Přisluhovač politických procesů Reicin se stal jejich obětí

Tato slova pocházejí z dopisu na rozloučenou a napsal je Bedřich Reicin své manželce Josefě v noci 2. prosince 1952, v posledních hodinách svého života. Byl jedním z 11 mužů odsouzených v politickém procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského k hrdelnímu trestu. [celá zpráva]

Nad ránem příštího dne byl i Reicin na dvoře pankrácké věznice popraven.

Po jeho náhlém zatčení v únoru 1951 (byl generálem a zastával funkci náměstka ministra národní obrany) nikdo z rodiny nevěřil zprávám, které se o něm posléze objevily v novinách a rozhlasu. Proto byli zdrceni rozsudkem Státního soudu v Praze, podle něhož byl 27. listopadu 1952 uznán vinným trestnými činy velezrady, vyzvědačství a vojenské zrady a odsouzen k trestu smrti.

Těchto činů se Bedřich Reicin ve skutečnosti nikdy nedopustil. Proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem byl vykonstruován, rozsudek byl v roce 1963 Nejvyšším soudem zrušen a všichni odsouzení byli soudně rehabilitováni.

Tím však odhalování neuvěřitelného životního příběhu Bedřicha Reicina neskončilo. Všichni, kdo s ním tehdy žili ve společné domácnosti – včetně řidičů a příslušníků ochranky – neměli tušení o tom, jakou úlohu v armádě a celém státě v poválečném období opravdu sehrával. O služebních věcech se nikdy se svou ženou nebavil.

Teprve po roce 1989 byl historikům umožněn přístup k přísně utajovaným materiálům svědčícím o okolnostech jeho nezákonného odsouzení, ale především k dokumentům odhalujícím Reicinovu skutečnou úlohu v armádě po roce 1945.

Tak mohla vzniknout Reicinova biografie, kterou napsal František Hanzlík, pod názvem Bez milosti a slitování (B. Reicin – fanatik rudého teroru) ji vydalo Nakladatelství Ostrov.

Bedřich Reicin pocházel z rodiny kantora židovské náboženské obce. Narodil se 29. září 1911 v Přerově, kam jeho rodiče několik let předtím přišli z ukrajinského Žitomiru. Mnohem později v jednom dotazníku uvedl, že měl deset sourozenců.

Z Moravy se Reicinovi přestěhovali do Plzně, do nového otcova působiště. Zde začal Bedřich v roce 1921 chodit na reálné gymnázium a později studoval na německé obchodní akademii. Již od časného mládí se stal propagátorem a zastáncem komunistických ideálů. Jak uvádí Hanzlík, ani jeho nejbližší nebyli schopni pochopit a vysvětlit důvod, proč tomu tak bylo.

Nejdříve byl příslušníkem levicově zaměřené skautské organizace Techelet Lavan a v necelých patnácti letech vstoupil do Komunistického svazu mládeže (Komsomolu). Brzy patřil k nejagilnějším členům a za práci s mládeží (byl funkcionářem Mladých pionýrů) získal přezdívku Kinderfricek.

Spolužáci o jeho politické činnosti dlouho nic nevěděli. Policie se o Reicina začala zajímat v létě 1928, kdy byl zadržen na komunisty organizovaném a vládou zakázaném Rudém dnu. Za výtržnictví dostal tři dny vězení.

V prosinci 1928 byl Reicin v Praze zadržen s kompromitujícím agitačním materiálem. V rozporu se zjištěnými fakty do policejního protokolu uvedl: „Nejsem organizován v komunistické straně ani v Komsomolu, ani v jiném politickém táboře, poněvadž jest to posluchačům obchodní školy zakázáno… Nejsem sice organizovaným komunistou, ale s komunistickou myšlenkou sympatizuji.“

Prezidium policejního ředitelství sdělilo výsledky šetření řediteli plzeňské obchodní akademie a Reicin byl počátkem ledna 1929 ze studia z politických důvodů vyloučen.

To byl výrazný zlom v jeho životě. Vyhazov ze školy chápal jako křivdu, na níž nesl vinu celý svět. Odrazilo se to i v touze pomstít se a dokázat všem, že je lepší a má na víc. Nedávno sedmnáctiletý a hodně naštvaný mladík už nemusel skrývat svoje přesvědčení a 1. února 1929 vstoupil do komunistické strany.

Bylo to právě v období, kdy se KSČ začínala dělit a do jejího vedení se v duchu takzvané bolševizace strany prosazovali karlínští kluci kolem Klementa Gottwalda. Jejich ostře konfrontační kurz proti tehdejšímu režimu neúspěšného studenta lákal a Reicin v tom viděl možnost ke změně pro něj tolik nepřátelského světa. Byl to zřejmě jeden z rozhodujících momentů, který z Bedřicha Reicina udělal přesvědčeného a zaníceného komunistu.

Od vstupu do KSČ se stal Reicin jejím placeným funkcionářem a věnoval se výhradně práci ve straně. Stal se také objektem intenzivního zájmu policie, neboť se stále častěji dostával do rozporu s platnými zákony. V protokolech byl často označován jako „horlivý stoupenec hnutí komunistického a placený agitátor“. Mnohokrát byl zatčen, vyšetřován i krátkodobě vězněn.

Ve své činnosti balancoval na pokraji ilegality a vystupoval i s falešnou identitou. V roce 1935 na něj podalo Policejní ředitelství v Praze trestní oznámení kvůli podezření, že se dopustil vyzvědačství ve prospěch sovětských zpravodajských služeb. Reicin však veškerá obvinění při výsleších popřel, a protože vyšetřovatelé nezískali žádné konkrétní důkazy, Státní zastupitelství nakonec zahájit trestní stíhání odmítlo.

Během celého období první republiky se Reicin dokázal úspěšně vyhýbat nástupu vojenské služby. Jeho vlastní činnost však často směřovala právě proti armádě. Ve třicátých letech byl stíhán za to, že dělal instruktáže pro odváděné brance, aby pro ústředí KSČ získávali během základní vojenské služby informace o počtech zbraní a mužstva, údaje o organizačních plánech nebo třeba také o smýšlení vojáků a důstojníků.

V roce 1938 pracoval Reicin jako sportovní redaktor Rudého práva. Ačkoli se velmi dobře znal se všemi vedoucími funkcionáři KSČ, zvláště s Klementem Gottwaldem, Janem Švermou a Václavem Kopeckým, jeho jméno zůstávalo na veřejnosti prakticky neznámým. I proto neodešel po zákazu činnosti KSČ v říjnu 1938 jako oni do Moskvy, kde bylo posléze ustaveno zahraniční vedení KSČ, ale zůstal na území okleštěné republiky.

Po příchodu nacistů do Prahy byl Reicin dvakrát gestapem zatčen. Poprvé se ocitl v zajišťovací vazbě 24. března 1939 v rámci preventivních opatření následujících bezprostředně po okupaci. Gestapo vědělo, že patří k funkcionářům KSČ a také že je židovského původu. Přesto se o jeho osobu příliš nezajímalo a po třech týdnech byl propuštěn.

Znovu však byl uvězněn již 27. dubna 1939. Byla to náhoda, neboť Reicin šel toho dne navštívit švagra Karla Brandejse – netušil přitom, že jej doma ráno zatklo gestapo a dva jeho příslušníci v bytě nějakou dobu preventivně zůstali. A tak odvedli i jeho.

Vězněn byl do poloviny října 1939, kdy gestapo propustilo i několik dalších členů komunistické strany. Většina z nich uvedla ve svých výpovědích po válce, že se tak stalo zřejmě v souvislosti s podpisem německo-sovětského paktu v srpnu 1939.

Mnozí z nich, stejně jako Reicin s manželkou, později legálně opustili protektorát. Reicinovi patřili k velké skupině nemajetných Židů, kterým poskytla azyl Čína. Po získání protektorátních pasů a sovětského průjezdního víza odjeli z Prahy 12. října 1940 transportem do Šanghaje přes SSSR. Vystoupili v Moskvě 15. října a v další cestě již nepokračovali.

Gottwald i další členové vedení KSČ jejich příjezd očekávali, protože se podíleli na vyřízení jejich víz do SSSR. Všichni měli radost, že se Reicinovým podařilo odjet z republiky. Nikdo z nich během válečných let neprojevil vůči Reicinovi ani náznak nedůvěry ohledně jeho zatčení a propuštění z vězení gestapa.

V roce 1952 však bylo všechno jinak. Při procesu se „spikleneckým centrem“ byla jedním z hlavních bodů Reicinova obvinění jeho údajná spolupráce s gestapem. Po několika brutálních výsleších se k tomu „přiznal“ a v pankrácké soudní síni pak zazněla i tato jeho slova:

„Vyzradil jsem gestapu spojení na Julia Fučíka a po propuštění jsem se zavázal ke spolupráci. Věděli o tom, že mám možnost vystěhovat se do Sovětského svazu. Ve snaze dostat se z vězení za každou cenu přistoupil jsem na hanebnou zradu a přijal jsem nabídku gestapa, abych tam odjel jako jeho agent.“

Po svém říjnovém příjezdu do Moskvy připravil Reicin podrobnou zprávu o situaci v protektorátu a vedl dlouhé rozhovory s Gottwaldem a Kopeckým. Potom pracoval jako redaktor českého vysílání – až do přepadení Sovětského svazu nacistickou armádou 22. června 1941. Pouhé dva týdny předtím se Reicinovým narodil syn Vladimír.

Jako držitel protektorátního pasu – a nyní tudíž občan nepřátelského státu – byl Reicin zatčen a internován. Nikdy o tomto údobí nemluvil, ale zřejmě byl poslán do gulagu. Manželka se všemožně snažila, aby dosáhla jeho propuštění, avšak bezvýsledně.

Žádala i Gottwalda a Kopeckého, aby se přimluvili u nejvyšších sovětských představitelů. Oba striktně odmítli. Znovu se Reicin „objevil“ až po osmi měsících. Přijel do Buzuluku, kde jako dobrovolník vstoupil v únoru 1942 do vznikající čs. vojenské jednotky v SSSR. Podle dobových svědectví přišel ve velmi zbědovaném stavu.

Z někdejšího zapřisáhlého antimilitaristy se v krátké době stal frekventant záložní důstojnické školy. Po jejím absolvování byl na žádost Gottwalda zařazen jako osvětový důstojník. V této funkci se rotný Reicin zúčastnil prvních bojů u Sokolova a byl vyznamenán Řádem rudého praporu. Po celou dobu války Reicin udržoval těsný kontakt s moskevským vedením KSČ a fakticky řídil ilegální organizaci KSČ v čs. vojenských jednotkách v SSSR.

Úzce spolupracoval také se sovětskými zpravodajskými orgány a byl jejich stálým informátorem. Už v Buzuluku měl Reicin síť spolupracovníků, kteří mu předávali informace o všech důstojnících.

Sověti prosadili, že byl nadporučík Reicin v lednu 1945 jmenován přednostou nově zřízeného oddělení Obranného zpravodajství 1. čs. armádního sboru (OBZ). V čele této zpravodajské instituce (vojenské kontrarozvědky) začala Reicinova závratná, ale krátká vojenská kariéra, která skončila jeho zatčením v únoru 1951. Zaznamenal úžasný hodnostní vzestup – v polovině května 1945 už byl majorem, v říjnu 1946 plukovníkem a na podzim 1948 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

Reicinovo OBZ, které se počátkem roku 1946 proměnilo v 5. oddělení Hlavního štábu a v jehož čele stál do podzimu 1948, se stalo jedním z hlavních prostředků ovládnutí armády komunistickou stranou. On sám se řídil zásadou, že „OBZ stojí nad zákony“ a jeho příslušníci nejsou vázáni žádnými právními předpisy. OBZ sehrálo významnou úlohu i při únorovém mocenském převratu, kdy měl Reicin připravené zvláštní jednotky k případnému nasazení.

Po únoru 1948 řídil „očistu“ armády (bylo vyhozeno přes 2300 důstojníků) a měl osobní podíl na perzekuci stovek vojáků, především účastníků odboje na Západě. Mnozí z nich byli na základě vykonstruovaných obvinění v nezákonných procesech odsouzeni k dlouholetým trestům, a někteří dokonce k trestům smrti. Podílel se na justičních vraždách generála Heliodora Píky, majora Jaromíra Nechanského a majora Claudia Šatany.

Všichni, kteří Bedřicha Reicina blíže poznali, se shodují v tom, že jeho nejvýraznější vlastností byla obrovská ctižádost spojená s bezohledností až krutostí. Pro svůj prospěch a postup obětoval bez výčitek kohokoli, i bývalé spolubojovníky.

Bohumila Řičicová-Uhlířová, která byla v letech 1946-1949 sekretářkou na 5. oddělení, později charakterizovala Reicina slovy: „Byl velmi chytrý a dokázal se úžasně rychle orientovat v každém problému. Vynikal obdivuhodnou pamětí. Nesnášel ale jakoukoli opozici vůči své osobě. Každý rozkaz se musel bezpodmínečně splnit. Rozhodoval vždy a ve všem sám, s nikým se neradil.“

Byl podle ní zamilovaný sám do sebe a svých možností. Ješitný. „A snad až chorobně toužil po moci. Byla u něho pohnutkou ke všemu, co dělal. Přitom netoužil po penězích, po majetku, po slávě v tom pochopitelném významu slova. Chtěl stát v zákulisí a vychutnávat pocit, že absolutně ovládá životy lidí. Chtěl splétat intriky, o jejichž cílovém účelu věděl jen on. Odstraňovat z cesty kohokoliv, o němž ho třeba jen napadlo, že by se v budoucnu mohl stát jeho sokem…“

Bohumila Řičicová-Uhlířová ještě dodává, že Reicin uměl své lidi dobře zaplatit, dal jim značné výhody a pravomoci. „Vsugeroval jim pocit jakési všemocnosti a nedotknutelnosti, ale také je stále kontroloval, nedůvěřoval jim. Hlídal si je a držel v šachu. A především si je promyšleně vybíral.“

Počátkem roku 1950 byl Reicin na vrcholu moci a neskrýval ambice na post ministra. Gottwald v dubnu sice generála Ludvíka Svobodu odvolal, ale novým ministrem národní obrany překvapivě jmenoval svého zetě Alexeje Čepičku. Ten byl ovšem jiným typem člověka než Svoboda, s nímž Reicin uměl manipulovat. Nový ministr odňal Reicinovi některé kompetence a omezil jeho manévrovací prostor.

To vše se odehrávalo v období, kdy v tehdejším Československu dostaly zelenou Stalinovy teze o „zostřování třídního boje“ a „hledání nepřátel ve vlastních řadách“. V říjnu 1950 byl zatčen krajský tajemník Otto Šling, který byl obviněn ze špionáže.

Od té chvíle se začal odvíjet příběh, který pokračoval zatčením desítek čelných funkcionářů KSČ, bezpečnosti a armády a skončil tragédií – vykonstruovaným procesem s „protistátním spikleneckým centrem“ Rudolfa Slánského a několika dalšími procesy.

Každý důstojník, který přišel se Šlingem do kontaktu, musel napsat zprávu o tom, co s ním měl společného. Týkalo se to také Bedřicha Reicina. Ten však své kontakty s ním bagatelizoval, ačkoli právě Šlinga svého času vehementně prosazoval do funkce náměstka ministra. Tím se stal podezřelým a na příkaz Čepičky byl 8. února 1951 zatčen.

V nově zřízené věznici na zámku v Kolodějích se Bedřich Reicin stal stejně bezbrannou obětí, jako byli ti, o jejichž osudu dříve rozhodoval. Zpočátku tvrdošíjně odmítal jakoukoli „nepřátelskou činnost“ či vinu, ale po dlouhých a tvrdých výsleších se vyšetřovatelům podařilo Reicina „zlomit“ a vynutit na něm přiznání podle „stanoveného plánu“.

Ve výslechových protokolech byla zaznamenána i skutečná Reicinova trestná činnost (provokace, násilné metody vyšetřování, fyzická likvidace některých osob), do soudních protokolů se ale tato provinění na doporučení sovětských poradců nedostala. Veřejný monstrproces byl totiž vysílán i rozhlasem a nebylo vhodné seznamovat s nimi veřejnost.

Bedřich Reicin se po únoru 1948 aktivně podílel na vytvoření režimu, který drtil a semílal své zdánlivé i skutečné odpůrce. Stal se určitým symbolem nezákonných procesů. Nejdříve jako jejich iniciátor a řízením osudu nakonec i jako oběť. Smrt přišla paradoxně z rukou těch, jimž po celý život věrně a oddaně sloužil.