První investigativní reportérka odmítala roli anděla

Narodila se jako Elizabeth Jane Cochranová do dobře situované rodiny soudce v malém městečku v Pensylvánii. Doma jí říkali Pink, protože místo černé barvy jako její sestry nosila růžovou a ráda přitahovala pozornost.

Rodinné štěstí ale netrvalo dlouho. Otec náhle zemřel a přidělený opatrovník zpronevěřil finance určené na Elizabethinu školní docházku. Tím byly zmařeny její naděje stát se učitelkou, opustila školu a pracovala jako vychovatelka, chůva nebo hospodyně.

Trvalé zaměstnání hledala velmi obtížně, což vnímala jako velmi nespravedlivé vůči ženám. I proto v roce 1885 zareagovala na článek K čemu jsou dívky dobré? zveřejněný v novinách Pittsburgh Dispatch.

Autor Erasmus Wilson v něm odpovídal na dopis úzkostlivého otce, který žádal o radu s pěti neprovdanými dcerami. Wilson roli žen a dívek striktně omezil na oblast domova, v němž by měly „hrát roli anděla“. Odmítl ženu v kalhotách, protože představovala nebezpečí, že obsadí pozice určené dosud jen mužům.

Elizabeth ve své reakci upozornila na ženy bez finančních prostředků nebo pracovních zkušeností. Její odpověď svou upřímností a otevřeností zaujala šéfredaktora novin George Maddena, který jí nabídl spolupráci.

Ve svém dalším textu Elizabeth psala o rozvodech. Vybízela páry, aby před svatbou odhalily své slabosti nebo nedostatky. Tento článek jí zajistil pevnou pozici v redakci.

Jak bylo v té době zvykem, ženy píšící do novin měly svou skutečnou identitu skrýt použitím pseudonymu. Tak se zrodila Nellie Blyová. Přestože novinářky se v 19. století soustředily pouze na ženská témata, k nimž se řadilo vaření, šití, zahrada a móda, Blyová okamžitě zaujala roli investigativní reportérky, k níž se tehdy přidával přídomek kaskadérka.

Pátrala a odhalovala v utajení, otevírala sociální, politická i ekonomická témata, o nichž dosud žádná žena nepsala. Od počátku informovala o těžkém osudu žen, který sama pocítila a dennodenně sledovala v ulicích amerických měst.

V roce 1887 se přestěhovala do New Yorku. Avšak dveře, o kterých si představovala, že se automaticky otevřou, zůstávaly zavřené. V žádných novinách ji nechtěli. Rozhodla se proto promluvit si s nejvýznamnějšími muži newyorského novinového světa, aby jí prozradili, jaké dovednosti by měla zdokonalit, aby uspěla v profesi novinářky. Rozhovor se šesti muži skutečně proběhl a Nellie si z toho odnesla jasné poselství: reportáž je nutné popsat přesně, informativně a objektivně.

Takto vybavena se vrhla do dalšího žurnalistického dobrodružství. Šéfredaktora časopisu New York World získala pro reportáž z ústavu pro duševně choré ženy. Hodiny zkoušela před zrcadlem grimasy pro dosažení přesvědčivého vzhledu šílence. Předstírala, že je duševně chorá, aby mohla na alarmující podmínky panující v Blackwell’s Island Asylum upozornit přímo z místa.

Předtím si ovšem zajistila právní ochranu před trestním stíháním pro podvod a také to, aby ji týden po hospitalizaci z ústavu propustili. Její reportáže vyvolaly takový zájem čtenářů, že je zpracovala do knižní podoby pod názvem Deset dnů v blázinci. Blyová psala o nepoživatelném jídle, o nevhodném oblečení pacientek i o špatném zacházení s pacientkami ze strany ošetřujícího personálu i lékařů.

Celosvětový úspěch Blyové přinesla reportáž z cesty kolem světa. Toho času totiž celá Amerika četla román Julese Verna o cestě džentlmena Philease Fogga kolem světa za 80 dnů a Nellie se rozhodla, že to zkusí také.

Šéfredaktor New York World ji od cesty zrazoval, byl totiž přesvědčen, že tohle zvládne jedině muž, který nepotřebuje doprovod ani zavazadla plná šatů, korzetů, krinolín a deštníků.

Nellie ale měla svou hlavu a 14. listopadu 1889 se sama v kostkovaném kabátu a tvídové čepici, s jedním malým kufrem, kapesními hodinkami, kelímkem krému a 200 librami v kapse vydala na cestu. Během ní posílala krátké zprávy, takže čtenáři poznávali místa, kde se právě objevila, seznamovali se s krajinou, obyvateli i s jejich zvyky. Nellie dokázala ve čtenářích vyvolat pocit, jako by do vzdálených destinací cestovali s ní. Svět objela za 72 dnů, 6 hodin, 11 minut a 14 sekund. Nellie Bly – Phileas Fogg v sukni, zněly novinové titulky.

Pro čtenáře ztělesňovala svobodnou a nespoutanou Američanku. Dosáhla věhlasu celebrity a stala se ve své době nejznámější ženou na světě. S nástupem první světové války mohla jako první válečná zpravodajka vstoupit do válečné zóny. Společně se třemi dalšími zpravodaji dostala povolení od ministra zahraničí Rakousko-Uherska a zprávy ze srbské fronty zveřejňovala v rubrice Nellie Bly na palebné linii.

Blyová zanechala odkaz „nejlepší reportérky v Americe“. Ženám otevřela vstup do redakčních týmů, protože dokázala přesvědčit maskulinní svět žurnalistiky, že žena zvládne připravit jakýkoliv novinářský útvar srovnatelně kompetentně, věcně a kvalitně jako muž.

Události a informace popisovala se smyslem pro detail a empatii, věrohodně a zároveň přitažlivě. Strhujícím způsobem zpracovávala společensky nežádoucí témata jako chudobu, rozvodovost a kriminalitu, z nichž mnohé vyvolala rychlá industrializace, urbanizace nebo imigrace.

Její články sice nebyly líbivé, ale vznikaly s nadějí na sociální reformu a změnu ve společnosti. Tento zpravodajský styl začaly brzy napodobovat reportérky Elizabeth Bislandová a Anna Laurieová a po nich další a další ženy v médiích.