SPECIÁL: Palachův týden přinesl největší protirežimní protesty

Den před dvacátým výročím Palachova sebeupálení se v Praze 15. ledna 1989 na Václavském náměstí sešli odpůrci normalizačního režimu. Šel tak i Alex Švamberk: „S rodiči jsme se rozhodli, že se po obědě pojedeme podívat na Václavské náměstí, co se bude dít. Už tam byly stovky lidí, normálně jsme mohli na náměstí jít, jen ne k Muzeu a k soše svatého Václava. Chvíli jsme tam postávali a pak jsme si říkali, že zkusíme sejít ještě o kousek níž. Naráz jsme viděli, jak postupně začínají od Jindřišské ze strany přicházet kordony policistů, kteří začali Václavák parcelovat.“

„V Jindřišské jsem zažil nejhorší zásah toho dne,“ řekl Pavel Hlavatý, který se protestu taky účastnil. „Tam jsme s nějakým náhodným spoluúčastníkem zvedali jakousi ženu, která při úprku před policií upadla a hrozilo jí, že bude ušlapaná. Podařilo se nám ji zvednout a utíkat dál. Tento den jsem obdržel pouze jednu ránu,“ pochvaloval si po letech.

O čtyři dny později byl brutálně zbit. „Těch ran jsem dostal nepočítaně. Měl jsem štěstí, že jsem nedostal ránu do hlavy, to bych tam asi zůstal ležet a možná by mi už bylo všechno jedno.“ vzpomínal Hlavatý.

Protesty trvaly týden, což se ale nijak neplánovalo, upozornil historik Petr Blažek: „Jak to často v dějinách bývá, velké věci začínají nenápadně. Palachův týden začal malou připomínkou, kterou plánovala opozice v situaci, kdy někteří představitelé Charty 77 včetně Václava Havla dostali anonymní dopisy, ve kterých se uvádělo, že se někdo chce zapálit podobně jako Jan Palach. Václav Havel s dalšími mluvčími se tehdy snažil zabránit možnému činu. Dneska bych řekl i s ohledem na analýzu písma a jazyka, že to byla provokace Státní bezpečnosti.“

„Situace ještě nebyla úplně zralá na velké demonstrace. Řada představitelů opozice byla pozatýkána v situaci, kdy jenom pokládali květiny nebo se vyskytovali v okolí Václavského náměstí. Tak to některé z nich přimělo se tam vrátit druhý den. Přišli i další lidi a posléze se z toho stala taková série demonstrací,“ podotkl Blažek.

K velké účasti přispěla Svobodná Evropa, shodli se všichni. „Od prosince 1988 přestalo být Rádio Svobodná Evropa rušené. To bylo velmi zásadní, protože se v lednu tato rozhlasová stanice stala jednou z nejposlouchanějších v Československu. Vedlo to k tomu, že se informace velmi šířily,“ zhodnotil jeho roli Blažek.

Demonstrace nabývaly na síle, protože někteří lidé se vraceli a do hlavního města přijížděli i mimopražští: „Někteří tam přijeli třeba až po dvou, po třech dnech poprvé, i když někteří byli zasaženi represí, která byla poměrně razantní. Nakonec bylo zadrženo během týdne přes čtrnáct set lidí.“

„Po skončení následné konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě ve Vídni se vedení bezpečnostních jednotek ve spolupráci se stranickými představiteli rozhodlo, že se tvrdě zasáhne. To přispělo k tomu, že demonstrace byly utlumeny,“ zmínil Blažek.

Další protest se konal až v srpnu, mezitím však lidé začali masově podepisovat petici Několik vět požadující propuštění politických vězňů, garanci svobody shromažďování i slova. Skončit mělo i pronásledování nezávislých iniciativ a měla se zahájit diskuse o sovětské invazi v roce 1968.

Klíčovou roli při pádu komunistického režimu pak sehrála studentská demonstrace 17. listopadu 1989, respektive tvrdý zásah proti ní.

Novinky připravily hodinový speciál s dobovými záběry, fotografiemi a dalšími materiály. Přehrát si jej můžete na videu nebo v audio přehrávači v úvodu článku.