Přítel Jaroslava Haška z Lipnice, který skončil ve vyhlazovacím táboře Treblinka

Malíř hodlá malovat v otevřené krajině a spisovatel se k němu přidá, že mu bude dělat nosiče. S tím, že se za pár dní zase vrátí do Prahy. Vše ale bylo nakonec jinak.

Malíř sice maloval, ale spisovatel mu v horku odmítal tahat náčiní a pevně se usadil v lipnickém hostinci U české koruny. A do Prahy se už nastálo nikdy nevrátil. Lipnice se stala Haškovi místem zaslíbeným, kde se usadil, diktoval (ale nedokončil) pokračování příběhů dobrého vojáka Švejka, vzniklo tam několik povídek, a dokonce si v Lipnici koupil domek.

Své životní osudy propojil s těmi místními. Mezi jeho nejbližší přátele patřil židovský soused Vítězslav Bondy, lipnický obchodník, výrobce lihovin, vydavatel pohlednic a zasloužilý požárník. Bondy je dobrý kumpán. Vtipný společník trefných hlášek. Energický, který se umí za pultem i v palírně hbitě otáčet.

V říjnu 1942 skončil v plynové komoře vyhlazovacího nacistického tábora Treblinka v Polsku.

Bondy byl zasloužilý lipnický požárník. Jako pětiletý zažil v září 1869 obrovský požár městečka. Padla tehdy popelem většina domů, radnice, kostel, škola a hrad, který kompletně vyhořel. Bondy si pamatoval, jak prudký vichr roznášel oheň po doškových střechách. A také jak hrad, viditelná dominanta celého kraje, plál několik nocí jako obrovská pochodeň, která osvětlovala tváře vyděšených lidí. Rád prý vyprávěl, jak poté ještě dlouho Lipnice doutnala a jak přijížděli z okolních vsí a měst lidé s povozy a přiváželi chleba pro obyvatele, kteří ztratili střechu nad hlavou.

O pár let později bylo na Lipnici založeno hasičské družstvo, do kterého byl následně jako člen přizván i soused Bondy a v roce 1906 byl starostou obce zvolen za náměstka velitele hasičů.

Vítězslav Bondy byl lipnický rodák, narodil se 28. září 1864 a s manželkou Marií vychovávali pět dětí. Z nichž nejnadanějším byl bezpochyby Max, který absolvoval obchodní školu ve Vídni a pracoval v centru mocnářství v textilní továrně jako účetní. Musel však narukovat do Velké války a padl na jejím konci na italské frontě. Oznámení říká, že „v posledních těžkých bojích na Piavě ztratil svůj drahý život 30. března 1918 z důvodu střely do hlavy v nadějném věku 24 let“, a byl pohřben na vojenském hřbitově v Passarella di Sotto nedaleko Benátek.

Bondyovi žili v nízkém domě čp. 49 na svažitém lipnickém rynku, mezi radnicí, se kterou přímo sousedí, a farou. Z náměstí se levými dveřmi vstupovalo do koloniálu se smíšeným zbožím a vpravo do výčepu.

V soupisu majetku Bondyovi uváděli, že chovají kravku, koně a sedm husí. Další tragédie potkala Vítězslava Bondyho 12. srpna 1920, když v humpolecké nemocnici umřela na tuberkulosu ve věku 55 let jeho manželka Marie. Od té doby zůstal vdovcem.

Reklamní slogan v regionálních novinách hlásal: „Vítězslav BONDY – Založeno 1878, výroba jemných likérů, punčovin a speciality TRČKOVKY“. O tomto Trčkově likéru, Bondyho specialitě proslavené po celém okrese, víme tolik, že jím pan domácí plnil malé sudy i láhve a doporučoval jej slovy: „Vítězslavem Bondy nově vynalezený Liquer schválen panem MUDr. Jaroslavem Kašparem, městským lékařem z Humpolce, zvláště proti nezažívání pokrmu ve velkém i malém, doporučuje se za levné ceny!“

V roce 1888 likér přihlásil Bondy na hospodářsko-průmyslovou výstavu v Německém Brodě, kde získal čestné ocenění. Trčkův likér měl tehdy dvě varianty – ta silnější se jmenovala „Třicetiletá walka“ a slabší, méně procentní, „Bůrian Trčka z Lipnice“.

Do Bondyho výčepu chodíval Hašek většinou dopoledne, kdy vylezl ze svého brlohu v pokoji hostince U české koruny. Majitel „Lexa“ Invald mu po ránu většinou odmítal nalít, a tak spisovateli nezbývalo nic jiného, než se přemístit o pár metrů níž do kvelbu přítele Bondyho. Tam léčil kocovinu a probíral život s těmi, které tam potkal nebo zatáhl z rynku, aby měl s kým pít a rozmlouvat.

Na jedno dopoledne u Bondyho ve svém knižním portrétu Jaroslava Haška vzpomíná E. A. Longen: „Našel jsem Haška ve výčepu lihovin. Už svítil mastným potem, rudý jak mák a častoval nějaké tuláky, které sebral na Lipnici. Chtěl jsem, aby se vrátil se mnou domů, že budeme pokračovat v psaní divadelní hry, ale Hašek mě odbyl: ,Ne, dnes nedělám, slavím hluboký zármutek.‘ Otevřel dveře a křičel ven na náves: ,Lidi, Šura se mi včera ožrala. Pojďte se mnou na zlost pít.‘ Najednou spatřil na vršíčku faráře, jenž se důstojně ubíral ze školy na faru. Hašek se k němu přihnal, popadl ho za ruku a zval: ,Pane faráři, pojďte si se mnou připít na bratrství. Všichni jsme jen lidé a každého tvora mám rád, jenom idioty opovrhuji.‘ Pak zmerčil, že několik kameníků namáhavě táhne do příkrého kopce ke kostelu vozík s balvany, ihned se rozběhl na pomoc a tlačil ze všech sil těžký náklad do vrchu. Před kořalnou kázal zastavit: ,Zapijeme tu námahu!‘ A platil za všechny. Dětem, jež přicházely do krámu, kupoval cukrátka, neopomíjeje jim přikazovat: ,Važte si mne, dětičky. Mějte mě v úctě, neboť jsem nejlepší přítel pana faráře a přimluvím se za vás, abyste se dostaly do nebíčka.‘ Teprve po poledni jsem dovlekl Haška k Invaldům.“

A byl to Hašek, který příteli Bondymu k narozeninám 28. září 1921 sepsal rýmovanou oslavnou gratulaci. Do hostince k Invaldům sezval spisovatel lipnickou společnost. Uprostřed večera Hašek skutečně vystoupal na židli, byl přidržován, vyžádal si klid a začal nahlas deklamovat: „Drahý příteli! Dnes sešli jsme se, bychom tiše/ slavili jeden veliký den/ a prožili zde v intimitě/ pohádku krásnou jako sen./ Buď dlouho zdráv, buď dlouho zdráv!/ Padesát osm let! Co vše jsi prožil v světě!/ Ve věku šesti let si hradu požár zřel,/ – a shořel hrad a celé město vzplálo,/ jen ty jsi přitom ucelel…/ Tys v Trčkův likér duch rytířský vložil,/ pohádku pitek starých dob,/ po něm si často údy svoje složil/ a sladce spal jsi jako snop./ Tak obětí ses vynálezu svého,/ jak vždy hrdina, ty stal,/ když vynášel jsi likér Trčkův/ a jakost jeho prozkoumal…“

Sálem zněl potlesk, Bondy byl dojat a Hašek zmožen přípitky mezi jednotlivými slokami přijímal slova uznání. Zmýlil se však v jednom, a to nejdůležitějším bodě – Bondyho učinil o rok starším. Ve skutečnosti mu právě bylo padesát sedm let.

V archivu muzea Jad vaŠem v Jeruzalémě je uloženo několik fotografií Vítězslava Bondyho i jeho syna Oty. Známá je také zimní fotografie z roku 1931 - na lipnickém náměstí zachycuje radnici, s nastoupenými četníky, Bondyho krámek a před ním benzinovou pumpu, která patřila k obchodu. Je třeba také dodat, že s rozvojem turistiky a objevováním českých hradů, včetně Lipnice, se Bondy stal vydavatelem řady pohlednic s lipnickými motivy, které jsou dnes vyhledávanou raritou.

Poslední zachovalá fotografie lipnického obchodníka Vítězslava Bondyho - v hasičské uniformě a s vyznamenáním - byla pravděpodobně pořízena v září 1934, kdy slavil sedmdesáté narozeniny. Stojí v pozoru, je drobný, již prošedivělý, jemně se usmívá a na hlavě má hasičskou čepici. Dožívá svůj pestrý život v domovské Lipnici a doufá, že živnost již brzy předá synu Otovi, který se oženil s mladou ženou Irmou ze sousedního Čejova.

Co se ve druhé polovině 30. let mohlo na Vysočině při poslechu rádia jevit jen jako poštěkávání hysterického vůdce německých nacistů, dostalo o pár let později reálné hrůzné kontury. Dochované archivní dokumenty k Vítězslavu Bondymu a jeho podniku hovoří chladně protokolární řečí.

Nejdříve byl na četnické stanici na Lipnici vyžádán podrobný soupis židovského obyvatelstva.

Dne 21. 6. 1939 musely být všechny podniky, jejichž majitelé byli Židé, označeny jednotně jako: Jüdisches Geschäft – Židovský obchod.

K 31. 7. 1939 následoval soupis jejich pozemkového majetku. Soupis inventáře, věcí a dluhů židovských podniků byl vyžádán v březnu 1941 a sepsal jej horlivý lipnický četnický strážmistr, zastupující vrchního Jaroše, právě na dovolené.

Mimo jiné uvádí: „Oznamuji, že v obchodě žida V. Bondyho se nachází tento inventář: 4 pulty, 1 regál se zásuvkami, 2 regály bez zásuvek, 4 kávoměry plechové, 1 obchodní váhy se závažími, 4 dřevěné soudky na obsah 10 l, 6 na obsah 20 l, 3 na obsah 30 l, 1 na obsah 50 l, 2 sudy na obsah 6 hl, 1 na obsah 3 ½ hl, 13 na obsah 1 hl, 10 na obsah 50 l, 5 různých opletených demijonů, 1 kovová čerpací pumpa na petrolej, 1 plechová lopatka na mouku, 100 ks starých skleněných lahví, 5 kg papírových sáčků. Zboží: 4.25 kg mýdlového pracího prášku, 2.25kg jednotného mýdla, 43 balíčků prášku k drhnutí zn. Hellax, 42 balíčků prášku na čištění kovů zn. Kačka, 5 balíčků prášku na drhnutí zn. Drhlík, 29 lahviček tekutého krému na obuv zn. Derbyol, 17 lahviček různé velikosti se zbytky tresti k výrobě likérů, 11 balíčků mucholapek zn. Toxit.“

Vzápětí přišel zákaz s dosud vlastními věcmi jakkoli nakládat a disponovat. V červnu 1941 se konal odhad krámského nábytku a polí. Zájemců o zabavený Bondyho majetek bylo na Lipnici hodně. Pod cenou vše získal Karel Honzík, obchodník z Lipnice.

V květnu 1942 jsou Bondyové, Vítězslav, Oto a Irma, obesláni, aby se v určený čas dostavili na shromaždiště do Kolína. Zavezou je do Okrouhlice na nejbližší vlakovou stanici. V kolínské škole čekají s dalšími na transport do Terezína. Transport AAc je vypraven 9. června 1942. Oto s Irmou jsou 13. června 1942 transportem AAi vyvezeni do vyhlazovacího tábora Sobibor a tam zavražděni.

Pár dní po svých 78. narozeninách je do dobytčího vagonu nahnán lipnický výrobce jemných kořalek, punčovin a Trčkovky Vítězslav Bondy. Vlak vyjíždí 15. října 1942, do Treblinky dorazil o dva dny později. Totálně vyčerpaný Bondy sotva tušil, co se kolem něj děje. Postupně se s dalšími dobelhal do plynové komory.

Na konci 60. let byl domek Bondyů na Lipnici stržen a na jeho místě postavena požární zbrojnice. Možná by to mohla být neokázalá pocta Bondyho památce. Vždyť ona Haškova rýmovaná gratulace Vítězslavu Bondymu končí hasičským: „A nakonec ti přání nesem vřelé,/ pod vedením nechť slavným tvým/ tvá stříká stříkačka jak navzdory všemu,/ čímž oslavný již končím rým./ Dlouho buď zdráv, dlouho buď zdráv!“

Autor je básník a spisovatel