První nasazení kamikaze

Dva piloti si vybrali za cíl loď White Plains. Protiletadlová palba je tak silná, že jeden z pilotů na poslední chvíli mění směr a naráží do lodě St. Lo. Požár paliva zažehnutý explozí se rozšířil do podpalubí, kde vybuchuje munice. St. Lo se stala první americkou lodí, kterou potopili kamikaze.

První úspěšný zásah z 25. října 1944 se připisuje japonskému pilotovi Jukio Sekimu. Byl to druhý útok japonských sebevražedných letců ten den. Terčem prvního byly eskortní čtyři lodě ze skupiny Taffy 1, kryjící od 20. října vylodění na Luzonu. Japonci na vylodění odpověděli několika vzdušnými útoky, ten z 25. října se však lišil.

K lodím ze skupiny Taffy 1 se přiblížilo šest zer z jednotky Jamato bútai, která odstartovala 25. října brzy ráno z Davaa na ostrově Mindanao. V 7:35 oznamují jejich piloti, že spatřili několik amerických letadlových lodí, na které zaútočí. Američané jsou připraveni, po letadlech pálí ze všech hlavní, první zero však palebnou přehradou prolétlo a dopadlo na palubu lodi Santee, ve které výbuch vyrval otvor o velikosti 5 × 9 metrů. Plameny se rychle šíří a blíží ke skladu munice včetně pětisetliberních pum. Hasiči však oheň zvládli, takže bomby nevybuchly.

Další zera útočí na letadlové lodě Sangamon a Petrof Bay. Američanům se je daří sestřelit a v moři končí i další zero, jehož pilot je už neovládá. Poslední japonský letec se vzdálil. První sebevražedný útok výsledek nepřinesl.

Z Cebu však odstartovala v 7:25 ještě jedna skupina japonských sebevražedných pilotů. Šikišima bútai tvořilo pět letců kamikaze na verzi zera A6M2. Každé nese pod trupem čtvrttunovou bombu. Doprovází je čtyři modernější zera A6M5, přičemž jedno pilotuje i velké eso japonského námořnictva Hirojoši Nišisawa.

Po třech hodinách letu se přiblížili k jiné formaci letadlových lodí kryjících americké vylodění na Luzonu. Terčem jejich útoku se stala skupina Taffy 3 kontradmirála Cliftona Spragueho. Ten nad ránem svedl tvrdou bitvu se silnějším Prvním úderným svazem admirála Takéa Kurity, jehož součástí byla největší bitevní loď na světě Jamato. Sprague přišel o tři torpédoborce a letadlovou loď Gambier Bay, ale útok odrazil a Kuritovu svazu způsobil značné škody. Americká letadla potopila japonské křižníky Suzuja a Čikuma a Čókai byl tak těžce poškozen, že ho potopili sami Japonci.

V 10:50 zaútočilo první zero, jehož pilot letěl při hladině a na poslední chvíli vystoupal do 1500 metrů. Letadlová loď Kitkun Bay se snaží divoce manévrovat a pálí ze všech děl, přesto zero zasahuje můstek, ale samo vybuchne až v moři, takže obětí je jen jediný námořník. Hůře je na tom další letadlová loď Kalinin Bay, na kterou útočí několik zer z různých směrů. Dvě jsou sestřelena, ale jedno dopadá na pravou stranu vzletové paluby, kde způsobilo vážné škody. Na pravou stranu lodi dopadá i další zero. Škody byly vážné, ale obětí jen pět.

Další dvě zera se soustředila na letadlovou loď White Plains. V jednom zřejmě seděl Jukio Seki. Pravděpodobně to byl právě on, kdo na poslední chvíli změnil směr a narazil zezadu do lodě St. Lo, kterou zasáhl v 10:51. Druhé zero mířící na White Plains se podařilo sestřelit až ve výši stěžně. Trosky z něj zranily 11 námořníků.

Nejhorší byla situace na St. Lo. i když se zpočátku zdálo, že škody na úrovni pátého přistávacího lana nebudou velké. Hořely však nejen okraje otvoru v palubě, oheň se rozšířil do hangáru v podpalubí, kde za minutu a půl začala vybuchovat munice. Půl hodiny po zásahu se loď potopila. Zemřelo na ní 113 námořníků z 889, ale později podlehlo popáleninám i třicet zachráněných.

Potopení lodě vedlo k masovému nasazování kamikaze, tedy božského větru, který měl zastavit Američany, jako tajfuny v letech 1272 a 1281 zničily invazní flotily Mongolů pod vedením Kublajchána. Bojových letů bez návratu byly stovky měsíčně. Většinou se při nich používala starší letadla, často rané verze zer nebo torpédové a střemhlavé bombardéry Nakadžima B6N Tenzan a Jokosuka D4Y Suisei. Stroje zpočátku pilotovali dobrovolníci, později však byly útoky sebevražedných letců nařizované.

Letci se však rozkazům podřizovali, protože v japonských ozbrojených silách panovala tvrdá disciplína a kult samurajských tradic, kdy povinnost je těžší než hora a smrt lehčí než pírko. Samuraj měl vždy bojovat do úplného konce, protože vzdát se bylo považováno za ostudnou potupu. Do posledního muže bojovali i japonští vojáci bránící ostrov Saipan. Na závěr podnikly sebevražedný výpad. Získat kandidáty nebylo složité i proto, že mladí muži ve věku 20 až 30 let byli bráni jako dlužníci starší generace, která se o ně postarala a vychovala je.

Sám Seki se původně nechtěl vydat na sebevražednou misi. V rozhovoru před útokem s novinářem Masašim Onodou, který měl o prvním letu kamikaze informovat, se k tomuto způsobu boje vyjádřil skepticky, protože Japonsko tak přichází o zkušené letce: „Kdyby mi to dovolili, mohl bych shodit půltunovou bombu na palubu letadlové lodi, nezabít se a vrátit se zpět. Nedělám to pro císaře nebo císařství, ale pro svou milovanou ženu - námořnictvo. Jestliže je to rozkaz, je to nevyhnutelné. Kdyby Japonsko prohrálo, má milá žena by mohla být znásilněna americkými vojáky. Umřu, abych ji ochránil. Umřu pro milovanou.“ (Seki celou dobu mluvil o námořnictvu jako o své manželce). Během letu údajně řekl do éteru: „Je lepší zemřít než žít jako zbabělec.“

Celkem se eviduje zhruba 2800 útoků kamikaze, které si vyžádaly celkem 4907 životů amerických vojáků. Podobný počet jich byl zraněn. Při útocích kamikaze bylo podle různých pramenů zničeno 32 až 36 amerických lodí a dalších 870 poškozeno. Kamikaze potopili tři doprovodné letadlové lodě St. Lo, Ommaney Bay a Bismarck Sea, 14 torpédoborců, posledním byla 29. července 1945 Callagham a tři rychlé transportní lodě, což byly upravené torpédoborce.

Zahynulo asi 3800 japonských sebevražedných pilotů, což ukazuje nízkou efektivitu tohoto způsobu boje, proti němuž Američané rychle našli obranu. Stíhačky útočily už na blížící se letadla sebevražedných letců, která kvůli pumám nemohla moc manévrovat a většinou neměla ani zbraně na svou obranu, neboť se vymontovaly.

Vrcholem nasazení kamikaze byla bitva o Okinawu. V rámci několika vln operace Kikusui uskutečnili sebevražední piloti 1900 útoků.

I když se sebevražedné útoky původně vedly proti lodím, jakmile začaly nálety amerických strategických bombardérů na japonská města, naráželi do nich piloti japonských stíhaček Ki-44 Šóki a Ki-61 Hien, nebo Ki-45 Torjú, aby je taranem zničili.

Za iniciátora útoků kamikaze se považuje admirál Takidžiró Oniši, který tento typ boje nakonec prosadil. Nebyl však jediný, kdo si uvědomoval, že Japonci nemají výrobní potenciál, který by mohl konkurovat americkému. I další hledali, jak nepoměr ve velikosti japonského a rychle rostoucího amerického loďstva zvrátit, když se to japonskému námořnictvu nedaří.

Jednou z možností bylo nasazení kamikaze, kdy piloti měli nasměrovat svoje stroje proti nepřátelským lodím. Dopad letadla byl pro zasaženou loď mnohem ničivější než zásah bombou, protože pilot mohl změnit směr a zasáhnout uhýbající se loď. Navíc se po palubě rozlilo palivo.

Nápad uplatnit sebevražedné útoky měl i kapitán Ejičiro Džjó, která v červnu 1944 velel v bitvě ve Filipínském moři lehké letadlové lodi Čijoda. Viděl jak američtí piloti u Marian smetli japonské letouny z oblohy, a došlo mu, že americkému letectvu není jak čelit a je potřeba zničit letadlové lodě.

Další, kdo o tomto typu útoku přemýšlel, byl kapitán Motoharu Okamura, který stál v čele tokijské základny Tatejama a 341. kokútai. Tento typ útoků navrhoval už v půlce června 1944 a možná prvními letci kamikaze byli dva piloti 341. kokútai, kteří byli vyslání k útoku na americké lodě 13. září 1944, jejich osud je však neznámý.

O výcviku pilotů k sebevražedným misím se však už mluvilo v srpnu 1944 na Formose (dnešní Tchaj-wan), takže idea byla obecně rozšířená. Odpovídala japonské mentalitě a měla řešit americkou převahu na moři, protože Japonsko má více pilotů a letadel než Spojené státy lodí.

Případů, kdy se japonští piloti ještě před oficiálním vznikem jednotek kamikaze rozhodli narazit na cíl se svým letadlem, však bylo už více. Terčem takového útoku se stal 14. října lehký křižník Reno, který utrpěl jen malé škody, a o den později kontradmirál Masafumi Arima se pokusil narazit se svým bombardérem G4M do letadlové lodě Franklin. Byl však zavčas sestřelen a trosky bombardéru způsobily jen malé škody.

Oniši však 19. října probíral s dalšími veliteli možnosti, jak zastavit americký postup. Navrhl sebevražedné útoky, po vzoru Arimy. Nakonec to bylo, vzhledem k nedostatku letadel ztracených v urputných bitvách nad Filipínami a Formosou (dnešní Tchaj-wan), přijato jako jediná možnost. Ustavila se první jednotka Speciálních útočných sil se 24 sebevražednými letci rozdělená do čtyř oddílů – Šikišima, Jamato, Asahi a Jamasakura.

Idea sebevražedných náletů inspirovaná Arimovým útokem se však neomezovala jen na Onišiho jednotku. Už 21. října vážně poškodil těžký australský křižník japonský pilot, když na něj dopadl. Zabil třicet námořníků včetně kapitána Emile Dechaineuxe a zranil dalších 64 včetně velitele australských sil Johna Collinse. Kdo ho provedl, se neví, použito ale k němu bylo letadlo s pevným podvozkem, zřejmě střemhlavý bombardér Ajči D3A, i když se nevylučuje, že šlo o armádní lehký bombardér Micubiši Ki-51, což by znamenalo, že idea sebevražedných útoků se nešířila jen v námořnictvu, ale i v pozemních silách. Australané proto považují za první nálet kamikaze právě tento útok.

Za první potopenou loď při sebevražedném náletu se občas označuje oceánský remorkér Sonoma, do kterého 24. října narazil bombardér G4M.

V obou případech ale šlo o piloty, kteří nebyli příslušníky Speciální útočné jednotky. I na druhé straně občas piloti s poškozeným strojem záměrně narazili do nepřátelského letadla nebo na pozice nepřítele. Sovětští letci běžně se svými letouny taranovali na počátku velké vlastenecké války německé bombardéry, což později dělali i japonští stíhači bojující proti bombardérům B-29.

Po úspěších kamikaze u Filipín, které byly nadsazeny, mluvilo se o čtyřech zničených amerických letadlových lodích, taktiku oficiálně přijal japonský generální štáb. Nepostavil se proti ní ani císař, i když admirál Micumacu Jonai, který ho o ní informoval, uvedl, že úspěch nebyl až tak velký, jak námořnictvo tvrdí. Císař iniciativu ocenil, dal však najevo obavy ze zbytečných ztrát. Protože ji nezakázal, Oniši mohl stanout v čele leteckého sboru pro sebevražedné útoky. Ani kamikaze však nezastavili postup spojenců v Pacifiku a po shození dvou atomových bomb se císař Hirohito rozhodl kapitulovat. Když byla kapitulace 15. srpna oznámena v projevu, spáchal Oniši 16. srpna rituální sebevraždu. Unikl tak soudu.

Jména pilotů kamikaze jsou mezi 2,5 milionu jmen Japonců, kteří položili život za císařství od reformy Meidži z roku 1868 . Uvedena jsou v tokijské šintoistické svatyni Jasukuni, kde odpočívají jejich zbožštělé duše kami. Ve svatyni byl vystavený i letoun D4Y používaný k sebevražedným náletům a replika sebevražedného letounu MXY Ohka, vypouštěného z bombardérů, i sebevražedná torpéda kaiten. Pravidelné návštěvy japonských vysokých politiků včetně premiérů v této svatyni, kde jsou i kami válečných zločinců, vyvolává kontroverze a kritizují je Jižní Korea i Čína.

Prameny

Aleš Skřivan: Japonská válka 1931-1945, Libri 1997

Josef Novotný: Causa kamikaze, Naše vojsko 1991

Miloš Hubáček: Boj o Filipíny, Panorama 1990