Roald Amundsen chtěl vždy vyhrát. Před 110 lety stanul na jižním pólu

Roald Amundsen se narodil 18. července 1872 v Borge v jihonorském kraji Østfold jako čtvrtý syn v rodině námořních kapitánů. Na matčino přání měl studovat medicínu, ale více ho lákaly polární kraje a expedice.

Těm definitivně propadl, když se dozvěděl o cestách Fridtjofa Nansena napříč Grónskem (1888-89). A tak se Amundsen už v letech 1897-99 jako kormidelník účastnil výpravy lodi Belgica do Antarktidy.

Po Nansenově úspěchu s lodí Fram, s níž se dostal až na 86°30’ severní šířky, se Amundsen rozhodl vydat podél severního pobřeží Ameriky na západ.

V roce 1900 zakoupil loď Gjøa a vystrojil ji pro plavbu tzv. Severozápadním průjezdem – západně od Grónska a napříč Kanadským arktickým souostrovím k Aljašce a do Tichého oceánu.

„Cestu, kterou před ním neúspěšně zkoušela podniknout tragicky ukončená výprava Johna Franklina, úspěšně zdolal mezi roky 1903 a 1906, přičemž kromě jiného přitom upřesnil polohu severního magnetického pólu,“ popsal pro Novinky vědecký asistent Oddělení biografických studií Historického ústavu Akademie věd ČR Jiří Martínek.

„Nalezení Severozápadního průjezdu bylo nesporným Amundsenovým úspěchem. Zkušenosti potřebné k tomuto činu získal při přechodu Grónska a plavbě do oblasti Arktidy mezi severní Evropu, Špicberky, Zemí Františka Josefa a Novou zemí.“ doplnil pro Novinky český geograf a polárník Pavel Prošek, zakladatel tuzemské vědecké stanice na Antarktidě – Mendelovy polární stanice, která se nachází na ostrově Jamese Rosse.

„Bohužel se nemohl smířit s tím, že jej někdo předběhl v dobytí severního pólu,“ poznamenal Prošek, nyní emeritní profesor Geografického ústavu Masarykovy univerzity v Brně.

Amundsen se vrátil do Evropy, ale záhy začal plánovat novou cestu, jejímž cílem by bylo dobytí severního pólu.

„Bez skrupulí si vypůjčil loď Fram, speciálně konstruovanou pro ledové podmínky Nansenem, a oficiálně s ní vyhlásil pokus o dobytí severního pólu ze strany Beringovy úžiny. Na expedici proto musel volit dlouhou cestu na jih Atlantikem a pak na sever Tichým oceánem,“ sdělil Prošek.

Nicméně po zprávě, že to dokázal v dubnu 1909 Američan Robert Peary, ztratil o severní pól zájem, změnil plány a pustil se na ozkoušené lodi Fram v roce 1910 přes Atlantik k jihu – tedy dobýt druhou ze světových točen.

„Fakt, že kvůli tomu obelhal svou posádku, jej morálně nijak neznepokojoval. Mohli se vrátit zpět do Norska na vlastní útraty,“ uvedl Prošek.

Imponující byly podle něj nicméně jeho přípravy na dobytí jižního pólu během jižní polární zimy. Ve svém zimovišti nazvaném Framheim v Rossově moři ve Velrybí zátoce, kde zakotvil v lednu 1911, nechal zřídit dílnu pro dokonalé úpravy a odlehčení saní, lyží a výstroje a cíleně trénoval psí spřežení. Vyplatila se mu i volba nevyzkoušené přechodové trasy k pólu přes Transantarktické pohoří.

Svému vítězství podřídil i mimořádně brzký start expedice koncem zimy, kvůli kterému jej počasí donutilo se vrátit. Přitom opustil svou skupinu a sám se urychleně vracel na Framheim. Prošek připomněl, že za tento hazard byl kritizován svým zástupcem a přítelem Nansena – Hjalmarem Johansenem. A nikdy mu to neodpustil...

Jižního pólu nakonec Amundsen dosáhl 14. prosince 1911, o 33 dní dříve než jeho britský konkurent – Robert Scott. Amundsenovi se tak podařilo vyhrát nevyhlášený závod se Scottem, jehož expedice navíc skončila tragédií.

Amundsen tam samozřejmě nebyl sám: s ním na jižní pól dorazili ještě Olav Bjaaland, Helmer Hanssen, Sverre Hassel a Oscar Wisting. Na točně pobyli tři dny, od 14. do 17. prosince 1911.

„Tak jsme dorazili a mohli jsme vztyčit naši vlajku na geografickém jižním pólu. Díky Ti, Bože!“ zapsal si přímo sám polárník v onen historický den.

Podnikli potřebná měření a postavili černý stan s norskou vlajkou, potom se bezpečně vrátili na základnu. Za 99 dní ujeli na lyžích bezmála 3000 kilometrů.

K připomínce obou výprav stojí 100 metrů od jižního pólu permanentně obydlená americká výzkumná stanice. Nese jméno po dobyvatelích: Amundsen-Scott. Byla vybudovaná v roce 1956 a po roce 2000 prošla modernizací.

Jak šel jeho život dále? Během první světové války bylo Norsko neutrální, ale zbohatlo na obchodu, zejména dodávkách zemím Dohody. V tomto sektoru investoval i Amundsen, čímž získal peníze na novou polární loď, kterou pojmenoval Maud. Ještě před koncem války s ní 15. července 1918 vyplul z Tromsø do Severního ledového oceánu k východu, podél Sibiře.

„Po dvě zimy loď uvízla v zamrzlém moři (s čímž Amundsen počítal), než se v červenci 1920 dostala posádka do Nome na Aljašce,“ řekl Novinkám historik Martínek.

Amundsen se tak stal prvním člověkem, který obeplul svět v zeměpisných šířkách nad severním polárním kruhem. Pokus o zpětné proplutí ale skončil neúspěchem a poškozená loď se musela vrátit.

Jeho kolegové (a lodě) dále pokračovali v polárních výzkumech, zatímco norského světoběžníka zaujala jiná technika – ta vzdušná. Zakoupil malé letadlo, ale dlouho mu chyběly peníze na výpravu na sever. Teprve na podzim 1924 se ozval americký milionář Lincoln Ellsworth a nabídl mu pomoc při získávání financí výměnou za možnost zúčastnit se přeletu polárního oceánu.

Na konci května 1925 vzlétla dvě letadla ze Špicberků a dospěla až k 88. stupni severní šířky, kde se projevila na jednom ze strojů porucha. Po dramatickém přistání na ledu se obě posádky vměstnaly do zbylého letadla a v půlce června se dostaly do bezpečí na Špicberky.

Pro příští polární cestu dal Amundsen přednost vzducholodi. S Ellsworthovou pomocí zakoupil v Itálii stroj a zároveň získal za pilota Umberta Nobileho. Vzducholoď dostala jméno Norge, Amundsen na ni nastoupil na Špicberkách a 11. května 1926 přeletěl přes pól na Aljašku, aniž by v neznámých ledových končinách spatřil jakoukoli pevninu.

„Nedlouho poté se Amundsen s Nobilem, i kvůli politickým sporům, pohádal. Počítal, že ukončí polární výzkumy, sepsal paměti a věnoval se přednáškám,“ pokračoval Martínek.

Právě severní pól se o dva roky později stal norskému cestovateli osudným. Při zachraňování výpravy vedené Nobilem (výprava na vzducholodi Italia v květnu 1928; účastníkem byl i český vědec František Běhounek - pozn. red.) pětapadesátiletý Amundsen zahynul.

„Od francouzského ministerstva letectví získal hydroplán a s pilotem Guilbaudem vyrazil ze severonorského Tromsø na Špicberky. Jejich Latham 02 ale zmizel 19. června 1928 beze stopy... Až později, po nálezu části trosek (trup letadla ale nebyl objeven ani při nedávné expedici moderní ponorky), se ukázalo, že slavný polárník nejspíše zahynul při pokusu zachránit svého konkurenta. Jeho hrobem je tak Barentsovo moře,“ shrnul Martínek.

Datum smrti bylo oficiálně stanoveno na 18. června 1928, Amundsenovo tělo ani ostatky dalších členů posádky se nikdy nenašly.

Výše citovaný profesor Prošek celkově na Amundsenovu osobnost, jak lze z některých jeho vyjádření odvodit, nahlíží poměrně kriticky. Zejména co se Antarktidy týká, nechoval se podle něj norský výzkumník a cestovatel „zrovna férově“.

„Zorganizoval tam vlastně tu jedinou expedici, kterou si léčil komplex plynoucí z neúspěchu při dobývání severního pólu. On byl prostě viking chladný jako nůž a kalkulující bez ohledů na to, co svými činy způsobí jiným. Toto konstatování nemění nic na tom, že byl jako průzkumník a dobyvatel polárních oblastí mimořádně schopný,“ prohlásil Prošek.

Amundsen zkrátka pro Proška, jakožto zakladatele české antarktické polární stanice, nebyl nikdy vzorem.

„Byl nepřiměřeně sobecký a závistivý. V životě mu šlo jen o vlastní slávu,“ vysvětlil Prošek na dotaz Novinek. Amundsenova ctižádost a touha po slávě byly podle něj nepřímo i příčinou jeho smrti.

Prošek tak zmínil jiné osobnosti, které podle něj byly „skutečnými veliteli“ jižních polárních výprav. „Byli to lidé, kteří se dovedli obětovat pro členy svých expedic, cítili za ně odpovědnost a nedokázali hazardovat s jejich životy. Velitelé, kteří upřednostňovali objevy a poznávání jižního polárního prostoru. Ve vzdálenější historii to byli např. Cook a Ross v 19. století, ve 20. století třeba Borchgrevink, Shackleton, Nordenskiold či Australan Mawson. V Arktidě pak jednoznačně Fidtjof Nansen,“ vyjmenoval.

„Všichni to byli především lidé, což bylo předpokladem nejen pro jejich mimořádné velitelské vlastnosti, ale i pro schopnost obětovat se pro své podřízené,“ uzavřel Prošek.