Tajemný zmrzlík z Vamberka: Mumie, která straší mnohé dodnes

„Stojí opřen o kamennou zeď a zčernalá sesychající kůže mu v obličeji vycenila děsivý škleb. Je i ve své neživosti statný, hrozivý, a dokonce jakoby nemrtvý. Stojí tu, co stráž nad smrtí ostatních, a čeká. Čeká, až přijde znovu čas, kdy budou lidé potřebovat hrdiny,“ píše badatel Leoš Drahota na webu Moskyt.

Řeč je o Bohuslavu z Chrastu, majiteli Vamberka za dob vlády Vladislava Jagellonského. Ještě se k němu dostaneme, napřed však vysvětlení málo známého slova: „fext“ (též fekst, fajks či fex) pochází zřejmě z německého „kugelfest“, tedy člověk nezranitelný kulí. Po česku byl zván také „zmrzlík“, po hanácku „omraženec“.

Pověrčiví lidé tímto výrazem označovali osoby s nadpřirozenou schopností vyléčit vlastní rány, jejichž tělo se bránilo rozkladu i po smrti. Jak popsal spisovatel Jan Morávek v románu Divočina, „fexta nic nezraní, ani ostří nože, ani kule z pušky, a po smrti nezetlí a kosti drží stále pohromadě“.

Podle pověsti z Rychnova nad Kněžnou, kterou zachytil spisovatel Stanislav Dvořák, přicházeli tito nezmaři na svět výhradně v neděli a rodili se v „košilce“. Pokud ji z nich porodní bába sloupla a spálila, vyrostli v obyčejné lidi. Když ji však zašila novorozeněti do podpaží, stal se z chlapce muž nadlidské síly, jenž se dožil dvojnásobku obvyklého věku a jehož tělo po smrti nezetlelo. Občas se dokonce znovu probralo k životu, což se v 17. a 18. století údajně stávalo.

Mohou mít pověsti pravdivé jádro? Mohou…

V ochranné „košilce“ neboli vnitřním plodovém obalu (amnionu) se rodí přibližně jedno dítě z osmdesáti tisíc. Obvykle jde o průvodní jev předčasného porodu, mnohé starověké kultury ho však považovaly za šťastné znamení pro miminko. Plodový obal sám o sobě pak byl ceněným talismanem: námořníky chránil před utonutím, nosil štěstí právníkům a usnadňoval skon umírajícím.

Také náhodná mumifikace ve vhodných přírodních podmínkách – mrazem, vysušením v písku, bez přístupu vzduchu v bažině – je známý proces. A uměle zachované lidské ostatky, jež nepodlehly rozkladu, se taktéž stávaly zázračnými amulety: práškem z rozemletých mumií se léčilo vše od zánětů přes kašel po bolestivou menstruaci. Mumiemi se hnojily pole a vinice, sloužily jako přísada do barevných pigmentů (ceněná načervenalá mumiová hněď), vyráběly se z nich vonné tyčinky a františky.

Pochopitelná je i touha po nezranitelnosti: rozšířila se v Evropě za třicetileté války, jejíž hrůzy poznamenaly tři generace. Postiženy byly zejména Čechy a Německo, kde ubyla minimálně třetina – podle některých historiků až polovina – obyvatel. K nejvíce zasaženým oblastem patřilo právě Polabí, jímž se opakovaně prohnala švédská vojska pod velením generálů Johana Banéra a Lenarta Torstenssona i vojska císařského generála Matyáše Gallase. Není divu, že právě tam se pověst o fextech vyskytuje nejčastěji.

„Žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být proháněn, hnát a být hnán, nahánět hrůzu a trpět hrůzou, loupit a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit,“ popsal bezuzdné řádění žoldnéřů německý spisovatel Jan Jakub von Grimmelhausen v knize Dobrodružný Simplicius Simplicissimus.

Když nastal vytoužený mír, nebyla situace o moc lepší. Zpustlá pole ležela ladem, lesy zamořili lapkové. V Čechách a na Moravě chyběli kněží a učitelé, neboť po Bílé hoře vynuceně opustila zemi duchovní elita národa. Šířilo se opilství a nemoci, vládla surovost a nevědomost. Rekatolizační kněží, jež urychleně vysílaly do světa katolické semináře, nedokázali čelit hlubokému mravnímu úpadku. Jak popsal Josef Veselý v rozhlasovém seriálu Toulky českou minulostí, nastoupila „generace znající víceméně jenom krev a pustošení, generace otrlá i zubožená, vyrostlá takřka bez škol, bez víry a ideálů“.

Náprava trvala dlouhá desetiletí, a tak zoufalí lidé hledali pomoc a útěchu, kde se dalo. I v magii. Bájní fextové se stali ochránci celých vesnic: za nějaký strašlivý zločin -obvykle vraždu dítěte - byli prý odsouzeni bloudit zemí, pokud je nevysvobodí dobrý skutek nebo smrt v podobě koule ze skla či kaleného stříbra.

Nemrtvé nacházeli na pohřebištích v Kostelci nad Labem, Klatovech či Brně, ale hlavně v severovýchodních Čechách: u Hradce Králové, Rychnova nad Kněžnou, Vamberka. A němečtí kronikáři ještě dlouhá léta po válce popisovali tragické případy odvážlivců, kteří na sebe nechali střílet v hluboké víře ve vlastní nesmrtelnost…

Objev vamberského fexta zaznamenal tamní kronikář Josef František Král, který se v roce 1890 účastnil kontroly stavu krypty farního kostela sv. Prokopa. Stavební dělníci v ní tehdy našli rakve s mumifikovanými ostatky sedmi dětí a třiceti devíti dospělých, mezi nimi i jednu hodně zvláštní mužskou mumii: měřila bezmála dva metry a k věčnému odpočinku byla uložena vestoje, jako by ostatní chránila.

„Když jsme se zesnulým již vambereckým stavitelem Josefem Studničkou prohlíželi chrámovou hrobku, hledajíce pozůstatky dobroditelky zdejšího lidu Magdalény Grambové, zakladatelky zdejšího krajkářství, našli jsme vysokou postavu zmíněného fexta opřenu o jeden z pilířů hrobky. Pozdvihnuvše ji, zaslechli jsme, že v ní kosti haraší jako v pytli. Příšerný zvuk ten dlouho nám zněl v uších!“ vzpomínal kronikář.

Ke strachu měl důvody, neboť znal historku, jež se v kraji vyprávěla: O Vánocích 1741 drancovala kraj vojska pruského krále Fridricha II., který válčil s Marií Terezií o rakouské dědictví. Ve Vamberku se tehdy usadila kompanie dragounů. Nudu utápěli v panské hospodě a právě tam k ránu padla sázka: tomu, kdo přinese z krypty fexta, aby si s ním vojáci mohli připít, zaplatí ostatní sud vína!

Nejodvážnější – možná nejopilejší – z nich skutečně vzápětí mumii ke stolu dotáhl, přítomní však pod jejím přízračným, rozšklebeným úsměvem jaksi ztratili chuť k přípitku. Zábava ochladla, a tak vojín odvrávoral s fextem zpět ke kryptě. Znavení dragouni usnuli rovnou na hospodských stolech, aniž by čekali na jeho návrat. Ostatně už se nevrátil. Ráno našli jeho bezduché tělo ležet u hřbitovní zdi, ve tváři divokou hrůzu. A fext – vyschlý a zčernalý – spočíval opřen o svůj pilíř v kryptě, svíraje v kostlivém pařátu límec utržený z dragounské uniformy…

Ta je méně dramatická, ale stejně záhadná. Barokní kostel svatého Prokopa ve Vamberku byl vybudován v letech 1712 až 1714 na místě dřevěného kostela ze 14. století. Při stavbě vznikla i velká krypta, do které se vstupovalo otvorem umístěným v podlaze kostelní lodi před presbytářem. Z kostí přenesených z původního zrušeného hřbitova v ní bylo vyskládáno osárium.

V kryptě našli útočiště také nově zesnulí vamberečtí bohatí měšťané a kněží. Poslední nebožtík tam byl uložen roku 1787, poté postupně upadala v zapomenutí. Až do zmíněné rekonstrukce v roce 1890, kdy užaslí dělníci zjistili, že rakve místo zpráchnivělých kostí obsahují zachované ostatky.

Podzemní prostor byl totiž vytesaný v jílovité opuce, tudíž dobře izolovaný, a odvětrávací šachty umístěné naproti sobě v něm zajišťovaly cirkulaci vzduchu. Díky příznivému mikroklimatu došlo k přirozené mumifikaci ostatků. To ovšem nevysvětlovalo, proč jedna z mumií spočívá opřená o zeď.

Hrobka byla vyčištěna, rakve uspořádány, část nebožtíků identifikována. Pocházeli z 18. století – se dvěma výjimkami, jež potvrdily náhrobní kameny objevené později v podlaze kostela. Tou první byla hraběnka Magdalena Grambová, zakladatelka tradice slavné vamberské krajky, uložená k věčnému odpočinku už roku 1671. Druhou pak v úvodu zmíněný zeman Bohuslav z Chrastu, zesnulý Léta Páně 1508. Nejenže ho uložili vestoje, navíc byl o dobrých dvě stě let starší než ostatní: to musel být onen fext z pověstí!

Poškozený nápis lemující Bohuslavův náhrobní kámen četl historik Josef Kalousek takto: „Anno dny vmrziel gt vroz … dob pamty pan Bohuslav z Chrastu a na wabercze ten pon po pwoni neli lta panie tysczi po piet X viij“ neboli: „Léta Páně umřel jest urozený… dobré paměti pan Bohuslav z Chrastu a na Vamberce v pondělí po provodní neděli Léta Páně tisícího po pěti stech osmého“.

Znění přepisu potvrdil historik August Sedláček, upravil však datum: podle něj je před závěrečnou osmičkou vytesána ještě římská desítka (X), takže jde o rok úmrtí 1518, nikoli 1508. A „provodní“ neděle? Určitě znáte koledu Hody, hody do provody: právě té se datace týká. Označuje druhou Velikonoční neděli, která původně ukončovala osmidenní hody. Bohuslav z Chrastu tedy zemřel buď v pondělí 1. května 1508, nebo v pondělí 12. dubna 1518.

Jak naznačují dochované dobové listiny, pravdu měl zřejmě historik Kalousek. V roce 1513 si totiž podělili jmění včetně hradu Vamberk dva bratři: Bohuslav a Karel, s největší pravděpodobností synové „Bohuslava Vamberského z Chrastu a na Vamberce“, který je roku 1523 v seznamu soudních sporů připomínán už jako zemřelý. Zároveň však osoba stejného jména funguje v roce 1543 coby ručitel dluhu, což by potvrzovalo teorii, že náš fext měl stejnojmenného dědice.

Některé otazníky však zůstávají: Kde bylo uloženo Bohuslavovo tělo prvních dvě stě let, že se tak dobře zachovalo? Existovala snad v podzemí původního dřevěného kostela menší krypta, v níž byly stejně příznivé podmínky pro přirozenou mumifikaci a která byla při stavbě nového kostela rozšířena do současného stavu? Archeolog Bohumír Dragoun z Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou to nevylučuje, jak však podotýká, „prokazatelně starší zdivo jsme při průzkumu nenašli“.

I kdyby ano: proč bylo tělo hradního pána uloženo v nové kryptě ve vzpřímené poloze? A jsou ostatky vůbec jeho? Ani to nevíme s jistotou. Jak praví zápis z kanonické vizitace roku 1891, rakve mají být opatřeny příslušnými nápisy, „pokud by se z hodnověrných výpovědí osadníků nade všechnu pochybnost zjistiti dala jména v kryptě té pohřbených osob“. Jak hodnověrné byly výpovědi osadníků, naznačuje fakt, že hraběnka Grambová měla původně v rakvi cizí – dokonce mužskou – hlavu a její vlastní lebku se podařilo dohledat až nedávno v osáriu.

Každopádně je jisté, že Bohuslav z Chrastu nemohl být milencem Magdaleny Grambové, což se někdy uvádí: jeho rodová větev vymřela po meči už v 16. století (kdy jsou jako dědičky panství uvedeny tři dcery Bohuslava mladšího: Anna, Esterka a Bohunka), tedy ještě dřív, než se Magdalena narodila.

V roce 1954 byl do krypty kostela sv. Prokopa proražen nový vchod pro turisty. Rakve s některými mumiemi dostaly skleněná víka a zpřístupněná krypta se stala vděčnou atrakcí – až do roku 1985, kdy dělníci při stavebních úpravách pokryli okolí kostela dlažbou a zároveň omylem zabetonovali větrací otvory z podzemí. Navíc do krypty zatekly odpadní vody z porušené kanalizace.

Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už o pět let později zjistili pracovníci Muzea Orlických hor, že vzdušná vlhkost v podzemí přesahuje devadesát procent, rakve jsou navlhlé a ostatky napadly plísně a kožojedi. Ze čtyřiceti šesti mumií se zachovalo pouze třicet čtyři a ty byly roku 2000 dočasně uloženy v broumovském klášteře.

Nouzové řešení se protáhlo téměř na čtvrtstoletí. Teprve letos – za intenzivní spolupráce vamberské římskokatolické farnosti, Muzea Orlických hor a města Vamberk – byly mumie převezeny zpět do opravené krypty pod kostelem sv. Prokopa a geofyzik Jiří Šindelář ze spolku Naše historie pracuje na její digitalizaci.

Krypta totiž zůstane z pietních důvodů veřejnosti uzavřena. Zájemci do ní budou moci vstoupit pouze virtuálně prostřednictvím 3D projekce ve vamberském muzeu krajky. Mrtví tak konečně dojdou pokoje tam, kde byli před staletími pohřbeni.