Příliš drahé panenství Kateřiny Smiřické

„Copak to schováváš, podkováři,“ vybafl na Jiříka nečekaně Jeroným Bukovský. „Kdopak ti to píše, hochu? Před zámeckým správcem nesmíš mít žádné tajnosti. Dej sem ten dopis!“

A nebyl to dopis ledajaký. Už jenom to jeho oslovení... „Můj milovaný Jiříku, dnes v noci pro mne přijď, utečeme spolu. Nechoď však po schodišti, to by nás mohlo prozradit, navíc se obávám, že bude zamčeno. Běž pod mé okno, poznáš ho snadno, bude v něm svítit svíčka. Dole u zdi v kopřivách leží dost dlouhý žebřík, po němž se dostaneš až ke mně do pokoje. Sneseš mě dolů, kde si nachystáš dobrého jezdeckého koně. Však ty si umíš vybrat. Na něm spolu ujedeme do světa. Čekám Tě o půlnoci a líbám. Tvá milující Eliška Kateřina.“

Kousek obyčejného papíru, v chvatu napsaný sotva sedmnáctiletou Eliškou Kateřinou, který náhodně zachytil zámecký správce Jeroným Bukovský, prozradil úzkostlivě tajený vztah příslušnice nejnoblesnějšího českého rodu Smiřických ze Smiřic s jejich poddaným, obyčejným kovářem Jiříkem Wagnerem.

Zikmund Smiřický mohl půjčit v roce 1606 saskému kurfiřtovi bez mrknutí oka sto tisíc tolarů. Jeho rodina byla nejbohatší v celé zemi. Vlastnil Hrubou Skálu, Kostelec nad Černými lesy, Kumburk, palác v Praze na Malé Straně. Moc Zikmunda se odrážela také v jeho funkcích ve dvorských a zemských úřadech.

Měl se svou ženou Hedvikou z Hazmburka šest dětí. Ladislava, který zemřel jako dítě, Jaroslava, Albrechta Jana, Jindřicha Jiřího, který byl od dětství choromyslný, Elišku Kateřinu a Markétu Salomenu. Zikmund Smiřický zemřel 1608 ve svém malostranském paláci. Rozsáhlé jmění dostal nejstarší syn Jaroslav, ten však roku 1611 zemřel na Hrubé Skále. Majetku se ujal Albrecht Jan.

V jeho domě na Malostranském náměstí se sešli roku 1618 stavovští radikálové, vtrhli na Hrad a vyhodili místodržící z oken. Defenestrace se stala rozbuškou českého stavovského povstání, které vyústilo v dlouhé boje. Albrecht Jan se zapojil na straně českých stavů a pro obranu země před císařským vojskem ze svých peněz roku 1618 vypravil pluk o 1100 mužích. Celý říjen strávil v jižních Čechách, kde sondoval vojenskou situaci.

Vyčerpán válkou a nemocemi odjel do Prahy a pak znovu za Mansfeldem obléhajícím Plzeň (generál Petr Ernest hrabě von Mansfeld ve službách českých protestantských stavů – pozn. red.). Po několika dnech byl přivezen zpět do Prahy, kde 18. listopadu 1618 zemřel, patrně na otravu, kterou dostal při válečném tažení proti císaři. Zůstal jen choromyslný Jindřich Jiří.

Správu majetku převzala mladší sestra Markéta Salomena, manželka Jindřicha Slavaty. Ve hře o jmění figurovala i její sestra Eliška Kateřina. Byla starší, měla na smiřické majetky větší nárok, ale byl tu jeden velký háček – skandál Elišky Kateřiny s kovářem. Románek probíhal v letech 1607 a 1608. Eliška Kateřina, ač elegantní, noblesní a bohatá, nebyla vyslovenou krasavicí, zřejmě měla tělesnou vadu, malý hrb, po otci delší nos, ale byla vzdělaná, pilná a šikovná.

Vybrat si manžela podle svého gusta nebylo snadné. Dlouho se rozhlížela, do 20 let bez výsledku. Tehdy se dívky vdávaly jako panny již ve 14 letech, protože si to tak žádala etiketa. Jistý Zdeněk Brtnický z Valdštejna se o ní a o sestře dozvěděl a vypravil se za dívkami do Prahy. Ani jedna, ani starší, ani mladší, mu však nepadla do oka, a tak „šel o dům dál“ a oženil se s Magdalenou z Thurnu.

Proto Eliška Kateřina začala hledat partnera i mezi poddanými.

Byl „obyčejný“, ale uměl „neobyčejné věci“, jak panna Kateřina záhy zjistila. Nejdřív ji „natavil a pak zcela zlomil srdce a zmocnil se panenského těla“. A on? Nechtěl a zdráhal se, jak později na nátlak Salomeny uvedl. Byl tu propastný rozdíl. Společenský. Nikoho před ním neměla, láska pro ni byla magnetická. „Drtil ji polibky, velkýma rukama, upřímnýma očima“.

O skandálu se dozvěděli regent Jeroným Bukovský z Neudorfu a Rudolf ze Stubenberka a za tepla to oznámili Smiřickým. Z iniciativy Hedviky byli kovář a také služka uvězněni na českodubském zámku.

A panna? Byla Hedvikou a později sourozenci vězněna na Hrubé Skále a Kumburku. Až do roku 1619. Toho roku nastal zvrat. Na scéně se objevil Ota Jindřich z Vartenberka, pannu osvobodil a vzal si ji za manželku. Převzali majetek Smiřických, usadili se v Jičíně a spravovali kraj hruboskalský a českodubský. Karta se obrátila. Eliška Kateřina se těšila ze své volnosti, a dokonce i z těhotenství, což si léta tak přála. To ovšem nemohla strávit Markéta Salomena, která chtěla co největší podíl statků.

Donutila Jiříka a služku, aby znovu promluvili. Dne 19. října 1619, v sobotu po svatém Havlu, Jiřík Wagner z městečka Hodkovic, který pracoval jako kovář v Kostelci nad Černými lesy: „Toho jsem dobře povědom, že asi před dvanácti lety chodila jest ke mně Eva…, kteráž sloužila u paní Elišky Kateřiny, šlechtičny ze Smiřic, do kovárny na zámku Kostelci, když co v Francimoře potřebovaly aneb polámaly, musel jsem s ní nahoru jíti a jim to spraviti aneb udělati.“

Sedmnáctiletá panna se prý domnívala, že je po útěku bude živit řemeslo a ona bude vyšívat. Salomena mohla každopádně slavit vítězství, důkaz proti sestře měla v kapse. V novém tažení „o panenství“, které mělo cenu tuny zlata, pomáhal Salomeně její muž Slavata. Dal k soudu Vartenberka, který údajně uchopil majetek Smiřických neprávem.

Aby si získala Salomena dobrou pověst a pojistila nárok na majetek, ujala se poručnictví nad svým choromyslným bratrem Jindřichem Jiřím. Také se snažila si naklonit padesáti tisíci kopami českých grošů nejvyššího kancléře Václava Viléma z Roupova. Nelenil ani Slavata, postaral se o to, aby byl Vartenberk až do ukončení sporu uvězněn v Bílé věži na pražském Hradě. I přesto, že se Kateřina snažila najít cestu ke smíru a opakovaně nabízela mimosoudní vyrovnání, vše bylo marné.

Kopy „českých na stole“ Václava Viléma z Roupova dělaly hotové divy. Královská komise, která měla převzít smiřické statky, dorazila do Jičína v sobotu 1. února 1620. Rozrušená těhotná Eliška Kateřina ji odmítla vpustit do zámku hlavními vraty. Slavata si však věděl rady. V koutě nárožní věže odemkl dvířka, kterými se vcházelo do jeho bytu. Cesta byla volná.

Olej do ohně přililo i to, že si komise prosadila propuštění Vartenberkových vojáků a na místě zůstalo jen pár mušketýrů. Na zámku pak došlo k potyčce paní Kateřiny s jejím úhlavním nepřítelem regentem Jeronýmem Bukovským. Ve značně vyhrocené atmosféře došlo náhle k výbuchu střelného prachu.

Ani toto nezapomněl historik Pavel Skála ze Zhoře zaznamenat: „...mezitím paní vešla také do svého pokoje s mušketýry, a ti všickni měli lunty rozžaté, jimžto podle napomínání ustavičného k stálosti dodávala vína hojně. I měla buď v tom pokoji, aneb blízko něho ve sklepě prachu několik centéřů. Ať už došlo k výbuchu z jakékoliv příčiny, následky byly děsivé. Rozlehl se několik mil daleko a část zámku byla vyhozena do povětří. A bilance, čtyřicet životů, i Jindřich Slavata, Rudolf ze Stubenberka, část královské komise, také Eliška Kateřina.“

A Vartenberk? Vzdal se protestantství a přestoupil ke katolictví, ale ani tak na smiřický majetek nedosáhl. Proto se snažil znovu oženit, tentokrát potřetí. S novou manželkou Markétou z Helmdorfu pak žil na markvartickém panství u Litoměřic. Nikoli dlouho. Zde byli oba 29. října roku 1625 zabiti při povstání svých poddaných. Majetek získala vdova po Jindřichu Slavatovi, Markéta Salomena. Ovšem rovněž ne na dlouho.

Po bitvě na Bílé hoře jí byl zkonfiskován a jako nekatolička musela zemi opustit. Vzala s sebou do exilu choromyslného bratra Jindřicha Jiřího. Protože podle poslední vůle Zikmunda Smiřického měl být Jindřich Jiří právě v ochraně toho, kdo drží jičínské statky, Salomena uvažovala: když bude bratr v její péči, musí spadnout celé jmění do klína zase jí. Nepočítala s tím, že Jindřicha Jiřího se úskokem zmocní v roce 1627 v Hamburku vojáci Albrechta z Valdštejna.

Ze Salomininých plánů nic nezbylo. Smiřické statky se staly díky šikovné finanční politice kořistí Albrechta z Valdštejna, na kterého také byl v Chebu v roce 1634 spáchán atentát. Ze všeho zbyla jen ta známá písnička o krásném zámku nedaleko Jičína a sličné panně. A skandály, které věčně hýbou světem.