Proč se Československo rozpadlo

Proč se Československo rozpadlo, když podle všech průzkumů veřejného mínění byla většina občanů v obou republikách proti rozdělení? Proč o rozdělení státu rozhodli reprezentanti vítězných politických stran vzešlých z voleb 4.–6. června 1992 (Občanská demokratická strana a Hnutí za demokratické Slovensko), když tyto strany neměly rozdělení ve svém volebním programu? A proč se k rozdělení federace nakonec neuskutečnilo referendum, po kterém veřejnost opakovaně volala?

Odpověď na první otázku je ve skutečnosti velmi jednoduchá: každý sociálně dotvořený národ vlastní dynamikou směřuje k samostatnému národnímu státu, byť to nemusí být na první pohled patrné, a sami příslušníci tohoto národa si to ani nemusejí uvědomovat. To platilo samozřejmě i pro slovenský národ.

Všechny mnohonárodnostní státy jsou nestabilní a rozpadají se; federace není trvalým řešením národnostních problémů, protože vytváří dva druhy národů. Ty, co mají vlastní stát, a tedy úplnou státnost manifestovanou navenek, a ty, které se musí spokojit s neúplnou státností v podobě součásti federace a nejsou na mezinárodní scéně vidět.

Ty druhé národy ale svoje postavení nutně považují za neplnohodnotné a podřadné, snaží se federaci maximálně rozvolnit a strhnout všechny kompetence na sebe a v důsledku toho se složený stát nakonec rozpadne.

Češi se ztotožnili v roce 1918 s Československem jako se svým státem, protože to byl skutečně v podstatě český stát rozšířený směrem na východ. Proto také oslavujeme 28. říjen, vznik státu, který ve skutečnosti už tři desetiletí neexistuje, a na druhé straně nikdo neoslavuje 1. leden, vznik samostatné České republiky v roce 1993, v níž žijeme.

Většina Slováků měla ale na Československo od počátku jiný pohled: neměl to být společný stát ve smyslu jeden stát, ale společný stát ve smyslu unie dvou států, což se projevilo i ve formě psaní názvu Česko-Slovensko.

Většina Slováků chtěla Československo (či přesněji: Česko-Slovensko) jiné, takové, v němž by byli Slováci vidět. Chtěli, aby svět věděl, že Dubček byl slovenský a nikoliv český politik, že Tatry jsou slovenské a nikoliv české hory a že se v Československu platí československými, nikoliv českými korunami. Čechům ztotožňování pojmů československý a český nevadilo. Slovákům ano, a to velmi, stejně jako třeba vadí Skotům, když je lidé označují jako Angličany a Skotsko za Anglii.

Znamená to tedy, že se Československo muselo rozpadnout? Samozřejmě nikoliv. Šance byla, ale za předpokladu, že vznikne dostatečně silná společná československá identita, protože ta je základní podmínkou dlouhodobé existence mnohonárodnostního státu. Jenže nic takového se nestalo, společná československá identita byla i po více než sedmi desetiletích společného státního života velmi slabá.

Nemysleme si, že Češi byli Čechoslováky, ale Slováci ne. Češi byli ve skutečnosti pořád jenom Čechy, i když si říkali Čechoslováci. Skutečná československá identita totiž vyžadovala, aby příslušníci obou národů přijali za své dějiny a kulturu vzájemně. Tak tomu nebylo.

Slovensko bylo pro Čechy jen zemí s krásnou přírodou, a navíc možná zemí folkloru, ale to na budování společné identity rozhodně nestačí: spíš naopak, vytvářelo to u Čechů pocit nadřazenosti a paternalismu („Slováci jsou naši mladší bratři“), který lezl Slovákům strašně na nervy.

Řekněme si upřímně: kolik Čechů zná alespoň jednoho moderního slovenského spisovatele a něco od něj četli? Slováci české knihy četli a česká kultura je ovlivňovala, protože kultura silnějšího a většího vždy ovlivňuje kulturu toho slabšího a menšího, avšak pro většinu z nich bylo vlastí nikoliv celé Československo, ale jen Slovensko, „kus tej zeme pod Tatrami“.

K vytvoření silné československé identity chyběla idea, která by mohla držet Čechy a Slováky pohromadě. Původní idea čechoslovakismu byla založena na jazykové blízkosti češtiny a slovenštiny.

Idea čechoslovakismu sehrála pozitivní úlohu při vzniku státu, protože jinak než prezentováním Čechů a Slováků jako jednoho a téhož národa by nebylo možné vznik státu, který rozbíjel jednotu Uher, vůbec odůvodnit. Naprostá většina Slováků ale ideu čechoslovakismu od počátku odmítala. Potom se už nepodařilo žádnou ideu formulovat.

Situaci dobře vystihl v roce 1990 předseda Slovenské národní strany Jozef Prokeš, když řekl: „Proč by Češi a Slováci měli žít v jednom státě, když mohou mít každý svůj?“

Ve veřejnosti se dodnes udržela představa, že většina obyvatel v obou republikách si přála žít ve společném státě. Na první pohled tomu tak skutečně bylo: průzkum veřejného mínění v roce 1990 zjistil, že 46,7 procenta dotázaných v ČR a 53,8 procenta v SR je pro „autentickou federaci“. Dalších 34,1 procenta v ČR a 21,4 procenta v SR je pro stávající model federace, 6,7 procenta v ČR a 9,7 procenta v SR je pro konfederaci a 5,3 procenta v ČR a 9,6 procenta v SR pro dva samostatné státy.

Tato čísla mají ale malou vypovídací hodnotu, protože co to je „autentická federace“? Byl to pojem stejně plastický a vágní jako výraz „společný stát“.

Na podzim 1990 vznikla v Bratislavě iniciativa „Za svrchované Slovensko“, která žádala převedení všech kompetencí na úroveň republik. Teprve potom měly republiky společně koordinovat některé společné otázky. Ukázalo se že, většina slovenských stoupenců „autentické federace“ si přeje zároveň suverenitu Slovenské republiky, a představuje si tedy pod „společným státem“ jen koordinaci činnosti obou republik.

Jenže takovéto řešení objektivně znamenalo tak jako tak zánik Československa jako státu, stejně jako požadavek konfederace, která je jen spolkem států. Není přitom vůbec důležité, že si tento rozpor pravděpodobně většina slovenských respondentů neuvědomovala. Subjektivní představy totiž nejsou důležité. Dá se to přirovnat k situaci, kdy by se majitel auta s benzínovým motorem rozhodl, že do nádrže naleje místo benzínu naftu, protože je subjektivně přesvědčen, že auto i potom pojede. Nuže, nepojede – pouze se zadře motor.

Z předešlého vysvětlení je nyní i zřejmé, proč se neuskutečnilo referendum, o kterém se skutečně uvažovalo. Ústavní zákon č. 327/1991 Sb. z 18. července 1991 umožňoval prezidentu republiky vypsání referenda o státoprávním uspořádání buď na návrh Federálního shromáždění v obou republikách, nebo na návrh České či Slovenské národní rady jen v příslušné republice.

Dne 6. listopadu 1991 přijalo Federální shromáždění zákon č. 490/1991 Sb. o provádění referenda. Podmínkou bylo zformulování otázky tak, aby na ni bylo možné odpovědět jednoznačně „ano/ne“. A tady se ukázal neřešitelný problém, protože poslanci velmi rychle zjistili, že nejsou schopni takovouto otázku zformulovat tak, aby výsledek k něčemu byl. Na prostou otázku „Jste pro společný stát?“ by totiž sice nepochybně dostali v obou republikách kladnou odpověď, ale tím by nebyla vyřešena otázka, jak tedy vlastně má státoprávní uspořádání vypadat.

SNS navrhovala zase otázku „Jste pro suverénní národ?“, při níž bylo téměř jisté, že na ni ve Slovenské republice většina voličů odpoví kladně – byť je současně pro „společný stát“. Otázku se zformulovat nepodařilo a referendum vypsáno nebylo.

Pro další osud Československa byly klíčové výsledky voleb 5. a 6. června 1992. Favoritem voleb v České republice se stala ODS Václava Klause, která ve státoprávní oblasti vystupovala s heslem: buď funkční federace, anebo pokojné rozdělení Československa na dva zcela samostatné státy.

Na Slovensku bylo favoritem HZDS, které vystupovalo s programem úplné svrchovanosti obou republik včetně práva uzavírat samostatně mezinárodní smlouvy a udržovat normální diplomatické vztahy s cizími státy. Republiky tedy měly být samostatnými subjekty mezinárodního práva. Teprve po vzniku fakticky samostatných republik mělo následovat uzavření dohody o česko-slovenské unii nebo konfederaci.

Slovenským voličům tak zdánlivě HZDS nabízelo řešení kvadratury kruhu: zabezpečovalo na jedné straně Slovákům samostatnost, ale na druhé straně jim ponechávalo výhody společného státu. Ti ze Slováků, kteří si přáli samostatnost, odevzdali hlasy Slovenské národní straně.

Představa, že pokud zvítězí HZDS, stane se Československo konfederací, byla ovšem omylem, protože ODS a ODA od počátku prohlašovaly, že takové řešení české straně nepřináší nic pozitivního, znamenalo by permanentní politickou krizi a chaos, a proto ho české strany už předem odmítají.

Není tedy pravda, že pozdější vítězné strany neměly ve svém programu rozdělení ČSFR – tento bod tam nepřímo přítomen byl. V programu HZDS byl formulován zcela jasně, protože požadavek samostatné mezinárodněprávní subjektivity přímo vyžadoval samostatnost obou republik. Není důležité, že to voliči nepostřehli nebo nepochopili: demokracie přece nemůže vycházet z presumpce hlouposti voliče, pokud nechce negovat sama sebe.

V ČR zvítězila s přehledem ODS/KDS Václava Klause, která získala do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (SL) 33,90 procenta, do Sněmovny národů Federálního shromáždění (SN) 33,43 procenta a do České národní rady 29,73 procenta.

Jasným vítězem na Slovensku se stalo HZDS Vladimíra Mečiara (SL 33,53 procenta, SN 33,8 5 procenta, SNR 37,26 procenta).

Po přepočítání procentních výsledků voleb na mandáty se objevilo reálné nebezpečí zablokování Federálního shromáždění. Ve Sněmovně národů totiž platil tzv. zákaz majorizace, který znamenal, že pro přijetí stanoveného okruhu zákonů a všech ústavních zákonů bylo nutno získat většinu (popřípadě ústavní většinu) hlasů poslanců zvolených jak v České, tak i ve Slovenské republice.

ODS tedy nutně potřebovala spojence ve slovenské části Sněmovny, aby mohla přijímat zákony, při kterých tento zákaz majorizace platil; bez něj nebylo možné hlasování o programovém prohlášení a o důvěře vládě ani volba prezidenta. Jediným spojencem ale s ohledem na výsledky voleb paradoxně mohlo být jedině Mečiarovo HZDS.

V neděli 7. června 1992 obdržel Klaus od prezidenta Václava Havla pověření k sestavení nové vlády. K prvnímu jednání mezi ODS a HZDS došlo v Brně 8. června 1992. Obě strany přistupovaly k jednání s představou, že budou těžká, avšak ne nemožná.

ODS předpokládala, že Mečiarův absurdní požadavek na slovenskou mezinárodněprávní subjektivitu, který byl principiálně neslučitelný s další existencí Československa, protože každý stát může mít jen jednu mezinárodní subjektivitu, byl pouze předvolebním trikem HZDS majícím za účel získat část hlasů SNS.

HZDS přicházelo na jednání s přesvědčením, že i tvrzení ODS o tom, že jedinou alternativou federace je úplné rozdělení státu, je jen předvolebním heslem a že ODS nakonec přistoupí na model unie nebo konfederace.

HZDS na jednání předložilo návrh označený jako „projekt obranné a hospodářské unie“. Československo se mělo změnit v unii dvou států, kde by se všechny společné záležitosti řešily prostřednictvím paritně složených výborů, tj. na základě vzájemného konsenzu. ODS projekt okamžitě odmítla, protože České republice nepřinášel nic pozitivního a navíc neřešil, jak se má postupovat v případě, že konsenzu nebude dosaženo. Obě delegace se po sedmi hodinách rozešly s tím, že budou pokračovat.

Václav Klaus se po brněnských jednáních ještě zcela nevzdával naděje, že Mečiar ze svých požadavků sleví a republika se nerozpadne, protože otázka udržení ČSFR byla předmětem jednání i na další schůzce v Praze 11. června 1992 a pak ještě na další schůzce 17. června 1992 opět v Praze.

Na toto poslední jednání přišla ODS s cílem přinutit HZDS k jasnému vyjádření: buď funkční federace, nebo dva státy. Jasné stanovisko vyslovila ODS až po čtvrtém jednání s HZDS v Bratislavě 19. června 1992. Jednání trvalo více než dvanáct hodin a potvrdilo, že jediné, na čem se oba partneři mohou shodnout, je právě jen rozdělení ČSFR.

Výsledkem jednání byla devítibodová politická dohoda HZDS a ODS, se kterou v sobotu 20. června v 1.30 hod. předstoupili Václav Klaus a Vladimír Mečiar před shromážděné novináře se společným prohlášením, jehož bod č. 3 říkal doslova:

Představitelé ODS a HZDS konstatují rozdíly svých volebních programů a politických cílů v oblasti státoprávního uspořádání, neboť ODS pokládá za jedinou rozumnou a funkční formu, vhodnou pro dnešní Českou a Slovenskou Federativní Republiku, federaci (s jedinou mezinárodněprávní subjektivitou), a HZDS za ni pokládá konfederaci s mezinárodněprávní subjektivitou obou republik. ODS nepovažuje konfederaci s mezinárodněprávní subjektivitou obou republik za společný stát, ale za svazek dvou samostatných států. Než konfederaci, dává ODS přednost dvěma zcela samostatným státům, tj. ústavnímu rozdělení současného státu.

Nutno zdůraznit, že už tehdy bylo rozhodnuto o rozdělení ČSFR a ne až 26. srpna na druhém jednání ve vile Tugendhat, jak bývá mylně uváděno. V ten den bylo rozdělení státu jen oficiálně oznámeno veřejnosti.

Pokud jde o referendum, nemělo už smysl. Rozhodování se totiž přeneslo na republikové vlády a stát se postupně vlastní dynamikou rozpadal. „Udržovací vláda“ Jana Stráského již federaci nevládla. Referendum by tedy nemohlo být o zachování společného státu, protože ten už zde fakticky nebyl, ale muselo by být o znovuvybudování společného státu, tedy o poměrně zásadním posílením kompetencí federace na úkor republik. Ale v takovém referendu by nepochybně většina voličů na Slovensku hlasovala „ne“.

Vnímáme-li stát jako funkční organismus a nikoliv jen jako právní subjekt, pak je třeba říci, že reálně zaniklo Československo už na konci léta 1992. Ústavní zákon o zániku ČSFR schválený Federálním shromážděním 25. listopadu 1992 nejtěsnější možnou většinou vlastně jen kodifikoval faktický stav.

Státy přicházejí a odcházejí. To se samozřejmě týká i Československa. V roce 1918 vzniklo, protože se Češi a Slováci vzájemně potřebovali: Češi, zesílení početně o Slováky, mohli lépe vzdorovat německému tlaku a Slovensko jim nadto poskytlo koridor z německého obklíčení.

Slováci potřebovali českou pomoc, aby se mohli vzepřít maďarskému tlaku a aby se zcela dotvořili jako svébytný národ.

V roce 1992 už Československo ani Češi, ani Slováci nutně k životu nepotřebovali. Splnilo svou úlohu a odešlo do historie.