Příběh tvrze Svébohy: Zazděná nevěrnice jedla hlínu, aby přežila

Smrt hladem nevyžaduje od katů přímé násilí. Nepředstavitelná muka způsobí pouhá fyziologická potřeba těla. Trvají týdny a oběť přivedou na hranici šílenství.

„Viděli jste člověka hladem mroucího? Obličej jeho je bledý, bleděžlutý, tváře zapadlé, výraz tahů ssinalý, oči hluboko v důlkách se skrývající svíti podivně, jakoby v nich odrážeti se měla veškerá prázdnota těla. Svalstvo je bez vlády, svadlé a měkké; kůže suchá, slupkavá, nehty zamodralé. Srdce tepe volněji, dech stává se prodlouženým a člověk mimovolně sténá a vzdychá,“ napsal Václav Kumpošt v článku Fysiologie hladu v časopisu Vesmír z roku 1871.

Právě takový konec jen těsně minul Markétu ze Žeberka, provdanou Kořenskou. Spojila se v něm zvůle kruté příbuzné, spravedlivý hněv davu a možná i nevěra a odpuštění. A vystupoval v něm známý rybníkář, rožmberský regent a záletník Jakub Krčín z Jelčan.

„Jednoho dne na počátku května roku 1577 se strhlo na svébožské tvrzi hrozné dopuštění. Rytíř Petr Kořenský z Terešova se vrátil z návštěvy v Třeboni, kde navštívil svou příbuznou, zlou a klevetivou Elišku Častolárku Kořenskou z Dlouhé Vsi. Ta mu namluvila, že jeho laskavá a sličná žena jej podvádí s jinými muži, prý i s nejvyšším regentem všech panství rožmberských, panem Krčínem z Jelčan,“ popisuje události Antonín Vávra v knize Vrkoče pro regenta.

Rozlícený Kořenský uvěřil. „S hrozným řevem se vrhl na svou paní. Strašlivě ji ztýral. Nekřičela ani neprosila. Když klesla k zemi, muž ji popadl za její dlouhé černé vlasy a vláčel ji za neustálého spílání k věži tvrze. Neovládaje svůj hněv svrhl ji do sklepení a dveře poručil zazdít. K zazděnému vchodu postavil stráž a přísně zakázal podávat jí jakékoliv jídlo. Tak ji vlastně odsoudil k smrti hladem,“ píše Antonín Vávra.

Existuje ovšem i další verze, podle které ve Svébozích, jež přinesla věnem manželovi, byla „kvůli domnělému cizoložství na příkaz svého muže“ zazděna údajná klevetnice Eliška, dcera Mikuláše Častolara z Dlouhé Vsi. Tak to píšou třeba jihočeští archiváři Daniel Kovář a Pavel Koblasa v publikaci Panská sídla na Českobudějovicku.

Rožmberský kronikář Václav Březan, který neblahé události zaznamenal, totiž uvádí pouze, že Kořenského manželka byla zazděna, už však neříká, kdo ji dal zazdít ani jak se jmenovala.

Kterou ze zmíněných žen tedy čekala smrt hlady? Na základě dobové korespondence to objasnil historik Josef Haubelt v monografii Jakub Krčín z Jelčan. Jak upozornil, nedorozumění způsobil fakt, že Petrové Kořenští z Terešova byli dva.

Petr starší, hejtman na panství Krumlov, měl za manželku Elišku Častolárku. Jak podotýká Josef Haubelt, „byla to zlá, nesnášenlivá a svárlivá žena“. A tak se šlechtic raději zdržoval mimo domov, k čemuž mu poskytovala záminku služba Vilémovi z Rožmberka. Na tvrzi Svébohy, kde vládla tvrdou rukou jeho žena, se moc často neobjevoval.

Petr mladší, hejtmanův stejnojmenný synovec, zdědil statky na Doudlebsku a spolu s bratrem Ctiborem sídlil na zámku v Komařicích, odkud společně spravovali rodinný majetek. Roku 1577 pak pojal za manželku Markétu ze Žeberka.

„Domníváme se, že zazděnou byla právě Markéta ze Žeberka a že se to stalo nedlouho poté, co se vdala za Petra mladšího Kořenského z Terešova. Zazdění mladé ženy bylo krutým trestem, odsouzením k smrti hladem,“ podotýká Josef Haubelt v Krčínově monografii. Dodejme, že k němu došlo v nepřítomnosti obou Petrů, Eliščina manžela i jeho synovce.

Jakou roli sehrál v dramatickém příběhu Jakub Krčín, už dávno vymizelo z paměti kronikářů. Jisté je, že Petra staršího Kořenského znal, setkával se s ním ve službě Rožmberkům. Nedá se ani vyloučit, že jako regent občas zavítal na svébožskou tvrz, kde mohl potkat mladou novomanželku Markétu. A jeho milostné eskapády byly všeobecně známé.

„Krčín byl náramně oddán rozkošnictví,“ neodolal popíchnutí kronikář Březan. Regenta popsal coby bezohledného muže, který ve funkci tvrdě trestal prohřešky podřízených, aby se zalíbil pánu. Se sobě rovnými kumpány ovšem vesele holdoval truňku i karbanu. A přestože byl ženatý, „co dvořenín Venušin“ rád uléhal na „polštáře s vrkoči“, což mu farář Vavřinec Černohorský z Borovan kuplířsky sjednával.

Za manželku měl totiž o třicet let starší vdovu, bohatou krumlovskou měšťanku Dorotu z Radkovic, prvně provdanou Slepičkovou. Traduje se, že sňatkem s ní unikl rybníkář roku 1566 vězení pro dlužníky. Podstatně vylepšil svůj sociální status: vyženil krumlovský dům na Latráně, dva rybníky a dvě zahrady, leč vděk k manželce necítil.

„Toho léta také stav svůj změnil, neb jest se v Krumlově oženil. Pojal sobě bábu za ženu. Za své služby, nebohý, jmá tu odměnu. Musí v tom trvati do vůle boží, dokud Pán Bůh z něho toho břemene nesloží,“ postěžoval si v rýmovaném životopisu z roku 1572.

Neměla to s ním žena lehké… A jak popsal Stropnický zpravodaj (duben 2012), Krčína příliš nemilovali ani třeboňští měšťané – včetně Elišky Kořenské, která v městečku vlastnila dům. Nenávist zřejmě pocházela z období před stavbou rybníka Svět, kvůli němuž byla zbourána západní část předměstí Třeboně a byly zabrány mnohé soukromé pozemky.

„Co se pak zběhlo stran Petra Kořenskýho zazděnou manželkou, z toho listu očekávám, tomu vy rozumět ráčíte. A tak sem naslechl, že opět paní Kořenská mě proto v nemalým domnění má a mezi lidmi nedůvodně roznáší. Já sem tehdáž byl u pana Petra na Bechyni. A nikterak před tou dobrou paní pokoje mít nemohu,“ hájil se Jakub Krčín v dopisu Vilémovi z Rožmberka z 30. května 1577.

Odvolával se přitom na list, který mu poslal novohradský hejtman Vincenc Holcšparer. Podle něj Eliška Kořenská nechala synovcovu manželku zazdít, ale „… lidé k ní k té věži chodili co na pouť a někteří aniž sobě brániti dáti nechtěli, než aby s ní mluvili. I také mnozí mluvili skrze zeď, že bylo všecko dobře slyšeti“. Zazděná nešťastnice věděla, že se smilování nedočká. Kronikář sice podrobnosti neuvádí, podle líčení událostí ale byla bez jídla alespoň týden, možná déle.

„Pan Pavel Boubínský mi pravil, že v té věži byl, že jest byla mnoho zdi vylámala a kamení na hromadu snosila, chtíc poklopu dosáhnouti. Jměla tam vodu a zem jedla, že ji tak dlouho zdrželo,“ popsal novohradský hejtman, jak přežila.

Marně naléhala svébožská paní na novohradského hejtmana, aby lidem zabránil chodit k zazděné. O svatodušní neděli „od Benešova a z měst i odjinud přišlo bylo lidu dvou set i víc, a tak ti hlásní a ten pacholek poslali ke mně, prosíc a oznamujíc, že jim ji mocí vzíti a vylámati chtí“, referoval Krčínovi Holcšparer.

Poslal k tvrzi „své pachole na koníku, aby předzvěděl, co se děje“, a lidé se před poslem vrchnosti rozutekli. Dál se však hejtman v rodinné rozmíšce neangažoval. Nezareagoval ani na hrozbu rychtáře z nedalekého Benešova nad Černou, že dá zazděnou „vylámati“. Což se nakonec také stalo, ovšem kdo doopravdy sjednal záchranu, není jisté.

„V pondělí svatodušní, 27. májí, přišli nějací lidé tu do Svibohu a někteří mluvili s hlásnými a jiní zatím ty zazděné dveře vylámali. A tak vzavše ji, nesli ze vsi ven a hlásní nic říci nesměli. A tak zpráva jde, že jsou ji skrze město Sviny vedli, že jsou ji havéři do plunder oblékli a dali jí zástěru havéřskú a klobouček, takže mezi nimi skrze město šla a tu za farou na ni s vozem čekali, že ji do vozu dali a preč vezli,“ popsal Vincenc Holcšparer.

Kritický okamžik nastal, když osvobozenou Markétu vedli kolem domu Kořenských v Trhových Svinech. Poznal ji totiž jeden příliš horlivý sluha. „Janek pacholek, kterýž ji hlídal, běžel napřed k panu Kořenskému, ale nebylo ho doma, tak paní zbudil, aby vstala, a když mimo dům její šla, že na ní ukazoval, že ta tj., aby jí klobouček s hlavy sňala, že jí pozná, ale paní Kořenská že jest toho učiniti nechtěla,“ referoval hejtman Holcšparer.

Dobrodružný útěk v havířském převleku se nakonec povedl, protože svébožská paní raději nevystrčila nos ze vrat. Nejspíš dostala strach, a právem. Jak se totiž domnívá Josef Haubelt, Markétu zřejmě uvěznila proti vůli jejího manžela.

Důvodem mohl být nesouhlas se sňatkem, antipatie ke Krčínovi nebo obojí. Historik nevylučuje ani možnost, že záminku k uvěznění skutečně poskytla nevěra s rožmberským regentem.

Co se ve skutečnosti na Svébozích událo, už asi nezjistíme. V kritických dnech sice Jakub Krčín pobýval v desítky kilometrů vzdálené Bechyni, nicméně z korespondence je zjevné, že se o osud mladé ženy velmi zajímal.

Klidně mohl k jejímu osvobození najmout skupinu havířů z nedalekého rudného revíru, zatímco sledoval události bezpečně zpovzdálí a rázně se ohrazoval proti obviněním „dobré paní“ Elišky.

Mladou ženu však mohli osvobodit na vlastní pěst, případně na popud benešovského rychtáře rozlícení poddaní na protest proti neoblíbené paní Kořenské. Mohl to udělat také manžel Petr, k němuž se Markéta nakonec vrátila. V zámku v Komařicích mu pak porodila šest synů.

Manželskou krizi způsobenou obviněním z nevěry – jestli k ní vůbec došlo – se tedy evidentně podařilo zažehnat. Když Petr mladší Kořenský zemřel roku 1586 v Praze ve věku pouhých 37 let, zdědila Markéta panství, které později prodala švagru Ctiborovi. Jako vdova se vrátila do Trhových Svin, kde žila v domě Kořenských, než za epidemie v roce 1590 podlehla moru. Eliška ji nakonec přežila, zemřela patrně až někdy před rokem 1598. Tehdy Petr starší Kořenský prodal tvrz Svébohy hejtmanu Vincenci Holcšparerovi a se svou druhou manželkou Mandalenou a dcerou Kateřinou z prvního manželství se odstěhoval na Moravu.