Puč v Chile ukončil vládu Salvadora Allendeho, moci se chopil Augusto Pinochet

Námořní pěšáci obsadili sklad paliv, budovu radnice, železniční stanici a další strategická místa v přístavu. Zadržena byla část velitelů loďstva věrná prezidentovi včetně jeho nejvyššího velitele admirála Raúla Montery Comeja. Současně byly po celé zemi obsazovány a vypínány rozhlasové a retranslační stanice, aby obyvatelé neměli informace a nepostavili se pučistům. Od rána ničily vysílače chilské stíhací bombardéry Hawker Hunter.

Armáda ve vyjádření v 8:30 oznámila, že ovládla celou zemi, nekontrolovala jen střed hlavního města Santiaga de Chile. Vyzvala Allendeho, aby odstoupil. Navzdory bezvýchodné situaci však prezident odmítl rezignovat s tím, že jeho povinností je zůstat ve funkci.

Allende se dokázal dostat z rezidence do prezidentského paláce La Moneda. Chránili ho před karabiniéry a studenty vojenské školy, kteří útočili na budovu, věrní osobní strážci z Grupo de Amigos Personales (GAP). Na rezidenci přitom zaútočily ze vzduchu dva huntery, které po splnění úkolu vyřadit vysílače opět vzlétly. Nejprve zasáhly nedalekou nemocnici, při opakovaném útoku však už trefily roh rezidence. V chaosu se Allendemu a jeho věrným podařilo odjet do prezidentského paláce.

Tam už dorazili na Allendovu výzvu velitel karabiniérů a šéf vyšetřovací policie. Prezidentovi věrný ministr obrany Orlando Letelier se stal prvním zatčeným. Zadrželi ho pučisté, když přišel na ministerstvo.

Allende si uvědomoval bezvýchodnou situaci, nechtěl však utéci. Odmítl nabídku pučistů, že by mohl odletět do exilu, i doporučení kubánských poradců, aby odjel do průmyslového předměstí San Joaquín na jihu Santiaga, kde by mohl puči vzdorovat. Nepřál si občanskou válku.

Že pučisté nabízeli Allendemu možnost odejít do exilu, plyne z přepisů komunikace Augusta Pinocheta s admirálem Patriciem Carvajalem Pradem, který patřil k vůdcům pučistů. Zveřejnil ji list The New York Times.

Pinochet řekl admirálovi: „Přesně v jedenáct musíme zaútočit na palác.“ Bál se totiž, že Allende nebo jeho věrní využijí nabídky kubánských poradců. Carvajal mu odpověděl, že akce už probíhá: „Už byl napaden, obklíčili jsme ho a útočím velmi silně. Brzy ho ovládneme.“ Už v 10:30 zahájil na budovu palbu tank M41.

Pinochet byl s odpovědí spokojen a k osudu Allendeho uvedl: „Bude převezen přímo do letadla a vykopnut.“

„Odmítl možnost odletět,“ zchladil však jeho radost Carvajal.

Pinocheta to zaskočilo: „Odmítl?“

„Požádal pobočníka, aby do paláce přišel vrchní velitel,“ vysvětlil Carvajal.

To zase odmítl Pinochet. „Vím, že chce, abychom tam přišli. Zavře nás do sklepa. Odpověď je ne. Musí přijít na ministerstvo obrany a tam přijdeme všichni. Nyní tvrdě zaútočte na palác,“ nařídil.

Nálet naplánovaný na 11:00 se však opozdil. Huntery proletěly nad palácem o tři čtvrtě hodiny později, při druhém průletu odpálily salvu neřízených raket, které zasáhly průčelí paláce. Při dalším jejich útoku byla zasažena vyšší patra paláce a po třetím náletu začala přední část budovy hořet. Allende se přesto nevzdával, plyne z dalšího Carvajalova hovoru s Pinochetem: „Velitel Badiola je v kontaktu s palácem. Předal poslední nabídku vzdát se, ale oni chtějí vyjednávat.“

„Bezpodmínečná kapitulace, žádné jednání,“ odmítl jednání Pinochet. Carvajal odvětil, že rozumí. „Jednání se ukázala jako neplodná a v 11:45 byl palác ostřelován proudovými stíhačkami, které vypálily rakety. Doktor Allende a jeho skupina jsou ve sklepě,“ uvedl později Pinochet. Z vyjádření obou plyne, že Allende měl zůstat naživu a mělo se s ním zacházet dobře.

Vojáci pronikli do paláce La Moneda kolem 13. hodiny. Poslední obránci se vzdali zhruba o hodinu a půl později. Allendovo tělo bylo nalezeno v Sále nezávislosti na pohovce. Část hlavy měl ustřelenou a gobelín za ním byl zakrvácený. Carvajal oznámil, že Allende spáchal sebevraždu. Prezidentův lékař Patricio Guijon potvrdil, že byl svědkem, jak se střelil pod bradu puškou. Zřejmě se zastřelil automatem Kalašnikov, který dostal od Fidela Castra. Že hlavu zasáhly dvě střely z automatu, potvrdilo i pozdější zkoumání exhumovaného těla.

Ještě před svou smrtí nahrál Allende emotivní projev, ve kterém už komentuje útoky na vysílače rozhlasových stanic Portales a Corporación. Reagoval v něm na zradu armády a dával najevo své odhodlání: „Tváří v tvář těmto skutečnostem mohu vzkázat pracujícím jen jedno - já se nevzdám. Za věrnost lidu zaplatím v tomto dějinném přerodu vlastním životem. A jsem si jistý, že semínko, které jsme zaseli do čestného svědomí tisíců a tisíců Chilanů, se nikdy nedá definitivně vykořenit.“

„Toto jsou má poslední slova a jsem si jistý, že moje oběť nebude zbytečná. Mám jistotu, že bude přinejmenším morální lekcí, jež potrestá proradnost, zbabělost a zradu,“ zakončil svůj poslední projev.

Po Allendově smrti Chile nezachvátila občanská válka, ale junta si to se svými odpůrci tvrdě vyřídila. Svážela je na fotbalový stadion v Santiagu. Dva dny po puči byl rozpuštěn parlament, zavedena cenzura a zakázány politické strany z Allendeho levicové Lidové fronty. Taky ten den postřílela 24 obránců paláce. Zdaleka to však nebyly všechny oběti.

Za Pinochetovy vlády bylo zabito nebo zmizelo nejméně 3065 lidí. Mezi oběťmi byl i písničkář Víctor Jara, kterému ještě před tím, než ho zastřelili, rozdrtili prsty, aby nemohl hrát. Tisíce lidí byly mučeny tajnou policií DINA (Dirección de Inteligencia Nacional), která se chovala mimořádně brutálně. Přejížděla zadrženým nohy autem, bezcitně je nechala umírat na rozsáhlá vnitřní zranění a ženy sexuálně zneužívala.

DINA měla právo za výjimečného stavu zadržovat lidi na neomezenou dobu. Agenti DINA zabili i ministra vnitra Carlose Pratse s manželkou, který utekl do Argentiny, a ve Washingtonu ekonoma a ministra obrany Orlanda Leteliera. Pronásledovány byly nejen špičky Lidové fronty, ale také její příznivci. V roce 1977 pak byla DINA nahrazena tajnou službou CNI.

Celkový počet obětí perzekuce uznaný v roce 2011 vládou prezidenta Sebastiána Piñery činí 40 018 osob, dalších dvě stě tisíc lidí muselo emigrovat.

K puči vedla armádu zhoršující se situace v zemi poté, co v září 1970 vyhrál volby Allende s 36,6 procenta hlasů. Protože ale nezískal nadpoloviční většinu, muselo rozhodnout Národní shromáždění. Americká tajná služba CIA, která se bála, aby se Chile nestalo další socialistickou zemí v regionu, chtěla, aby se prezidentem stal těsně druhý Jorge Alessandri, který by následně abdikoval a konaly by se nové volby. To Alessandri slíbil, jenomže mezitím Allende slíbil věrnost ústavě, a byl zvolen.

CIA plánovala operaci, která by zabránila jeho nástupu k moci, ale to se jí nepovedlo.

Doufala, že jí objednaný a zaplacený únos generála René Schneidera, který prosazoval nepolitickou armádu, uvolní cestu puči. Únos se zvrhnul, generál byl zavražděn. Ani to ale k puči nevedlo.

Allende po svém zvolení začal zavádět program levicových změn. Znárodněny byly zahraniční společnosti, zejména důlní a banky. Zahájena byla reforma zdravotnictví a školství, aby byly dostupné všem. Nájmy byly zastropovány. Dál se znárodňovala zemědělská půda velkostatkářů.

První rok jeho vlády byl úspěšný, HDP vzrostlo o devět procent a stoupaly i mzdy. V roce 1972 se ale kvůli tištění dalších peněz na vyšší mzdy roztočila inflační spirála, inflace z 29 procent stoupla na 160 procent. Země navíc čelila embargu ze strany USA a Západu, který se po návštěvě Fidela Castra na konci roku 1971 obával, že Chile půjdu ve stopách Kuby.

Západ proto zesílil tlak na Chile, kde se začalo nedostávat některé zboží, což vedlo k bujení černého trhu. Odpor začínala budit zemědělská reforma, družstva byla podporována na úkor samostatně hospodařících rolníků. Situaci zhoršovaly stávky, přičemž stávkovali i soukromí autodopravci, což zase komplikovalo zásobování. Inflace přesáhla 600 procent a HDP pokleslo o pět procent.

I přes propad ekonomiky Levicová fronta vyhrála v březnu 1973 volby s 43,2 procenta. Opět nadpoloviční většinu nezískala a pokračoval politický pat. Ten měla vyřešit nová ústava, o které se mělo hlasovat v referendu 11. září. Den nebyl vybrán náhodně, 11. září 1924 došlo v Chile k puči, protože spory mezi prezidentem a konzervativními poslanci zablokovaly politickou situaci.

Allende byl sice přesvědčený socialista, ale byl si vědom, že jeho pozice je vratká. Věděl, že v armádě má řadu tvrdých odpůrců. Po vlně stávek proto jmenoval ministrem vnitra generála Carlose Pratse. Měl to být ústupek vojákům, i když Prats byl zastáncem toho, že se armáda nemá plést do politiky. Tlak armády však neslábl, 29. června obklíčili palác La Moneda tankisté plukovníka Roberta Soupera, zabili 30 lidí, ale vládu se při tomto puči označovaném El Tanguetazo (tankový převrat) svrhnout nepodařilo.

Prats se 9. srpna stal velitelem armády, záhy však všechny své funkce musel opustit. Eskalovala totiž aféra z konce června, kdy Prats při hádce vystřelil na auto Alejadriny Coxové, která na něj ukazovala obscénní gesta.

Po protestu žen generál 22. srpna rezignoval a do čela armády byl jmenován Augusto Pinochet považovaný za apolitického. Pinochet se navíc podílel na potlačení protiallendovských protestů v roce 1972.

Do puče byly zapletené i zahraniční tajné služby. Americká CIA se v něm přímo neangažovala, ale věděla o jeho přípravách a nebránila jim. Různými způsoby se taky snažila destabilizovat situaci v Chile. Podporovala hlavně protiallendovské kampaně v listu El Mercurio. Mezi lety 1970 a 1973 zaplatila za různé protiallendovské aktivity osm milionů dolarů.

Koncem šedesátých se také snažila brzdit Allendův nástup Británie, otazníky jsou také ohledně zapojení australské tajné služby ASIS. Ta měla spolupracovat s CIA na podvratných akcích. Podezření na ní padá především proto, že její agenti byli v Chile ještě na začátku října roku 1973.

Naopak Allende dostával peníze od KGB. Před volbami v roce 1970 vydala na podporu levice 400 tisíc dolarů, z nichž 50 tisíc dostal přímo Allende. Sovětská tajná služba si však současně stěžovala, že je málo revoluční.

Ani Kubánci nebyli v zemi příliš angažovaní, působili tam jen techničtí poradci. Obavy USA, že by Chile mohlo budovat socialismus, byly oprávněné, ale hrozba opakování karibské krize nebyla reálná. Allende byl mnohem méně radikální. Byl to sice zapálený socialista, ale vyznával pouze politický boj. Jeho sociální politika ekonomice nepomohla, protože roztočila inflační spirálu, nutno ovšem podotknout, že Chile čelilo řadě sankcí a akcí podněcovaných ze zahraničí, které situaci dále zhoršovaly.

Ani Pinochetovi se ovšem nedařilo hned nastartovat chilskou ekonomiku. Tvrdé uplatňování keynesiánského přístupu během dvou let nicméně zastavilo inflaci a propad ekonomiky. Výdaje státu se snížily o 20 procent, třetina státních zaměstnanců byla propuštěna a začalo se s privatizací, i když si stát ponechal měděné doly. Zprivatizoval se penzijní systém i zdravotnictví, výdaje na školství a zdravotnictví klesly o dvacet procent.

Hospodářskou politiku utvářeli takzvaní chicagští chlapci, ekonomové, kteří studovali v Chicagu u Miltona Friendmana. Ti stáli za ekonomickým vzestupem nazývaným chilský zázrak. Ani ten ale netrval dlouho, skončil na počátku osmdesátých let.

Uplatňování neoliberálních principů totiž mělo i řadu negativních dopadů. Snižování dovozních cel mělo negativní dopad na výrobu pro domácí trh, takže stoupala nezaměstnanost. Většinu zboží bylo nutné dovážet, pročež Chile v roce 1979 ustoupilo od principu volně plovoucích směnných kurzů. Hodnota peseta navázaného na americký dolar byla nadhodnocena, což vedlo k vysokým úrokovým sazbám, které bránily investicím. Do roku 1982 se zahraniční dluh Chile zvýšil na 17 miliard dolarů a příjem na hlavu byl v roce 1983 nižší než v roce 1960.

Vláda se rozhodla zachránit většinu krachujících bank. Růst ekonomiky se po krizi zase obnovil, ale už nebyla zaváděna tak drastická neoliberální opatření. Pro část potravin byla stanovena cenová rozpětí.

Konec junty se začal blížit na konci osmdesátých let. V roce 1988 se konal plebiscit o tom, jestli může být Pinochet po konci junty zvolen opět prezidentem po dobu dalších osmi let. Voliči to odmítli. V roce 1989 se tak novým prezidentem stal křesťanský demokrat Patricio Aylwin. Pinochet mu předal moc v roce 1990, sám však byl jmenován doživotním senátorem, takže nemohl být stíhán.

Když však byl v roce 1998 na léčení v Británii, vydal na něj španělský soudce Baltazar Garzón zatykač. Pinochet byl rok v domácím vězení, než byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Po návratu do Chile rezignoval na post senátora. Soud už mu nehrozil, protože kvůli diagnostikované demenci nemohl být souzen. V roce 2004 však nejvyšší chilský soud rozhodl, že stíhán být může.

Pinochet byl obviněn ze zločinů proti lidskosti, z porušování lidských práv při vojenské operaci Karavana, kdy byli odstraňováni jeho odpůrci, a také kvůli daňovým podvodům a zpronevěře státních fondů ve výši 27 milionů dolarů.

Verdikt nepadl, Pinochet 10. prosince 2006 zemřel. Jiní představitelé junty však byli odsouzeni. Šéf DINA Juan Manuel Contreras byl v několika procesech odsouzen na více než 500 let.

Puč v Chile byl jedním v řadě vojenských pučů v Latinské Americe vedených strachem z nástupu socialismu inspirovaného kubánskou revolucí. V Brazílii se armáda chopila moci v roce 1964, v Argentině o dva roky později, V Paraguayi v roce 1968 a o rok později v Bolívii. Vojenské diktatury, které byly často velmi brutální, však vedly k tomu, že myšlenky socialismu jsou v Latinské Americe stále populární, protože za vlády vojáků se prohlubovaly beztak velké ekonomické rozdíly. Současný prezident Chile Gabriel Boris se k odkazu Allendeho hlásí.

Paradoxem je, že za nejhorší se považuje právě Pinochetova junta, i když puče a následné čistky v dalších latinskoamerických zemích měly několikanásobně vyšší počty obětí. Při operaci Condor sponzorované CIA, která byla zaměřena na likvidaci levice, bylo v různých latinskoamerických zemích zavražděno nejméně 50 000, ale možná až 80 000 lidí, přičemž jen v Argentině 30 000. Většina obětí je z let 1975 až 1985.