Článek
Návod našel pan Kříž, tehdy metodik v jihlavském okresním kulturním středisku, v humoristickém časopise Dikobraz. Ten v krátké zprávě informoval o vzniku australského Knížectví Hutt River, jehož vyhlášením se vlastník území, farmář, postavil proti zvýšení daní.
Kříže to zaujalo, a když se mu se svérázným knížetem podařilo navázat kontakt, dostal nabídku, zda by mu nechtěl dělat konzula, že v zemích socialistického tábora žádného nemá.
„Souhlasil jsem a zanedlouho mi přišla obrovská roura se třemi konzulskými dekrety,“ vzpomněl Vladimír Kříž na rok 1976.
Že to funguje, si budoucí emigrant ověřil při legální cestě do Itálie, kde se mu podařilo díky dekretu prohlédnout si turistům nepřístupná místa Vatikánu a dostat se na audienci ke kapitánovi San Marina.
Blázinec, vězení nebo smrt v Macoše
Poznatek se mu nečekaně hodil o pár let později, v nichž nejdříve přišel o práci kvůli odmítnutí členství v KSČ a nakonec se ocitl v kleštích Státní bezpečnosti.
„Přijelo pro mě auto se třemi muži, odvezli mě k Brnu a tlačili mě k podpisu spolupráce. Jinak jsem měl na výběr blázinec, vězení nebo smrt v Macoše,“ vzpomněl Vladimír Kříž na kritické chvíle roku 1984.
Podepsal, ale pod podmínkou, že ho pustí do ciziny. Vymínil si tu spřátelenou: Rumunsko.
Doma pak nasedli s manželkou do staré škodovky, a i když jim umně padělané diplomatické pasy střídavě pomáhaly, ale i komplikovaly situaci, nakonec se přes Jugoslávii a Rakousko dostali v létě 1985 do USA. Útěk dostal i knižní podobu.
„Dneska to možná lidem přijde legrační, ale ono šlo tehdy o život,“ připomněl za agenturu Luboš Rafaj.
Záznam mezi rekordmany podle něj opodstatňuje zvolená forma. „Někdo tehdy střílel, někdo byl zastřelen. Pan Kříž si z nich udělal legraci,“ zdůraznil.
