuté stoce pod dvorem v hloubce necelých tří metrů nalezeny ostatky dvou lidí. „Dělník zavadil krompáčem o pravou ruku mrtvoly. Brzy potom byly odkryty dvě mrtvoly ve značném stupni rozkladu. Přikrýval je mimo písku malý železný nosník, jímž byly zatíženy, a velké kameny.

Oba mrtví leží podle sebe, jsou v šatech, jeden z nich má vysoké boty, druhý nízké šněrovací, na první pohled jsou viděti smrtelné rány na lebce. Jedna je rozštípnuta sekerou, druhá rozbita topůrkem,“ popsaly Lidové noviny. Těla byla identifikovaná jako Matouš a Bartoloměj Poličtí.

A my právě teď stojíme před třebíčským domem v ulici Na Potoce 19, kde se hrůzné divadlo odehrávalo. Dnes už je přestavěný, takže si původní stav můžeme jen představovat. Dovnitř nás pouští jeho obyvatelka Pavla Petříčková. Procházíme s ní kolem sklepa s kójemi oddělenými dřevěnými prkny: tam někde bývala šalanda, v níž bydlel Josef Fejta s bratry Polickými.

Chodbou, která si zachovala původní barokní klenutí, pokračujeme až na zanedbaný dvorek, ohraničený z jedné strany vysokou zdí a z druhé domem. Tehdejšímu dramatu nic nenasvědčuje, místo působí poklidným dojmem. „Tady bylo všechno odkopané. Ložnici máme hned nad místem, kde se našly mrtvoly,“ ukazuje Pavla Petříčková ke zdi bývalého mlýna, podél níž vedl náhon.

Není divu, že věří na duchy. „Cítím v bytě něčí přítomnost. Dveře u nás pravidelně bouchají, i když není vítr. Mám pocit, že za mnou někdo stojí, ale když se otočím, nikdo tam není,“ vypráví paní Petříčková. Vracejí se na místo vraždy neklidní mrtví, jimž se nedostalo spravedlnosti? Kdo ví… Obětí bylo totiž možná ve mlýně daleko víc.

Druhý den výslechu Karel Dvořáček vypověděl, že před bratry Polickými zavraždil šest polských židů: čtyři muže, mladíka a dívku. První tři zabil společně s Josefem Fejtou, ty zbývající s Jaroslavem Kunstem. Vraždili zřejmě v dílně v prvním patře, kde má nyní byt paní Petříčková.

Židé bydleli v bývalé škole, sousedící s Kohnovým mlýnem. Scénář byl vždy podobný: Vrazi nalákali oběť do mlýna pod záminkou opravy bot, jeden ji uhodil sekerou do hlavy, druhý dobil klackem. Jan Fejta starší nebo Anna Dvořáčková obvykle hlídali, aby je při činu nikdo nevyrušil. Okradené mrtvoly prý házeli do kanálu pod mlýnem.

Jenže strážníci překopali celý dvůr, a žádné další lidské ostatky nenašli. Teprve pak si Dvořáček vzpomněl, že vlastně mrtvoly rozřezali na kusy, dali do pytlů a ty hodili v noci – zatížené kameny – do hluboké tůně řeky Jihlavy pod třebíčskou nemocnicí.

Vzápětí přišla rána z čistého nebe: Jan Fejta mladší vypověděl, že obyvatelé mlýna maso zavražděných židů nasolili a naložili do pěti škopků, zatímco v řece skončily pouze kosti.

„Řezník Mašek nejprve uřízl oběti hlavu, pak ruce, nohy a to ostatní. Masité části u nohou a rukou odřezával a házel do kýblu, který pak Kment odnesl. Když mrtvolu rozsekali na menší kusy, odnesli je v dece do Kmentová domku, který udil a prodával uzené maso dál, a myslím, že jedli i maso těch zavražděných… Mělo bělejší barvu, a tudíž rozhodně nemohlo jít o maso koňské, které je načervenalé,“ popsal do protokolu události ze září 1918.

K obvinění z úkladných loupežných vražd přibylo hanobení mrtvol a kanibalismus. Tisk šílel. „Jaká ohavnost! Jestli kdo byl před šesti lety v Třebíči a dal si tam guláš, kdo ví,“ naznačoval brněnský deník Rovnost.

Co se ovšem ve mlýně doopravdy stalo, zůstává dodnes záhadou. Obvinění měnili výpovědi někdy i třikrát ve dvou dnech. „Jsem úplně nevinný. Doznání v Třebíči učinil jsem pouze proto, poněvadž mě četníci dvakráte ztloukli pěstmi a jeden četník i koženou kabelou,“ tvrdil Dvořáček před krajským soudem v Jihlavě.

Podobně se hájil i Jan Fejta mladší: „Co jsem vlastně v Třebíči vše udal, to nevím. Byl jsem velmi rozčilen a zastrašen. Teprve nyní jsem klidný a chci skutečně podle pravdy celou věc vylíčiti. Hned zprvu podotýkám, že jsem při tom nebyl, jak se pachatelé domluvili, kdy a jakým způsobem se bratři Poličtí zabíti mají.“

Jisté je, že židé, kteří uprchli z polské části Haliče před válkou, představovali ideální oběti. Chudí, v černých kaftanech, s podivnými klobouky a pejzy vzbuzovali nevoli už svou odlišností. Navíc lichvařili s potravinami a vyhýbali se úřední evidenci, aby nemuseli narukovat. Oficiálně jich žilo na Třebíčsku kolem stovky, ve skutečnosti skoro šestkrát tolik.

Dohledat konkrétní osoby nebylo reálné. A tak šlo nakonec do ztracena i pátrání po zmizelých členech rozvětvené židovské rodiny Pommeranzových z Varšavy, které příbuzní po válce v Třebíči marně sháněli.

Za sedm let proteklo Jihlavou hodně vody. Přestože bdělí občané volali strážníky ke každé kosti vylovené z řeky, posudek soudních znalců zněl vždy stejně: „Neběží o kosti lidské.“ Ostatně, tak moc se zase po ostatcích uprchlíků nepátralo. Mladá Československá republika nechtěla kauzu rozmazávat. Stačilo, že se o ni zajímaly rakouské a německé noviny jako Arbeiter Zeitung, Der Tag, Arbeiterwille, Volksfreund nebo Morgenpost či americké Batavia Times nebo baltimorský Telegraf.

Hlavní přelíčení před jihlavským soudem začalo 22. října 1925. Žalobce vůbec nepochyboval o tom, že k vraždám a kanibalství ve mlýně docházelo. „Pověsti o zavraždění bratřích Polických a polských uprchlíků-židů nebyly klamné,“ konstatoval.

Vinu nesli podle něj různým dílem všichni obvinění, nejvíc však Anna Dvořáčková. „Tvrdím o této ženě, že byla zloduchem Kohnova mlýna. Je na vás, abyste ji podle tohoto přesvědčení, které sdílíte, odsoudili ku památce těchto dvou lebek, které prosí o potrestání viníků,“ apelovala obžaloba. Lebky bratrů Polických byly totiž očištěny, vyvařeny, zbaveny měkkých tkání, vysušeny – a po celou dobu přítomny přelíčení jakožto předměty doličné.

Ve zmatečném soudním řízení házeli obžalovaní vinu jeden na druhého a popírali předchozí výpovědi. Josef Kment zarputile tvrdil, že neobchodoval se žádným masem, natož s psím, přestože vyšetřování doložilo, že byl za nepovolený obchod s masem dvakrát trestán. Ostatně konzumace psů nebyla v nuzných letech na konci války ničím neobvyklým.

Jan Fejta mladší, korunní svědek, který při vyšetřování nejvíce spolupracoval, nakonec předstíral „magorství“, neboť byl ve válce raněn do hlavy. Přesto soud považoval předchozí výpovědi za bernou minci a nepředvolal lékaře, aby přezkoumali jeho zdravotní stav.

Rozsudek padl 30. října 1925. Josef Fejta, Karel Dvořáček a Anna Dvořáčková byli odsouzeni za úkladnou loupežnou vraždu bratří Polických k trestu smrti, jenž jim byl milostí prezidenta republiky zmírněn na těžký doživotní žalář. Jan Fejta mladší vyfasoval za podílnictví na loupeži desetiměsíční žalář. Do jeho trestu byla ovšem započítána vazba, tudíž ve vězení pobyl jen pár týdnů.

Josef Fejta strávil za mřížemi zbytek života – kromě tří dnů. V úterý 25. srpna 1936 uprchl z práce na statku v Liticích u Plzně, ovšem už ve čtvrtek byl dopaden. Přestože si při útěku dokázal sehnat nové šaty a revolver, překvapili ho četníci v jedné chebské hospodě tak náhle, že nestačil zbraň vytáhnout. Oběsil se ve své cele v listopadu téhož roku.

Anna Dvořáčková žádala opakovaně o prominutí zbytku trestu, celkem osmnáctkrát. „Nevinně trpím přes třináct let,“ stěžovala si v srpnu 1938 a dovolávala se „posledních zbytků svědomí a citu k trpícímu člověku“. Marně. Zemřela v trestnici pro ženy v Řepích v září 1939 na rakovinu žaludku. Jako jediný z trojice doživotně odsouzených se podmínečného propuštění dožil její manžel Karel Dvořáček, a to v červenci 1948.

Tomáš Mašek, Josef Kment, Josef Kunst a Jan Fejta starší byli osvobozeni, neboť vraždy židovských uprchlíků se nepodařilo prokázat. Unikli tedy někteří vrahové spravedlnosti? A došlo v Třebíči ke kanibalství? To už se nikdy nedozvíme.