První lidické dítě: Od zoufalství k naději

„Vždy jsem byl rozdvojený mezi prací a pocitem, že bych měl víc reprezentovat Lidice. Po revoluci jsem se stal jedním ze zastupitelů, staral jsem se o zahraniční vztahy - ale taky o to, aby bylo v krámě dost rohlíků a zubní pasty. A tehdy jsem zjistil, že obecní politika nejde s vědou dohromady, a dal jsem přednost chemii,“ vypráví Jan Kučera.

„Místní lidé už ve stínu tragédie nežijí, ta zůstala u památníku, kde stávaly staré Lidice. My tady v obci máme za úkol pokračovat dál. Neměl pravdu Hitler, když řekl ,Lidice musí zemřít!‘, ale Barnett Stross (britský lékař a politik, iniciátor kampaně za obnovu Lidic) s prohlášením ,Lidice shall live!‘ - Lidice budou žít! To poslání naplňujeme,“ konstatuje průvodkyně lidického památníku a obyvatelka Lidic Kristina Tělupilová.

Před válkou pobývalo ve čtyřech lidických domech pět spřízněných rodin, celkem osmnáct lidí. Páteř rozvětveného rodu Horáků tvořili čtyři bratři: statkář Stanislav, hutník Josef, řezník Štěpán a dělník Bohumil. Bohumilův syn Josef, přezdívaný Pepi, uprchl z protektorátu s kamarádem a sousedem Josefem Stříbrným. Oba mladíci pak bojovali proti nacistickému Německu v řadách britského letectva.

Štěpán Horák měl s manželkou Terezií syna Štěpána a dvě starší dcery, v době tragédie už vdané: Terezii Kučerovou a Marii Frühaufovou. Obě mladé ženy žily s rodinami v Praze, za rodiči do Lidic však často jezdily, což se jim stalo osudným.

Na základě vykonstruovaného obvinění spojujícího piloty bojující v zahraničí s atentátníky na Heydricha pozatýkali nacisté většinu členů rodiny Horákových. Mezi nimi i Marii, kterou odvezli místo nemocné matky Terezie. Jejího manžela Františka Frühaufa zastřelili s lidickými muži u zdi Horákova statku, čtyřletého syna Jirku odvlekli s lidickými dětmi.

Antonínu Kučerovi, manželovi Terezie, v souvislosti s Lidicemi bezprostřední smrt nehrozila. Pocházel totiž z Rousínovce u Vyškova a policejně byl registrován v Praze. V době vyhlazení Lidic byl vězněn v bavorské káznici Amberg za šíření protinacistických letáků. Původně vyfasoval trest smrti, jenž posléze soud zmírnil na dva roky káznice.

Noc z 9. na 10. června trávila Terezie Kučerová v Lidicích. Po zatčení sestry Marie se starala o nemocnou matku. „Moje maminka byla asi jediná žena, která šla do koncentráku dobrovolně. Nechtěla opustit babičku,“ říká Jan Kučera. Jeho dědečka Štěpána, strýce Štěpána, tetu Marii a s nimi deset dalších příbuzných popravili nacisté šest dní po vyhlazení Lidic na střelnici v Kobylisích.

Janovu maminku a babičku odvlekli spolu s dalšími lidickými ženami do koncentračního tábora Ravensbrück. „Babička přežila jen díky mamince. Při pravidelných selekcích práceneschopných vězňů představovaly šediny téměř jistou poukázku na cestu do plynové komory. Maminka babičce natírala šedivějící vlasy krémem na boty, aby je zakryla. Zachránila jí tak život,“ uvádí Jan Kučera.

Když se obě ženy vrátily, našly místo domova pustou pláň. Zmizely domy, kostel a rybník, i potok tekl jinudy. Pokud spoluvězenkyně věděly pravdu o osudu vesnice, lidickým ženám ji neprozradily, aby jim nevzaly naději a vůli přežít. A tak Terezie s maminkou teprve po válce zjistily, že z Horákova rodu zbyl kromě nich dvou a Anny Kohlíčkové už jen letec Pepi Horák. Annina manžela Václava nacisté popravili s ostatními v Kobylisích, novorozenou dceru Věnceslavu, která přišla na svět devět dní po vyhlazení Lidic, esesáci odvezli neznámo kam.

Přeživší tragédie nadosmrti poznamenala. „U maminky trauma přebilo spoustu jiných citů. Byla velmi starostlivá, cítila obrovskou odpovědnost za všechno kolem. V životě jí už napořád chyběl optimismus. Babičce, prosté venkovské ženě, se vryly hluboce do paměti hlavně vnější detaily, s nimiž se nikdy nedokázala vyrovnat: nesnášela vlčáky, protože dozorkyně na ně štvaly psy. A nemohla slyšet němčinu.“

Lidé si traumata nesli dál. „Když se v lidickém muzeu promítal film o zničení Lidic, babička mi ukazovala: ,Tenhle pes s prostřelenou hlavou, to byl náš Haryk.‘ Jinak se u nás doma o té tragédii moc nemluvilo. Výjimečně jsem se občas dozvídal nějaké střípky, spíš od maminky. Byly to jen takové momenty, kdy sama měla potřebu se svěřit nebo když jí jen tak něco uklouzlo,“ vzpomíná Jan Kučera.

„Jako dítě jsem se o to moc nezajímal. Až teď zjišťuji, že jsem se na některé věci vůbec neptal - a už nemá na ty otázky kdo odpovědět,“ dodává.

V době, kdy Janova otce Antonína propustili z vězení, byla jeho manželka v koncentračním táboře. „Do konce války přežíval u příbuzných a zřejmě vůbec netušil, jestli ještě žije,“ dodává Jan Kučera.

Přesto Antonín celou dobu na Terezii čekal. A po válce se skutečně šťastně shledali. Když se jim 4. března 1946 narodil syn Honzík, první poválečné lidické dítě, byla to velká sláva. Chlapcovými kmotry se stali ministr zahraničí Jan Masaryk a manželka prezidenta Hana Benešová.

„U křtu byl také zástupce banky Slávie, která mi věnovala životní pojistku v hodnotě padesáti tisíc korun. To byly tenkrát hodně velké peníze, dlouho však nevydržely. V roce 1953 přišla měnová reforma a zbylo z nich pár korun,“ vypráví Jan Kučera.

„Nepoštěstí se každému, aby měl za kmotry Jana Masaryka a Hanu Benešovou. Já sám jsem na tom sice žádnou zásluhu neměl, ale vždycky jsem to považoval za závazek: cítil jsem, že bych měl žít tak, abych byl hoden svých kmotrů. A vnímám také odkaz Lidic. Jejich tragédii bychom si měli stále připomínat. V novém vybudování vesnice zničené okupanty je obrovská síla, zvlášť dnes, kdy se podobné příšernosti ve světě dějí znovu a ne moc daleko od nás,“ tvrdí Jan Kučera.

Důsledky války doléhaly na přeživší ještě dlouho po jejím ukončení. „Maminka s babičkou měly největší starost o malého Jirku Frühaufa, jestli může být naživu. Stejně jako ostatní lidické matky doufaly, že se jim dítě vrátí,“ vzpomíná Kučera.

„Organizace, která se starala o repatriaci lidických dětí zavlečených do Německa, k nám do rodiny několikrát přivedla nějaké dítě a máma s babičkou pak posuzovaly, jestli je to Jirka nebo ne,“ vypráví dále.

Byla to šílená situace: před ženami poznamenanými ztrátou dítěte stálo stejně poznamenané opuštěné dítě, které vůbec netušilo, odkud pochází. Často mluvilo jen německy. Pátraly v jeho tváři po známém rysu, znaménku, jizvě… čemkoli, co by prozradilo identitu. A možná někdy i váhaly: Nechat si je s nejistotou, že není jejich? Nebo se smířit s tragickou ztrátou?

„U několika takových návštěv jsem byl. Ty děti a posléze lidé byli ztracení v životě. Nevěděli, odkud přišli ani kam patří. Jeden z nich si vzpomínal třeba jen na to, že bydleli na kopci. Ale náš skutečný Jirka se nikdy neobjevil,“ říká Jan Kučera.

Ze sto pěti lidických dětí se podařilo najít a vrátit domů pouze sedmnáct. Pátrání československých úřadů časem zjistilo, že většinu ostatních, celkem osmdesát dva chlapců a holčiček, Němci zavraždili výfukovými plyny v Chelmnu.

Lidice měly štěstí na vlnu poválečné solidarity: stát je postavil znovu. Malý Jan poznal už jen moderní novou vesnici s domky, jež byly na svou dobu velmi luxusní. Lidé, kteří přišli o všechno, je dostali i s nábytkem. Nikdo jim ale nezáviděl, cena, kterou za to zaplatili, byla příliš vysoká.

Do jednoho z prvních domů se nastěhovala Janova babička Terezie Horáková. „To je dost, že jsi tady taky, neměl nám kdo sekat maso,“ uvítaly ji sousedky nadšeně. Dobře si pamatovaly, že její muž byl šikovný řezník a ona sama mu dokázala podržet býka při porážce.

Také vdova Anna Kohlíčková, sestřenice Janovy maminky, se vrátila do Lidic. Znovu se vdala a přijala příjmení Nešporová. Nikdy nepřestala věřit, že její holčička Věnuška stále někde žije. Jako mnohé další lidické ženy měla pro své ztracené dítě ještě dlouhá léta po válce připravený pokojík v novém domě. „Cítím, že je někde naživu,“ tvrdila…

Dva roky po Janovi se manželům Kučerovým narodila dcera Hana. Žili v Praze, babička trávila zimu u nich. „Já jsem za ní jezdil do Lidic na víkendy a na prázdniny. Už tam pobíhala nová generace dětí. Prováděli jsme všechna možná alotria, jak už to kluci dělají. Přezdívali mi Pražák, ale přijali mě mezi sebe,“ vzpomíná Jan Kučera.

Horší to bylo s Josefem „Pepim“ Horákem. Jeho otec Bohumil, matka Anna a švagr Václav Kohlíček zahynuli na kobyliské střelnici. On sám se po válce usadil v Československu s anglickou manželkou Winifred a dvěma syny.

„Ale necítil se ve vlasti komfortně. Některé přeživší lidické ženy ho neprávem osočovaly jako původce lidické tragédie. A když po převratu v únoru 1948 začala nastupující komunistická vládní garnitura pronásledovat vojáky, kteří bojovali v ,západních‘ armádách, emigroval i s rodinou zpět do Velké Británie,“ vypráví Jan Kučera. V lednu 1949 Pepi Horák zahynul při cvičném letu.

Malý Jan Kučera se odmalička dobře učil, a tak nepřekvapilo, že nakonec vystudoval fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou na ČVUT. Oženil se a s manželkou Alenou se posléze přestěhovali do Lidic, do domu po babičce Terezii Horákové, která zemřela v roce 1972.

Většinu své vědecké kariéry prožil v areálu v Řeži, nejprve v Ústavu jaderného výzkumu, později v Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR. „Pracuji tady už padesát let, jsem tu něco jako exponát či pamětihodnost,“ usmívá se. Věnoval se radioanalytickým metodám, které nacházely uplatnění v různých oborech. Podílel se na vývoji prvních českých cytostatik, jež se pod názvem Cisplatina užívají dodnes. Analyzoval meteority i archeologické památky.

V Kambodži zkoumal složení pískovců chrámů ve slavném komplexu Angkor Wat a zjišťoval, odkud stavební materiál pochází. „V samotném Angkoru je totiž víc materiálu než na egyptských pyramidách a přitom nikde v okolí ten pískovec nechybí,“ podotýká.

Podílel se i na výzkumu ostatků dánského astronoma Tycha Braha. „Z analýzy vlasů a kostí jsme zjistili, že nezemřel na otravu rtutí. Bujaře popíjel na hostině u Petra Voka z Rožmberka, a když se vrátil domů, postihla ho akutní urémie: nebyl schopen močit a otrávily ho vlastní metabolické zplodiny,“ vysvětluje.

Analyzoval také kost českého skladatele Bedřicha Smetany. „Nalezli jsme asi dvěstěkrát vyšší koncentraci rtuti, než je u normální populace běžné. Tehdy to pan profesor Vlček interpretoval jako důsledek léčby syfilidy, rtuťová mast se však používala i na spoustu jiných neduhů a jedním z nich mohlo být léčení chronického zánětu tváře po zranění v dětství,“ shrnuje.

Jan Kučera řídil vybudování nové laboratoře urychlovačové hmotnostní spektrometrie, jediné svého druhu v ČR. V roce 2010 byl jmenován profesorem jaderné chemie a za skvělé pracovní výsledky mu byla v roce 2006 udělena medaile George Hevesyho, nejvyšší oborové vyznamenání. Můžeme si jen představovat, kolik takových vědců, lékařů, učitelů či právníků by vyrostlo ze zavražděných lidických dětí, kdyby dostaly šanci na život…

Začátkem letošního června zesnula v Anglii v požehnaném věku 101 let Winifred Horak. Starší Pepiho syn Václav zemřel předčasně v roce 1962. Druhý syn Josef neboli Joe má potomky na Novém Zélandu.

„My s manželkou jsme děti neměli, další generaci jsem předával zkušenosti hlavně odborné. Ale v Lidicích o pár domů vedle bydlí moje sestra, její vnučce je dva a půl roku. A syn Anny Nešporové Antonín, můj bratranec z druhého kolena, má od tří dětí už několik vnoučat a všichni žijí v Lidicích nebo blízkém okolí,“ uzavírá Kučera.

Rod Horáků tedy žije v Čechách dál po meči i po přeslici. Nacistům se ho vyvraždit nepovedlo.