Skrblík jménem Rašín

Policejní zpráva uvádí, že lidé, kteří se ubírali kolem deváté ranní Žitnou ulicí, uslyšeli dva za sebou rychle jdoucí výstřely.

„Viděli, kterak před domem číslo 6 pán starší, menší postavy, chtějící vstoupiti do auta, čekajícího před tím domem, klesl k zemi a kterak nějaký mladý muž, oblečený v šedý, přiléhající raglán a světlý klobouk, utíká do protilehlé Příčné ulice,“ stojí ve zprávě.

Šofér k Rašínovi přiskočil v domnění, že se mu udělalo nevolno. Ten byl při vědomí a požádal, aby ho nezdvihal a běžel pro lékaře. Z prvního patra domu vyběhl lékař Weissberger, který tam měl ordinaci, a také syn politika Ladislav Rašín.

První ošetření provedl lékař v Rašínově bytě. Ministr stále kouřil doutník a ironicky podotkl, že „to má za svou poctivou práci“.

Poté Rašína odvezli do sanatoria v Podolí, kde lékaři konstatovali, že má nenahmatatelný tep. Operovali jej — mezi operujícími byli mimo jiné známí lékaři Ladislav Syllaba a Rudolf Jedlička — výsledky zákroku ale byly neradostné.

Bojovný a rázný Rašín zápasil statečně ještě šest dalších mučivých týdnů.

Ze dvou výstřelů zasáhl ministra pouze jeden. Plášťový projektil proletěl míchou, prorazil kostěnou hmotu a uložil se do jedenáctého obratle.

Průstřel míchy potvrdily už první příznaky – úplné ochrnutí dolních končetin, břišního svalstva, těžké poruchy střev a močového měchýře. Rašín dostával injekce ke zmírnění bolestí. Měl velkou starost, zda na něj atentát nespáchal legionář, protože by to mohlo vést k vnitropolitickým otřesům. On sám měl totiž s legionáři rozpory.

Na chvíli se poté objevila nová naděje – ministr mohl pít červené víno a kávu, jíst šunku, vaječné omelety a špenát. Do sanatoria se k němu nastěhovala celá rodina.

Postupně se ale situace zhoršovala. Vykašlával krvavé hleny a stoupla mu teplota. Došlo k infekci mozkomíšního moku, k bakteriální sněti a sepsi. Dne 18. února 1923 ráno Rašín svým zraněním podlehl.

Předtím řekl všem: „Tak a teď budeme spat.“ Jeho manželka Karla odpověděla: „Dobrou noc, tatečku.“ Seděla u něj a držela jej za ruku. V noci ještě blouznil o penězích.

Syn prezidenta Jan Masaryk tehdy pronesl ke kancléři Přemyslu Šámalovi: „Před Rašínovou smrtí otec nespal, čtyři noci nezamhouřil ani oka. Včera večer plakal.“

Poněkud jinou vzpomínku si ovšem zachoval politik Jiří Stříbrný. Společně s prezidentem T. G. Masarykem se dostavil do sanatoria těsně poté, co ministr zemřel, a prezident mu řekl: „Ostatně, on Rašín měl štěstí, že dovedl v pravý čas umřít. Byli bychom se těžce chytili.“

Ministrovým vrahem nebyl legionář. Útočníkem byl devatenáctiletý úředník pojišťovny z Německého Brodu Josef Šoupal, bývalý člen komunistické strany, nyní anarchokomunista. Do Prahy odjel proto, aby Rašína zabil.

O svém činu prohlašoval: „Nechtěl jsem zabíti Rašína, chtěl jsem zabíti Živnostenskou banku. Chtěl jsem zasáhnouti to, co representoval: kapitalismus, rdousící tisíce mých bratří. Lituji doktora Rašína, jestliže zemřel a systém zůstal.“

Šoupal dostal osmnáct let těžkého žaláře. Byl to vzpurný vězeň a za další prohřešky mu přibyly další tresty. Byl propuštěn za okupace v roce 1943. Zemřel v severních Čechách roku 1959 ve stejném věku jako zavražděný ministr: v šestapadesáti letech.

Atentátem byl vyřazen jeden z neopomenutelných sloupů mladého Československého státu, který se nikdy nepodařilo nahradit. A to i přesto, že Rašín byl rozporuplný a svérázný.

Temperament a prudkost zdědil Alois po svém otci Františkovi, pekaři a krupaři z Nechanic, městečka mezi Hradcem Králové a Novým Bydžovem. Když se 18. října 1867 narodil, měl už osm sourozenců. Sám byl z dětí zřejmě nejnadanější. Přimkl se citově k matce Františce, a ta mu vštípila pevné životní hodnoty, které nikdy nezměnil. Třeba nelásku k farářům.

Matka sice v boha věřila, ale odsuzovala zejména „rozmařilost kněží“. Odmítala také víru v neomylnost papežovu a v neposkvrněné početí Panny Marie. Jednou řekla Rašínově tetě Anně, staré panně, která vyzývala k založení ženské kongregace neposkvrněného početí: „Ty v to můžeš věřit, jsi svobodná, ale já, matka devíti dětí, v to věřit nemohu.“

O politiku se Rašín zajímal už jako studující práv. Byl spoluzakladatelem tzv. pokrokového hnutí, stal se členem studentského spolku Slavie a později psal do nového časopisu Neodvislost.

Pokoušel se spojit národní a sociální program jako ostatní studenti. A také proto byl 6. října 1893 zatčen v souvislosti s údajně existující protirakouskou organizací Omladina. Octl se v Novoměstské radnici spolu s přáteli Josefem Škábou a Antonínem Hajnem.

V prosinci 1893 jej propustili na kauci. Ne nadlouho. V procesu s Omladinou byl v únoru 1894 odsouzen ke dvouletému vězení na Borech. Vězeňský režim snášel dobře, učil se francouzsky a německy, psal články. Dvakrát denně chodil na procházky a rodina mu posílala potraviny. Vymohl si dokonce párky a bílé víno! Na podzim roku 1895 byl propuštěn. A začala nová kapitola jeho života.

Roku 1898 se Rašín, pomenší houževnatý muž s ptačím obličejem, seznámil s Karlou Jánskou zvanou Ada, dívkou z pražské vlastenecké rodiny, jejíž studující bratři (jeden z nich byl lékař Jan Jánský, pozdější objevitel krevních skupin) s ním byli v kontaktu. Rašín se s Karlou oženil 12. září 1899 a byl to svazek velmi šťastný.

Sama Karla o tom později psala svým dětem: „Nedovedete si představit, jak jsme byli šťastni, nemám jiné přání, než abyste vždy byli v manželství tak šťastni, jako jsme byli my, a přes to, že pronásledováni jsme byli osudem, či vlastně lidmi, doma jsme si naše štěstí nedali nikým kazit.“

Karla měla jen jedinou výhradu – Rašín smlouval s jejími rodiči o věno, protože si chtěl otevřít advokátní kancelář, a tím ji zklamal. V manželství se jim narodily tři děti – Ladislav, Ludmila a Miroslav. Od roku 1900 provozoval Rašín vlastní advokátní kancelář.

Stal se členem mladočeské strany (od roku 1907 byl jejím místopředsedou), která se později změnila v národní demokracii. Za první světové války byl jedním z vůdců odboje, spolu s mladočechem Karlem Kramářem a Františkem Sísem působil jako člen tajného výboru, později zvaného Maffie, ústředního orgánu domácího odboje pro řízení zpravodajské a konspirační práce v českých zemích. Byl radikálnější než Kramář a nesouhlasil s aktivistickou (prorakouskou) politikou. Právě jeho odbojová činnost jej znovu dostala do vězení.

V červenci 1915 byl zatčen stejně jako Karel Kramář a obviněn z velezrady. V červnu o rok později byli oba odsouzeni k trestu smrti provazem. Odvolali se. Řízení se táhlo. O potvrzení rozsudku smrti bylo znovu rozhodnuto 20. listopadu 1916.

Odsouzení ale měli štěstí v neštěstí – rozsudek měl podepsat císař František Josef, ale ten umíral. Jeho nástupce Karel I. nestál v povážlivé válečné situaci o popravy. Trest byl změněn v lednu 1917 – Kramář dostal 15 let, Rašín 10.

Po měsíci a půl je dovezli do Rossavských kasáren, a nakonec v únoru 1917 do jediné nadzemní rakouské vojenské trestnice do Möllersdorfu. A to nebyly žádné Bory.

V Möllersdorfu bylo zle. Mnoho vězňů tam umíralo hladem a nemocemi. Nebyly dovoleny balíčky z domova. Při vstupní prohlídce se všichni museli svléci donaha a odebrali jim hodinky a snubní prstýnky.

Rašín bydlel s Karlem Kramářem a zkusil si s ním své – na koláčkách vychovanému Kramářovi se nic nelíbilo. Rašín ve vězení dokázal přežít, Kramář si neustále stěžoval. Trpěl depresemi, bylo mu zima nebo horko. Bránil Rašínovi, aby větral. Na nátlak paní Karly Rašínův obhájce Koerner zjednal nápravu alespoň v jídle – byly povoleny balíčky a situace se zlepšila.

Teprve 3. července 1917 byli oba politici císařem Karlem amnestováni. Opustili vězení 10. července. Kramář byl celý opuchlý, Rašín vyhublý a tak nervózní, že uskakoval při hřmotu aut a tramvají. Po propuštění nadále pokračoval v politice.

Patřil k „mužům osmadvacátého října“, stal se organizátorem převratu roku 1918. Za národní demokracii působil jako poslanec Národního shromáždění. Dějiny jej znají ale především jako ministra financí, obávaného a mnohdy nenáviděného, působícího v resortu v letech 1918 až 1919 a 1922 až 1923.

Ministerstvo financí sídlilo v Clam-Gallasově paláci v Husově ulici v Praze. Rašín se opřel o nejlepší odborníky, které znal – např. o Jaroslava Preisse. Země byla propojená měnou s Uhrami a Rakouskem a ministr usiloval o měnovou odluku.

Vyhlašoval politiku deflace, což znamenalo udržovat nejtvrdší kurz koruny a směnitelnost měny za zlato. Staré peníze zůstaly v oběhu, byly ale okolkovány, část byla stažena z oběhu a přeměněna v nucenou státní půjčku. Rašínovi se podařilo vytvořit novou československou měnu a upevnit ji. Okolní státy mezitím kosila inflace.

Mnozí odborníci později psali, že se mu to povedlo právě proto, že se v ekonomii nevyznal, a proto měl kuráž k opatřením, kterých by se skuteční znalci báli. Přes velké zásluhy Rašín popouzel obyvatelstvo svým racionalistickým skrblictvím. Umíněně hlídal státní pokladnu, odmítal poskytovat peníze na podpory v nezaměstnanosti, kvůli platům se dostal do konfliktu s učiteli. Nesouhlasil se zákonem o osmihodinové pracovní době.

Jeho heslo bylo Pracovat a šetřit. On sám se jím důsledně řídil. Sociální podpory ho přímo elektrizovaly. Nedokázal pochopit, že lidé na podpoře navštěvují biografy, chodí na fotbal a do tančíren. Dokonce si sám zjišťoval, kdo chodí do biografu nejčastěji, jak dlouhé jsou fronty na fotbal apod.

Jako čistý liberál prohlašoval, že lidé jsou zlenivělí, protože v zákopech nemuseli pracovat. To vojáky, často zmrzačené a ubohé, právem rozzuřovalo. Zlost vyvolal i zákon o soupisu jmění. Rašín dokonce vyslýchal i zubaře, aby zjistil, kdo si nechal v poslední době vylepšit chrup zlatem. Popudil i legionáře, které označil za ty, kteří „ověnčili své hlavy slávou, ale chtějí, aby jim mladý stát za to platil“.

Na konci roku 1922 měl ministr příliš mnoho nepřátel. Vše vyvrcholilo atentátem v lednu 1923.