Rázovitá postava českého lékařství. Josef Thomayer měl smysl pro humor i rozvahu

„Chuďas pekař u nás býval subtilní člověk, bylo by se zdálo, že kuřeti nedovede ublížit, ale dovedl aranžovati domácí scény, které valně vzrušovaly ves. Pohádal se někdy se ženou, a dopálil-li se, stěhoval příbytek svůj do vody. Házel peřiny do rybníka, mosazné svícny, židlice a bůh ví co z výbavy ženiny,“ vzpomínal Josef Thomayer na rodný Trhanov.

Měl rád svérázné postavičky, které v něm žily, a po letech si je podrobně vybavoval.

Jeho dědeček byl ševcem a otec panským zahradníkem na trhanovském zámku. Matka se doma starala o pět dětí. Podle Thomayera „v domě našem sice nebyl blahobyt, ale nebylo žádné nouze, a synové všichni studovali“. Strava byla prostá - chléb, brambory, placky.

Jak podotkl: „Člověk, který v mládí živil se polévkou z trhaných krupek, naučí se snadno jísti sluky. Ale hůře je tomu, kdo rostl při slukách a šampaňském, a v stáří musí přejíti k bramborům.“

Doma byl Thomayer spokojený - vystudoval střední školu v Klatovech a už tehdy se zajímal o kulturu a literaturu.

Právě tam se seznámil se svým celoživotním přítelem Emilem Frídou - Jaroslavem Vrchlickým. Ten se stal také prvním kritikem jeho básní.

V Klatovech si Thomayer liboval nad svým domácím Antonínem Jungem, „který sám vařil. Šel nejprve ráno pro maso, které přinesl na holé dlani, a dal se časně do vaření. Jestliže vařil knedlíky, míval je již od deváté ranní uvařené. Nato mísu, na které knedlíky míval uvařené, pokryl jinou mísou a všecko uschoval do postele pod peřinu, aby knedlíky nevychladly“.

V Klatovech taky Thomayer rozvíjel svou celoživotní vášeň - turistiku. Po maturitě odjel do Prahy.

Vzpomínal na dobu svého studia na lékařské fakultě v Praze, kde se stýkal s nejrůznějšími významnými osobnostmi. Patřil k nim mimo jiné i známý novinář a mladočech Gustav Eim. Ten byl podle Thomayera „těžký neurastenik. Zejména pronásledován byl utkvělou představou, že jej raní mrtvice“. Zřejmě trpěl agorafobií. Eim líčil Thomayerovi, jak navštívil lékaře Josefa Hamerníka, známého svou obhroublostí.

Přišel už po úředních hodinách, Hamerník právě od jakési hokyně kupoval kuřata a osopil se na Eima: „A vy jste Eim?“ „K službám pane profesore.“ „Vy jste také mladočech!“ zařval zničehonic Hamerník a odplivl si. Vzápětí dodal: „Odpusťte, ale já, jak vyslovím slovo mladočech, musím si odplivnouti, poněvadž každý mladočech je dobytek a hulvát.“

Vedle Eima se Thomayer stýkal s Mikolášem Alšem, J. V. Sládkem, Zikmundem Winterem, Janem Nerudou, Svatoplukem Čechem i s Antonínem Chittussim. Podnikal s nimi výlety. Setkávali se spolu v kavárně Unionce a odtud vyráželi do světa.

Jednou se vypravili do Troje a v hostinci tam popíjeli těžké víno. A poté „žádný z nás nebyl nápoji tomu zvyklý, někteří pili o něco více, a pak Aleš nám dokonce při převážení přes Vltavu náhle skočil do vody z pramice, volaje, že vidí žábu, která se podobá madoně“. Vedle veselých výletů a studia psal Thomayer různé povídky a verše pod průhledným pseudonymem R. E. Jamot.

Sám se nejvíce inspiroval Nerudou, o kterém kdysi František Ferdinand Šamberk, známý herec, prohlásil: „Víš, Hanzi! Ty jsi geniální, ale ty to víš, a to je veliká chyba.“

Thomayer se s ním v tomto mínění ztotožňoval. Po skončení studia se z něj stal lékař, který ovládal všechny obory vnitřního lékařství své doby. Byl jedním ze zakladatelů české neurologie a roku 1885 spolu s Jaroslavem Hlavou založil Sborník lékařský. Zajímal se také o dietetiku. Jeho lékařské začátky byly bizarní.

Když si opatřil svou první ordinaci, očekával mladý doktor, celý roztřesený nadějí, první pacienty. Dokonce své ordinační hodiny uveřejnil v inzerátu. A klienti přišli. První jakýsi starý pán, který lékaře uvítal v Praze a prohlásil: „Jsemť doktor Kalina, bratr nezapomenutelného básníka Jaroslava Kaliny. Jsem stár, bez místa, bez podpory, a tu se osměluju poprositi vás o nějakou podporu, pane doktore.“

Naivní Thomayer mu s rozpaky vrazil do ruky zlatku.

Následovali další „vznešení“.

Mladší pán, který mu oznámil, že je Slovan, a proto nikdy nemluví německy. I když je inženýr, vyhodili ho z výborného místa v Pešti, jelikož se před Maďary zastal „Čecha, pobratima“. A v podobném duchu to pokračovalo celé dopoledne.

Přišli političtí trpitelé, básníci nevydávající básně, zneuznaní hrdinové.

To už Thomayer zlatky do rukou nevrážel.

A tak postupně mizeli.

Časem se ukázalo, že část jeho návštěvníků skončila pro zpronevěry a švindly za katrem. Pro lékaře to ale bylo vzácné poučení. Čekaly jej ještě jiné svízele.

Krátce po založení vlastní ordinace měl Thomayer zapeklitý případ. Léčil jistou majitelku kavárny na Starém Městě. Trpěla bronchitidou a jednou, když se u ní zastavil, našel nebohou úplně v kómatu. Vyděšený se domníval, že pacientka brzy zemře, a také to sdělil personálu.

K jeho překvapení ale téměř mrtvá kavárnice hned druhý den vstala z postele. A „domnělé kóma si přivodila totálním zpitím. Zpila se kořalkou tak, že upadla v úplné bezvědomí, ve kterém opatřena posledním pomazáním“.

Thomayer po létech konstatoval, že se dopustil chyby v diagnóze, ale bylo to proto, že byl mladý a nezkušený. To se časem změnilo.

Dr. Karel Steinbach, známý gynekolog, rád o Thomayerovi vyprávěl. Vzpomínal, jak Thomayer sedával na klinice „v křesle, potaženém vikslajvantem a proháněl doktory a mediky“. Ti se před ním třásli. Při zkouškách, když někdo neznal odpověď, se vždy ptal: „Odkud jste?“ A když dotyčný odvětil, že je z Prahy, přišlo konstatování: „To jsem si hned myslel, máte nedostatečnou.“

Jednou podobnému nešťastníkovi poradil asistent, aby neříkal na otázku, odkud je, že se narodil v Praze. Student skoro nic neuměl, ale když měl odpovědět na tradiční otázku, rozhodně prohlásil: „Z Trhanova.“

Thomayer sebou škubl a zařval: „Máte nedostatečnou a zažádejte si o domovské právo v Praze!“

Přesto jej posluchači milovali.

Ovšem byl také svůj. Jednou přednášel o žlučových kamenech a v závěru své řeči dodal: „Nakonec musím se také dotknout teorie, že žlučové kameny vznikají v důsledku nošení šněrovačky. Ale krávy, pokud je mi známo, šněrovačky nenosí a žlučovými kameny trpí také.“

Thomayer proslul i tím, že měl hezký vztah k prostým lidem.

Podle slavného psychiatra Vladimíra Vondráčka, „rád na klinice žertoval s trhovkyněmi, které ho měly ve velké oblibě. Říkal jim matko. Honoráře bral mírné, až mu to bylo vytýkáno. Chudší pacienty léčil zadarmo“.

Byl houževnatý, pracovitý a přísný. Od roku 1897 se stal řádným univerzitním profesorem a v roce 1902 přednostou II. interní kliniky. Příběhy svých pacientů popisoval i v literatuře.

Thomayer vylíčil příběh, týkající se jedné jeho pacientky, která se pokusila otrávit sirkami. Vyvázla, ale Thomayer si všiml, že má po celém těle modřiny. Zeptal se na jejich příčinu a pacientka se rozplakala, že ji manžel bez příčiny nehorázně zmlátil.

Proto se pokusila o sebevraždu. Rozčilený Thomayer si okamžitě zavolal manžela a: „Poznal jsem v manželovi nevelikého človíčka s dobráckým výrazem ve tváři a s dobráckým způsobem vyjadřování. Udával, že jeho žena má neobyčejně zlou hubu a že podán na ni během času veliký počet žalob pro urážku na cti. Radil prý se proto s kamarády a tu mu prý jeden dobrý kamarád řekl: Namaž jí. A tak jsem jí, milostpane, namazal.“

Thomayer se velmi zajímal o sebevraždy. Na svém oddělení studoval 58 lidí, kteří se o ni pokusili. Zjistil, že velká část z nich jsou opilci a epileptici. A také se setkal i s příčinami sebevražd velmi kuriózními - jeden mladík se chtěl zastřelit, že je příliš malý, jedna dívka učinila totéž, „poněvadž se v románě dočetla, že smrt jest sladkou".

Jiný, dvacetiletý, pohlavně nemocný číšník, se chtěl otrávit kokainem „kvůli hádce s milou“. A čtrnáctileté děvče „otrávilo se proto, že jeho kamarádka učinila totéž“.

Thomayer vydal o svém pozorování spisek. S alkoholem se ostatně setkával po dobu své praxe dost často. Vzpomínal na jednoho muže středního věku, kterého podezíral z alkoholismu.

Zeptal se jej, zda pije, a tázaný odvětil: „No, piju, ale při našem povolání pije každý, musí pít.“

„A kde jste zaměstnán?“ „Při pražském magistrátu.“

Na to Thomayer oněměl.

Také si vedl sbírku různých nesmyslů, které mu pacienti sdělili.

Patří mezi ně případ muže, který byl tázán, čím je. „Hudebník,“ odpověděl. „A bydlíte?“ „Bydlím.“ Jindy jistý Josef M. řekl Thomayerovi: „A od těch dob, co pracuji na venkově, jest mi mnohem lépe.“ „A jakou práci vykonáváte?“ „Žádnou.“

Přes své pracovní vytížení se po celý život svobodný Thomayer nevzdal své velké lásky - cestování.

„Také hezký zvyk projevil jakýs pěšák řecký při jízdě mezi Megarou a Korintem. Vystřelil svou ostře nabitou puškou oknem vagonu do krajiny. Zdali tušil, jak jednou burská válka ukáže, jak důležito jest uměti stříleti při jízdě, či střílel-li pro zábavu, nevím. Na všechen způsob jest to zvyk, který by měl býti všeobecnějším,“ rozumoval Thomayer nad svými zážitky z Řecka. Navštívil i Dalmácii, ale také Francii, Skotsko a Anglii.

V Londýně si stěžoval na kuchyni, která pro něj byla příliš bohatá. Psal: „Odkryl jsem v restaurantu v lístku suckling pig, podsvinče. Podsvinče, jež mi přinesli, mohlo míti za živa rozměry jako hroch. Pak omelette sucrée, což byla ale nová mýlka. Omelettou zde zvou sbalené vejce na másle - a ta jsem si objednal s cukrem.“

Cestoval až do vysokého stáří. Do výslužby ale odešel o několik let dříve, než dosloužil, což bylo nezvyklé. Na otázku, proč tak učinil, odpověděl: „Já nejsem žádná primadona, já jdu do penze, pokud jsem ještě neztratil hlas.“

Slovy Vladimíra Vondráčka zemřel na podzim 1927 „na rakovinu rekta“.