Syfilis aneb Slast končívala znetvořením i smrtí

První písemná informace o výskytu této pohlavní nemoci pochází z roku 1495. Objevila se při obléhání severoitalského Fornova francouzskými vojáky – právě v jejich táboře začala rozsévat smrt.

Tamní žoldnéři z nemoci vinili neapolské ženy – předtím totiž Neapol dobyli a následovalo obvyklé „veselení“ se s místními obyvatelkami. Ať už souhlasily, nebo ne. Své způsobily i markytánky, které doprovázely vojska z různých zemí při svých taženích. To přispělo k rozšíření mínění: „Tato choroba je nakažlivá především stykem s nečistou ženou.“

Chorobu nazývala veřejnost všelijak. Lékař Giovanni di Vigo o tom trefně v 16. století napsal: „Francouzi jí říkají nemoc neapolská, protože se objevila, když Francouzi do Neapole přišli, a tak i ostatní jí dávají různá jména.“ Pro Italy byla pochopitelně francouzská, v českých zemích se označovala jako francouzská či uherská. Také se používal termín velké neštovice.

Vše se změnilo v 16. století. Tehdy v roce 1530 básník a italský lékař Girolamo Fracastoro napsal naučnou báseň o syfilidě, čímž prosadil nový název – podle pastýře Syphila, na kterého prý seslal nákazu bůh slunce, protože jej dostatečně neuctíval. Syfilis postupovala jako pandemie.

Nejnovější historické studie konstatovaly, že epidemie propukla v důsledku propojení Nového světa se Starým. Do Evropy pronikla hned po Kolumbově návratu z Ameriky v souvislosti s mísením obyvatelstva.

V roce 1494 dopravil španělský generální kapitán a guvernér Antonio de Torres do Evropy 26 domorodých obyvatel – mužů i žen –, na jaře 1495 už 300 zajatců. Některé indiánky – nositelky nemoci – se staly prostitutkami a šířily syfilidu mezi žoldnéři různých stran. Evropané nedokázali nákazu překonat. Umírali na ni zejména do roku 1502.

Později se i jejich organismus postupně přizpůsoboval – už tolik lidí syfilidě nepodlehlo. Zato populaci zaplavila gummata, červené vředovité otoky na kůži, znak terciárního stadia choroby.

Už na počátku 16. století se za příčinu syfilidy považovala soulož.

Podle francouzského lékaře Jacquese de Béthencourta se při ní opakuje tření nečistých těl a horko a vášeň zapalují tkáně. Tak prý vzniká šankr, tvrdý vřed na pohlaví. Výsledek zhýralosti a urážka božího řádu. Tak či tak, choroba probíhala drasticky a léčba znamenala nepřetržité utrpení.

V prvním stadiu syfilidy se objevil na místě infekce nebolestivý vřed, ve druhém nastoupila vyrážka. Následovalo klidné období, které mohlo trvat celé měsíce i roky. Někdy až po pěti letech se objevilo třetí stadium – vředy, po nichž vznikaly jizvy. Posledním definitivním ukončením se stala progresivní paralýza, která měnila celou osobnost. Nemocní trpěli stihomamem, byli ochablí a došlo k ochromení mozkových cév. Nešťastníci měli sedlovité nosy, soudkovité zuby a šavlovité kosti.

Bez antibiotik nebyla léčba možná. A ta, která existovala, znamenala skoro pokaždé jen drásavou bolest. Ukázalo se totiž, že vyhánění prostitutek z měst v 16. století a izolace nemocných pramálo fungovaly. Stejně jako doporučované cvičení. Proto se zpočátku přešlo k potním kúrám, klystýrům a půstům. Následovaly rtuťové potní kúry. Hrůzné a kruté.

Při rtuťové potní kúře se rtuť vtírala na těle do kůže v duchu hesla čím více, tím lépe. Po namazání někdy uložili chudáka do přetopené místnosti, zastlali jej pokrývkami a drželi jej tak dvacet, někdy i třicet dnů.

Před pocením lékaři pacientům dali léky vzbuzující žízeň. U nohou jim postavili menší nádobku s řeřavými uhlíky – čas od času se do ní přisypávala špetka sulfátu rtuťnatého. Otrava rtutí pak postupovala tím rychleji.

Pacient slábl, zčernala mu kůže, propadly se dásně a vypadaly zuby. I v nejlehčích případech měli nemocní hrdlo, jazyk a patro zvředovatělé a stále jim z úst vytékaly hnilobně páchnoucí sliny a přenášely nákazu na rty a tváře. Nemocný během prvních dnů „naslinil“ i litr denně.

K tomu trpěl průjmy – to lékaři považovali za znamení uzdravování se. Zápach a útrapy byly tak kruté, že mnozí dávali přednost smrti před léčením.

Nemoc postihla všechny vrstvy. Trpěl jí císař Rudolf II., spisovatelé Friedrich Schiller, J. W. Goethe, Heinrich Heine, Charles Baudelaire, skladatel Ludwig van Beethoven, malíř Paul Gauguin, zřejmě i Bedřich Smetana.

V této souvislosti se mezi odborníky objevily i hypotézy, že se syfilis v prvních stadiích projevuje zvýšenou intelektuální činností, někteří dokonce mluví o „údobí geniality“. Ať je to, jak chce, drastičnost terapie to nezměnilo.

Ještě v tragičtější situaci se octli ubožáci, kteří měli syfilidu vrozenou. Postihla je bez vlastního přičinění – buď ji „zdědili“ po rodičích, nebo ji mohla způsobit i nakažená kojná.

Příkladem vrozené syfilidy je osud pánů z Hradce u nás. Šlechtic Adam II. z Hradce se vydal jako osmnáctiletý roku 1567 na výpravu do Uher a nakazil se tam „uherskou nemocí“. Nepomáhaly mu ani vodičky, ani masti a jeho hospodářství upadalo, protože se mu nemohl věnovat.

Regent jeho dominia, Štěpán Vratislav z Mitrovic, jej dokonce za to káral: „K tomu jste pán ne vždycky dostatečnej na svém zdraví, časem váhavej v svejch věcech a nevyřídnej, čas od času odkládající a nedbanlivej.“ Kdo by ovšem nebyl „nedbanlivý“, když jej sužovaly úporné bolesti pohybového a trávicího ústrojí. Toutéž, ovšem přenesenou syfilidou, trpěl i Adamův syn Jáchym Oldřich z Hradce. Vedle příznaků choroby jej trápily epileptické záchvaty, a nakonec se vůbec stranil lidí a čas trávil na lůžku. Trýznily jej návaly duševní nemoci, při nichž ničil rodové písemnosti a pálil je.

České země tedy nezůstaly v průběhu epidemie pozadu. První zpráva o výskytu příjice (tak nazval syfilidu porodník Antonín Jungmann na počátku 19. století, který výraz odvodil od slovanského termínu pro bohyni lásky Prij) v Čechách pocházela už z roku 1493 a zmiňovala se o galské nemoci.

Jedním z prvních dokladů o tom, že veřejnost znala i případy vrozené syfilidy, se stala neobvyklá žádost jisté mlynářky Markéty Pěkné Jankové, kterou přednesla před městskou radou v Ústí nad Labem 7. července 1503.

Janková chtěla schválit neobvyklé opatření, které učinila. Rozhodla se totiž použít svého majetku k vyléčení svých čtyř dcer „poražených ránú božie francúzskú na dlúhé časy“. Dívky, „panny starší mající již léta“, nemoc „zdědily po otci“. Městská rada žádost schválila.

O chorobě se tehdy vědělo dost – už roku 1493 se rozhodli konšelé Starého města pražského zřídit za Poříčskou branou útulek pro nemocné. Co to ale bylo platné, když žádná léčba nepomáhala. Existoval jen jeden prostředek, který by mohl před nemocí částečně chránit – kondom.

Strašlivé kúry nahradily rtuťové pilulky a masti – pilulky doporučoval lékařský reformátor a osobní lékař Marie Terezie Gerard van Swieten. Později se k léčbě využívaly masáže, laxativa a vznikaly specializované nemocnice. Došlo i na vyřezávání vředů.

Zdánlivému optimismu pomáhala podle historika Vladana Hanulíka i skutečnost, „že jedna třetina osob se pravděpodobně dokázala s nemocí vyrovnat ještě v prvním stadiu pouze na základě vlastního imunitního systému“. (Dějiny a současnost, Jizvy slasti v kostech evropské kultury, č. 6, 2020.)

Své jistě udělal i konec drastické léčby. Přesto syfilis zůstala nadále vrahem, který se uměl skvěle maskovat.

O zákeřnosti syfilidy svědčila i slova osobního lékaře anglické královny Viktorie sira Williama Gulla, který varoval své žáky: „Ať jste sebechytřejší, určitě se vám v budoucnu podaří přehlédnout tuberkulózu, syfilidu a svrab.“

Pro chorobu se ale rozhodující stala nová léčba. Zatím bylo jasné pouze to, že je infekční. Úsilí nemoc překonat znásobil i rostoucí zájem státu. Od poslední čtvrtiny 18. století se rodilo stále více dědičně nakažených dětí s vrásčitou pletí starců. To poškozovalo budoucnost celé monarchie.

K prohloubení informací o syfilidě přispěl francouzský lékař Philippe Ricord, který působil v pařížském Hopitalu du Midi. Ten v roce 1838 označil kapavku a příjici jako zcela odlišné venerické nemoci.

Další průlom ve vědě přinesly objevy Ricordova žáka Jeana-Alfreda Fourniera, který po roce 1857 odlišil jednotlivá stadia syfilidy a identifikoval tabes dorsalis, postupnou degeneraci míchy – důsledek terciárního stupně syfilidy.

Po roce 1886 prosazoval sledování prostituce a dohled nad ní, pravidelné lékařské prohlídky vojska a námořníků. Choroba se už netajila a brala se jako problém sociální. Stále ale bylo obtížné zjistit, kdo syfilidu má a kdo ne a co je příčinou. Odpověď dal rok 1905.

Tehdy syn hostinského z Hamburku a zoolog Fritz Richard Schaudinn poprvé pod mikroskopem rozeznal takzvanou bledou spirochetu. Jeho objev potvrdil i dermatolog Erich Hoffmann. Další jejich pozorování prokázalo, že příčinou obávané nemoci je bakterie Spirocheta pallida (též Treponema pallidum).

O rok později se dala syfilis u jednotlivce i vyhledat. V roce 1906 totiž berlínský bakteriolog August Wassermann vynalezl užitečný krevní test, takzvanou Wassermannovu reakci. S jeho pomocí dokázal z krevního séra diagnostikovat jednoznačně syfilidu.

Test Wassermann se používá dodnes, byť v poněkud pozměněné podobě. U nás se tradičně nazývá Bordet-Wassermannův (BWR) a patří k rutinním vyšetřovacím metodám. Stále ještě ale chyběl vhodný lék.

Lék na syfilidu objevili v roce 1909 frankfurtský sérolog Paul Ehrlich se spolupracovníkem Japoncem Sahaširo Hatou – takzvaný preparát 606. O rok později jej začala vyrábět firma Hoechst pod názvem Salvarsan. Léčba salvarsanem měla ale i své stinné stránky.

Patřily k nim nepříjemné vedlejší účinky – bolesti hlavy, zvracení, průjmy, vyrážka, kopřivka a další. Navíc se ukázalo, že pozdní stadium syfilidy nelze tímto lékem příliš ovlivnit.

Přelomem v léčbě nemocných se stal až Flemingův vynález penicilinu. V roce 1942 se totiž zjistilo, že Treponema pallidum je citlivá na penicilin. A v červnu roku 1944 v americké armádě zavedli oficiálně pro léčbu syfilidy právě penicilin.

Také v českých zemích se s chorobou statečně bojovalo. V padesátých letech minulého století proběhla takzvaná PN akce, která objevovala skryté formy syfilidy obyvatel v produktivním věku. Od roku 1954 se v Československu čerstvý případ této nemoci neobjevil. Ojediněle se pak vyskytl v roce 1963 a v osmdesátých letech. Od roku 1989 její výskyt stoupal.

V prvním desetiletí 21. století se od roku 2011 počet nakažených kapavkou a syfilidou stále zvyšuje. Převažují muži. Navíc lidstvo ohrožuje pandemie nové nemoci – AIDS.