Prvnímu japonskému náletu na Filipíny čelil i hrdina z Čech

Američtí letci na filipínské základně Clark Field se 8. prosince kolem 12:20 hodin sešli na přípravě před plánovaným náletem na japonské základny na Formose (dnešní Tchaj-wan), když jeden vojín zpozoroval skupinu letadel, zavolal: „Koukněte na tu krásnou formaci námořních letadel.“

Poručík Lee Costa však stroje identifikoval jako japonské a zakřičel na ostatní. Všichni si honem hledali úkryt v nejbližším zákopu nebo mezi stromy. Šestadvacet japonských bombardérů G3M Nell a 27 novějších strojů G4M Betty shodilo šest stovek bomb z výšky 6200 metrů, kam nedostřelila protiletadlová děla. Zničeny byly hangáry, ubikace a hořel zásobník paliva.

Zkáza tím však nekončila. Na letištní plochu o deset minut později zaútočilo třicet japonských doprovodných stíhaček A6M-2 Zero, jejichž hlavním úkolem bylo chránit bombardéry. Z palubních kulometů a 20mm kanonů ostřelovaly americké bombardéry B-17 Flying Fortress, které stály na letištní ploše, protože byly připravovány k náletu na Formosu. „Začali jsme vylézat ze svých děr, ale hned jsme běželi zpět,“ popsal situaci poručík Frank Kurtz, „znovu a znovu přilétali Japonci nízko, jen patnáct stop nad křídly fortressů.“

Zerům se postavil střelec bombardéru Anthony C. Holub, který se narodil v Čechách. Běžel z hangáru s náhradními díly, kde si chtěl vzít součástky pro poškozený motor, zpátky ke štábní B-17D. Zjistil, že posádka v ní není, a z nouzově namontovaného kulometného dvojčete v trupu začal pálit po japonských letadlech.

„Během těžkého bombardování Holub okamžitě utíkal do svého letadla a z hřbetního kulometné věže opětoval palbu na útočící letadla. Když spotřeboval munici, běžel za silného ostřelování k nedalekému poškozenému letadlu, vzal z něho tolik zásobníků s náboji, které mohl unést, a vrátil se ke svým kulometům, ze kterých pokračoval v palbě na útočící letadla,“ stojí v citaci k vyznamenání, které za svůj čin dostal.

Zera systematicky útočila na americké bombardéry jako „při pletení hladce obrace – ze severu na jih a pak z jihu na sever“, popsal japonské útoky poručík Austin Stitt.

Holub uvedl, že navzdory špatné viditelnosti se mu povedlo „pár dobrých zásahů“, i když si nebyl jist, zda sestřelil nějaké japonské letadlo. Jak vypověděl jeden ze svědků náletu, dým z hořících letadel i budov byl tak hustý, že „slunce vypadalo jako měsíc“.

Útok trval skoro hodinu, protože na Clark Field se vrhla další zera ze skupiny padesáti, která doprovázela bombardéry útočící na nedaleké letiště Iba Field. Tam bomby zničily většinu vybavení i stíhaček P-40 Warhawk, takže už nebylo po čem střílet.

Holub nebyl jediný, kdo se postavil nalétávajícím Japoncům se zbraní. Jak uvedl v knize December 8, 1941:  Mac Arthur´s Pearl Harbor William H. Bartsch, z bombardéru po zerech střílel i četař Joe McElroy, který zřejmě také zasáhl pár útočníků, když však Japonci zapálili jeho B-17D, musel z ní utéci. Po nepřátelských stíhačkách pálil z kulometu i vojín Greeley B. Williams, který byl během náletu ve svém stroji B-17, ale zabila ho kulometná střela vypálená zerem. Do svého letounu se pokusil dostat i četař Robert Menzie, který byl radistou v Greenově posádce, když však běžel ze zákopu k bombardéru, zasáhla ho kulka a na místě padl. Právě z tohoto letounu si vzal Holub zásobníky.

Sedmatřicetiletý Holub dostal za svůj čin jako jeden z vůbec prvních příslušníků armády Záslužný letecký kříž (DSC). „Svou ukázkou osobního hrdinství a oddanosti služeb nebránil jen své letadlo před vážným poškozením, ale také posloužil jako živoucí inspirativní příklad pro členy své jednotky,“ stálo v citaci k vyznamenání, které dostal, i když v té době ještě nebyl americkým občanem, jen měl o občanství zažádáno.

Jak zmiňovala citace, narodil se v Čechách. Další podrobnosti o něm jako o jednom z vyznamenaných DSC na počátku války v Pacifiku, uvedl časopis Life ve vydání z 16. března 1942: „Přišel do Britské Kolumbie, když měl čtyři roky. V roce 1926 se seržant Holub s rodiči přestěhoval do Prineville v Oregonu a krátce poté vstoupil do leteckého sboru armády. Jeho žena a tříletý syn Robert žijí v Coronadu.“

Holub, který narukoval 9. června 1929, však nebyl oceněn jen Záslužným leteckým křížem, které mu udělil vrchní velitel Dálněvýchodních amerických ozbrojených sila (USAFFE) Douglas MacArthur. Slavný generál ho také ústně povýšil z technického seržanta, odpovídají našemu nadrotmistrovi, na důstojníka, jmenoval ho poručíkem.

Holub pak s 19. bombardovací skupinou prodělal celé její nasazení, když působil na Jávě, v Austrálii a na Nové Guineji. Když byla vyčerpaná 19. skupina na konci roku 1942 stažena z Pacifiku, byl Holub v roce přiřazen k 462. výcvikové bombardovací peruti na letišti Scotsbluff v Nebrasce. Po válce se Holub v roce 1955 stal zástupcem velitele arizonské základny Davis-Monthan spadající pod velitelství Strategických vzdušných sil (SAC).

Ale zpět na Filipíny 8. prosince 1941. Ani hrdinské činy nezabránily zkáze základny. „Všude všechno bylo v plamenech nebo mrtvé,“ uvedl bombometčík z 30. perutě Austin Stitt. Poručík Frank Kurtz dodal, že z jeho bombardéru zůstal nepoškozený jen stříbrný ocas. Polovina jeho posádky byla mrtvá. Nálet si vyžádal na sto obětí a 250 zraněných.

Ze 17 bombardérů B-17 na základně jich bylo 12 zničeno úplně a čtyři další byly poškozené. Na zemi nebo ve vzduchu bylo zničeno 34 stíhaček P-40 Warhawk. Celkem bylo během prvního dne náletů na letiště Clark Field, Nichols Field a Iba zničeno 55 warhawků z 91. Celkem bylo první den zničeno skoro sto amerických letadel.

Eliminaci amerických vzdušných sil na Filipínách přitom bylo možné předejít, protože útok na letiště Clark Fiedl, Nichols Field a Iba byl podniknut až deset hodin po útoku na Pearl Harbor. Japonská letadla navíc nemohla odstartovat kvůli mlze ještě před svítáním, jenže Američané čas promrhali, nedokázali včas zareagovat.

Japonci zaútočili na Pearl Harbor v neděli 7. prosince 1941 v 07:55 hodin ráno. To už bylo na Filipínách pondělí 8. prosince. O útoku se ve 02:40 hodin dozvěděli na velitelství americké asijské flotily, ale to neinformovalo Douglase MacArthura, který na Filipínách velel americkým silám. Až když v rádiu slyšel o útoku na Havaj ve tři čtvrtě na čtyři náčelník MacArthurova štábu Richard K. Sutherland, kontaktoval svého nadřízeného i velitele amerických Dálněvýchodních vzdušných sil (FEAF) Lewise Breretona.

Podle plánu Rainbow 5 měl v takovém případě následovat odvetný úder na letiště Takao (dnešní Kao-siung) na Formose, Brereton proto hned žádal o povolení zaútočit, ale Sutherland mu to opakovaně zamítl i poté, co náčelník štábu George C. Marshall aktivoval plán Rainbow 5. Brereton alespoň zvedl bombardéry do vzduchu, aby je nemohli zastihnout Japonci na zemi jako sedící kachny. Japonský nálet se čekal. „Jestliže zasáhli Havaj, nemohli nezasáhnout nás,“ řekl velitel 30. bombardovací perutě Dave Gibbs.

MacArthur změnil názor na odvetný úder až po náletu na letní sídlení město filipínské vlády Baguio a na nedaleké prázdné letiště Tuguegarao. Japonci k němu odstartovali okolo sedmé ráno, když se zvedla mlha. O útoku na Formosu rozhodl MacArtur v 10:14 hodin, bombardéry B-17 proto musely přistát, aby se mohly do jejich pumovnic naložit bomby. To už ale bylo ve vzduchu 108 japonských bombardérů G3M a G4M s doprovodem 84 stíhaček mířících na Clark Field a další základny u Manily, které odstartovaly po půl desáté.

„Ani generál MacArthur, ani generál Sutherland mi nikdy neřekli, proč byl pozdržen útok na Formosu poté, co Japonci napadli Peart Harbor,“ poznamenal Brereton ve svých denících.

Hlavní japonské síly v počtu asi 40 000 mužů se na Filipínách vylodily v Lingayenském zálivu 22. prosince 1941, generál Mac Artur si uvědomil, že nejde bránit nejen celé Filipíny, ale ani celý Luzon, a rozhodl se hájit jen poloostrov Bataan a pevnost Corregidor. Ani to se mu však nepovedlo.

MacArthur nakonec uposlechl rozkazu amerického prezidenta Roosevelta a opustil Filipíny 11. března. Po příletu do Austrálie v prvním vyjádření pro tisk řekl: „Dostal jsem se z Bataanu a vrátím se.“ To se nakonec stalo, Filipíny byly osvobozeny během let 1944 a 1945.

Gene Eric Salecker: Fortress Against the Sun – The B-17 Flying Fortress in the Pacific (Combined Publishing 2001)

William H. Bartsch: December 8, 1941: Mac Arthur´s Pearl Harbor  (Texas A University Press)

Roll of Honor, Life, 16. 3. 1942

Tucson Citizen,  22. 7. 1955

Scottsbluff Daily Star-Herald,  7. 5. 1943