Statečný boj Finů za svobodu v zimní válce udělal dojem i na Stalina

Finsko tehdy uhájilo svobodu, i na nejvyššího představitele SSSR Stalina udělal jeho odpor velký dojem, takže rozhodl, že ponechá Finsko jako samostatný stát.

Finsko bylo dlouhá století součástí Švédska. Po krátké rusko-švédské válce v letech 1808–1809, v níž bylo Švédsko poraženo, připadlo v roce 1809 Finsko Rusku jako autonomní velkoknížectví s vlastním sněmem a rozsáhlou samosprávou. Finové, podobně jako jiné národy carské říše, využili oslabení Ruska v důsledku bolševické revoluce a 6. prosince 1917 vyhlásili úplnou samostatnost. Krátce nato „rudí Finové“ – levicoví sociální demokraté (finští bolševici) vedení Ottou Willem Kuusinenem – vyhlásili 28. ledna 1918 v Helsinkách Finskou socialistickou republiku. „Bílí Finové“, což byli především rolníci a městské vyšší a střední vrstvy, odmítli rudou vládu uznat, což vedlo k občanské válce.

Narychlo vytvořená bílá armáda se takticky stáhla z Helsinek a počátkem března porazila málo disciplinované finské rudé gardy u Tampere. Na pomoc bílým Finům přispěchalo císařské Německo. Německý expediční sbor obsadil 12. března 1918 Helsinky a vyhnal odtud rudou vládu. Část finských bolševiků včetně Kuusinena utekla do Ruska. To se pokusilo podpořit finské soudruhy vojenskou akcí, avšak v krátké rusko-finské válce bylo poraženo. Válečný stav mezi Ruskem a Finskem byl formálně ukončen 14. října 1920 mírovou smlouvou.

Moskva se ale plánů na opětovné ovládnutí Finska a Pobaltí nikdy nevzdala. Když byl 23. srpna 1939 v Moskvě podepsán sovětsko-německý pakt o neútočení, jeho tajný dodatkový protokol stanovil hranici sovětské a německé sféry vlivu ve východní Evropě. Jím se Finsko dostalo do sovětské zájmové oblasti. Krátce po porážce Polska a jeho rozdělení mezi Německo a SSSR vnutil Sovětský svaz Litvě, Lotyšsku a Estonsku nevýhodné spojenecké smlouvy, umožňující rozmístění sovětských vojsk na jejich území a faktické podřízení zahraniční politiky těchto zemí Moskvě. Ani u Finska tomu nemělo být jinak.

Sovětská vláda se 5. října 1939 obrátila na vládu Finské republiky s naléhavou žádostí, aby byla okamžitě zahájena jednání „o konkrétních politických otázkách“. Finská delegace, kterou vedl ministr zahraničních věcí Juho Erjas Erkko, skutečně krátce potom přijela do Moskvy. Následovala jednání s lidovým komisařem (ministrem) zahraničních věcí Vjačeslavem Molotovem, kterých se zúčastnil osobně Stalin. Sovětská strana předložila Finsku teritoriální požadavky, navrhla výměnu některých území a úpravy hranic.

Výměna by byla pro Finsko krajně nevýhodná, posunutí hranice znamenalo ztrátu opevnění na Karelské šíji (tzv. Mannerheimova linie). Finský ministr zahraničí Erkko a prezident Kyösti Kallio se kromě toho právem obávali, že sovětské návrhy jsou jen úvodem k dalším požadavkům, na jejichž konci bude úplné ovládnutí Finska. Jednání nakonec skončila bezvýsledně a 9. listopadu 1939 finská delegace odjela z Moskvy.

A 26. listopadu 1939 poslal Molotov finské vládě ostrou nótu, ve které tvrdil, že finské dělostřelectvo ostřelovalo stanici sovětské pohraniční stráže v obci Mainila. Finsko prokázalo, že na finské straně hranice u Mainily žádná dělostřelecká jednotka není a ani nebyla. Bez ohledu na to Sovětský svaz vypověděl sovětsko-finský pakt o neútočení z roku 1932 a 28. listopadu přerušil s Finskem diplomatické styky.

Z pamětí Nikity Sergejeviče Chruščova dnes víme, že incident u Mainily byl sovětskou provokací, kterou zorganizoval maršál Grigorij Ivanovič Kulik. Charakteristické je, že Kulik sám se nakonec stal obětí stalinského režimu – v roce 1947 byl zatčen a na základě vykonstruovaného obvinění z přípravy protistátního spiknutí v roce 1950 zastřelen.

Incident v Mainile byl použit k formálnímu odůvodnění sovětského útoku na Finsko. Rudá armáda zahájila útok bez vypovězení války 30. listopadu 1939 útokem na Karelskou šíji a podpůrnými útoky z Východní Karélie po celé délce hranice.

Stalin spoléhal na pátou kolonu uvnitř země v podobě ilegální Komunistické strany Finska. Proto v Terijoki zřídil loutkovou vládu, která vyhlásila Finskou lidovou republiku. Moskva ji samozřejmě ihned uznala a podepsala s ní spojeneckou smlouvu. Do čela vlády byl dosazen Otto Wille Kuusinen, vůdce finských bolševiků z doby občanské války. Kuusinenova vláda se pokusila zorganizovat vlastní armádu, do níž byli verbováni místní Finové a Karelové ze sovětské části Karélie. Rudá vláda se pokusila verbovat vojáky i z řad finských zajatců, ale s minimálním úspěchem.

Velká část finských komunistů, kteří utekli do sovětského Ruska po porážce ve finské občanské válce, padla za oběť stalinským čistkám, a tak nebylo snadné obsadit vládu někým, kdo by byl ve Finsku alespoň trochu známý. Žádné povstání, k němuž v letácích shazovaných ze sovětských letadel Moskva vyzývala, se nekonalo. Finský národ se naopak sjednotil pod vedením nové koaliční vlády Rista Rytiho. Vrchním velitelem ozbrojených sil se stal maršál Mannerheim, vítěz nad bolševiky z roku 1918, ačkoliv mu bylo už dvaasedmdesát let.

Finská armáda kladla od začátku Rudé armádě houževnatý odpor, který překvapil jak sovětské velení, tak i celý svět. První útok na Karelské šíji skončil sovětskou porážkou. Příčin bylo víc. Na válku proti Finsku byly nejprve vyčleněny jen nedostatečné síly, totiž vojska leningradského vojenského okruhu. Rudá armáda nebyla v dobrém stavu, protože důstojnický sbor postihly čistky z let 1937–1938.

V těžce přístupném, zalesněném terénu s minimem zpevněných silnic byla technická převaha Rudé armády málo platná. Sovětští vojáci neměli k boji žádnou motivaci a nebyli ani připraveni na boj v arktických podmínkách. Na druhé straně finští vojáci byli velmi odhodlaní, protože bojovali za samostatnost a nezávislost své země. Finové dobře znali místní terén a dokázali jej využít – pěší jednotky se přesouvaly na lehkých lyžích, a byly proto v lesnatém terénu mnohem mobilnější než jednotky Rudé armády.

Sovětské motorizované útvary musely po cestách postupovat v dlouhých kolonách; Finové dokázali takovouto kolonu zastavit, rozčlenit malými údery na malé části, ty obklíčit a potom je soustředěnými útoky likvidovat. Takto se Finům podařilo 8. ledna 1940 zvítězit v bitvě u osady Suomussalmi (známé též jako bitva na Raatské silnici), kde finská 9. pěší divize pod velením plukovníka Paava Susitaivala zničila 163. střeleckou divizi brigádního generála Andreje Ivanoviče Zelencova a potom i 44. motorizovanou divizi generála Alexeje Ivanoviče Vinogradova, která měla Zelencovovy jednotky vyvést z obklíčení. Vinogradov byl za tento neúspěch zastřelen.

Sympatie světové veřejnosti byly jednoznačně na straně Finska, 14. prosince 1939 byl SSSR většinou hlasů vyloučen jako agresor ze Společnosti národů. Zbraně a humanitární pomoc dodaly Finsku ve větším objemu Itálie, Maďarsko, Dánsko, Norsko, Belgie, Francie a Jihoafrická unie a rovněž neutrální Švédsko. Prezident USA Roosevelt získal od Kongresu souhlas na jednorázovou pomoc, ale zbraně dorazily až v době, kdy už konflikt prakticky skončil.

Ve Finsku bojovalo také asi 11 tisíc dobrovolníků, nejvíc ze skandinávských zemí, především ze Švédska.

Už při pohledu na mapu a při srovnání rozlohy a počtu obyvatelstva Finska a SSSR je jasné, že Finsko se sice mohlo bránit, ale bez cizí pomoci válku vyhrát nemohlo. Velká Británie a Francie byly po určitém váhání ochotny vyslat do Finska expediční sbor, pokud o to finská vláda oficiálně požádá. O samotné Finsko jim ale primárně nešlo – SSSR byl od podepsání sovětsko-německého paktu považován za tichého spojence Německa, se kterým byly Francie a Velká Británie od 3. září 1939 ve válce. SSSR poskytoval Německu cenné suroviny, především ropu. Vojenským oslabením SSSR ve Finsku měla být podle francouzských představ podvázána sovětská spolupráce s Německem. Britové měli s vysláním expedičního sboru vlastní plány – hodlali jeho část ponechat v Norsku a ve Švédsku, aby tak zamezili pokračujícím dodávkám švédské železné rudy do Německa.

Norská i švédská vláda se ale obávaly konfliktu se Sovětským svazem nebo s Německem (či s oběma současně), a proto s odvoláním se na svou neutralitu odmítly britsko-francouzský expediční sbor vpustit na svá území.

Moskva se zatím připravovala na novou ofenzivu. Tentokrát byly shromážděny mnohem větší síly než na podzim 1939. Nová ofenziva byla zahájena 1. února 1940 po přeskupení vojsk. Sovětská armáda se místo bojů na dlouhé frontě v Karélii měla soustředit na prolomení opevněné Karelské šíje a na obsazení Viipuri. Masový útok byl zahájen 11. února 1940. Po třech dnech bojů byla Mannerheimova linie prolomena. Finská armáda už nyní bojovala jen proto, aby získala čas pro diplomatická jednání a uzavření příměří za nejmenších množných územních ztrát. Finská vláda se nakonec rozhodla nežádat Velkou Británii ani Francii o vojenskou pomoc, která se kvůli stanovisku Norska a Švédska jevila jako značně problematická, a zahájit s Moskvou mírová jednání.

Bez ohledu na vývoj na frontě nastal v Moskvě zásadní posun. Stalin se obával, aby do války na straně Finska skutečně nezasáhly Velká Británie a Francie. Kromě toho u něj získali Finové svým odporem velký respekt; uvědomil si, že válka sjednotila finský národ, který Kuusinenovu vládu nepřijme. Přímá okupace Finska by navíc znamenala riziko partizánské války. Stalin se proto rozhodl, že ponechá Finsko jako samostatný stát.

Ministr zahraničí Väinö Alfred Tanner nejprve navrhl Sovětskému svazu odstoupení ostrova Jussaro. Sovětská strana návrh odmítla jako nedostatečný a žádala odstoupení celé Karelské šíje a zřízení základny na poloostrově Hangö, 5. března 1940 Rudá armáda obklíčila Viipuri. Situace se pro Finy stala kritickou, protože pádem města by se pro sovětská vojska otevřela cesta na Helsinky. Proto následující den finská vláda požádala o příměří a 7. března přijela do Moskvy finská delegace. Podmínky byly mnohem horší než ty z října 1939, nicméně Finsko nemělo jinou možnost než je přijmout.

Mírovou smlouvou podepsanou v Moskvě 12. března 1940 Finsko ztratilo celkem 11 procent svého území. Na druhé straně ale Moskva souhlasila s likvidací Finské lidové republiky a její vlády, o které ve smlouvě není ani zmínka.

Když 22. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz, využilo Finsko příležitost, aby jako německý spojenec v tzv. pokračovací válce získalo ztracená území zpět. To se na přechodnou dobu skutečně povedlo, ovšem porážka Německa nakonec znamenala i opětovnou porážku Finska.

Přesto houževnatý finský odpor proti ofenzivě sovětských vojsk koncem léta 1944 učinil na Stalina opět dojem. Finsko poté, co požádalo o příměří, nebylo na rozdíl od ostatních spojenců Německa okupováno. Podle příměří podepsaného v Moskvě 19. září 1944 muselo vyhlásit válku Německu a byly potvrzeny hranice z roku 1940; Finsko navíc ztratilo oblast Petsama a muselo souhlasit se zřízením sovětské námořní základny na poloostrově Porkkala ve Finském zálivu. Podmínky příměří potvrdila i Pařížská mírová smlouva s Finskem z 10. února 1947.

Stalin se definitivně rozhodl ponechat Finsko jako samostatný stát, kde se nebude zavádět socialismus sovětského typu. Sovětský svaz si pouze smlouvou o přátelství a vzájemné spolupráci ze 6. dubna 1948 zajistil, že se Finsko nestane součástí formujícího se atlantického paktu a bude provádět ve vztahu k SSSR přátelskou politiku. Tuto smlouvu, která ve skutečnosti omezovala finskou suverenitu v mezinárodních otázkách, Finsko prohlásilo v důsledku rozpadu SSSR 20. ledna 1992 za zaniklou.

Zimní válka ukázala, že i malý národ se může úspěšně bránit. Finsko sice ztratilo část svého území, ale – na rozdíl od Litvy, Lotyšska a Estonska, které v srpnu 1940 SSSR anektoval – si udrželo samostatnost. Finsko hrdinským bojem uhájilo svobodu a nakonec v roce 1992 obnovilo i svou plnou suverenitu.