Sto dní pekla rwandské genocidy si vyžádalo nejméně půl milionu mrtvých

Ještě v noci se pod záminkou předejít chaosu ustavil krizový výbor, do jehož čela se postavil radikální hutuský nacionalista Théoneste Bagosora. Odmítl, aby se do čela země postavila umírněná hutuská premiérka Agathe Uwilingiyimanová.

Nejenže odmítl dohody z Arushy, které v roce 1993 ukončily občanskou válku ve Rwandě mezi vládními silami a tutsijskou Rwandskou vlasteneckou frontou (RPF) vedenou Paulem Kagamem, ale rozhodl se pro etnickou čistku Tutsiů.

Bagasora během několika hodin nařídil hutuské milici Interahamwe (Ti, kteří pracují pospolu), aby začala vraždit Tutsie.

Prezidentská garda zabránila premiérce vystoupit v rádiu s projevem, 7. dubna ráno přemohla deset belgických příslušníků mise OSN UNAMIR a zabila Uwilingiyimanovou s manželem.

Současně hutuská milice Interahamwe objížděla adresy prominentních umírněných politiků a novinářů a vraždili je. Smrti neunikli ani belgičtí výsadkáři OSN, kteří byli odvezeni na armádní základnu v Kigali, kde byli mučeni a posléze zavražděni.

Masové vyvražďování začalo v provincii Gisenyi, odkud pocházeli lidé spojení s prezidentovou manželkou Agathe Uwilingiyimanaovou označovaní jako skupina akazu (malý dům).

Ze smrti hlavy státu obvinili RPF a přikázali davu, jemuž rozdali mačety, aby „začal kolektivní práci“.

Vražedné běsnění se už během 7. dubna rozšířilo do dalších provincii včetně hlavního města Kigali.

Tam organizovala likvidaci Tutsiů prezidentská garda za pomoci milicionářů, kteří vystavěli po městě kontrolní stanoviště. Každý obyvatel musel ukázat identifikační kartu, kde byl uveden i etnický původ.

Následující den 8. dubna byla ustavena prozatímní vláda s premiérem Jeanem Kambandou. Byli v ní zástupci všech hutuských strany, ale převažovali v ní lidé spojení s hnutím Hutu Power a reprezentující toto hnutí ve svých partajích.

Masakry probíhaly s neuvěřitelnou brutalitou, oběti byly většinou rozsekány mačetami, i když armáda, policie a prezidentská garda používaly střelné zbraně.

Nebyly ušetřeny ani děti a ženy. Tisíce těl byly naházeny do řek Nayabarongo a Kagera která odděluje Rwandu od Tanzanie ústí do Viktoriina jezera.

Tutsiové marně hledali ochranu v kostelích, v kostelu v Gikondu bylo 9. dubna povražděno sto Tutsiů včetně dětí. Když se Tustsiové v 12. dubna schovali v katolickém kostele v Nyange, místní příslušníci milice Interahamwe ve spolupráci s úřady a knězem Athanasem Serombou začali bořit kostel buldozerem, protože se jim ukryté lidi nepodařilo povraždit, ani když zapálili střechu.

Kdo se pokoušel utéci, byl zastřelen nebo rozsekán. Obětí bylo asi 1500.

Podobný masakr byl spáchán 15. dubna v Nyarubue ležící 140 km východně od Kigali, obětí ovšem bylo 20 tisíc. 

Mezi Tutsie v kostele házeli granáty, stříleli do nich z automatů, rozsekávali je mačetami, probodávali kopími a ubíjeli kyji. Zdi kostela rovněž bořili s pomocí buldozeru.

V katolickém kostele v Ntaramě vzdálené asi hodinu jízdy jižně od Kigali bylo 15. dubna povražděno stejným způsobem 5000 lidí.

I v Nymatě se Tutsiové sami zavřeli v kostele. Do zdi proto milice vyrazila otvory, aby se do něj mohly házet granáty a střílet.

Jeden z nejhorších masakrů se udál 21. dubna v Murambi, kam přišlo 16. dubna na 65 000 Tutsiů. V místní škole, kam přišli, jim nedali pít, aby byli slabí a bylo je snadné pobít.

Protože v té době už ze země odešli Francouzi, školu bez jakéhokoliv odporu napadla milice Interahamwe, která povraždila 20 000 lidí.

Ti, co utekli a opět hledali záchranu v blízkém kostele, byli zabiti následující den. Počet obětí se odhaduje na 50 000, ne všechna těla ale byla objevena. Přežilo 34 lidí.

Povražděno bylo i mnoho Hutuů ať už kvůli tomu, že volili umírněné strany, nechtěli se do masakrů dost iniciativně zapojit, měli vazby na Tutsie nebo jen kvůli tomu, že vypadali tutsiisky. Obě etnika žila ve Rwandě, Burundi a východní části Konga po staletí a mísila se.

První dny měli Tutsiové šanci utéci do provincií Gitarama a Butara. První ale přestala být bezpečná, když se tam 12. dubna přestěhovala prozatímní vláda. Butare, jediná provincie s tutsijským guvernérem, byla bezpečná do 18. dubna, než byl guvernér odvolán.

Pak jeptiška Theophister Mukakibibiová vydala Hutuům stovky Tutsiů, kteří našli úkryt v místní nemocnici. V této provincii bylo povražděno 100 000 lidí.

Genocida se odehrávala před očima OSN. Ve Rwandě po konci občanské války od října 1993 působila mise OSN, UNAMIR s plánovaným počtem 2500 lidí, která dohlížela na příměří mezi Tutsii a Hutuy , jež na severu země oddělovalo nárazníkové pásmo.

Mise byla 5. dubna 1994 prodloužena do 29. července 1994, protože se vleklo sestavení široké přechodné vlády a přechodného národního shromáždění a kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci v Kigali.

Velitel sil OSN, Kanaďan Roméo Dallaire, se hned po atentátu na prezidenta pokoušel jednat jak s krizovým výborem Hutuů, tak s RPF, aby předešel obnovení občanské války, ale marně.

Radikální Hutuové chtěli Tutsie vyvraždit a Kagame měl pocit, že jim musí přijít na pomoc. Síly UNAMUIR byly navíc slabé a většina jejich rwandských spolupracovníků byla povražděna coby zrádci.

Silám OSN se podařilo alespoň zajistit bezpečný úkryt na stadionu Amahoro v Kigali, kde bylo několik tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů.

Belgie se však rozhodla 12. dubna stáhnout své vojáky, kteří mimo jiné chránili civilisty ukrývající se v technické škole. Výsledek? Povraždění 2000 lidí.

Dallaire proti stažení Belgičanů protestoval a požadoval posílení UNAMIR, ale Rada bezpečnosti OSN se 21. dubna, kdy masakry vrcholily, se naopak rozhodla zredukovat síly UNAMIR na 270 lidí.

Spojené státy nechtěly intervenovat po tragické zkušenosti z působení v Somálsku, kde si operace amerických sil proti vzbouřencům 3. a 4. října 1993 vyžádala životy 18 amerických vojáků a jednoho malajského, přičemž bylo zraněno dalších 84 Američanů.

Bill Clinton později přiznal, že to byla chyba, Američané se soustředili především na evakuaci vlastních občanů.

Podobně jednala Francie spolu s Belgií. Po propuknutí genocidy spustila operaci Amarylli, které měla pomoci dostat se domů expatriotům, Tutsie ovšem ponechala svému osudu.

Budoucí generální tajemník OSN Kofi Annan, který byl v roce 1994 náměstkem pro mírové operace, přiznal, že OSN mohla masakru zabránit.

Až v květnu však Rada bezpečnosti schválila zbrojní embargo a rozhodla o vyslání 5500 mužů na ochranu uprchlíků a civilistů. Ti do země dorazili až po konci etnických čistek.

Inciativy se chopila tutsijská RPF, která se rozhodla zaútočit od severu, kde při hranicích s Ugandou ovládala malou část území.

Ještě během dubna pronikli její bojovníci ze třech směrů ke Kigali a vyčistili dvě východní provincie. V květnu a v červnu postoupili do Gitaramy a v červenci ovládli zbytek země.

Až v červnu spustila Francie s mandátem OSN operaci Turquoise, kdy na jihozápadě země vytvořila zónu, kde mohli najít bezpečí uprchlíci. Mise však čelila kritice ze strany RPF, protože ochrana se vztahovala i na Hutuy prchající před postupující tutsijskými silami.

Za tři měsíce si genocida vyžádala podle různých údajů půl milionu a až milion obětí, organizace Human Rights Watch uvádí 507 tisíc, RPF 1,07 milionu.

Vyvražděny byly dvě třetiny Tutsiů. Protože součástí masakrů bylo i sexuální násilí a znásilňování, mnoho přeživších žen bylo nakaženo HIV.

Vyvražděno však bylo i deset tisíc z 30 000 příslušníků pygmejského kmene Twa, který Rwandu obýval jako první. I v případě nejnižšího počtu obětí půl milionu lidí bylo denně zabito 5000 lidí, každou hodinu přes dvě stě lidí.

Do sousedních států utekl před násilí milion lidí. Asi 2,5 milionu lidí bylo vyhnáno z domovů a čtvrt milionu žen znásilněno.

Dosud se nepodařilo zjistit, kdo sestřelil letadlo s prezidentem.