Přinutit světlo kreslit aneb Zrození fotografie

Stát se jeho modelem ale nebyla žádná legrace pro umělce ani jeho subjekt. Obě strany se musely opékat na pálícím slunci a kolem nich se vrstvily bílé ubrusy, které zesilovaly sluneční světlo. K tomu je svědila bílá barva na krku a obličeji (přirozenou pleť deska nesnímala). Celé utrpení trvalo 15–30 minut a ženy stěsnané v korzetu, ale i dospělí muži leckdy ke konci aktu prostě omdleli.

Daguerre je sice občas poléval ledovou vodou a dával jim čichat k solím, ale nic to nepomáhalo. A jeho kolega Joseph Nicéphore Niepce dokonce už předtím prodloužil dobu expozice na celých 12 hodin! Přesto o daguerrotypii, fotografii na stříbrných deskách, stoupal zájem od roku 1838, kdy ji Daguerre předvedl vědcům. Propukla daguerrotypománie, kdy každý, kdo mohl, hodlal vynálezu využít. A zesílila po 7. lednu 1839 – tehdy metodu představil na společném zasedání Akademie věd a umění v Paříži přírodovědec, fyzik a astronom Jean Arago.

Už hodinu po zasedání zdivočelí Pařížané oblehli optiky, aby si zázrak na obrázky buď koupili, nebo alespoň objednali. Očitý svědek o tom informoval: „Po několika dnech bylo vidět na všech pařížských náměstích třínohá kukátka vztyčená před kostely a paláci. Každý leštil své stříbrné desky, dokonce i zelináři obětovali část svých prostředků na oltář pokroku.“ V následujících týdnech se v Paříži prodalo 2000 komor a víc než půl milionu desek. „Kreslení světlem“ lidi okouzlilo. Už 25. února 1839 nazval berlínský astronom Johann Mädler Daguerrův vynález fotografií.

I české země podlehly obdivu, jak dokládá Česká včela: „Co posud jen básníci ve svém nadšení tušili, to naše století nám ve skutek uvádí. K železným drahám, k parním vozům, parním lodím, ku předení lnu na strojích atd. připojil pan Daguerre svůj vynález, a sice čarodějného téměř malování. Oučinkové tohoto vynálezu nedají se ani vyměřit.“ Včela měla pravdu, v případě Daguerrově nešlo o módní výstřelek, fotoaparát se stal jedním z nejrozšířenějších předmětů v dějinách. Daguerre ale nepatřil k jediným, kdo přispěli ke zrodu fotografie.

„Tento objev bude velkým přínosem vědě, ale dá také nové podněty k umění. Nepoškodí ty, kdož je provozují, ale přinese velký užitek,“ prohlašoval o svém vynálezu sebevědomě sám Daguerre. Myšlenka „světelného obrazu“ se ovšem objevila mnohem dříve. Už kolem roku 900 objevili islámští učenci cameru obscuru (temnou komoru), a tím odhalili princip, jehož využívá fotografie dodnes.

Camera obscura sloužila astronomům při pozorování Slunce. Tvořila ji pevná schránka, černě obarvená. Obsahovala matnici a stěnou proti ní procházel malý otvor. Světelný paprsek se pak na okraji otvoru rozptyloval tak, že na matnici vytvářel zmenšený a obrácený obraz pozorované planety.

Skutečně první fotografii v dějinách pak nezhotovil Daguerre, ale filolog z Halle Johann Heinrich Schulze v roce 1727, který použil k fotografování černidlo z chloridu stříbrného na rovné podložce z bílé plavené křídy.

Dnešním divákům by se ovšem tyhle obrázky nelíbily – byly neostré, matné, s kratičkou životností. Fotografii podobnou té současné stvořilo až 19. století.

„Ode dneška je malířství mrtvé,“ zvolal prý francouzský malíř Hippolyte Delaroche, když poprvé uviděl daguerrotypii. Její základ vytvořil Francouz Joseph Nicéphore Niepce (1765–1833), penzionovaný důstojník, už v roce 1826, kdy pořídil snímek toho, co viděl z okna své pracovny. Dokázal tak pomocí světla obtisknout do citlivé desky celý vnější svět. V téže době experimentoval s nejrůznějšími materiály i Daguerre.

Neměl samozřejmě Niepceho vědecký podklad, ale šikovnost jistě prokázal. Zkusil se s Niepcem kontaktovat, ale tomuto učenci se zdál „ten kejklíř“ podezřelý. Mimo jiné proto, že vydával olejový obraz za jím zhotovenou fotografii. Nakonec ale sám Niepce navrhl Daguerrovi, aby založili společnou firmu. To ale Daguerre odmítl a svůj patent prodal francouzskému státu za 200 000 franků. Oba vynálezci využívali pokusů s jodovými parami, které se kondenzovaly na deskách stříbra. Niepce zemřel už v roce 1833 a k dějinám fotografie přispěl metodou ustálení obrazu na desce. Daguerre tak zůstal na předvedení vynálezu veřejnosti sám.

Ve stejném čase se objevil i jiný vynálezce fotografie ve Velké Británii – člen parlamentu a vědec Henry Fox Talbot. Hodlal přinutit světlo kreslit a také se mu to zdařilo. Ustaloval své obrázky solným roztokem a vytvořil metodu, která se stala základem dnešního systému negativ–pozitiv. Navíc mohl na rozdíl od Daguerra vyrobit libovolné množství obtahů. Fotografie vykročila do světa.

„Na kulatém stolku v parádním pokoji každé nóbl pražské domácnosti leželo krásně vázané album. Bylo plné fotografií členů rodiny, příbuzných, přátel, známých i lidí, kteří se životem rodiny jen mihli a od kterých přece jen byla vyžádána fotografie, aby se album co nejdříve zaplnilo. Nad alby zasedaly paničky a obracejíce listy vyprávěly o osudech všech, kteří tu byli zobrazeni, i to, co se o nich povídá,“ vzpomínal pamětník na to, jak intimní rodinnou součástí se fotografie staly.

Daguerrotypie vpadla do každého domu a sametová alba s kovovými ozdobami se stala pýchou rodiny, byť na obrázcích v nich vypadali členové domácnosti jako zachycení post mortem.

Přispělo k tomu i technické zdokonalení fotek – v roce 1840 vytvořil vídeňský profesor matematiky Josef Max Petzval první fotografický objektiv a v roce 1848 se objevily fotografické desky z bílku. Stvořil je příznačně kuchař Claude Niepce de Saint Victor, zeť už zmíněného vynálezce. Ty umožňovaly ostřejší obraz.

Od roku 1851 pak vstoupil do historie fotografie vynález techniky mokrého kolodiového procesu, takzvané ambrotypie. O touze po fotografiích svědčil i fakt, že v druhé polovině 60. let 19. století působilo pouze v Praze 70 fotografů. Ke známým patřil například Moritz Ludwig Winter na Příkopě, František Fridrich v Michalské ulici či Josef Bekl. František Fridrich poprvé fotografoval Prahu v zimě a jako jediný vymýšlel grafické gratulace a variace na různá přísloví.

Oblibu rozšířila i skutečnost, že od 70. let předminulého století byly vynalezeny suché desky s bromidem stříbrným rozptýleným v želatině. Ty umožnily vyrábět citlivější svitkové filmy a laciné přístroje – kamery. A fotografie nezobrazovaly jen členy rodiny, ale každodennost a také tragické události. Například krymskou válku i bitvu u Solferina.

V roce 1853 fotograf Carol Popp de Szathmari pořídil mnoho snímků z krymské války, a to na straně ruské i turecké. Fotografové zaznamenali i nejrůznější momenty z americké občanské války. K nejslavnějším patřil Mathew B. Brady a jeho první asistent Alexander Gardner. Ti nevytvářeli obrazy nažehlených dam a pánů v cylindru, ale snímky poprav, mrtvých, raněných, špinavých, zakrvácených, zoufalých.

Fotografie bojovaly proti nelidskosti – hrůzu a odpor vzbudil obrázek jako kostlivce vyhublého a zmučeného vojáka Severu, internovaného Konfederací v chmurně proslaveném táboře Adersonville. Veřejnost obešel úděs a lidé byli tak otřeseni, že velitele tábora, odsouzeného vlastní stranou, veřejně oběsili.

V dokumentu se také uplatnily mikrofilmy, které vynalezl v roce 1850 anglický optik John Benjamin Dancer. Ty se proslavily v německo-francouzské válce v letech 1870 až 1871. Otto Bismarck tehdy obklíčil Paříž a domníval se, že ji úplně odřízl od okolí. Pletl se – v Paříži zhotovili asi 100 000 snímků na mikrofilm a posílali je s pomocí poštovních holubů ven z města. Právě díky tomu vznikl vzdušný most z balonů s horkým vzduchem. Bismarcka to zklamalo. V roce 1859 zase slavný fotograf Nadar, známý portrétista, fotografoval z balonu na příkaz Napoleona III. postavení protivníkovy armády před bitvou u Solferina – provedl tak první fotografický průzkum. V té době už fotografování začínalo být výnosné.

„Máme-li se státi nadějnými fotografy, byť amateury, opatříme si především fotografický apparát. V každém osvědčeném závodu nám předvedou ochotně hojný výběr. Vykročíme-li pak po zábavě své, budeme mít povždy na paměti povzbuzující heslo: Nikdy nezoufej!“ radily fotoaparátuchtivým v roce 1894 Národní listy.

Fotografie pronikla všude – mnozí malíři opustili svá plátna a haldy štětců a stali se profesionálními fotografy. Fotografie pronikla i do kriminalistiky, reportáží a lékařství. V roce 1860 se poprvé podařilo vyfotografovat sluneční zatmění. A o čtyři roky později ve Francii začali s pomocí fotografií zhotovovat mapy.

Také cestovatelé fotoaparátů využívali, i když to zpočátku nebylo jednoduché. Tak v roce 1862 hodlal fotograf A. Bisson udělat tři snímky na špici Mont Blancu. Potřeboval k tomu 25 šerpů, aby nesli těžké fotografické potřeby. Nakonec se snímky vydařily.

V 80. letech 19. století vstoupil na scénu „světelných obrázků“ bankovní úředník George Eastman. Stal se výrobcem suchých fotografických desek, svitkového filmu a konstruktérem příručního fotografického aparátu: Kodaku.

Vážil pouhých tři čtvrtě kila. Šikovného Eastmana se konkurence pokoušela zesměšnit – nazývala aparát Ko-kodákem. Eastmanovi to bylo jedno, vypracoval reklamní heslo: „Smáčkněte, a my obstaráme ostatní!“ Zákazník pak film poslal do továrny a tam mu jej vyvolali a zhotovili požadovaný počet kopií.

Od roku 1888 se pak objevil i barevný film, ale rozšířil se až po roce 1903, kdy bratři Lumiérovi z Francie objevili autochromovou metodu pro zhotovování barevných snímků. Fotografování zasáhlo i české země. I v českých zemích se fotografování stalo oblíbeným a vstoupilo i na půdu umění. Fotografoval Alfons Mucha, František Drtikol i Jindřich Eckert, bývalý celní úředník. Ten se proslavil fotografováním Prahy, dnes už zmizelé.

Stejně známým se stal i Josef Sudek, který fotografoval obyčejné věci – sklenice, okna, závěsy. Významným mezníkem v rozvoji české fotografie byl mimo založení Českého fotografického spolku v roce 1882 a Společenstva fotografů při živnostenské komoře v roce 1886 vznik Klubu fotografů amatérů roku 1889, který v devadesátých letech vydával vlastní časopis Fotografický obzor.

Fotografové pronikli i na výstavy – na Jubilejní v roce 1891 si postavili vlastní pavilon Helios a na Národopisné o čtyři roky později vystavovali dokumentaci z asanačních oblastí v Praze. Na počátku 20. století se zformovala i fotografie vědecká. Fotografie se octla ve všech sférách života, i když její oblibu načas vytlačil kinematograf.

Ale přesto ji čekala velká budoucnost, v roce 1925 se objeví první malý fotoaparát Leica, v roce 1936 barevný film Agfacolor a v roce 1947 Polaroid. Pan Daguerre by nestačil zírat.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Digitální foťáky, Analogové fotoaparáty

Může se vám hodit na Firmy.cz: Prodej fotoaparátů, Fotoservisy