Stoletý veterán: Válku jsem přežil, měl jsem cíl

Byť mu už neslouží dobře ani sluch, ani paměť, rozhodně nevypadá na stoletého muže, který byl čtyřikrát ve válce zraněn. Sálá z něj životní energie a těžce vydobytá zkušenost.

Nejenže čtyři roky intenzivně válčil na ruských a evropských bojištích jako kulometčík, pilot legendárních bojových letounů Il-2 Šturmovik, ale prošel i sovětskými kriminály a gulagem. Zažil milostné zklamání, ale nakonec i spokojený život a rodinné štěstí.

„To, že jsem přežil čtyři roky války a čtyři zranění, bylo spíše štěstí ve velkém neštěstí. Přežil jsem jako spousta jiných, ale asi to bylo tím, že jsme měli jasný cíl: zničit německé základny a vyhnat Němce z naší země,“ řekl Právu Hrozný.

Narodil se 5. května 1923 v ussurijské tajze do rodiny ruského lékaře, který na Dálný východ odešel po první světové válce a sovětské revoluci, aby zachránil rodinu od všudypřítomného chaosu a hlavně hladu. „Otec byl dobrý lovec, měl zbraň. Žili jsme v menší lovecké usaďbě a všeho tam bylo plno, co příroda dává – zvěř, ryby, kaviáru jsme měli na zimu takovou bečku. Tu nejhorší dobu jsme tam prožili,“ vyprávěl před lety Hrozný v projektu Paměť národa.

V tajze žil s rodiči do osmi let, pak se přestěhoval k babičce do Ussurijsku, kde začal chodit do školy. Posléze odjel za rodiči, kteří se vrátili na Sibiř, odkud pocházel jeho otec. Usadili se ve městě Gorno-Altajsk, kde jeho otec pracoval jako lékař a vedl laboratoř. „Měl slušný plat, na poměry v Rusku jsme si žili slušně.“

Odmalička měl rád letadla, a proto když se přestěhovali na Sibiř a bylo mu už šestnáct let, začal dojíždět do nedalekého města Bijsk. V tamním aeroklubu začal létat s dvouplošníkem Polikarpov Po-2. „Tomu se říkalo kukuruznik, protože mohl přistát i do kukuřičného pole,“ zavzpomínal veterán.

V tu dobu v Evropě už zuřila válka a 22. června 1941 hitlerovské Německo vtrhlo i do SSSR. Tím se vše změnilo i pro devatenáctiletého Vladimíra, protože se přihlásil do Rudé armády. „Dobrovolně se úplně nedá říci, prostě jsem nastoupil do armády, protože naše ročníky byly stejně mobilizované, tak bych musel nastoupit tak nebo tak,“ řekl Právu.

Válku si nejdříve představoval romanticky. „Četl jsem hodně knížky o první světové válce. Mladý člověk, každý člověk, pokud neprožije válku, tak si myslí, že je to takové dobrodružství. Tu hrůzu si nemůže představit.“ Do letectva ho nejdříve nevzali, musel k pěchotě. Nejdříve prošel vojenským výcvikem v altajském městě Barnaul. A na jaře roku 1942 už mířil vlakem na frontu blízko tehdy obklíčeného Leningradu.

„Vysadili nás jižně od Leningradu. Tam jsme teprve viděli, co to znamená válka. Tam bylo maličké nádraží, všude samé trychtýře od bomb a zima byla, sněhu plno. Některé trychtýře měly v průměru pět metrů, osm metrů od těžších bomb. Všude bylo plno mrtvých vojáků, všichni byli ve spodním prádle, svlečení, jestli to byli Němci nebo Rusáci, čert ví. To byl pro nás šok, už to nebyla hra na vojáčky.“

Když se dostal do první linie, stal se z něj kulometčík. Společně s dalšími pěti spolubojovníky obsluhoval kulomet Maxim. Zde zažil poprvé hrůzy války a nepovedený útok na německé pozice, při kterém nesmyslně zemřely stovky spolubojovníků.

„Pěšáci jako z první světové války, hurá s flintami a bodáky, Němci to začali kosit jako trávu z kulometů. My měli každý úsek a měli jsme ostřelovat německý vrch. Můj kulomet pálil tak, až se začala v kulometu vařit voda, která má chladit hlaveň, špunt vyskočil, pára jako z lokomotivy.“ A právě kvůli unikající páře z kulometu dokázali Němci zaměřit jejich pozici a poslali jim tam několik dělostřeleckých granátů. Jeden z nich je trefil skoro napřímo. „Samozřejmě kulomet byl pryč, nás to v tom zákopu zavalilo, já jsem dostal střepinu, vůbec jsem o tom nevěděl.“

To bylo jeho první zranění a první pobyt v nemocnici. Ale měl štěstí v neštěstí, protože když se dal dohromady, tak důstojníkům, kteří do nemocnice přišli nabírat nové vojáky, řekl, že umí létat a už i samostatně létal. Nejdříve šel do výcviku, kde na „kukuruznikách“, které už znal ze Sibiře, předvedl, že není žádný začátečník. Brzo proto mohl přesedlat na „létající tank“, jak se říkalo Il-2, protože měl nejen opancéřovanou kabinu, ale dokázal ničit i obrněnou techniku nepřítele.

„Němci z nás byli nešťastní, protože Il-2 byl dobrý stroj, se kterým jsme jim udělali spousty škod. Posílali nás ničit obrněné vlaky i muniční sklady,“ řekl Právu Hrozný.

V letounu seděli tři. On jako pilot, velitel a střelec, který jim kryl u kulometu záda. „Dobré byly noční lety, to jsme měli výhodu, protože naše náboje, když se vystřelily, tak svítily a my jsme dobře viděli, na co střílíme,“ vzpomínal veterán.

Občas se dostali do souboje s německými stíhačkami, ale častěji čelili německým protiletadlovým kanonům, tzv. flakům. „Němci měli dobré stíhačky a dobře se bránili. Pár jsme jich ale sestřelili, ale nás nikdy nesestřelil žádný,“ pochlubil se Právu Hrozný. U letectva sloužil až do začátku roku 1944, kdy se dostal se svou jednotkou na území dnešního Běloruska.

„U letectva se mi líbilo, to byl můj sen. Bohužel to skončilo, když Němci bombardovali naše letiště.“ Hrozný byl v tu dobu na letišti a během útoku střemhlavých bombardérů Junkers Ju 87 zvaných Stuka běžel ke svému letounu, který byl zamaskovaný blízko lesa. Chtěl s ním rychle uletět a tak zachránit sebe i letoun. Ale nestihl to, německá bomba byla rychlejší.

Probudil se až po měsíci v nemocnici. Ze svého druhého zranění se sice vylízal, ale kvůli poranění očí a ztrátě rovnováhy už nemohl znovu nastoupit k letectvu. Armáda ho ale ještě domů nepustila. Nejdříve ho poslala do tankového učiliště v Rybinsku na sever od Moskvy, ale tam se mu nelíbilo, proto zažádal o převelení k průzkumníkům u mechanizovaného sboru. U nich pak zůstal až do konce války. Stal se řidičem obrněného vozu BA-64 Broněvik. S ním projel jako průzkumník půlku Evropy – Besarábii (dnešní Moldavsko), Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Rakousko a nakonec Československo.

V Maďarsku byl potřetí zraněn a při dobývání Budapešti viděl scény, na které by raději zapomněl. „Všude byly kaluže krve i popravení zajatci všech stran. Rudoarmějci je likvidovali po celých skupinách, stejně jako to s nimi dělali předtím Němci a Maďaři. Obzvláště nechutný pohled skýtaly některé tanky s pásy omotanými kusy těl i vnitřnostmi,“ vzpomínal Hrozný před lety v rozhovoru s vojenským historikem Vlastimilem Schildbergerem st.

Z Vídně se dostal do Břeclavi a do Dolních Věstonic. Tam dostal rozkaz vyrazit do Prahy na průzkum. Bez větších potíží se tam se svým broněvikem, i když cestou několikrát míjeli prchající německé kolony, nakonec dostali.

Do Prahy na Žižkov dorazili večer 8. května, kdy už Němci byli na ústupu a ve městě byl relativní klid. Počkali na hlavní voj a vjeli s ním triumfálně do Prahy. „Když jsme jeli přes Václavské náměstí, lidé po nás házeli šeříky, buchty házeli do otevřených oken pancéřáků, i mně je tam strkali. To bylo prostě krásné. I pro nás, i pro ty civilní lidi.“

Pro Hrozného ale válka ještě neskončila. Jeho jednotka byla odvelena na pomoc partyzánům, kteří u Milína na Příbramsku bojovali s ustupujícími jednotkami SS pod velením SS-Gruppenführera Karla von Pücklera. Tvrdé boje trvaly až do 11. května, než se esesáci vzdali. Během jedné z přestřelek ale Hrozného na hlavě poranila kulka. Díky ní a čtvrtému zranění už nemusel se svou jednotkou zpátky do Sovětského svazu a byl tzv. demobilizován. Po vyléčení a propuštění z nemocnice se vrátil do Prahy, kde se před tím potkal s jednou dívkou z pražských Kyjí. Netrvalo dlouho a slavili svatbu.

Hrozný, který tím získal československé občanství, se chtěl podívat zpátky domů a ukázat svou nevěstu rodičům. Ale to nebyl dobrý nápad, protože jeho mladé ženě se v SSSR nelíbilo a chtěla se brzo vrátit do Československa. Sama neměla problém a mohla odcestovat, ale Hroznému to sovětské úřady, a hlavně agenti tajné policie NKVD, nedovolily.

„Pořád mě přemlouvali, že v Rusku je na jednoho chlapa čtyřicet slečen a já jsem si našel ženu v Československu. Nabízeli mi, že tam můžu studovat vysokou školu a všechny cesty jsou pro mě otevřeny,“ popisoval nátlak tajné policie.

Nakonec naoko souhlasil, že zůstane, ale ve skutečnosti se snažil překročit hranice ilegálně. Odjel do Lvova a tam odtud do městečka poblíž československých hranic. Na trhu se seznámil s člověkem, který mu slíbil, že ho na Slovensko převede. Ale měl smůlu, protože převaděč ho přivedl do rukou pohraničníků, kteří ho zatli a odvedli k místnímu soudu, který ho bez okolků odsoudil na tři roky do vězení ve Lvově.

Během převozu se mu ale podařilo utéct, a nakonec i překročit hranice a dostat se na Slovensko, do Bratislavy. Zde ale dlouho nepobyl, protože brzy ho NKVD vypátrala a odvlekla zpátky do Sovětského svazu. Tam dostal deset let plus tři roky z prvního trestu v trestaneckých táborech na Urale, v gulazích.

„Kriminál byl horší než válka, hlad, člověk byl nula a otrocká práce dvanáct hodin denně,“ vzpomínal Hrozný. Vystřídal řadu táborů, stavěl domy nebo kácel stromy.

„Jednou na jednoho kamaráda spadl strom a větev ho praštila do hlavy a udělal se mu strašný otok. Rychle jsme ho odvezli do tábora, kde byl mezi vězni šikovný lékař. Ostrým nožem mu odřízl kůži na hlavě a pokoušel se mu pomoci od toho otoku, ale nepovedlo se a za pár chvil zemřel.“

V trestaneckých koloniích strávil skoro šest let, zachránila ho až Stalinova smrt v březnu 1953, kdy dostal amnestii a mohl se vrátit do Československa. Ale ani tady ho štěstí nečekalo. Manželka nevydržela čekat a podruhé se vdala. Odešel proto do dolů na Ostravsko, pak pracoval na Opavsku v traktorové stanici nebo řídil buldozer během stavby dálnice D1, kde se seznámil se svou druhou ženou Marií.

Ta se Právu svěřila, že se svým mužem se seznámila na tancovačce v Brně a dodnes netuší, jak se o 28 let staršímu muži podařilo získat její srdce. „Určitě to nebylo kvůli tomu, že byl hrdina z druhé světové války, který osvobodil Sofii, Bukurešť, Budapešť, Vídeň a Prahu. On se nikdy nechlubil, že byl rudoarmějec. Ale získal mě tím, že on je opravdický chlap,“ poznamenala Marie s tím, že nikdy svého rozhodnutí nelitovala.

„Prožili jsme spolu krásných padesát let. Máme syna a dceru, která se provdala do Británie. A hádejte, kdo je její muž? Mariňák z Royal Marines,“ dodala pro Právo.