Rudolf Těsnohlídek: Básník, který tančil se smrtí

Smrt mu kráčela v patách, a tak není divu, že většinu jeho děl provázejí motivy zmaru. Jako u básně, již napsal krátce před smrtí: „Mne blesk se dotekl, a tak mne osud tížil, že úder sekery skon trpký osvětlí; Já rostl pro bolest a nikdy neublížil. Kéž v svatém pokoji kmen poražený tlí!“

Do povědomí čtenářů se však Rudolf Těsnohlídek nezapsal chmurnými verši, ale idylickou bajkou o mazané lišce Bystroušce. Ta okouzlila skladatele Leoše Janáčka natolik, že ji použil jako předlohu pro libreto opery Příhody lišky Bystroušky, jež motiv proslavila po celém světě.

Chmurný život básníkův možná předznamenalo místo narození. Na svět přišel v roce 1882 v Čáslavi – v bývalé katovně. Otec Josef, drobný zemědělec, si přivydělával prací pohodného: likvidoval mrtvá a zabíjel toulavá zvířata, což přinášelo celé rodině pohrdání od lidí. „Rasův syn!“ pokřikovaly na Rudolfa děti. Tichý, do sebe uzavřený, citlivý chlapec se s tím vyrovnával jen díky laskavé mamince Josefě. Ta však zemřela, když byl v septimě gymnázia.

Krátce nato se šel v létě koupat do řeky s kamarádem Filou Weberem. Přítel mu utonul přímo před očima: Rudolf nedokázal zareagovat a pomoci. Hořce si to vyčítal. Po dokončení gymnázia odešel studovat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale stále udržoval kontakt s jeho sestrami, což se mu stalo osudným.

Navštěvoval totiž sestry Weberovy v pražském podnájmu, kde se seznámil s jejich spolubydlící, půvabnou, o dva roky starší studentkou Jindřiškou Kopeckou. Zamiloval se do ní až po uši. Oslovoval ji láskyplně Kaja, podle obrácených iniciál jména.

„Oba v sobě spojovali sílu i slabost: on byl strhující a sugestivní, ale ve vztahu poddajný, ona realističtější, leč nervní. Zaujala ho zvláštní kombinací křehkosti a citlivosti, kterou vyvažovala cílevědomostí,“ domnívá se Hana Kraflová, historička Moravského zemského muzea.

Jeden na druhého přenášeli své smutky, podporovali se v ambicích a sdíleli lásku k zádumčivé severské literatuře. Zřejmě také společně tvořili. Když studentský almanach publikoval Jindřin debut, podepsala ho Nikésonté, v překladu Dva, kteří vítězí. Studia nedokončili: v roce 1905 se vzali a odjeli na svatební cestu do Norska.

Líbánky prožívali mezi nebem, zemí a mořem v norském městečku Vestnes. Byla to krátká romance. V pondělí 24. července 1905 plánovali výlet. Seděli v hotelovém pokoji a Jindra si pohrávala s malým dámským revolverem, jejž nosila na řetízku na krku. Spoušť se za řetízek omylem zachytila a vyšla rána. Nešťastnou náhodou trefila mladou ženu přímo do srdce. Zemřela okamžitě. Tak alespoň zněla verze, kterou otřesený Rudolf vyprávěl policii.

Byla to opravdu nešťastná náhoda? Šlo o sebevraždu, nebo dokonce o vraždu? To se nikdy nepodařilo zjistit. Norští policisté vyšetřovali Těsnohlídka několik měsíců. Spolupracovali i s pražskými kolegy, zjistili však jen, že Kaja nejevila sklony k sebedestrukci a Rudolf se nechoval jako násilník. Nakonec případ uzavřeli s tím, že nedošlo k cizímu zavinění.

Jenže… Lékař, který prováděl pitvu, konstatoval u Jindry pokročilou tuberkulózu na obou hrotech plic. Na tuberkulózu zemřela ve věku 27 let i Jindřina matka: zvolila dcera dobrovolný odchod ze života ve chvíli největšího štěstí, aby se vyhnula tomu, že ji infekce bude pomalu a bolestivě užírat zevnitř? Rozhodla se sama, nebo plánovala odchod ze života s manželem?

To se už nedozvíme. Básník o dvacet let později spálil veškeré zápisky, které se tohoto životního období týkaly. A vždy tvrdil, že šlo o nešťastnou náhodu. „Nic jiného ani říkat nemohl, nebylo by to společensky přijatelné. Sebevražda novomanželky tak záhy po svatbě by představovala společenský skandál a vrhala by na Těsnohlídka špatné světlo,“ podotýká Hana Kraflová.

Jisté je, že se Rudolf se ztrátou milované ženy nikdy úplně nevyrovnal. Kajin stín ho provázel po celý zbytek života. „Jeho severní rána ustavičně mokvala,“ napsal přítel Albert Pražák. Stále na mrtvou manželku myslel, dál pro ni psal verše: „Ty mrtva nejsi. Z končin severních díváš se hvězdami a měsíc tebou bled…“

Po roce se vdovec do Norska vrátil, aby na hrobě své lásky vztyčil pomníček. Byl to syndrom přeživšího, nebo pocit viny? Ať jedno či druhé, podezření se nevyhnul. Jindřina rodina ho nepřímo vinila z její smrti.

„On píše o svém bolu. Ale myslím, že ho straší svědomí, protože nyní poznávám, že ubohá Jindřiška jeho vinou si smrt sama zvolila… Měla jsem ho ráda dříve jako svého syna…, ale teď již vím, že nám jen lže a stále lhal,“ napsala v říjnu 1906 Jindřina babička přítelkyni.

Přátelé se Rudolfa začali stranit, nemohl v Praze sehnat práci. A tak odjel začít nový život na Moravu, za přítelem Stanislavem Kostkou Neumannem, v jehož anarchistické skupině se pohyboval za studií. S jeho podporou získal místo v redakci časopisu Moravský kraj – a časem se odvděčil vášnivým románkem s Neumannovou družkou Boženou Hodačovou.

Božena vedle nezkrotného bouřliváka Neumanna žila léta v ponížení, a tak po jedné ošklivé manželské roztržce utekla za Těsnohlídkem. Dovedl být „něžný a úžasně pokorný“, a dokonce jí rovnou nabízel manželství. Leč ona váhala.

„Jeho láska se stala pro mne trýzní. Nedovedla jsem bez hrůzy myslet na to, že sama budu odnášet jeho nikdy neukojenou touhu, že to bude pro mne ještě hroznější sudba než hynout vedle bouřlivého básníka, jehož škytání a zvracení po velkých pitkách mě tolik, tolik znechucovalo,“ napsala ve svých pamětech.

Svatba však byla velké lákadlo, zejména s ohledem na roční nemanželskou dceru Soňu, které Těsnohlídek sliboval dát své jméno. Jenže Neumann se rodiny nehodlal vzdát. „Chceš mi sebrat moje dítě a dát je Těsnohlídkovi? Vzpamatuj se a vrať se, vrať se ke mně, jsi moje a matka mého dítěte… Víš, že jsem nikdy nekoketoval s revolverem. Ale jestli se nevrátíš, dávám ti čestné slovo, že se zastřelím!“ naléhal na ni přede všemi na ulici v Bílovicích.

„A já ti dávám též čestné slovo, nebudeš-li moje, tedy se zastřelím,“ reagoval Těsnohlídek. Božena stála v rozpacích mezi dvěma muži. „Popřejte mi oba den, abych se rozmyslila, komu dát přednost. Zítra ve dvě hodiny přijdu do redakce vám oznámit svoje rozhodnutí. Zatím jdu spát k rodičům.“ Muži si podáním rukou stvrdili slib, že do té doby na ni nebude ani jeden naléhat, a rozešli se každý na jinou stranu. Alespoň tak to Božena popsala v pamětech.

Zmítána mezi dvěma muži, nedokázala se rozhodnout – až za ni rozhodl Rudolf: „On má pravdu, dítě je jeho, vrať se k němu!“ Neumann sice slíbil, že se k manželce bude chovat lépe, předsevzetí však nevydrželo ani pár hodin. „Sotva jsme přijeli domů, ještě jsem se ani nepřevlékla, Bouřlivák pozotvíral všechna okna a řval na celé Bílovice: Kurvo, kurvo, uteklas mi s Těsnohlídkem!“ vzpomínala Božena.

Reakce zavrženého milence byla zvláštní, velmi zvláštní. Tedy, můžeme-li věřit Boženiným vzpomínkám: „Na návsi mi vstoupil do cesty Těsnohlídek a autoritativně, dívaje se mi upřeně do očí, řekl: Vím vše. Dala sis líbit potupnou urážku. Namísto, aby ses vzchopila a šla ke mně, žiješ tu dál poznamenána tím hrozným slovem. Bylo by nejlépe, kdyby ses zabila. Chceš-li, abych na tebe pěkně vzpomínal, zemři! Máš na vůli vybrat si způsob smrti.“

Opravdu nad tím návrhem přemýšlela: Skočit pod vlak? Otrávit se? Zastřelit se? A zároveň se nedokázala zbavit pochyb: Neměl Těsnohlídek přinejmenším morální vinu na Kajině smrti? Neponoukal tehdy k osudovému kroku i ji?

Nakonec mu napsala dopis: „Těsnohlídku, jak vidíte, nebrala jsem Váš příkaz vážně. Žiji. Nestala jsem se obětí Vašeho příšerného vlivu, Vašeho sugestivního příkazu zemři… Nežiji pro sebe, žiji pro dítě. Ono mě vyléčilo z Vaší zločinné hypnózy, díky Bohu! Jste pravý rasův syn toužící po lidské krvi, a tak jak jste zabil Jindru Kopeckou, přál jste si zabít i mne, to Vám říkám já, která jedině pochopila tajemství smrti Nikésonté. Božena.“

Těsnohlídkovi se prostě v lásce nedařilo. Po zániku časopisu Moravský kraj se stal soudničkářem brněnských Lidových novin a v roce 1909 se znovu oženil. Vzal si Annu Kutilovou z Bílovic a do roka se jim narodil syn Milan. Pak však básník seznámil manželku se svým přítelem lékařem, a v roce 1916 bylo manželství rozvedeno.

„Anda ho uhnala, to jí však nebránilo v tom, aby si krátce po svatbě pořídila milence. Těsnohlídkovi na vsi za zády přezdívali pitomců, až mu nakonec za věhlasným chirurgem Navrátilem utekla,“ okomentovala to zlomyslně Božena Neumannová.

Potřetí se Těsnohlídek oženil v roce 1924. Vzal si rozvedenou učitelku Olgu Zámečníkovou, která se stejně jako on vyrovnávala s předchozím bolestným manželstvím. Podle vzpomínek přátel byl nakonec vztah dvou opuštěných duší šťastný.

Přesto Rudolf trpěl depresemi a stihomamem. Ve čtvrtek 12. ledna 1928 odešli novináři z Lidovek na oběd, jen redakční úředník Kuběna zůstal u svého stolu: „Seděl jsem v zadní místnosti a psal jsem na stroji. Uslyšel jsem na chodbě vrznutí dveří a šel jsem se podívat, kdo to přišel. Stál tu smrtelně bledý pan Těsnohlídek,“ popsal osudové okamžiky.

„Přejete si něco, pane redaktore?“ zeptal se. „Tady jsem se střelil. Zavolejte mi, prosím, lékaře. Špatně jsem mířil,“ postěžoval si Těsnohlídek. Úředník položil raněného na koženou pohovku, rozepnul mu šaty a viděl, že krvácí. Na stole ležela pistole a vzkaz: „Nehněvejte se, že to bylo tady!“ Nechtěl narušit klid domova milované ženy…

Básníka převezli do nemocnice na Žlutém kopci, ani rychlá operace mu však život nezachránila. Křehký introvert zemřel lékařům pod rukama ve věku 45 let. „Nechť všichni odpustí mi, jež zasáhl můj stín a do chladu je halil,“ prosil v jedné z posledních básní.

Manželka přijala zprávu klidně. Ale jen zdánlivě. „Tragedie redaktora Lidových novin, spisovatele Rudolfa Těsnohlídka, neskončila se jeho smrtí. Dnes dopoledne byla nalezena ve svém bytě v Kobližné ulici 12 v Brně mrtva jeho žena, Olga Těsnohlídková, ležící ztuhlá v umývárně naplněné svítiplynem,“ napsaly Lidové noviny o den později. Nakonec měli pan a paní Těsnohlídkovi společný pohřeb i kremaci a urny s jejich popelem byly uloženy do jednoho hrobu.