Stauffenberg a spiknutí z 20. července: Bod obratu ve světové válce, i když Hitler přežil

Toto spiknutí s cílem zavraždit Adolfa Hitlera znamenalo jeden z nejodvážnějších a zároveň nejzoufalejších pokusů změnit kurz, kterým se Německo vydalo pod nacistickou vládou během 2. světové války.

Klíčový okamžik německého protinacistického odporu, akce známá jako operace Valkýra, měl za cíl svrhnout nacistický režim a vyjednat mír se Spojenci.

„Akce odrážela kulminaci rostoucího nesouhlasu mezi určitými segmenty německé armády a občanské společnosti, poháněného ničivým dopadem války a zvěrstev spáchaných v Hitlerově jménu,“ vysvětlil pro Novinky Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR, odborník na dějiny 20. století.

Claus von Stauffenberg sloužil jako štábní důstojník u tankové divize během prvních tažení 2. světové války v Polsku a severní Francii.

„Jeho zážitky z fronty v Sovětském svazu, kde byl svědkem brutálního zacházení se Slovany a Židy, vyvolaly značnou deziluzi z nacistického režimu,“ připomněl Kyncl.

Převelen byl do severní Afriky, kde sloužil s vyznamenáním až do dubna 1943, kdy byl těžce zraněn a přišel o levé oko, pravou ruku a dva prsty na levé ruce. Tento okamžik vedl k jeho rozhodnutí, že Hitler musí být odstraněn. Bezprostřední zkušenost s brutální realitou války na východní frontě a v severní Africe zapříčinila proměnu Stauffenberga ve stěžejní postavu německého odboje. Byl svědkem barbarských činů, jako byly ty během křišťálové noci, které podle Kyncla soukromě odsuzoval.

Byl navíc v neustálém kontaktu s vojenskými důstojníky, kteří sdíleli jeho rozhořčení a znepokojení nad směřováním režimu. Osobnosti jako Henning von Tresckow a Ludwig Beck, kteří rezignovali na protest proti Hitlerově politice, hrály klíčovou roli při formování jeho myšlenek. Jejich diskuse se točily kolem morálního a strategického úpadku za Hitlerovy vlády, což dále upevňovalo Stauffenbergovo odhodlání jednat.

V letech 1942–1943 se jeho role v hnutí odporu stala rozhodující. Stauffenbergův aristokratický původ a vojenské postavení mu poskytly potřebné zdroje a přístup k zorganizování spiknutí proti Hitlerovi. Navzdory dřívější podpoře některých vojenských akcí režimu ho stupňující se válečné zločiny a špatné vedení války přiměly upřednostnit budoucnost Německa před předchozí loajalitou. Toto období znamenalo přechod od pasivních námitek k aktivnímu spiknutí, které vyvrcholilo jeho vedením pokusu o atentát: operace Valkýra.

„Motivace Stauffenberga a jeho spoluspiklenců, i když byly složité a různorodé, byly v zásadě poháněny kombinací osobní cti, morálního rozhořčení a pragmatické strategie k záchraně Německa před totálním zničením. Jejich akce, i když nakonec neuspěly ve svých bezprostředních cílech, zdůraznily kritický odpor uvnitř Německa, který usiloval o ukončení Hitlerovy tyranské vlády a pokračujících zvěrstev,“ popsal to historik Kyncl.

Německý odboj během světové války byl charakterizován roztříštěnými a izolovanými skupinami, které postrádaly jednotnou strukturu obvyklou v jiných okupovaných zemích. Tyto skupiny zahrnovaly pestrou škálu účastníků z různých prostředí, jako jsou vojenští důstojníci, civilisté, studenti a dělníci.

Ústředními postavami odporu byli právě Stauffenberg, Tresckow a Beck. Stauffenberg se stal přímo tváří odboje poté, co se přímo zapojil do spiknutí z 20. července. Tresckow, jeden z prvních odpůrců nacistů, inicioval několik pokusů o atentát a hrál klíčovou roli při náboru podobně smýšlejících jedinců do armády. Beck se svými konexemi a předchozími vysokými pozicemi v armádě zajišťoval strategické vedení a byl připraven vést prozatímní vládu, pokud by převrat uspěl.

Hlavním cílem odboje bylo odstavit Hitlera a nacistickou stranu od moci a tím ukončit válku a zabránit dalším zvěrstvům. Tohoto cíle mělo být dosaženo státním převratem, jenž by využil operaci Valkýra – upravený nouzový plán, který byl původně navržen tak, aby ochránil vládu.

Ačkoli byl odpor různorodý ve svém složení a ideologiích, zastřešujícím cílem bylo obnovit mír a rekonstruovat válkou zničené Německo, potenciálně pod jinou politickou strukturou, která by mohla zahrnovat poloautoritářský stát nebo si ponechat některá anektovaná území.

„Naléhavost jejich mise rostla s tím, jak se Spojenci blížili, což zdůrazňovalo zoufalou potřebu jednat dříve, než bude Německo čelit úplné devastaci,“ řekl Kyncl.

Operace Valkýra byla pečlivě naplánována. Stauffenbergova skupina upravila stávající nouzové opatření, jehož cílem bylo udržet pořádek v případě občanských nepokojů. Plán byl pozměněn tak, aby umožnil rezervní armádě zatknout SS a další nacistické vůdce ihned po atentátu. Stauffenbergovou hlavní úlohou bylo osobně doručit a odpálit výbušninu v Hitlerově hlavním stanu v Rastenburgu, známém jako Vlčí doupě.

Úspěch operace do značné míry závisel na mobilizaci záložní armády na různých místech v Německu. Stauffenberg a jeho kolegové museli zajistit, aby jakmile byl atentát potvrzen, mohli rychle a efektivně komunikovat a spustit převrat. Klíčová vojenská zařízení a komunikační uzly měly být odbojem zabezpečeny, aby se zabránilo jakýmkoli protiopatřením loajalistických nacistických sil.

Práce v utajení a efektivní komunikace tak byly pro provedení operace Valkýra klíčové. Stauffenberg a jeho spolupracovníci zavedli systém kódovaných zpráv, které měly potvrdit Hitlerovu smrt.

Dne 20. července 1944 provedl Stauffenberg na vojenském velitelství Vlčí doupě nejkritičtější fázi operace. Poté, co se ujistil, že je naplánována schůzka s Hitlerem, dorazil s bombou ukrytou v kufříku. Přibližně ve 12:30 se omluvil, že si upraví oblečení v nedaleké místnosti, kde bombu odjistil pomocí rozbušky. Stauffenberg se pak vrátil do konferenční místnosti a položil kufřík pod stůl vedle Hitlera. O několik minut později opustil místnost a jako záminku použil předem domluvený telefonát.

Ve 12:42 bomba explodovala a výrazně poškodila konferenční místnost. Navzdory výbuchu Hitler přežil s lehkými zraněními způsobenými tím, že kufřík byl nedopatřením přesunut plukovníkem Heinzem Brandtem, který jej posunul za nohu stolu, čímž snížil dopad výbuchu na Hitlera.

Stauffenberg, který byl svědkem výbuchu a věřil, že Hitler je mrtev, spěchal zpět do Berlína, aby zahájil další fázi převratu. Plán se však rychle rozpadl, když se ukázalo, že Hitler přežil.

V pozdních večerních hodinách nacistický režim znovu získal kontrolu. Generál Friedrich Fromm, který o spiknutí věděl, ale snažil se dokázat svou loajalitu Hitlerovi, svolal na noc 20. července improvizovaný vojenský soud. Klíčoví spiklenci, včetně Clause von Stauffenberga, byli popraveni provizorní popravčí četou na nádvoří Bendlerblocku.

„Stauffenberg byl popraven jako třetí, ale akt oběti jeho společníka von Haeftena, který si vzal kulky určené pro něj, znamenal dojemný okamžik loajality a zoufalství mezi spiklenci. V následujících dnech byly provedeny další popravy, včetně pomalého uškrcení Stauffenbergova bratra Bertholda ve věznici Plötzensee v Berlíně,“ konstatoval Kyncl.

„Následky byly vážné, téměř všech 200 spiklenců bylo nakonec popraveno a došlo k brutálnímu zásahu proti tisícům dalších podezřelých disidentů. Tato událost znamenala významný okamžik v hnutí odporu a ilustrovala jak hlubokou odvahu, tak zoufalou situaci těch, kteří se podíleli na spiknutí proti Hitlerovi,“ poznamenal Kyncl.

Konkrétně totiž po neúspěšném pokusu o atentát zahájilo gestapo na pokyn Heinricha Himmlera tvrdý zásah. Zatkli téměř každého, kdo byl alespoň vzdáleně spojen se spiknutím. To zahrnovalo objev dopisů a deníků, které odhalily předchozí spiknutí proti Hitlerovi z let 1938, 1939 a 1943, což vedlo k dalšímu zatýkání.

Mezi zadrženými byl mj. generálplukovník Franz Halder, který skončil v koncentračním táboře. Akce gestapa se netýkaly jen spiklenců, protože Himmlerovy nové zákony vedly k zatčení mnoha příbuzných hlavních spiklenců, což je podle Kyncla dalším příkladem nemilosrdné reakce režimu.

Spiknutí z 20. července významně ovlivnilo vnitřní dynamiku německé armády a její vnímání jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. „Událost odhalila rozsah disentu v řadách německé armády, zejména mezi vysoce postavenými důstojníky, kteří byli tradičně považováni za loajální ke státu. Následné akce gestapa vedly ke všeobecnému strachu a podezřívavosti, což vážně podkopalo důvěru ve vojenskou hierarchii,“ uvedl Kyncl.

Události podle něj navíc poskytly jasný důkaz výrazného protinacistického smýšlení a aktivního odporu, který pomohl Spojencům zdokonalit jejich přístup k Německu. Spojenci věděli, že v Německu existuje frakce, která aktivně pracuje proti Hitlerovi, a proto byli povzbuzováni, aby zintenzivnili své vojenské úsilí a posílili podporu odbojových skupin.

Je třeba doplnit, že vnímání pokusu o atentát se v průběhu let značně proměňovalo. Zpočátku byli spiklenci mnohými v Německu, ovlivněnými nacistickou propagandou, označováni za zrádce. Bývalý člen Hitlerjugend a pozdější historik Alfons Heck vyjádřil pocit, který byl v té době běžný mezi mnoha Němci: podpořil tvrdé tresty uvalené na spiklence.

Současná historická hodnocení už často vykreslují účastníky spiknutí z 20. července jako odvážné postavy, které podstoupily velká osobní rizika.

„Tato změna se odráží v tom, jak si Německo tuto událost oficiálně připomíná: od roku 2002 skládají němečtí vojenští rekruti 20. července přísahu na počest Stauffenberga a jeho spoluspiklenců, což symbolizuje přehodnocení jejich činů jako hrdinských, nikoli zrádných,“ objasnil Kyncl.

Skutečnost, že 20. července 1944 unikl Hitler už 41. pokusu o atentát, podrobně rozebíral ve starším článku pro Magazín Práva „Hitlerovi při atentátech přály náhody“, který v roce 2018 vyšel i na Novinkách, rovněž publicista Miroslav Šiška.

Za více než 12 let, kdy stál Hitler na vrcholu moci, bylo podniknuto mnoho pokusů na jeho likvidaci. Některé atentátníky zadržely více vlastní zábrany než Hitlerovi osobní strážci. K jednotlivým aktérům, kteří také téměř dospěli do cíle, patřili 21letý švýcarský student teologie Maurice Bavaud, 50letý britský plukovník Noel Mason-MacFarlane a 36letý truhlář a hodinář ze Švábska Georg Elser, vyjmenoval Šiška.