Šofér a hrabě: Osudy dvou přímých svědků atentátu v Sarajevu

Řidič Leopold Lojka (1886-1926) a jeho zaměstnavatel, císařský tajný rada hrabě František Maria Alfred Harrach von Rohrau und Thannhausen (1870-1937), nemohli vraždě zabránit. Oba ale vypovídali o události jako korunní svědci při soudním procesu s atentátníky. Harrach i Lojka se znali před Sarajevem už pět let (o jejich osudu vypráví kniha Šofér, který změnil dějiny, Jiří Skoupý - Mladá fronta, Národní technické muzeum, 2017).

Hrabě Harrach se narodil 26. července 1870 v rakouském Trauenkirchenu. Absolvoval práva na Vídeňské univerzitě a poté zdědil velkostatek ve Velkém Meziříčí. Poctivě jej spravoval a zároveň se věnoval svým koníčkům - uměleckým sbírkám, automobilismu a cestování. Byl nositelem mnoha vyznamenání a členem několika humanitárních organizací.

Hovořil několika jazyky, obdivoval českou literaturu, psal cestopisy, verše a divadelní hry. V práci mu nebránila ani těžká oční choroba - téměř neviděl, při studiu mu text předčítali. Patřil k renesančním mužům své doby. Třikrát se oženil, ale syna se nedočkal, a tak se stal posledním mužským příslušníkem svého rodu.

O dětství Leopolda Lojky z moravské Telče, synka kočího, nevíme skoro nic. Známé je pouze to, že se vyučil řezníkem a v říjnu 1907 nastoupil povinnou vojenskou službu u c. a k. moravského pluku. Podle kmenového listu patřil Lojka k tělesně dobře vybaveným mužům, pohledným na první pohled - 175 centimetrů vysoký blonďák s malými ústy a okrouhlou bradou.

Sloužil u jezdectva a šlo mu to dobře. Udělili mu Jezdecké vyznamenání pro příslušníky jezdectva a v roce 1908 jej povýšili na četaře. Oba protagonisté se poprvé setkali v roce 1909. Dne 9. a 10. září 1909 se ve Velkém Meziříčí konaly císařské manévry za účasti tří armádních sborů. Jako pozorovatelé přihlíželi rakouský císař František Josef I., německý císař Vilém II. a následník trůnu a generální inspektor veškeré ozbrojené moci František Ferdinand. Do manévrů byly začleněny i automobily s nejrůznějšími průzkumnými úkoly. Sám František Josef auta rád neměl, ale uznal „nový způsob války“.

Po konci manévrů se v noci z desátého na jedenáctého září u Velkého Meziříčí splašili koně z c. a k. dragounského pluku č. 6, vyděšení dálkovými reflektory. Zvířata se v panice utrhla od stání a snažila se uprchnout.

Leopold Lojka při zmíněném zmatku s několika vojáky zdivočelé koně zastavil a uklidnil. Zaplatil za to poškozením pánve, zraněním hlavy a očí. To vzbudilo obdiv hraběte Harracha a přímo na místě zorganizoval převoz Lojky a třinácti dalších mužů do nemocnice v Třebíči. Šlechtic cítil k Leopoldovi sympatie, protože celý incident sám sledoval.

Několikrát ho navštívil a zajistil mu zvláštní zdravotní péči, včetně léčby magnetoterapií. Po propuštění z nemocnice Lojku na čas zneschopnili a Harrach jej přijal do svých služeb a ubytoval ho na svém zámku.

A odtud už byl jen krok k Lojkově kariéře řidiče. I proto, že se hrabě o automobily tak hluboce zajímal. Hrabě Harrach koupil v roce 1910 automobil od vídeňské firmy Graf & Stift. Harrach neměl řidičský průkaz, a tak zaměstnal i šoféra Gustava Šimáčka. S Leopoldem Lojkou počítal jako se Šimáčkovým nástupcem. Řidičský průkaz dostal Leopold až po ukončení řidičského kurzu ve Vídni v květnu 1912. V té době jej jako zdravého propustila ze svých služeb i armáda. Lojka se stal četařem v záloze. A blížilo se Sarajevo.

Už začátkem června 1914 dostal hrabě Harrach coby nadporučík v rakouské armádě rozkaz, aby se dostavil na manévry v bosenském Sarajevu a byl se svým vozem k dispozici Františku Ferdinandovi d’Este.

Ten dorazil 25. června 1914 přes Terst do lázeňského střediska Ilidži u Sarajeva, sídla zemské vlády a zemského sněmu Bosny a Hercegoviny. Manévry měly proběhnout v prostoru městečka Tarčina, 32 kilometrů západně od Sarajeva.

Žofie jela jinou cestou - přes Uhry. Po setkání obou manželů v Ilidži se František Ferdinand cítil výborně, a proto i s manželkou povolal Harracha, aby s ním odjel autem do nedalekého Sarajeva do známého židovského obchodu Eliase Kabilia. Tam koupil dalmatské čapky pro děti.

Ačkoli se nechráněný pár pohyboval mezi lidmi, nikdo na ně nezaútočil. Takové výpravy byly riskantní. To pokračovalo další dva dny. A skončilo v neděli 28. června…

Nikdo před osudnou nedělí nedbal varování sarajevského vládního komisaře a policejního velitele Dr. Edmunda Gerdeho. Ten radil nezveřejňovat z bezpečnostních důvodů informace o programu pohybu následníkovy návštěvy Sarajeva. Hodlal tak zmírnit nebezpečí možného atentátu. Marně.

Naopak sarajevský starosta Fehim Ćurčić nakázal měšťanům, aby si vyzdobili domy okolo trasy, kterou kolona s následníkem pojede. Navíc jako ochrana vzácné návštěvy nepůsobila armáda, ale asi 150 policistů, které narychlo svolal Gerde.

Připravovali se i tři atentátníci, bosenští Srbové a rakousko-uherští občané žijící v Bělehradě: studenti Gavrilo Princip a Trifko Grabež, typograf Nedeljko Čabrinović a někteří další muži.

Všichni se ale rozhodli zabít následníka trůnu. Princip u soudu později prohlásil: „Myšlenka na atentát se zrodila v našich srdcích.“ A Čabrinović dodal: „Nikdo nám předtím neřekl, zabij ho.“

Mladíci neměli peníze na zbraně a výcvik. Proto hledali nějakého rádce a „finančníka“. Našli ho v osobě plukovníka srbského generálního štábu Dragutina Dmitrijeviće, zvaného Apis. Stál v čele tajné organizace Černá ruka, která hodlala sjednotit všechny Srby a poté Jihoslovany. Ten poskytl budoucím atentátníkům výcvik od svých dvou mužů. Pětadvacetkrát vystřelili pod jejich vedením na terč na stromě!

Po příjezdu z Ilidži do Sarajeva se následnický pár účastnil ranní bohoslužby a asi v deset hodin navštívil Filipovićeva kasárna. Do nich vstoupil jen arcivévoda, Žofie musela čekat venku. Byl krásný teplý den a Sarajevo přivítalo manžele slavnostně - všude povlávaly žluto-černé vlajky monarchie a červeno-žluté Bosny. Ulice zdobily květiny, sem tam se objevil portrét Františka Ferdinanda.

Arcivévoda rozhodl, že se pojede kvůli teplému počasí v otevřeném automobilu. Kolona sedmi vozů měla jet Appelovým nábřežím, rovnou a dlouhou ulicí k radnici. František Ferdinand se ženou usedli ve třetím voze, následník v uniformě generála jízdy a Žofie v bílých šatech s červenou šerpou.

Lojka pochopitelně seděl napravo u volantu, vedle něj nabíječ pušek dvorní komory Gustav Schneiberg. Ten atentátu úplně unikl - neustále ho pověřovali nějakými úkoly, takže v autě víc nebyl, než byl.

Za nimi se usadila vedle sebe následnická dvojice, naproti nim hrabě Harrach. Ve velkém voze se vzadu poskládal na nouzové skládací sedadlo zemský místodržící Oskar Potiorek, později kritizovaný pro chatrné zajištění bezpečnosti. Radnice se nacházela jen tři kilometry daleko. Arcivévoda ale chtěl jet co nejpomaleji, aby si mohl prohlédnout město. Stavělo se pouze u pošty, kde František Ferdinand převzal dopis od dětí.

Asi v půl jedenácté se na Appelově nábřeží ozvala rána, která připomínala výstřel. Atentátník Čabrinović zapomněl pistoli v hotelu, a tak hodil na arcivévodovo auto spodním obloukem granát. Lojka uviděl jakýsi předmět ve vzduchu a okamžitě přidal plyn.

Granát tak sjel po zatažené střeše a škrábl Žofii nepatrně na krku. Následující granát stále pomalu jedoucí vůz zasáhl. Zranil šestnáct lidí z davu a dva pasažéry z auta.

Čabrinović se vrhl do řeky Miljacky, ale policisté jej přesto chytili a zatkli. František Ferdinand vystoupil z automobilu, posoudil situaci, nechal odvézt zraněné do nemocnice a velel pokračovat plnou rychlostí. Na radnici dojeli.

Tam uvítal starosta Fehim Ćurčić manžele nešikovně. Začal, jak jsou jejich srdce „šťastna z nejmilostivější návštěvy“. Arcivévoda jej přerušil se slovy, že to je pěkné přivítání a „házejí po něm bomby“. Teprve poté vybídl představitele města, aby pokračoval.

Pak ovšem následovala další cesta - se změněným plánem. Původně se mělo jet k zemskému muzeu rovně a zabočit doprava u Latinského mostu, aby pasažéři spatřili Staré Město. Nyní se nemělo odbočovat a jet k muzeu rovně.

Oskar Potiorek ale změnu nesdělil řidičům. Arcivévodův vůz jel tentokrát jako druhý a hrabě Harrach si stoupl na levé stupátko, aby tělem chránil následníka. U Latinského mostu neinformovaný šofér prvního auta zabočil. Leopold Lojka automaticky vyjel za ním, ale Oskar Potiorek na něj zařval, aby vycouval a pokračoval rovně.

A právě tehdy Gavrilo Princip vystřelil z pistole a podle svých slov „obrátil dokonce hlavu“. Nemířil, ale střelil do dveří vozu. Dvakrát a dvakrát zasáhl. Prvně Žofii a poté následníka. Byla to neuvěřitelná náhoda - neměl mít úspěch, a přesto trefil, vévodkyni z Hohenbergu, jak zněl Žofiin titul, roztrhla kulka břišní aortu, následníkovi trůnu krční tepnu.

Harrach nemohl zasáhnout, protože Princip vystřelil zprava, nikoli zleva. Na místě jej sebrali, i když se pokusil o sebevraždu pistolí a jedem.

Po smutečním průvodu se připravovalo převezení ostatků zavražděných v rakvích do Vídně. Stalo se tak 2. července večer. Leopold a Harrach se stali korunními svědky.

Při soudním procesu s atentátníky od 12. do 23. října se účastnili hrabě Harrach a Leopold Lojka identifikace Gavrila Principa. Ten byl odsouzen za zastřelení muže, který válku nechtěl, na dvacet let těžkého žaláře. Zemřel v dubnu 1918 v Malé pevnosti Terezín na TBC. Nedeljko Čabrinović dostal totéž.

Harrach se stal opěvovaným mužem. Děkovný dopis mu napsal i císař František Josef I. On sám v den atentátu předal svůj vůz zemskému místodržícímu Potiorkovi.

Harrach i Lojka se poté zapojili do víru Velké války. Hrabě jako příslušník Rakouského automobilového sboru působil na velitelstvích jihozápadní fronty balkánského tažení. Zúčastnil se bojů na všech válčištích - v Srbsku, Albánii, Rumunsku. Lojka jej jako věrný šofér provázel.

Po válce se jejich cesty rozdělily. Naposled Lojka vezl svého zaměstnavatele 4. března 1919 v Praze do divadla Apollo. Po vzniku republiky Harrach po první pozemkové reformě sice přišel o část majetku, ale i po jejím ukončení stále vlastnil slušně velké pozemky. Věnoval se jejich spravování. To jeho bývalý řidič měl život pestřejší.

Leopold Lojka se oženil už v listopadu 1916 s Annou Lhotskou a měl s ní dva syny - Františka, narozeného v červnu 1917, a Alfréda, který spatřil světlo světa 19. října 1918. Bývalý řidič hledal zaměstnání, aby uživil rodinu. Začal podnikat jako hostinský ve Znojmě. Nebylo to šťastné období. Starší syn pravděpodobně zemřel - jak uvádí historik Skoupý -, od roku 1921 o něm v pramenech nenašel ani zmínku. Navíc se s ním rozvedla v prosinci 1923 manželka a nechala mu syna Alfréda. Údajně kvůli jeho alkoholismu, kromě piva si prý denně dopřával litr a půl rumu.

K tomu restaurace nevydělávala, a tak Leopold přesídlil v srpnu 1924 do Brna, aby hledal úspěch tam. V únoru 1925 získal koncesi k provozování restaurace v Brně-Husovicích. Směl prodávat jídla a čepovat pivo a víno, k dispozici měli hosté kulečník a karty. Lojka často sedával mezi hosty a líčil sarajevskou tragédii. Podle slov pamětníka okouzlil celou dělnickou čtvrť, a „když vznikl klub rejpalů a pan Lojka zapomínaje povinností hostinských zhusta vysedával mezi nevinnými vtipkaři“.

Časem už nezaznamenával ani dluhy pijáků. Choval se hnusně k synkovi - údajně ho nechával hladovět a přivazoval ho ke stolu, sám uvažoval o sebevraždě. A neměl peníze.

Nakonec Lojka požádal hraběte Harracha o finanční výpomoc. Šlechtic mu poslal v březnu 1926 sedm tisíc korun. Pomoc přišla pozdě. Leopold se už nedokázal ze zničujících dluhů vyhrabat, navíc jeho zběsilý životní styl si vybral své. Zemřel 18. července 1926 sám v bytě nad hospodou, kde štamgasti v přízemí povykovali. Pohřbili ho na brněnském ústředním hřbitově.

Harrach se naproti tomu dožil 67 let, zemřel v květnu 1937 po prodělaném diabetickém záchvatu. Odešli tak přímí účastníci sarajevského atentátu, začátku Velké války. Propukla by tak jako tak, ale všechna přímá lidská svědectví jsou vždy důležitá.