Ta, co neodletěla. Příběh oštěpařky, kterou na poslední chvíli vyškrtli z OH 1952 v Helsinkách

„Tenkrát to hodně bolelo. Už jsem měla sbalenou tašku a čekala jsem na pokyn, kdy mám vyrazit na letiště do Prahy. Pak mi zavolali, že mám zůstat doma. Oficiální vysvětlení jsem nikdy nedostala,“ říká potichu paní Libuše. Pak dlouze vzdychne.

Povídáme si v hospůdce Za Kapličkou na Burianově náměstí v Brně-Žabovřeskách. Oštěpařka, kterou na poslední chvíli vyškrtli z OH 1952 v Helsinkách, tam občas zajde s rodinou na oběd nebo jen na pivo. Bydlí za rohem. Při chůzi nekulhá, neopírá se o hůl, je štíhlá a má pevný stisk ruky. V prosinci jí bude 96 let.

Libuše se narodila 18. 12. 1928 jako osmá z deseti dětí. Tehdy prý byla strašná zima. „Maminka jela vlakem z Velkých Pavlovic, kde jsme žili, do brněnské porodnice. Nepochopím, jak to zvládla. Přede mnou přišli na svět Věra, Zdeňka, Marie, Markéta, Miroslav, Jan, Jarmila a po mně ještě Jitka a Slavomír,“ počítá Libuše. „Tomu jsme říkali Bobin. Jan zemřel jako maličký a Jarmila byla nemocná, zemřela ve čtvrté třídě.“

Jejich otec Adolf Žák byl učitelem a v době druhé světové války ředitelem měšťanské školy ve Velkých Pavlovicích. Rodina bydlela ve škole. V roce 1942 během heydrichiády si pro něj přišlo gestapo. Byl totiž členem odbojové organizace Obrana národa a také zapáleným sokolem.

„Měl rakovinu, tak ho nechali v domácí vazbě, ale výslechy vydržel jen dva měsíce a zemřel. Tím ovšem zachránil rodinu, jinak nás asi všechny odvezli. Maminka Markéta žila do 87 let. Neměla to jednoduché, pracovala jako poštovní úřednice a teď se kromě dětí starala o hospodářství, prasata a o drůbež,“ vzpomíná Libuše, která za války začala hrát českou házenou. Sokol byl zavřený, zůstaly jen sportovní kluby. Její sourozenci ale moc nesportovali.

„Jen Bobin hrál krátce fotbal, pak taky zemřel. Nejstarší sestra Věra učila tělocvik a němčinu a já odmalička chtěla taky studovat tělocvik. Jezdila jsem vlakem na reálné gymnázium do Hodonína. Po válce jsme se přestěhovali do Vojkovic u Brna. Tři moje sestry bydlely v nedalekých Židlochovicích.“

Libuše pokračovala ve studiu na 3. reálném gymnáziu v Brně v Kounicově ulici, později Leninově ulici, dnes už zase Kounicově. Tady vynikala i ve volejbale a atletice. Na středoškolských hrách byla úspěšná ve vrhu koulí a hod kriketovým míčkem s přehledem vyhrávala. Nasazovali ji ale i do gymnastických soutěží, kde porazila tehdejší hvězdu Věru Růžičkovou ze slavné gymnastické rodiny.

S atletikou začínala v Sokole Brno I, běhala překážky, skákala do výšky (148 cm), i do dálky (484 cm), ale nejlépe jí šel oštěp. Její osobní rekord je 45,94 m. V letech 1947 až 1955 byla v reprezentačním atletickém týmu. Poté závodila za Zbrojovku Brno a Moravskou Slávii. Tehdy přestup do jiných oddílů nebyl problém. Trénoval ji brněnský fešák Josef Olešovský zvaný Pepek.

„Říkal mi Luizo. Byla u něj krátce i Dana Ingrová-Zátopková, protože v Brně studovala tělocvik a angličtinu. Poprvé jsem ji potkala v Uherském Hradišti na závodech, pak jsme spolu házely za Moravskou Slávii u Pepka, nakonec oni dva v roce 1950 odešli do Prahy. Mně to nabízeli také, ale já nechtěla z Brna. Vídaly jsme se na závodech nebo soustředěních. Dana se ke mně chovala vždycky kamarádsky, i když jsme byly soupeřky.“

V roce 1952 byla Libuše spolu s Danou Zátopkovou nominovaná na olympijské hry v Helsinkách. Jenže pak se odehrál příběh známý z knih a filmu režiséra Davida Ondříčka Zátopek. Z politických důvodů nesměl odletět běžec Stanislav Jungwirth. Nic mu předem neřekli, prostě ho na letištní ploše nepustili do letadla. Jeho kolega Emil Zátopek, již usazený na palubě, proto z letadla vystoupil a bez něj odmítl odcestovat. Takové gesto by v té době udělal jen málokdo. Byl to hrdinský čin.

Oba běžci nakonec odletěli druhý den druhým letadlem, jen neplánovaně v něm obsadili dvě místa. Funkcionáři to vyřešili jednoduše. Z olympijské výpravy byli narychlo vyškrtnuti oštěpařka Libuše Žáková a brněnský překážkář Milan Tošnar. Ten jako první u nás na trati 110 m překážek překonal hranici 15 sekund. Oba tehdy žádné oficiální vysvětlení nedostali. Prostě jim jen řekli, že neletí.

„No jo, byla to smůla,“ pokývá hlavou paní Libuše. Tehdy jí na vysoké škole chyběl ještě jeden kurz – pobyt v přírodě, a proto odjela se sbalenou taškou na Vysočinu a dokončila tak svoje studia na fakultě tělesné výchovy. Dana Zátopková tehdy v euforii po Emilově vítězství v běhu na 5000 metrů hodila oštěp do vzdálenosti 50,47 metru, což byl olympijský rekord a přinesl jí zlatou medaili.

Po studiích v Brně učila tělocvik pět let na učňovské škole zedníky a elektrikáře, dalších pět let působila na Průmyslové škole textilní ve Francouzské ulici, další pětiletku (1960 až 1965) byla na katedře tělesné výchovy na lékařské fakultě a potom až do důchodu v 58 letech učila na gymnáziu ve Starém Brně. Dál házela oštěpem, ovšem se dvěma mateřskými přestávkami, a stále víc hrála volejbal.

Pod vysokou sítí vydržela v druhé nejvyšší soutěži v Univerzitě Brno téměř do padesáti let a až do důchodu hrávala na kurtech brněnských Spojů v Lužánkách.

„Trenér mě v družstvu už nechtěl, chtěl mladší, ale když se dělaly fyzické testy, byla jsem nejlepší. Teď s těmi děvčaty o dvacet let mladšími hráváme oblíbenou karetní hru taroky.“

„U maminky je nejcennější její pedagogické působení. Byla celý život poctivá, až moc, a byla věrná volejbalu. Jedna její třída z brněnského gymnázia Koněvova, dnes Vídeňská, dokonce hrála městský přebor,“ dodává Libušin starší syn Zdeněk Cikrdle, který nás přišel „zkontrolovat“ do hospůdky Za kapličkou.

Narodil se v roce 1954 a trochu tím narušil matčinu sportovní kariéru. Ale Libuše si tou dobou léčila klasický úraz – oštěpařský loket, takže jí mateřská pauza pomohla. Se závodní atletikou skončila v roce 1968. To už byl na světě i druhý její syn Jiří, který se narodil o šest let později a žije s rodinou v Řecku. Vzal si spolužačku z gymnázia, rodilou Řekyni, a po roce 1990 přesídlili na jih Evropy do Soluně.

Oba bratři hráli volejbalovou ligu. Jiří po odchodu do Řecka ještě odehrál jednu sezonu v Iraklisu Soluň, pak pracoval jako technik. S vystudovaným oborem tělocvik a branná výchova neuspěl, i když řečtinu ovládá. Zdeněk zůstal věrný volejbalu a uplatnil se jako trenér a manažer.

Manžela Zdeňka si Libuše vyhlédla už na „středoškolkách“. Skákal do výšky (sweeney) a vesloval. Prý po něm šly všechny ženy z Brna.

„Mně se také líbil. V létě jsme jezdili na chatu do Rudy u Velkého Meziříčí, kde mívali letní tábor gymnasté Zbrojovky Brno. Tam jsme cvičívali, v zimě jsme byli na horách. Žili jsme hezky. Když jsem musela na dva dny na volejbalové zápasy, navařila jsem dopředu klukům bramborový guláš, manžel ohříval a já byla pryč. Vše toleroval, byl skromný. Nebo si v Lužánkách dal párek s hořčicí, to bylo jeho oblíbené, podíval se na nás a o kluky se postaral,“ vzpomíná Libuše.

Elektroinženýr Zdeněk Cikrdle zemřel v nedožitých šedesáti letech na Burianově náměstí. „Bohužel nešel do nemocnice s nemocným srdcem a pak jednou vystoupil z tramvaje, padl na chodník a byl konec,“ ukazuje bývalá oštěpařka na místo před hospodou.

Své vyřazení z olympiády si Libuše Cikrdlová do souvislosti se vzpourou Emila Zátopka na letišti v Ruzyni dala až mnohem později. To když její syn Zdeněk zaznamenal, že se o Zátopkovi natáčí celovečerní film a mluví se o jeho hrdinském činu na letišti v Ruzyni. Pustil se tedy do pátrání, neboť vyřazení jeho matky z olympiády mu pořád leželo v hlavě.

S druhým stejně postiženým Milanem Tošnarem už mluvit nemohl, jelikož žil v Praze a zemřel v roce 2016. Setkal se ale s jeho bratrem Pavlem a ten o důvodech vyřazení z olympiády také nevěděl. Ve složitých padesátých letech se o tom nemohlo mluvit. Nakonec pomohly staré spisy a archivy. Z těch čerpali i tvůrci filmu Zátopek.

Dnes Libuše říká: „Kdybych si to tenkrát spojila, já bych tomu Emilovi dala! On ale na důsledky svého jednání nemyslel. Určitě nikomu nechtěl ublížit. A ten Jungwirth tam tenkrát nic nezaběhl.“

„Život jsem měla pěkný, plný sportu, a jsem ráda, že v rodině nejsem sama. Zdeňkova starší dcera Martina jako studentka běhala překážky a skákala do dálky, v současnosti učí tělocvik na základní škole a trénuje mladé atlety. Její mladší sestra Michaela je spíše na míčové hry a jejím manželem je Lukáš Klíma, bývalý desetibojař a současný trenér atletiky v Brně. Moje čtrnáctiletá pravnučka Nela běhá překážky a ráda by se v budoucnu věnovala skoku o tyči. Pravnuci Filip a Šimon hrají volejbal a fotbal. Třeba jednou někdo z nich tu olympiádu za mě vezme,“ přeje si Libuše Cikrdlová.

Ona sama olympijský stadion v Helsinkách nikdy neviděla, dokonce Finsko nenavštívila ani jako turistka. Nicméně všechny olympiády sledovala v televizi, i tu v Paříži, ale vzpomínka z roku 1952 ji stále bolí.