Rodinný tábor v Osvětimi a dvě největší hromadné vraždy československých občanů

Bylo jí čtrnáct. Na levou paži jí vytetovali číslo 73628. Na rozdíl od tisíců dalších jí bylo souzeno přežít.

Letos v březnu se připomínalo osmdesát let od likvidace takzvaného terezínského rodinného tábora v nacistickém vyhlazovacím lágru v Osvětimi-Březince. Případ asi největší hromadné vraždy československých občanů v moderních dějinách měl i druhé, neméně tragické dějství: další stovky obyvatel Československa byly zabity během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem 1944. Jaká k těmto událostem vedla cesta?

V roce 1941 zřídili nacisté ghetto v Terezíně a postupně do něj soustředili Židy především z Čech a Moravy, ale také dalších evropských zemí. V září 1943 bylo z přeplněného terezínského ghetta (žilo v něm přes 45 tisíc lidí) do Osvětimi-Březinky ve dvou transportech odvezeno pět tisíc vězňů, kterým se na rozdíl od dřívějších transportů dostalo nebývalých výhod: po příjezdu neprocházeli obvyklou selekcí na ty, kteří budou usmrceni ihned, a zbývající, kteří budou využíváni k otrocké práci, a také nebyly rodiny rozděleny do různých sekcí tábora; proto vzniklo označení „rodinný“ tábor.

Mezi deportovanými bylo i 250 dětí ve věku do patnácti let. Naprostá většina Židů byla z Čech a Moravy, asi 120 z Německa, necelá stovka z Rakouska a jedenáct z Nizozemska.

Rodiny sice nebydlely společně, ale mohly se během dne volně stýkat, což zdaleka neodpovídalo realitě zbývajících osvětimských lágrových ubikací. „Zavedli nás do sprchy, kde tekla opravdu voda, a potom nám vytetovali číslo. To bylo štěstí, protože ty, co posílali do plynu, vůbec netetovali, poslali je do plynu a byl šmytec,“ vzpomínal po letech Hanuš Gaertner (1926 až 2022).

Na rozdíl od ostatních transportů ponechali nacisté dětem dokonce jejich spodní prádlo a boty. K „výhodám“ rodinného tábora patřilo i to, že vězňové nebyli při příjezdu podrobeni rituálu vyholení hlavy a že děti směly přes den pobývat v dětském bloku. Další zcela mimořádnou výjimkou na rozdíl od ostatních obyvatel vyhlazovacího tábora byla možnost dostávat poštou balíčky.

V prosinci 1943 a v květnu 1944 pak v několika velkých transportech z Terezína přijelo dalších 12 500 vězňů, kteří byli také umístěni v rodinném táboře. Zatímco první transporty byly téměř výhradně složeny z vězňů, kteří do Terezína přišli z českých zemí, v pozdějších transportech pocházela zhruba polovina deportovaných také z už zmíněného Německa, Rakouska a Nizozemska.

Tehdy starší osvětimští vězni zjistili zajímavou skutečnost: všichni nově příchozí z prvních zářijových vlaků měli v dokumentech napsáno, že mají před sebou „šest měsíců karantény“ – a po ní má následovat „sonderbehandlung“, SB. Tato zkratka vyjadřovala už od roku 1939 nacistický eufemismus pro masové vyvraždění.

V rodinném táboře, označovaném v Březince jako sekce BIIb, v typickém prostoru plném dřevěných baráků, živořili vězňové na úzkém zabláceném pruhu obklopeném plotem nabitým elektřinou – na dohled od plynových komor a krematorií. Trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami. V každém z baráků žilo čtyři sta lidí, úmrtnost na nemoci, podvýživu a vysílení z těžké práce zde nebyla o nic menší než jinde v Osvětimi.

Děti se směly přes den s vychovateli vedenými charismatickým německým židovským vězněm Fredym Hirschem, původně učitelem tělocviku (později pravděpodobně spáchal sebevraždu), věnovat „výuce“ a hrám. „Fredy Hirsch se o ty děti skutečně zasloužil,“ vzpomínala po válce Anita Franková (1930 až 2008): „Nevím, jestli to bylo jeho charismatem nebo tím, že se říkalo, že kdyby nebyl Žid, tak by byl krásným, fyzicky bezvadně vyvinutým germánským jedincem. Prostě to s Němci uměl, oni ho brali. Jednak nám vymohl, že jsme měli pro sebe blok, kde jsme měli pověšené obrázky, které jsme si sami nakreslili, mohli jsme se normálně chovat. On a jeho spolupracovníci pro nás měli program, dokonce jsme dostávali jakousi lepší polívku. On měl děti opravdu rád a udělal pro ně hrozně moc.“

Péče o děti, které jinak byly v Osvětimi prakticky okamžitě usmrcovány, byla naprosto unikátním jevem. Historici soudí, že šlo i o projev židovské rezistence, kolem Fredyho Hirsche se totiž formovaly zárodky táborové odbojové skupiny, jakkoli k zamýšlené vzpouře nakonec z mnoha důvodů nedošlo.

Velitelem rodinného tábora v Osvětimi byl nechvalně proslulý Fritz Wilhelm Buntrock (1909 až 1948), původně kovář a od roku 1935 člen SS. Mezi vězni budil hrůzu svým brutálním chováním, které mu vyneslo přezdívku Buldok. Byl si toho vědom a násilnickými sklony se netajil. Říkal o sobě, že „kam šlápne, tráva neroste“. Po skončení války byl v Polsku souzen jako válečný zločinec a v lednu 1948 popraven.

Vězeňská „samospráva“ měla v čele protřelého německého kriminálníka Arna Böhma (1913 až 1962), který byl v Osvětimi prakticky od založení tábora; měl přidělené číslo 8. 

Vězni, kteří Osvětim přežili, popisovali Böhma jako primitivního sadistu, údajně před válkou odsouzeného za spáchání několika vražd. Všichni se báli především jeho biče, kterým rád rozdával rány každému, kdo se mu znelíbil. V březnu 1944 byl odvelen na frontu, po skončení války byl zajat Sověty, vězněn, v roce 1950 propuštěn a repatriován do Spolkové republiky Německo. Dožil bez trestu ve Frankfurtu nad Mohanem.

Po březnu 1944 se Böhmovým nástupcem v čele vězňů stal několikrát odsouzený zloděj Willy Brachmann (1903 až 1982), naprostý Böhmův opak. Zastával se vězňů proti esesákům, mnoha Židům osobně pomohl. Posmrtně byl navržen na udělení čestného titulu Spravedlivý mezi národy.

Existence rodinného tábora a výhody, které jeho vězni měli, patří dodnes k málo objasněným fenoménům holokaustu. Nejčastěji udávaný důvod – že se tábor měl stát dalším nástrojem nechvalně proslulé propagandy nacistů po ostudné návštěvě delegace Červeného kříže v Terezíně – podle některých pamětníků neobstojí, protože si lze jen těžko představit, že by do osvětimského pekla nacisté pozvali zahraniční delegaci.

Historik Toman Brod (1929), který tábor přežil, se jednou ptal: „Jaký mohlo mít pro racionální nacistické mozky smysl živit půl roku několik tisíc lidí ve vyhlazovacím koncentračním táboře, a to prakticky bez jakéhokoliv užitku?“

Jedna z teorií se přiklání k názoru, že se tak nacisté snažili uklidnit znervóznělé Židy v Terezíně korespondenčními lístky, které vězňové z Březinky směli po určité době posílat. K dalším možným důvodům expedice terezínských Židů do Osvětimi a jejich internace v částečně lepších podmínkách mohla patřit snaha předejít možnému povstání v terezínském ghettu, čehož se nacisté po zkušenostech z jiných míst (Varšava v dubnu či Treblinka v srpnu) obávali. „Museli jsme po příjezdu napsat krátké zprávy, třicet až padesát slov v němčině, že se máme dobře. ,Es geht mir gut‘ a tak podobně. Mělo to uklidnit naše terezínské příbuzné,“ vzpomínala v roce 2008 izraelská novinářka a rodačka z pražských Vinohrad Ruth Bondyová (1923 až 2017).

Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do rodinného tábora Osvětimi deportováni v září 1943, oznámeno, že budou přemístěni do „pracovního tábora Heydebreck“. Místo do tohoto fiktivního lágru však náklaďáky s vězni zamířily k osvětimským plynovým komorám.

V noci z 8. na 9. března 1944 tam bylo bez selekce zavražděno 3792 československých občanů. Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru československou hymnu, Hatikvu (židovskou hymnu, která se později stala hymnou Izraele) a Internacionálu. Podle historiků museli zejména starší vězni vědět, co je v Osvětimi čeká, nejspíš si to ale po půlročním pobytu v rodinném táboře nechtěli nebo nedokázali připustit. Roli sehrála i snaha nacistů zatajit skutečný záměr, ponechat odsouzené k smrti v určité naději a tím je i lépe ovládat.

„Němci nechtěli vzbudit žádnou paniku. Dali vězňům i balíčky s potravinami, kvůli tomu, že je čeká dlouhá cesta, a dokonce vrátili zpět nemocné, kteří pochopitelně neměli v pracovním táboře co dělat,“ vzpomínal v roce 2007 Toman Brod. V naprostém utajení ale akce proběhnout nemohla, v osvětimských podmínkách se informace šířily mimořádně rychle – třeba i ta, že obsluhy krematorií a plynových komor dostaly příkaz, aby byly z 8. na 9. březen v pohotovosti.

Zbylých asi šest až sedm tisíc vězňů rodinného tábora žilo od této chvíle ve stálých obavách, že je po šesti měsících čeká stejný osud. Počátkem července 1944 se obavy potvrdily; na rozdíl od března 1944 však procházeli vězni selekcí. Nacisté už v té době potřebovali skutečně každého práce jen trochu schopného člověka a část vězňů byla proto před usmrcením poslána na práci do jiných táborů. Zbývající byli během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem 1944 zavražděni v plynových komorách. Z původních 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo pouhých 1294.

V polovině července dostali přeživší od vedení tábora opět korespondenční lístky, na které museli příbuzným napsat, že se mají dobře, jsou zdrávi a smějí dostávat balíčky…

O necelý měsíc později, v noci z 2. na 3. srpna 1944, byli v Březince vyvražděni vězňové jediného dalšího „rodinného tábora“, v němž byli vězněni Romové včetně těch deportovaných z českých zemí. Nacisté tehdy v plynových komorách povraždili 2897 osob ze čtrnácti zemí, zejména dětí a žen.

Ani desetiletí po konci války nepatří osudy tisícovek Židů, kteří prošli tímto zvláštním táborem, do obecného povědomí. Může za to poválečné přepisování dějin v režii komunistických vykladačů historie. Příběh obětí druhé světové války byl nejčastěji líčen na příkladech obyvatel vyvražděných Lidic a Ležáků, na mrtvých během heydrichiády, zvláštní význam byl přisuzován odbojářům z řad členů komunistické strany. Skutečně vědecké zpracování tragických událostí tak bylo u nás možné až od 90. let.

Komplex táborů Osvětim se stal symbolem vyvraždění šesti milionů Židů. Jen v Osvětimi bylo zmařeno na 1,2 milionu životů. K vězňům osvětimského tábora patřilo také na padesát tisíc československých občanů – Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi 6000. Celkem zahynulo za druhé světové války osmdesát tisíc Židů z Čech a Moravy; z celého Československa, jehož předválečná židovská komunita čítala 350 000 osob, zahynulo 250 000 Židů.

„Osvětim se naprosto vymyká všem lidským zkušenostem. Doufám, že něco podobného se už nebude opakovat. Ačkoli člověk nikdy neví,“ řekla Ruth Bondyová v roce 2008.

(Autor je publicista)