Příběhy 28. října: Hrdiny byli Masaryk, Kramář, Němci, Lenin i Slováci

Přestože po roce 1993 bylo i v českém prostředí vidět určité tápání, zda má i nadále smysl tento den oslavovat, svátek nakonec přetrval a pochybnosti se postupně rozplynuly.

Každá historická událost, které lidé přisuzují význam, má svůj „druhý život“. Tím jsou příběhy, které se o ní vyprávějí. Odpovídáme si jimi na otázky, jaký měla událost smysl, jaký byl její význam či jaké příčiny byly pro ni důležitější než příčiny jiné. A tento druhý život 28. října je neméně barvitý než jeho vlastní průběh, kdy třeba předák Národního výboru nechával posílat do pražských ulic dechovky, aby lidi raději tancovali a nenapadlo je náhodou dělat bolševickou revoluci.

Neméně bizarně zní i zlobný údiv dalšího z otců zakladatelů a pozdějšího trojnásobného československého premiéra Antonína Švehly, vyslovený pět dní po vzniku samostatného státu na zasedání Národního výboru: „To nám nikdo neřekl, že bude revoluce a že zvrátíme celé Rakousko.“ Jako by tomuto velkému státníkovi docházelo teprve zpětně, co se svými kolegy způsobil.

Naši předkové v 19. století měli za to, že když použijeme historickou metodu poctivě, tak obraz určité události musí být víceméně stejný, ať příběh napíše kdokoli. Dnešní vědecká metodologie je již opatrnější a tvrdí, že vlivu doby, v níž žije, se ani ten nejzodpovědnější badatel zbavit nedokáže. Proto se namísto marného pátrání po objektivistickém výkladu nějaké události zdá být užitečnější analýza příčin, proč se vyprávění o určité události mohou tak diametrálně odlišovat. Když se přitom – pokud nejde o vyslovené fabulátory, jež z vědecké diskuse a priori vylučujeme – zásadně odvolávají na faktografii ověřitelnou v pramenech.

Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR vydal inspirativní knihu Nekončící příběh: historiografické narativy vzniku Československa v proměnách času a prostoru (1918–1992/3), která překypuje pramennými doklady o nejrůznějších a mnohdy velmi různých interpretacích 28. října 1918. Na jejich základě můžeme rozlišit – s jistou mírou zjednodušení – celkem pět perspektiv, které se ve vztahu k této události zformovaly. Je zajímavé, že všechny se objevily během pouhých několika let po roce 1918 a od té doby se už jen recyklovaly a v závislosti na politických okolnostech konkrétní doby byl některý slyšet více a jiný méně.

Příběh zahraničního odboje byl založen na zdůraznění úlohy Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika, kteří nejenže dokázali vydobýt mezinárodní uznání vlády (zatím) neexistujícího státu, nýbrž i zformovat respektovanou vojenskou sílu – legie. Nositelem tohoto narativu se pak v meziválečném období stal Hrad, široká plejáda sympatizujících intelektuálů i nové paměťové instituce – mezi nimi především Památník národního osvobození. Jeho evangelium představuje Masarykův spis Světová revoluce z roku 1925, který Čechy staví bezpečně na stranu moderní demokracie proti zpátečnické teokracii.

Příběh domácího odboje naopak zdůrazňoval roli domácích politiků, jako byli Karel Kramář či Alois Rašín, kteří – a nechybělo moc – málem za války zemřeli pro národní věc mučednickou smrtí. O významu domácího odboje svědčí nejen důležitost zpravodajské sítě přezdívané Maffie, nýbrž i Masarykova nelibost, kdykoli domácí politikové vyjadřovali až moc loajalitu habsburskému trůnu. S tímto narativem pracovala především protihradní opozice v řadách agrárníků a národních demokratů, kteří měli plné zuby protežování Beneše jako jediného možného Masarykova nástupce.

Příběh neslovanských národností reprezentovali Němci. Ti od počátku nechtěli mít s novým státem nic společného a teprve po uzavření pařížských mírových smluv 1919 museli postupně a s nevalnou ochotou akceptovat nový status quo. Předtím Češi na přelomu let 1918/19 pohraničí dobývali a násilím bránili separatismu, což se neobešlo bez krvavých obětí. V tomto narativu byl nový stát vyjádřením českého imperialismu, který mohl vzniknout jen díky úspěšné propagandě českých nacionalistů (rozuměj Masaryka a Beneše) u státníků vítězných mocností, které jim nový stát mírovými smlouvami darovaly. S tezí o českém imperialismu ovšem pracovaly v určité podobě i následující dva příběhy a příležitostně se při kritických interpretacích meziválečného Československa vrací dodnes.

Příběh nedokončené revoluce se pojil mezi válkami hlavně s radikální levicí a KSČ. Podle ní hlavním aktérem roku 1918 byly lidové masy inspirované bolševickou revolucí a jejími přísliby práva na sebeurčení. Nechtěly jen národní revoluci, nýbrž i revoluci sociální. První proběhla, zatímco druhá kvůli reakčnímu působení české buržoazie a jejích sociálnědemokratických přisluhovačů nikoli. Vrcholnou slávu tento narativ zažil po roce 1945, kdy režim lidové demokracie třetí republiky byl prezentován jako dovršení nedokončené revoluce z roku 1918. V éře komunistické diktatury se pak tvrzení, že bez VŘSR by nebylo Československa, stalo povinnou součástí učebnic i historických pojednání. A jedině v disentu či v emigraci bylo možné upozorňovat, jako to s příznačným sarkasmem učinil slovenský historik Ján Mlynárik v roce 1984: „Československo vzniklo bez vlivu ruské bolševické revoluce; historická pravda je taková, že vzniklo této revoluci natruc.“

Příběh slovenské emancipace význam 28. října relativizoval a určujícím rokem v něm nebyl rok 1918, nýbrž rok 1939, kdy se Slovensko osamostatnilo. Vesměs ani ľudáci nezpochybňovali určitý přínos soužití ve společném státě. Ale zatímco pro Čechy mělo jít o vyvrcholení jejich dávných státoprávních snah, pro slovenské autonomisty byl 28. říjen jen pragmatickým mezistupněm na cestě k úplné samostatnosti. Jak to při 25. výročí Martinské deklarace v roce 1943 řekl prominentní novinář ľudáckého válečného režimu Konštantín Čulen: „Radšej s čertom ako s Maďarmi – bolo heslom dňa v roku 1918.“ Po druhé světové válce byl tento pohled vyobcován. Přežil však v řadách ľudácké emigrace a po roce 1989 slavil návrat na Slovensko. Tehdy se jeho stoupenci koncentrovali hlavně kolem Matice slovenské a pravidelně napadali historiky ze Slovenské akademie věd pro údajné slabé národní cítění.

Po druhé světové válce byly 28. říjnu přidány další významy, které někdy ten původní i záměrně zatlačovaly. V posledním týdnu října 1945 byla postupně publikována sada dekretů znárodňujících jednotlivá hospodářská odvětví, a tak od té doby se začal 28. říjen slavit i jako Den znárodnění. Ten později v padesátých letech zcela cíleně zastiňoval původní význam, který však nevymizel z povědomí. A když komunistický ústavodárce zvažoval v roce 1968 vhodný den vyhlášení ústavních zákonů o federalizaci Československa, volba padla k padesátému výročí vzniku státu právě na 28. říjen.

Slavné osobnosti žijí po smrti svůj druhý život. Tím jsou formy paměti, jak na ně potomci vzpomínají. A obdobně druhý život mají i zakladatelské události, jako je 28. říjen 1918. Takový druhý život klíčových událostí nebývá jen pouhou akademickou disciplínou. Může mít a zpravidla má i závažné důsledky pro politickou stabilitu a loajalitu občanů.

Dnes zdůrazňujeme pro rok 1918 nadšení obyvatelstva ze vzniku samostatného státu a máme je bohatě zdokumentováno – zdaleka to nebyly jen ony Stříbrného muziky v ulicích. Jenže to se týkalo jen Čechů, kteří tehdy představovali pouze asi polovinu obyvatelstva, nad nímž si nový stát osoboval suverenitu.

Příslušníci té druhé poloviny, aby nám připomínali jinou perspektivu na tuto historickou událost, již v drtivé většině nejsou s námi. Čeští Němci, kteří představovali zhruba čtvrtinu obyvatel, jak jsme viděli výše, český zakladatelský mýtus většinově odmítli. Totéž platilo o Maďarech. I v rámci většinového katolického milieu Slovenska nebylo přitakání bezvýhradné. Rusínská reprezentace, která toho o vzdálených Češích příliš nevěděla, pragmaticky volila tu nejméně nevábnou perspektivu, co se v dané chvíli nabízela. A Židé ostražitě vyčkávali, co od nového národního státu Čechoslováků mohou očekávat – po Rakousku, na svou dobu vysoce tolerantním.

Ačkoli se často diskutující o interpretaci nějaké historické události zaštiťují pojmy, jako je historická pravda či skutečnost, příčiny sporů bývají zpravidla někde jinde. Není to tak, že jedna perspektiva je pravdivá a ostatní lživé. Jednotlivé konkurenční pohledy se obvykle neliší ve faktech, nýbrž v akcentech, v důležitosti, kterou přisuzují určitým faktům oproti jiným. Tyto různé stupně důležitosti pak mají za následek vznik příběhů o stejné události velmi se navzájem lišících. A svou roli v tom, samozřejmě, hrají i politické a hodnotové preference mluvčích.

Ona pětihlasá polyfonie příběhů o vzniku republiky dnes již téměř nezní. Její nositelé totiž vymřeli, byli potlačeni anebo ztratili zájem. Slovenský emancipační narativ po rozdělení Československa ztratil v České republice na významu a jen ojediněle se vrací v sebekritických úvahách, zda ústavní konstrukce meziválečné republiky nebyla zbytečně centralistická, což významné části Slováků společný stát od začátku odcizovalo.

Příběh nedokončené revoluce byl ústřední pro legitimizaci komunistického panství. Po pádu komunistické diktatury upadl v zapomnění a ani pohrobci KSČ nemají příliš zájmu jej oprašovat.

V sudetoněmeckém prostředí se sice ještě dlouho po druhé světové válce udržoval při životě příběh neslovanských národností, ale s generační obměnou a oslabením protičeského zaměření vyhnaneckých organizací rovněž ztratil mnoho ze své původní síly.

Příběh domácího odboje, protože jeho nositelem byla především meziválečná protihradní politická pravice po roce 1945 zakázaná, ztratil své nositele se vznikem Národní fronty a retribučními procesy. Zůstal tak jen příběh zahraničního odboje, pravda s dílčími ústupky ve prospěch domácího odboje. S návratem k tržnímu hospodářství v devadesátých letech odpadl důvod pro Den znárodnění 1945, stejně jako s rozpadem Československa se vytratily důvody připomínání federalizace z roku 1968.

Druhý život 28. října spíše než samotnou historickou událost osvětluje příběhy vypravěčů a jejich motivací. A dokáže poskytnout neméně plastický a přitažlivý obraz toho, jak se soužití lidí ve zdejším prostoru vyvíjelo a proměňovalo, jak vnímali svou minulost i jaká měli očekávání od budoucnosti.

Dějiny dějepisectví totiž nemusí být jen komentovanou bibliografií, co se dosud o nějakém tématu napsalo. Když se vezmou za správný konec, dokážou ukázat, kdo jsme a proč si vyprávíme o minulosti právě určitým způsobem, a ne jiným.

(Autor je historik, docent hospodářských a sociálních dějin. Působí na Filozofické fakultě UK)