Sedmdesát let od justiční vraždy Milady Horákové

„Padám, padám… Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid… Budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám… Přeji vám to, přeji vám…,“ taková byla podle všeho poslední slova právničky a političky Milady Horákové, kterou popravili před sedmdesáti lety 27. června 1950 v 05:35 hodin v pankrácké věznici. Byla oběšena poté, co ji komunisté odsoudili ve vykonstruovaném procesu za velezradu.

Za udělení milosti pro Horákovou se přitom přimlouvaly největší osobnosti té doby. Britský premiér a válečný hrdina Winston Churchill, politička, aktivistka a někdejší americká první dáma Eleanor Rooseveltová, francouzský filozof Jean-Paul Sartre nebo fyzik a vědec Albert Einstein. Sama Horáková nikdy o milost nežádala, zkusila to ale její dcera s otcem a advokát. Tehdejší prezident Klement Gottwald však nikomu z nich nevyhověl.

„O důvodech, pro které k udělení milosti nedošlo, můžeme dnes jen spekulovat. Nejspíše však šlo o snahu komunistických představitelů přesvědčit možné odpůrce o nekompromisním a nelítostném postupu proti všem oponentům,“ okomentoval Gottwaldovu neústupnost pro Novinky historik Jan Synek z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který vydává o protikomunistické činnosti Milady Horákové knihu.

Horáková se po své smrti a především pak po pádu režimu v roce 1989 stala symbolem komunistického odboje a politických procesů 50. let minulého století. Podle historiků je odkazem silné myšlenky, že za ideály je nutné se postavit, a to i za cenu života.

„Je obrazem toho, že život a politika nejsou jen hřiště pro pragmatická a pro nás výhodná rozhodnutí, ale existují hodnoty, které by se neměly stát obětí žádného politického handlu,“ poznamenal pro Novinky historik Michal Stehlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (UK) v Praze.

I v dnešní době podle něj může inspirovat svou důvěrou v demokracii a zároveň svým silným sociálním cítěním, které ji podnítilo k celoživotní práci. „Nemůžeme zapomenout na odhodlanost a velkou statečnost, se kterou tyto hodnoty hájila. A nejde jen o komunistický režim, jde i o odvahu vůči předchozímu režimu nacistickému,“ doplnil. Podle Stehlíka tak nebyla ženou hesel, ale konkrétní práce.

„Horáková se stala symbolem pro své odhodlání a pevné morální přesvědčení, s jakým se snažila po únoru 1948 novému režimu vzdorovat. To pak prokázala i během vyšetřování, samotného soudního procesu i v posledních chvílích, jak o tom svědčí například její poslední dopisy,“ vysvětlil dále Synek.

Milada Horáková kritizovala komunisty v intencích své společenské a politické činnosti, a to i před pučem v únoru 1948. Bylo to pak pro ni velmi riskantní a hrozil jí za to postih. Odejít do zahraničí nechtěla.

Podle Synka některé formy odboje a odporu proti komunistickému režimu nicméně sama odmítala a snažila se od nich odrazovat i svoje známé a spolustraníky. Neuchylovali se například k ozbrojeným skupinám, tištění letáků, k sabotážím, ale k takovému odporu, který nebylo tak snadné označit za „protistátní“, nebo si to alespoň mysleli.

„Když jsme hovořili o aférách, které vznikaly drobnou ilegální prací, odsuzovali jsme tento způsob jako zbytečný a poškozující široké vrstvy našeho národa. Já osobně jsem byla proti všem ilegálním skupinám, buňkám a podobně,“ řekla Milada Horáková u výslechů.

Na minulý režim ale měla podle Synka jasný názor, který nikdy nezastírala. „Své jednání nikdy nepopírala a přijala vyměřený trest, který samozřejmě nebyl adekvátní a posloužil jako exemplární pro výstrahu všem potenciálním odpůrcům totalitního režimu, zcela podle sovětského vzoru,“ uvedl.

Pro úplnost je podle webu ÚSTR třeba dodat, že v září 2019 byl Miladě Horákové ministerstvem obrany přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu ve smyslu zákona č. 262/2011 Sb.

Milada Horáková je významnou osobností hned z několika důvodů. Jde o vězeňkyni dvou totalitních režimů a o jednu z nejvýraznějších osobností nekomunistické politiky, jež skončila na popravišti. „Je to člověk, za kterého se postaví respektované mezinárodní osobnosti, a je to žena, i to hraje v oné výjimečnosti roli,“ popsal Stehlík.

Podle něj Horáková naplňuje atributy silného historického příběhu, symbolu, až mýtu. „Není to jen její osud, je zde osud jejího manžela, dcery, silný příběh dopisů na rozloučenou, které se k dceři dostanou až po roce 1990...,“ pokračoval.

Podle odborníků bychom si měli příběh Horákové připomínat nejen proto, že to byla inspirativní žena, ale také proto, že nám připomíná zločinný režim, který jen z čistě mocenských důvodů posílal lidi na popraviště. „Její smrt není žádný ‚justiční omyl‘, jde o vraždu z politických důvodů. Tento historický fakt nejde omluvit dobou, atmosférou, ničím podobným,“ zdůraznil Stehlík.

Podle historika Jana Kalouse z pražského Muzea paměti XX. století je Horáková symbol bezpráví komunistického režimu. „Perzekuci a represi čelily statisíce obětí komunismu v bývalém Československu. Její smrt šokovala ve své době a zůstává mementem i dnes,“ sdělil Novinkám.

S blížícím se výročím smrti Horákové se ve veřejném prostoru začala objevovat kritika mířící na současnou komunistickou stranu. Některým opozičním politikům i osobnostem vadí, že část komunistů stále bagatelizuje justiční vraždy politických odpůrců režimu.

Politolog Petr Just z Fakulty sociálních věd UK a Metropolitní univerzity Praha pro Novinky uvedl, že ač se někteří komunisté ke své minulosti staví kriticky, daleko hlasitěji a častěji jsou mezi nimi slyšet právě hlasy, které zločiny komunistického režimu včetně popravy Milady Horákové zlehčují. „Neschopnost KSČM vyrovnat se s minulostí tak zůstává břemenem, které si nese a patrně i nadále ponese,“ konstatoval Just.

Tento názor sdílí také Jan Kalous. „Uvnitř partaje stále rezonují staré motivy, které čas od času vyplavou na povrch. Nejen v Den památky obětí komunistického režimu by se proto komunisté měli hluboce stydět,“ řekl. Chování některých dnešních komunistů považuje za pokrytecké, komunisté podle něj nesou nezpochybnitelnou odpovědnost za její smrt.

„KSČM se od někdejší KSČ nikdy důsledně nedistancovala, o některých soudních procesech z padesátých let hovoří pouze jako o ‚chybách‘ či ‚omylech‘. Ještě dnes od některých jejích představitelů zaznívají slova o tom, že Milada Horáková byla potrestána ‚podle zákona‘,“ řekl k tomu Synek.

Navíc někteří, jako bývalá komunistická poslankyně Marta Semelová, operovali argumentem, že se Horáková „přece přiznala“. Proces jako takový Semelová sice kritizovala, ale zároveň před šesti lety uvedla, že Horáková „nebyla nevinná“.

Podle Michala Stehlíka konkrétní členové strany včetně zákonodárců průběžně tento případ bagatelizují. „Ať již jde o relativizaci, třeba tezí, že byla ‚obětí doby studené války‘, nebo že šlo o ‚justiční omyl‘,“ dodal.

Otázkou ale podle historika je, zda my sami nezamykáme osud Milady Horákové do dějin jen do vztahu „komunisté vs. Horáková“. „Horákové hrozí, že se stane aktuálním instrumentem boje proti zteřelému politickému subjektu KSČM. Měli bychom se naučit aktualizovat její odkaz také jinak, kdy pro nás může být vzorem lpění na ideálech demokracie,“ míní.

Komunisté čelili kritice pro svou minulost i minulý týden, kdy během tiskové konference poslanců KSČM se v atriu Poslanecké sněmovny na řečnickém pultu objevila podobizna Milady Horákové. Tu tam promítli lidé z audiovizuální produkční firmy Artur Production. „Akt byl proveden za účelem oživení povědomí ve společnosti o zrůdnosti činu, který by neměl upadnout v zapomnění,“ vyjádřila se firma na Facebooku.

Výročí smrti Horákové si v pátek a sobotu připomínají lidé po celém Česku. Pietní akce se u této příležitosti konají na Vyšehradském hřbitově či na místě popravy v pankrácké věznici v Praze 4. Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci pojmenuje po české právničce a političce svou novou knihovnu. Památku uctí i Státní divadlo ve slovenských Košicích, které v sobotu uvede představení s názvem Milada Horáková.

Občanské sdružení Dekomunizace organizuje celostátní kampaň Zavražděna komunisty. Vyzývá instituce i občany, aby vyvěsili černý prapor, plakáty a billboardy, případně aby sdíleli obrazové materiály a výzvu pro uctění památky Horákové na sociálních sítích. V pátek z obecních rozhlasů a reproduktorů v pražském metru zazní audiokoláž nahrávek soudního procesu a dopisů Horákové. Na osobnost Milady Horákové upozorňuje i projekt Svoboda není samozřejmost.

Mimo zmíněné Synkovy knihy „Mám klid ve svém svědomí – Milada Horáková ve střetu s komunistickým režimem“ vychází také kniha „Jdu s hlavou vztyčenou“. Její dcera Jana Kánská v ní vzpomíná například na poslední setkání s maminkou pár hodin před popravou. Název publikace odkazuje na citaci z posledního dopisu, který právnička adresovala svým nejbližším.