Sklář a podnikatel za války chránil své dělníky, nakonec ho k smrti uštvali vlastní lidé

Nazývali ho „otcem chudých“, které chránil za hospodářské krize i za nacistické okupace. Jenže poválečné politické tendence směřující k Východu umožnily, že z chudých chráněnců se stali vlci.

V bílé kukle a světlém saku za volantem čtyřválcové Pragovky Alfa. Ve světlé košili u pece se sklářskou píšťalou a s nůžkami tvarujícími roztavenou hmotu. Ale stále s nezbytným doutníkem a s motýlkem pod krkem. Vysoký, štíhlý, vynalézavý, energický, vnitřně křehký. Elegán, nikoli fanfarón, který jistou sukovitostí nezapřel venkovský, vysočinský původ. Sklář, podnikavec, filantrop a továrník Čeněk František Císař začínal od podlahy, doma v Pavlově v upadajícím mlýně a vypracoval se houževnatostí, pílí a sourozeneckou soudržností na osobnost překračující význam regionu.

„Narodil jsem se 8. května 1888 jako syn chudého mlynáře,“ píše po válce ve svém životopise Čeněk F. Císař. Dále pokračuje: „Při početnosti naší rodiny mne otec poslal jako sklárenského praktikanta k německé firmě Josef Schreiber, sklárny Jaroňovice u Hodonína. Ředitel Göpfert hned při nastoupení služby mne poučil, že musím prodělat každou dělnickou práci (prolézání topných kanálů pod hutí, šarování v huti, tavení, foukání skla, broušení), že jen tak bude možno, abych se stal řádným sklárenským úředníkem. Prošel jsem všechna sklářská oddělení, takže jsem se nakonec stal vedoucím úředníkem.“

Císař se na Moravě oženil, později byl přeložen do sklárny ve slovenském Lednickém Rovném. Tam se postupně vypracoval do vysoké funkce, prožil 28. říjen 1918 a na veřejnosti velice aktivně vystupoval jako hrdý Čechoslovák, který chce být tvořivou součástí nové republiky. I to byl důvod, proč ho německý majitel propustil.

Ale Císaře to nesrazilo do kolen, ba naopak. Vrátil se do Čech a s bratrem rozjeli brusírnu skla. Na nové sklářské vzorky se jim podařilo získat řadu zahraničních objednávek, takže brzy zaměstnávali čtyři desítky lidí. Císař balil bedny se sklem a odesílal je do Londýna, Sheffieldu, New Yorku či Birminghamu.

Stal se z něj huťský odborník a na konci dvacátých let se odhodlal koupit huť, sto padesát let starou sklárnu v Tasicích. Jako společnici a hlavní účetní zvolil sestru Zdenu, která později vzpomínala: „Hned se začalo vyrábět olovnaté sklo a bylo hodně práce. Pracovali jsme od rána do noci. Začali jsme nabízet naše nové výrobky do ciziny.“ A dařilo se. Císař následně koupil v dražbě firmu Bohemia – rafinerie skla ve Františkodole, ve které se v té době nepracovalo. Postupně tam vybudoval vedle brusírny také vzorkovnu všech svých hutí.

A když se v době hospodářské krize dostala do finančních problémů sklárna v blízkém Josefodole, obrátili se společníci této firmy na Čeňka Císaře, zda by nechtěl závod odkoupit. Společně s bratrem Františkem rozlehlou sklárnu u říčky Sázavky nakonec koupili za 600 tisíc korun. Podařilo se mu také přeměnit rodinný mlýn na brusírnu skla, takže mohl všechny čtyři sklářské podniky sloučit v jeden pod firmou Bratří Císařové. V roce 1943 pracovalo ve všech Císařových podnicích bezmála šest stovek zaměstnanců.

V září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Mnichovská dohoda a následné zabrání pohraničních území německým vojskem sevřelo republiku. Továrník Čeněk Císař se po poradě se svým dávným přítelem plukovníkem generálního štábu Zdeňkem Vltavským rozhodli nakoupit větší množství zbraní, pušek, pistolí, ručních granátů a nábojů. Záznam o tak velké a podezřelé koupi zbraní převzali úředníci Zemského finančního ředitelství v Praze k přezkoumání. Naštěstí si této informace všiml JUDr. Julius Kalaš, hudební skladatel, vlastenec a především v té době úředník tohoto finančního ředitelství. Věděl velice dobře, že na českých úřadech již slídí rozliční proněmečtí špiclové, a po konzultaci se svým dobrým známým plukovníkem Vltavským se mu podařilo záznam o koupi zbraní vymazat z obchodní korespondence Císařů.

Tasická sklárna se tak vzápětí stala jedním z důležitých a bezpečných úkrytů zbraní. Další četné protinacistické aktivity Čeňka Císaře následovaly po okupaci.

Další soustřeďování zbraní, rozšiřování protiokupačních letáků, pomoc rodinám pronásledovaných odbojářů. Podle záznamů o ilegální činnosti odbojové organizace na Ledečsku RU-DA Císařovy tajné sklady obsahovaly asi 250 pušek, 60 automatických pistolí, velké množství ručních granátů, nábojů a několik kilo výbušnin.

Těžítka, nikoli skla do periskopů

Své zaměstnance se Čeněk Císař pokoušel za války chránit a s osobním i finančním nasazením jim pomáhal ve svízelných situacích. Okupační tlak na české majitele továren a dílen však postupně sílil. Bylo třeba je přinutit k setrvalé spolupráci a službě „německé věci“, k výrobě pro válečné účely a udržení klidu v protektorátním zázemí.

Zkušený Čeněk Císař se učil novému řemeslu – diplomacii a riskantnímu kličkování na hraně mezi předstíranou loajalitou a ilegální činností. Císařové odmítli vstoupit do pronacistické organizace Liga proti bolševismu a nezúčastňovali se ani žádných proněmeckých slavností. Nechodili na oslavu zřízení protektorátu, na připomínky Hitlerových narozenin, na panychidy za padlé německé vojáky, nepověsili Hitlerův obraz ve svých kancelářích. Pochopitelně si toho německé úřady všimly a vytýkaly Císaři jeho pasivitu.

Továrník byl také několikrát důrazně vyzván, aby jako člen představenstva Hospodářské skupiny šel osobně složit slib loajality ministru hospodářství a práce protektorátní vlády SS-Brigadeführerovi Walteru Bertschovi. Vzdor výhrůžkám se k němu nikdy nedostavil.

Císař se snažil kormidlovat v protektorátních podmínkách čestně a s nasazením všech sil. A přestože několikrát hrozilo utlumení výroby či její úplné zastavení, nikdy provoz fabrik nezastavil a provoz uhájil. Bylo však třeba udělat řadu kompromisů – přispět desítkami tisíc protektorátních korun na německý Červený kříž, věnovat německému vojenskému lazaretu skleněné předměty a sladkosti, uplácet na úřadech práce. A když byl nucen vyrábět pro německé válečné účely, dokázal se tomu mistrně vyhnout. Sám k tomu po válce uvedl: „Naši dělníci byli uchráněni od nasazení do pracovního poměru v Říši. Nesčetněkrát byli jsme vyslýcháni gestapem a vždy dovedl jsem se z obvinění vykroutit.“

V dubnu 1945 se však Čeněk Císař vykroutit nedokázal a byl zatčen, vyslýchán a společně s dalšími vězněnými převezen nákladním autem do táborské věznice s tím, že bude následně deportován do Terezína. Naštěstí pro osazenstvo náklaďák havaroval a zranění pasažéři včetně Císaře místo do vězení putovali do nemocnice v Humpolci, kde je zachránil statečný primář Melichar.

Hned v prvních dnech po osvobození přišlo na Císařovu adresu množství děkovných dopisů. Mnohé se dochovaly dodnes a svědčí o tom, jak široká byla Císařova pomoc, o které nemohl za války nikde mluvit.

Před dělnickým tribunálem

Jenže na počítání zásluh nebyl po válce čas. Bylo třeba naplno rozhýbat výrobu, zapojit mladé zaměstnance, v rozbité Evropě a zámoří hledat nová odbytiště pro české sklo… Program „košické“ vlády však mířil jiným směrem a moc svěřil lidu. „Jako by nějaká černá můra se vznášela nad krajinou,“ vzpomínala na ty poválečné chvíle Zdena Císařová. A Čeněk Císař dodával: „Těšil jsem se, že po našem osvobození nastává nám nový zlatý věk, že po zhojení ran utrpěných v době německé okupace roztočíme kolečka našeho průmyslu. Záhy po našem osvobození jsem slyšel zprávy, že prý moji dosavadní spolupracovníci, jež jsem po celou dobu války tak otcovsky chránil a o něž jsem všemožně pečoval, nechtějí prý se mnou spolupracovat. Dokonce jsem byl obviněn, jako bych spolupracoval s Němci a jako bych pro své dělnictvo po dobu pěti šesti let války vůbec ničeho prospěšného nevykonal.“

Spád událostí mezi květnem a listopadem 1945 byl v případě Čeňka Císaře příkrý. První s útokem proti Císaři vyrukovala pětičlenná Revoluční závodní rada ve sklárně v Tasicích 22. května 1945. A přidali se dělníci z Josefodolu, především ti, které Císař po dobu války chránil před totálním nasazením. Navrhli, aby byl „movitý a nemovitý majetek Císaře zajištěn ve prospěch státu a viníci potrestáni“.

Ve středu 6. června 1945 byl Čeněk Císař v Josefodole zatčen a eskortován před očima svých zaměstnanců do vazby okresního soudu v Ledči nad Sázavou. Když psal odvolání adresované Zemskému národnímu výboru, připomínal poté, co ho ze zdravotních důvodů z vazby propustili: „Zůstal zde hrozivý fakt, že moji vlastní úředníci a dělníci mohli mne, svého příznivce, ba svého opatrovníka, dát zatknout jako zločince.“

Štvanice pokračuje

Navzdory všem urážkám a denunciacím se Čeněk Císař pokusil o čestnou obhajobu a vznášel pádné argumenty. Nikdo je však nechce slyšet. Je-li mu vyčítáno asociální jednání vůči dělníkům a přehlíživé chování k chudým podřízeným, brání se výčtem toho, co za těžkých válečných podmínek pro své zaměstnance dělal v jednotlivých fabrikách. A k jeho vlastní obhajobě se postupně přidává vlna solidarity a podpory. Na obranu celé rodiny Císařů jsou zasílány dopisy, petice, svědectví a místopřísežná prohlášení. Dochovalo se jich bezmála sto padesát z různých končin republiky od lidí rozličných profesí i sociálního postavení, od pomocných dělníků až po představitele protinacistického odboje i velitele ruských osvoboditelů.

Například sklář Josef Jekl prohlásil: „Po celou dobu války pracovali Císařové proti Říši a zachraňovali každého jednotlivého zaměstnance. Když již bylo zle a měl jsem jít do Říše já, kolega Přerovský, Lebeda, Nedvěd, učinili z nás zdánlivé dělníky, že jsme přeškolení a že jsme pro firmu nepostradatelní, a přestože jsme měli za to, že do Říše musíme, byli jsme zachráněni.“ Nebo hlas židovských obchodníků Františka a Zdeňka Mahlerových: „Můžeme potvrdit, že po dobu okupace účinně a všestranně podporovali české lidi židovského náboženství.“

Na konci prázdnin 25. srpna 1945 začalo u Mimořádného lidového soudu v Kutné Hoře soudní řízení s Čeňkem Císařem a jeho bratrem Františkem. Oba prohlašují, že nejsou ničím vinni. Čeněk Císař uvedl: „Kdybych byl svůj podnik zastavil za války, jak si přáli Němci, bylo to pro mne lépe, protože bych byl dostal několik set tisíc korun z vyrovnávajícího fondu. Udržoval jsem ale tak vysoký počet dělnictva z toho důvodu, aby nemuseli na práci do Říše a mohli zůstat u svých rodin.“

Štvanice na sourozence Císařovy ale soudem neskončila. Byli násilně vystěhováni ze svých domovů. Čeněk Císař se obrátil na mnohé instituce včetně ministra průmyslu Laušmana. Bezvýsledně.

Rozhodující úder přišel vzápětí. Vyhláškou ministra Laušmana a na základě prezidentova dekretu z 24. října 1945 o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků „vyhlašuji, že podnik Bratří Císařové byl dnem 27. října 1945 znárodněn zestátněním. Znárodněním nabývá československý stát vlastnictví znárodněného podniku, a to veškerých nemovitostí, budov a zařízení sloužících provozu znárodněného podniku, veškerého příslušenství podniku“.

Čeňka Císaře opustila síla čelit sprostotě a denunciacím. Ve čtvrtek 15. listopadu 1945 vešel do kanceláře nad brusírnou v Pavlově, kde se narodil a vyrůstal. Ze šuplíku vytáhl legálně drženou pistoli, odešel do koupelny, namířil hlaveň na spánek a zmáčkl spoušť.

Nad jeho rakví se o pár dní později při pohřbu za přátele rozloučil kněz Tomáš Sobola: „Jak hluboko klesla morálka dělného lidu. Místo aby přišli poděkovat svému živiteli za to, že dovedl svým způsobem obstarat továrnám a hutím práci, aby nemusel dělníky propouštět a hnát je tak do jícnu válečné německé mašinérie, vyženou jej z továrny a nejhorším blátem potupy a urážky pošpiní ryze český štít jen proto, že ten druhý má lepší kabát, že mu štěstí přálo.“

Až po roce 1989 se potomci sourozenců Císařových pokusili o restituci rodinného majetku. Trvalo to více než patnáct let. Poslední vydání pozemků se uskutečnilo v roce 2009. Znárodněné sklárny z roku 1945 se rodině nevrátily.

(Autor je básník a spisovatel)