S tanky proti vlastním lidem: Třicet let od masakru na náměstí Nebeského klidu

Vedení čínské komunistické strany si bylo vědomo, že několik týdnů trvající studentský protest, který začal tři dny poté, co 15. dubna 1989 zemřel na infarkt ve věku 73 let bývalý generální tajemník Komunistické strany Číny Ču Jao-pang, který usiloval o hospodářské reformy a uvolnění cenzury, začíná ohrožovat jeho moc.

Kvůli statisícovým demonstracím nemohl být na náměstí přivítán Michail Gorbačov, který přijel 15. května na návštěvu Číny jako první sovětský vůdce po třiceti letech. Zpočátku bylo čínské vedení rozdělené, ale pak v něm převládli zastánci tvrdé linie, které podpořila i klíčová postava Komunistické strany Číny, otec ekonomických reforem Teng Siao-pching.

V části Číny včetně hlavního města Pekingu bylo 20. května ráno vyhlášeno stanné právo, ale ani to nezabránilo pokračování protestů. Premiér Li Pcheng proto rozšířil 1. června mezi členy politbyra text Skutečná příčina nepokojů, který měl přesvědčit vedení čínské komunistické strany, že je nezbytné náměstí vyklidit silou. Upozorňoval, že navzdory vyhlášení stanného práva protesty sílí. Demonstranty označil za teroristy a kontrarevolucionáře. Ministerstvo pro státní bezpečnost pak přišlo s další zprávou, podle níž jde o pokus „zavést v Číně buržoasní liberalismus” a zdůrazňovalo vlivy Západu a zejména USA na demonstrující studenty. Západ podle ní doufal, že studenti svrhnou komunistickou stranu.

Protože demonstrace ještě zesílily 2. června, politbyro dospělo k závěru, že nastal čas jednat. Noviny otiskly články vyzývající studenty, aby opustili náměstí a ukončili protesty, ty ale články pobouřily a ještě upevnily jejich odhodlání pokračovat v protestu.

Politbyro se shodlo se na tom, že je protest potřeba ukončit a náměstí vyklidit. Mělo to proběhnout tak klidně, jak to bude možné. Pokud však nebudou demonstranti spolupracovat, měla armáda svolení použít sílu.

Ještě před vyhlášením stanného práva byly 19. května uvedeny do stavu pohotovosti jednotky v kasárnách nedaleko náměstí Tchien-an-men a v Pekingu a rozhodlo se, že se do hlavního města vyšle 30 divizí z pěti ze sedmi vojenských okruhů. Počet mobilizovaných se odhaduje na nejméně 180 000, takže rozsah mobilizace byl větší než ve válce s Indií v roce 1962 a srovnatelný s válkou s Vietnamem z roku 1979.

Vojáci se postupně stáhli k Pekingu, i když se přesun některých jednotek snažili zablokovat obyvatelé a velitel nejlépe vyzbrojené 38. armády, která patřila do Pekingského vojenského okruhu, napřed odmítal rozkaz s tím, že v Pekingu byl a žádná válka tam není.

Státní deníky oznámily 2. června, že jednotky, které byly přisunuty k Pekingu, obsadily klíčové pozice ve městě. Příslušníci 27., 65. a 24. armády byli skrytě přesunuti do Velké síně lidu na západě náměstí a do budovy ministerstva pro veřejnou bezpečnost ležícím na opačném konci náměstí.

Večer ženijní vůz pro vykopávání zákopů vjel do skupiny čtyř civilistů a tři zabil, což vyvolalo obavy ze zásahu policie a armády. Studentští vůdci nařídili postavit na příjezdových cestách barikády, aby armáda nemohla vjet do centra.

Ráno 3. června zjistili studenti a obyvatelé, že se vojáci v civilních šatech pokusili propašovat do města zbraně. Část jich zajistili a předali pekingské policii. Když se studenti shromáždili u vstupu do Zakázaného města v místě, kde je sídlo Komunistické strany Číny i státní rady a premiéra Li Pchenga, policie proti nim použila slzný plyn a z Velké síně lidu vyšli neozbrojení vojáci. Studenti se na ně vrhli a zatlačili je zpět.

V 16:30 se tři členové stálého výboru politbyra sešli s vedením armády a vedením Pekingu a tajemníkem státní rady a dopracovali podobu nařízení, které mělo zajistit vynucení stanného práva v metropoli. Rozhodli, že operace, která má zlikvidovat „kontrarevoluční protest“, začne v 21:00, vojáci by měli dorazit na náměstí v 4. června v jednu ráno a náměstí musí být vyčištěno do šesté ráno.

V rozkazu stálo, že nikdo nesmí bránit postupu vojsk zajišťujících stanné právo. Vojáci také mohli v sebeobraně použít jakýchkoli potřebných prostředků. Nebylo v něm sice přímo uvedeno, že mají na demonstranty střílet, ale výraz použít jakýchkoli prostředků se tak dal chápat. Vedení také rozhodlo že státní média budou varovat občany. Večer televize vyzvala obyvatele, aby zůstali doma, ti však místo toho vyrazili do ulic, aby se stejně jako před dvěma týdny pokusili zablokovat cestu armádě.

Operace byl kryta ze vzduchu, už ve 20:30 se nad náměstím objevily vojenské vrtulníky. Studenti volali, že potřebují posily.

V deset večer se sešli demonstranti na ceremonii u sochy Bohyně demokracie z plastu a papírmaše, kterou tam vztyčili před pár dny. O čtvrt hodiny později zaznělo z ampliónů na náměstí varování vlády, že armáda může uplatnit jakékoli prostředky, aby si vynutila dodržování stanného práva.

Mezitím už k náměstí směřovaly početné kohorty vojáků. Když příslušníci 38. armády postupující od západu kolem desáté večer narazili na první barikády, začali střílet. Nejprve jen do vzduchu, ale když demonstranti začali na vojáky házet kameny, tak i do lidí. První obětí se stal 32letý letecký technik. Demonstranti byli v šoku, že vojáci použili ostrou munici.

V 22:30 postup 38. armády zastavily v oblasti Mu-si-ti, asi pět kilometrů od náměstí Nebeského klidu trolejbusy zapálené na mostě, u nichž stáli obyvatelé. Příslušníci 38. armády opět zahájili palbu, která si vyžádala další mrtvé. Podle skupiny Tchienanmenské matky, která sdružuje pozůstalé po obětech protestů, při palbě zahynulo 36 lidí. Byl mezi nimi i lékař, který se pokoušel ošetřit zraněné.

Protože se vojákům nedařilo projet, začali kropit lidi střelami, pálili po lidech na balkonech a stříleli do oken. Aby 38. armáda mohla pokračovat, pokusila se barikádu z hořících trolejbusů prorazit obrněnými transportéry. To se nakonec povedlo, ale cena byla vysoká. Zničena byla stovka armádních vozidel včetně 47 obrněných transportérů. Na pět set dalších vozidel bylo poškozeno.

Ostrou munici použili i výsadkáři 15. sboru postupující od jihu. Na vojáky tam létaly zápalné lahve.

Před jedenáctou večer se demonstranti dozvěděli o obětech, které si vyžádal postup vojenských jednotek ze západu a z jihu města. Napětí stoupalo. O půlnoci se megafony rozšířila zpráva o zabití studenta u nedalekého vojenského muzea. Pak přicházely informace o dalších mrtvých. Na náměstí bylo v tu chvíli asi 70 000 až 80 000 lidí.

Ve čtvrt na jednu osvětlila náměstí světlice a ze západu tam přijel první obrněný transportér. O půl jedné dorazily další dva z jihu. Demonstranti na ně házeli dlažební kostky. Jeden se zastavil, zřejmě proto, že mu demonstranti vrazili ocelovou tyč do kol. Pak ho zapálili. Tříčlennou posádku nechali odejít do Národního muzea čínské historie, kde byla ošetřovna. Vojákům zajistili ochranu, protože je někteří lidé chtěli zbít, neboť přejeli přes jejich stany.

O půl druhé dorazily na severní a jižní konec náměstí předvoje 38. armády a 15. výsadkového sboru. Náměstí uzavřely, aby na ně nemohli přicházet další lidé. Několik z těch, kteří se o to pokusili, zabili. Z Velké síně lidu vyrazili příslušníci 27. a 65. armády, kteří se tam ukrývali, a za Národním muzeem čínské historie se objevili příslušníci 24. armády.

Několik tisíc studentů zůstávalo obklíčeno u památníku Lidových hrdinů nedaleko Velké síně lidu. Ve dvě ráno nad jejich hlavami začaly létat kulky. Někteří studentští vůdci, kteří už věděli o masakrech cestou na náměstí, vyzývali demonstranty k odchodu, aby se nestali obětí krveprolití. Dva z nich, literární kritik a pozdější nositel Nobelovy ceny míru Liou Siao-po a zpěvák Chou Te-ťian, se sešli s politickým komisařem 38. armády, který je přijal. Nabídl jim, že nechá studenty odejít, pokud dokáží demonstranty přesvědčit k pokojnému odchodu. Když emisaři oznámili nabídku přes megafon, většina demonstrantů ji odmítla a označila Choua za zbabělce.

Armáda ještě chvíli čekala, ale ve čtyři ráno bylo vypnuto osvětlení náměstí a z ampliónů zaznělo: „Teď začíná vyklizení náměstí Nebeského klidu“. Studenti začali zpívat Internacionálu a připravili se na poslední odpor. Postupující vojáci a policisté se zastavili deset metrů před demonstranty. První řada zaklekla. Za vojáky stály tanky a transportéry.

Studenti ještě chtěli hlasovat o tom, zda odejít, ale výsledek byl nejednoznačný. V 4:35 vojáci sestřelili amplión studentů a zaútočili na zbylé demonstranty. Mlátili je obušky i pažbami, ale použili i bajonety a bylo slyšet střelbu. Zásah viděl chilský diplomat, který podle americké diplomatické depeše, jež v roce 2011 publikoval server WikiLeaks, „sledoval příchod armády na náměstí“.

V roce 2001 zveřejnila čínská komunistická strana interní materiály, podle nichž se dalo v půl páté do pohybu 2000 vojáků podporovaných 42 vozily a při postupu ze severního konce náměstí narazili na 3000 studentů, kteří seděli na jižním okraji náměstí. Podle americké depeše Chilan „neviděl žádnou hromadnou střelbu do davu, jen občasné výstřely; většina vojáků, kteří byli vysláni na náměstí, byli vyzbrojení jen obušky a holemi“.

Studenti pochopili, že odpor je nemožný. V 5:10 se chytili za ruce a začali odcházet na jihovýchod. „Když bylo dosaženo dohody o odchodu studentů, ti spojili ruce, a v zástupu společně opustili náměstí jihovýchodním koncem,” stálo v depeši. Ti, kteří odmítli odejít, byli zbiti.

Po vyklizení náměstí vojáci začali s úklidem. Ve Velké síni lidu zůstali ještě devět dní.

Když se ráno pokoušelo několik tisíc obyvatel dostat na náměstí, většinou šlo o rodiče a příbuzné, cestu jim zablokovala pěchota. Jakmile se k vojákům přiblížili, začali střílet. Palba si vyžádala další mrtvé. Na náměstí se nemohli dostat ani v dalších dnech, bylo uzavřené celkem dva týdny.

Zásah však nezůstal světu utajen, už 5. června oběhla svět fotografie muže, jenž se postavil do cesty tanku, vylezl na něj a mluvil s posádkou. Jeho identita ani osud nejsou známé.

Ve městě bylo stále patrné napětí, mnohé obchody i továrny zůstaly uzavřené a omezený byl i provoz hromadné dopravy.

Mluvčí armády Čan Kchung sice tvrdil, že na náměstí nebyl nikdo zabit ani přejet tankem, ale 6. června oznámil mluvčí státní rady, že podle předběžné statistky při zásahu zemřelo skoro tři sta lidí včetně vojáků. Zabito bylo 23 univerzitních studentů a „mnoho výtržníků“. Mluvčí uvedl, že mezi mrtvými byly „špatné elementy, které si to za své zločiny zasloužily, ale také lidé zabití omylem“. Zraněno podle něj bylo 5000 vojáků a policistů a 2000 civilistů. Odpovědnost připsal především výtržníkům.

Politbyro 19. června potvrdilo 241 mrtvých, mezi nimiž bylo 218 civilistů, z toho 36 studentů. Dále zahynulo deset vojáků a třináct policistů. Předpokládalo se, že mrtvých bylo více. Červený kříž v první informaci odhadl počet obětí na 2600, v záznamech z nemocnic v Pekingu bylo 478 mrtvých.

S vůdci protestů čínské vedení zatočilo. Úřady pozatýkaly po celé zemi více než 1600 lidí. Liou Siao-po byl uvězněn hned po protestech, pak v půlce devadesátých let a znovu v roce 2010, když podepsal čínskou Chartu 08. V roce 2017 zemřel na rakovinu jater krátce po předčasném propuštění.

Otázka počtu obětí zůstala otevřená, i když KS Číny postupně přiznávala, že mrtvých bylo více. V roce 1996 uvedla že při protestech v roce 1989 přišlo po celé Číně o život 931 lidí a více než 20 000 jich bylo zraněno. V samotném Pekingu pak zemřelo 523 osob a zranění utrpělo přes 10 000 lidí. Většina obětí ale nebyla z náměstí Nebeského klidu, ale z příjezdových cest v čtvrti Mu-si-ti, kde se obyvatelé snažili zastavit 38. armádu.

Ani toto číslo ale nemusí být konečné. Britský diplomat Alan Donald poslal hned po zásahu tajnou depeši, že brutálně zmasakrováno bylo 10 000 lidí, většinou nevzdělanými příslušníky 27. armády ze Šan-si, kteří neuměli ani číst a mluvili dialektem, jemuž nikdo nerozuměl. Měla prý rozkaz nikoho neušetřit. „Minimální odhad civilních obětí je 10 000,“ uvedl diplomat v depeši, která byla zveřejněna v roce 2017. Podobný údaj uvedla i americká tajná zpráva, které s odvoláním na čínský vojenský zdroj psala o 10 454 obětech.