Rakousko-Uhersko v roce 1914 čekalo válku se Srbskem na pár dní. Byla z toho první světová

Co vedlo k válce?

Kykal: Je důležité připomenout, že v tehdejší Evropě visela představa evropské války ve vzduchu. Byl to fenomén, který pro většinu zúčastněných nebyl nemyslitelný ani cizí. Nejlákavějším způsobem, jak zapojit válku do řešení mezinárodních problémů, byla trestná výprava, izolovaná válka s okolními státy. Na takovou se připravovaly válečné plány ve všech zemích. Evropská válka nebo větší konflikt byly až za tím.

Pro Rakousko-Uhersko představoval atentát na rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este flagrantní nepřátelský čin. Cítilo, že musí odpovědět velmi důrazně. Už na počátku července odjel hrabě Alexander von Hoyos do Berlína, tam se mu dostalo ujištění o bezvýhradném spojenectví ze strany německého císaře Viléma II.

Jakl: Když však František Josef I. deklaroval, že útok na Srbsko je motivován tím, aby Rakousko-Uhersko neztratilo tvář, byl to iracionální, emoční důvod. Nenásledoval žádný racionální kalkul, jestli je v zájmu Rakousko-Uherska tuto válku vést. Nicméně my máme oproti tehdejším politikům výhodu, že víme, jak to dopadlo.

Ale šok ze sarajevského atentátu musel být ohromný. Pamatujeme si šok z teroristického útoku al-Káidy na New York, který vyústil v invazi do Afghánistánu.

Kykal: V reakci se mísily různé emoce. Byla tam lidská emoce dvou zmařených životů a sirotků ponechaných bez rodičů. Bylo tam naštvání z toho, jaký políček Rakousko-Uhersko dostalo. Mix emocí byl různý a projevoval se od drancování srbských obchodů v Bosně až po celkem lhostejné reakce v Čechách.

Ale pobouření je pochopitelné, když šlo o vraždu následníka trůnu.

Jakl: Pochopit lze cokoli. Jiná věc je, jaké byly alternativy a jak je to zasazeno do kontextu. Tehdy procházela Evropa velikou proměnou. Docházelo k obrovské demografické proměně související s obrovskými úspěchy lékařství, kdy veškeré navyklé stereotypy a strategie přežití přestávaly fungovat. V 19. století bylo běžné, že rodiny měly devět dětí, z nichž dospělosti se dožily dvě. Najednou nastupuje generace, kdy se z mnoha dětí dožívá většina. Evropa zažívá populační vzestup.

Nastávají ohromné pokroky techniky, rozvíjí se železnice, námořnictvo a stávající mocenské struktury jsou postaveny před výzvy, kterým nedokážou dosavadními metodami účinně čelit. Válka přitom podle předchozích státně politických teorií nabízí expanzi na další území a může být řešením problémů a do té doby možná i byla. V Evropě byla zapomenuta zkušenost tragédie napoleonských válek, které zasáhly celou Evropu. Naopak války poloviny devatenáctého století přinášely pocit, že lokálně omezené války mohou přinést řešení.

Analyzovaly se nějak dopady různých reakcí?

Kykal: Zpracovávaly se statistické údaje a různé krizové scénáře. Vojenský odborný tisk vykalkuloval, na kolik přijde ten který druh války - velká, evropská… Ale kalkuly byly natolik podhodnocené, že nesloužily jako odrazující element. Naopak si řekli - ano, to je cena, kterou jsme ochotni zaplatit za lék na situaci nebo za zachování prestiže. „Medicína“ pro ně měla málo vedlejších účinků. Vojenským plánovačům se jevilo, že horká fáze operace na dobytí Srbska zabere čtrnáct dní a půl roku jeho pacifikace. Vycházeli ze zkušeností z osmdesátých let z povstání z Bosny.

Jakl: Především tam chybělo, co získají. Zcela chyběla úvaha, že Rakousko může potkat rozpad a bude mít statisíce a miliony mrtvých. Pak by se diplomatické řešení zřejmě nabízelo daleko více.

Kykal: Jejich úvahy byly liché a mylné, protože si mysleli, že válkou naopak pomohou Rakousko-Uhersku, aby se zachovalo, aby rozšířilo své državy, aby obstálo v konkurenci, ale to se tragicky vymklo.

Matějček: Zajímavé je to, že i kdyby došlo k lokalizovanému konfliktu a Rakousko- Uhersko by Srbsko pohltilo, pravděpodobně by nevěděli, co s ním. Byl tu precedens z roku 1908 - když anektovalo Bosnu a Hercegovinu, tak se ukázalo, že ji ani jedna polovina říše nechce, protože pak by v ní slovanské obyvatelstvo mělo většinu. Zůstala proto ve správě společného ministerstva financí.

Vžila se představa, že v Evropě panoval dlouho mír, ale to není pravda, protože se vedla řada balkánských válek.

Jakl: Slábnoucí Osmanská říše vyklízela pozice na Balkáně. Na počátku devatenáctého století získalo Řecko samostatnost. V letech 1853 až 1856 proběhla krymská válka a ponížené Rusko se snažilo o revanš. Národy, které obývají postosmanský prostor, který je problémem dodneška - viz Blízký východ, hledají formu své státnosti, zkoušejí, kde mají své hranice. Probíhala řada balkánských válek, ale to je vnímáno v Evropě jako něco vzdáleného, cizího. Mobilita tehdy byla menší, vnímání, co je blízko a daleko, je dneska jiné. Když to trochu přeženu, bylo to za hranicí civilizované Evropy.

Matějček: Celá oblast Balkánu příliš stabilní nebyla. Srbsko získalo nezávislost až v roce 1878, Bulharsko či Rumunsko ještě později. Systém se teprve utvářel a zasahuje do něj boj velmocí, které řešily orientální otázku, co bude se skomírající Osmanskou říší a kdo na Balkáně i jinde zaplní její místo.

Nejvíce se angažovalo právě Rakousko-Uhersko, které bylo geograficky nejblíž. Snažilo se na západním Balkáně vytvořit výlučnou zónu sféry vlivu. Už od roku 1774 na Balkán začalo pronikat Rusko, které se na základě mírové smlouvy s Osmanskou říší z Küčük-Kajnardži začalo prohlašovat za ochránce pravoslavných křesťanů na Balkáně a z tohoto titulu ovlivňovat dění v oblasti. Zároveň Rusko sledovalo svůj vlastní ultimátní cíl - získat přístup do Středozemního moře, ovládnout Bospor a Dardanely, což by vedlo k rozpadu Osmanské říše. To se nelíbilo Rakousku a podstatné výhrady k tomu měla Velká Británie, která ovládala Suezský průplav. Jakákoli ruská základna poblíž pro ni byla nepřípustná. Pro Británii bylo v 19. i 20. století stěžejní ochránit svoji nejdůležitější kolonii - Indii a cesty do ní.

Proč rozhodování o vyhlášení války trvalo tak dlouho?

Kykal: Rozhodování v Rakousku probíhalo na úrovni ministerské rady, kde hlavní slovo měl ministr zahraničních věcí Leopold Berchtold a velkou roli v něm hrál i náčelník generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf. Oba patřili k jestřábí frakci, která lehkomyslně orodovala za rychlé ztrestání Srbska. Mezi hlavní odpůrce rychlého nástupu hned na začátku července patřil uherský ministerský předseda István Tisza. Jeho vlivu lze přičíst, že došlo k takovému prodlení. Ultimátum zaslané Srbsku mělo být kompromisem mezi okamžitým vyhlášením války a vytvořením dojmu, že Rakousko-Uhersko má zájem na diplomatickém řešení. Druhou otázkou je dikce dokumentu.

Jak na ultimátum reagovali v Bělehradě?

Kykal: Reakce Srbů byla velmi chytrá. Většinu požadavků byli ochotni splnit. Už tento krok ukazoval, že byla možnost diplomatického jednání. Problém byl v tom, že Rakousko-Uhersko spálilo veškeré mosty, s předložením ultimáta vyslanec Giesl von Gieslingen s celou legací opustil Bělehrad a odebral se do Vídně, takže nebylo s kým navázat oficiální kontakt a jednat o dokumentu.

Jaké bylo zapojení Srbska do atentátu?

Kykal: Když se atentát plánoval, účastnili se toho Dragutin Dmitrijević zvaný Apis, vedoucí srbské zpravodajské služby. Srbští četníci atentátníkům pomohli projít přes hranice.

Zajímavé je, že Srbsko Rakousko-Uhersko varovalo, srbský vyslanec ve Vídni předem varoval ministra financí Leona von Bilinského, který měl na starosti správu Bosny a Hercegoviny. Informace, které naznačovaly, že by mohlo dojít k takovému činu, však byly natolik vágní, že je Bilinski nevyhodnotil jako bezpečnostní riziko, neposlal je výš, aby bylo zakročeno.

Jakl: Velkým paradoxem je že proválečnou stranu držel na uzdě právě zavražděný Ferdinand d’Este.

Rakousko-Uhersko začalo ostřelovat 29. července Bělehrad. Proč vše neskončilo „pouhou“ válkou proti Srbsku?

Kykal: Každý z bezprostředních aktérů, míním Rakousko-Uhersko a Srbsko, tváří v tvář konfliktu hledal zastání u svých partnerů. Srbsko v situaci, kdy bylo vystaveno drakonickému ultimátu, žhavilo linky do Ruska a tam se mu dostalo bezvýhradné podpory. A jakmile se za Srbsko postavilo Rusko a za Rakousko-Uhersko Německo, už byly zaangažovány čtyři státy a ty zahajovaly mobilizační opatření. Rusko mobilizovalo několik vojenských okruhů ještě před vyhlášením mobilizace.

To byly signály, které protějšky vyhodnotily tak, že si nemohou dovolit ztratit ani minutu. Báli se zaspat, báli se, že mají skluz. Německo s Rakousko-Uherskem mělo ve svých plánech prioritně úder proti Francii. Spoléhali na to, že Rusko se svojí mobilizací bude zaostávat, a najednou viděli, že Rusko je o krok před nimi. To vyvolalo v určitých kruzích hysterii.

Rusko vyhlásilo částečnou mobilizaci 29. července a plnou o dva dny později, Německo až 1. srpna.

Jakl: Takto to může vypadat, že v okamžiku, kdy začaly mobilizace, už nebylo možné se válce vyhnout. Ale mobilizace začaly proto, aby odradily druhou stranu od zahájení útočné války proti Srbsku. Jenže v okamžiku, kdy mobilizace začaly nabíhat, tak Německo vyráží do Belgie a do Francie, protože si je vědomo, že musí porazit Francii co nejrychleji, aby mohlo potom čelit Rusku na východě. Porušení belgické neutrality je casus belli pro Británii - Německo porušilo cizí neutralitu a je nutno se mu postavit.

Kykal: Británie se až do napadení Belgie držela zpátky, britský státní sekretář pro zahraniční věci Edward Grey se snažil dokonce iniciovat konferenci čtyř velmocí Británie, Francie, Německa a Itálie. Německo sice dávalo najevo vlažný zájem, ale Rakousko-Uhersko bylo proti.

Británie se nepřidávala ani na jednu, ani na druhou stranu a paradoxně vytvořila u německých státníků iluzi, že může být neutrální. Otázkou je, jestli by se v případě, že by se Británie jednoznačně postavila za Francii a za Rusko, nebylo Německo opatrnější.

Často se uvádí, že válku vyvolalo Německo.

Jakl: Německé císařství po sjednocení v roce 1871 můžeme přirovnat k pitbulovi, který má charakter neurotické a zamindrákované čivavy. Vliv německé kultury je zásadní, protože se vyvíjela po staletí v paranoidním prostředí malých státečků ohrožených ze všech stran. Německo napodobuje vnější atributy, zbrojí na moři, protože Británie má námořnictvo. Celá atmosféra v Evropě byla velice výbušná.

Co si máme ze začátku první světové války vzít pro dnešek, kdy také zažíváme nestabilitu, menší konflikty, u nichž je vždycky nebezpečí, že se rozhoří?

Jakl: Dá se použít okřídlené úsloví - počítat s tím nejlepším, ale připravit se na nejhorší. Dobová atmosféra byla přesně opačná, nikdo nepočítal s nejhorším, že může zase po stu letech vypuknout celoevropská válka. Všichni naopak kalkulovali pouze s nejrůžovějšími variantami, že do švestek budeme doma jako vítězové. Je v tom zapomenutí zkušenosti, která už byla krvavě získána, ale postupně s tím, jak se mění historická situace, je stále víc zatlačena do pozadí. Objeví se iluze, že vlastně teď za těchto okolností už není něco takového myslitelné. Ale ono je.

Kykal: První světová válka byla selháním diplomacie. Navíc nefungovaly odstrašující mechanismy. Když už se válka rozhořela, tak s tím, jak narůstala angažovanost jednotlivých aktérů, jak rostlo jejich zapojení, jak rostly jejich ztráty ať už lidské, nebo materiální, jak přicházeli o území a stále více se utápěli ve válečném konfliktu, tak bylo tím těžší z něj nějakým způsobem vycouvat. Je to dáno tím - a to můžeme vidět i v současnosti - , že jakmile stát investuje do takového konfliktu lidi i materiál, tak je velmi těžké prostě říct - teď přestaneme bojovat, protože by tím ohrozil odkaz množství padlých, přišel o by o svou tvář.