Příběh lékaře, který se děsil osvobození Československa Rudou armádou

Tento devětapadesátiletý muž se souhrou okolností stal v onom létě svědkem zázračného uzdravení dominikána Jiřího Marii Veselého. Ten v lágru prodělával sepsi celého těla a lékař mohl konstatovat beznadějný případ a brzkou smrt. Situace těžce nemocného se však po pár dnech proměnila a Veselý se nakonec uzdravil. Později doktor Kelin napsal: „Když nemocný nečekaně okřál, měl jsem za to, že je tento jev přirozeně nevysvětlitelný.“

Při následné „vizitaci“ u uzdravujícího se dominikána Kelin před velitelem tábora Váchou pronesl: „Soudruhu, tady vidíš, že člověk není prase.“ Podnapilý Vácha se rozzuřil a kopl do konstrukce postele: „Tak ty, soudruhu doktore, už žvaníš jako farář?! To si vodskáčeš!“

Netušil, že Kelin si to již „odskákal“ a měl za sebou dramatickou životní anabázi, při níž unikl smrti o vlásek.

A ještě jeden paradox vyšinutého léta 1955: MUDr. Nikolaj Andrejevič Kelin byl ten rok vyhlášen nejlépe pracujícím obvodním lékařem socialistického Jihlavského kraje.

Když do Želiva Kelin v pětatřicátém přišel, nebylo mu ani čtyřicet let. Vysoký a hubený, rovné držení těla, jemný knírek pod útlým nosem prozrazují na první pohled nečeský původ. Kozácko-turecký. Ošlehaný větrem z donských stepí a rjazaňských polí.

Nikolaj Andrejevič se narodil v donské Kletskaje. Jeho život byl plný přeryvů a dramatických epizod. Až do dubna 1918 válčil na severní frontě Velké války proti německé armádě. Pak se přemístil na Krym, kde se v jednotkách Vrangelovy armády účastnil posledních bojů proti bolševikům. „Příliš mnoho jsem viděl krve, příliš málo jsem prožil let,“ napsal později v jedné své básni.

Tisíce kozáků tam bolševici postříleli nebo s kolejnicemi na krku naházeli do moře. Ten les koster pod hladinou dodnes vyvolává děs. Kelinovi se podařilo po prohrané bitvě utéct do Turecka a na ostrov Lemnos. V Cařihradu přidával u zedníků. Nakonec se prostřednictvím tzv. Ruské pomocné akce pod osobní záštitou prezidenta T. G. Masaryka (a iniciované Karlem Kramářem) dostal v roce 1921 do Československa. Vystudoval medicínu a po několika štacích se ocitl v malém letovisku Želiv na Vysočině.

S manželkou a dvěma syny žil v pohodlném domě nad říčkou Trnávkou. Lékař, básník, otužilec a sběratel obrazů, který ctil svoji československou otčinu, jež mu dala příležitost se uplatnit. V domě měl ordinaci, která byla široko daleko vyhlášeným místem, a sám lékař byl oblíbeným všeumělem od porodů až po zuby.

Jenže na jaře 1945 se ocitl ve zvláštní situaci, o které nemohl se svými pacienty mluvit. Na rozdíl od většiny sousedů, kteří s nadějemi vyhlíželi Rudou armádu, on dlouhé týdny řešil, co udělat, až se tihle „divocí Skytové“ přiblíží k Želivu. Věděl, čeho jsou schopní a jak se umí mstít svým „bílým nepřátelům“. Bez slitování je masakrují, v lepším případě vyvezou na Sibiř.

Češi se těšili na osvobození, Kelin čekal na jistou smrt. Je nějaké řešení? Co má dělat? Utéci sám a nechat tady rodinu? Nebo všichni pryč?

Z Balkánu před ruskou ofenzivou prchali přes území protektorátu stovky kozáků emigrantů. Několik z nich se zastavilo u Kelinů. „Rychle sbalte nejnutnější a utíkejte s námi,“ přemlouvají želivskou rodinu. Vypráví o zvěrstvech, které příslušníci ruské vojenské kontrarozvědky SMERŠE provádějí ruským emigrantům.

Doktor Kelin postupně v sudech nashromáždí osmdesát litrů benzinu, aby mohl s rodinou v nově zakoupeném voze Praga Piccolo vyrazit na západ. Připravují nejnutnější potraviny. Pak si uvědomí, že mu auto mohou ustupující němečtí vojáci někde na cestě lehce sebrat. A co si počne s rodinou?

Doktor Kelin s novou emigrací proto stále váhá. Varováním se pro něj stává informace, že prezident Beneš se domů nevrací ze západu, ale z Moskvy, od Stalina. Přes Košice.

Kelin telefonicky hovořil se svým spolužákem a krajanem doktorem Fjodorem Gavrilovičem Čekunovem. Tento telefonát mezi Želivem a Prahou rozhodl. Debatovali dlouze. Čekunov nakonec jasně prohlásil, že zůstává a nikam nejede. Kelin i pod dojmem rozhovoru řekl rodině: „Nikam se nejede, žádné nové emigrantské utrpení se nebude konat.“

Později ve svých vzpomínkách popsal svoji volbu: „Ať mě zastřelí nebo zavřou do gulagu, ale moje rodina bude nějak žít. Cítím, že se k nám blíží něco nevyslovitelně hrozného. Zdá se, že neexistuje žádná cesta ven, žádná spása – existuje jen malá naděje, že nějakým způsobem proklouzneme. Tehdy se všechny naděje zhroutily a zůstala jen hořkost a ponižující zvířecí strach z bezuzdného davu, demoralizovaného hroznou válkou, který se na nás sesypal. Jak děsivé to bylo! Stav mysli lze srovnávat pouze s postavením bezmocné myši, nad kterou zvedla tlapu obrovská kočka.“

Když se doktor Kelin vrátil 9. května 1945 odpoledne do Želiva ze sousední vesnice, kde ohledával mrtvé, zastřelené prchajícími Němci, narazil na dav zvědavců, kteří očumovali prchající příslušníky wehrmachtu.

Náhle se uprostřed lidí objevil vojenský motocykl s přívěsným vozíkem, na něm dva vojáci se samopaly a pěticípými hvězdami na čepicích. Lidé si připínají trikolory, mávají, hází květiny, radují se. Jen Kelinovi se těžko dýchá. Vidí, že Stalinova pěst právě dorazila do Želiva. Jde ztěžka domů. Žena Olga zůstává klidná, ale Kelina „kočky škrábou na duši“, jak se říká po kozácku. Nikde nemá stání. Na levý rukáv si sponkou připne pásku s červeným křížem. Kelinovi začnou zamykat branku i dům.

Už 19. května 1945 odpoledne spatřil doktor Kelin před ordinací pokuřovat tři želivské četníky. Ostražitě se optá: „Všichni jste nemocní?“

Četníci mu ale oznamují: „Keline! Berou si vás Rusové.“ A předají ho sovětskému seržantovi, který jej převeze do vězení v Humpolci. Sklep bez oken, malá žárovka, dřevěná pryčna. Na výslech ho vozí na korbě náklaďáku do humpoleckého Podhradí, do zabavené vilky. Tam se se svou suitou usadil soudruh major NKVD Gončaruk. Ve městě a okolí si počíná jako neomezený vládce. Po městě jezdí ve zdobně okázalém, kdesi ukradeném kočáru taženém párem bílých koní. Jeho manželka si v obchodech a skladech bere, co se jí zlíbí.

Při prvním výslechu doktora Kelina štěkne major NKVD Gončaruk na podřízeného: „Proč, ke všem čertům, plýtváte papírem s tím Kelinem? Stejně to všechno roztrhám! Pro něj je škoda i kulky – stačí provaz!“ Otočí se na Kelina a ptá se: „Poslyšte, proč píšete proti nám? Kdybyste takové verše psal pro nás, zasypali bychom vás zlatem! Ale takhle? Pověsíme tě jako psa!“

Kelina po výslechu vytáhnou na dvůr a ženou ho do kopce ke zřícenině hradu. Bleskne mu hlavou: v lese mě zastřelí. Když bude později sepisovat své vzpomínky, na tuhle chvíli se jasně rozpomene: „Podíval jsem se na modrou oblohu, na slunce a rozloučil se se životem. Najednou jsem cítil neuvěřitelnou lehkost. Přivedli mne do rokliny, o něčem si mezi sebou šeptali a po několika sprostých nadávkách mne hnali zpět do Humpolce.“

Po pár dnech převezli doktora Kelina náklaďákem do Žďáru nad Sázavou. V jedné z místních vil měla velitelství a vězeňské cely vojenská kontrarozvědka SMERŠ. Další kolo nočních výslechů. Vyslýchající nadporučík si čas od času lehne na gauč, pokuřuje a Kelinovi nakáže, aby si stoupl na štokrle, a na krk mu občas navleče oprátku. Nakonec mu řekne: „Přestaňte mi konečně blbnout hlavu, doktore! Vystudoval jste univerzitu, a dokonce v Praze – a nerozumíte politice? Já vím, kdo jste. Vy jste buržoazní nacionalista!“

S několika spoluvězni byl Kelin převezen do Nového Města na Moravě. Čeká je transport na Sibiř.

Jednoho dne ho zase nečekaně předvolají k výslechu. Kapitán SMERŠ Stěpan Sergejevič Kovylin mu ukáže jeho knihu básní o Donu a zeptá se: „Vy máte rád kozáky, doktore?“ Kelin odpoví: „Soudruhu kapitáne, pokud byste znal kozáky, třeba kdybyste mezi nimi aspoň chvíli žil, věděl byste, jak skvělí jsou to lidé!“

Kapitán se na něj pozorně podívá a pomalu, polohlasně zamumlá: „Doktore, ale já sám jsem kozák. Těrský kozák, profesí inženýr. Bývalý bezprizornik. Rodiče mi zastřelili při genocidě kozáků. Při vašich verších si mi tohle všechno vybavilo.“

Kelin nevěří svým uším: „Soudruhu kapitáne! Prosím vás, zachraňte mne, zachovejte mi život!“ A tak je nakonec doktor Kelin k údivu všech propuštěn s potvrzením: „Doktor Nikolaj Kelin z Želiva u Humpolce byl od 19. května do 12. června 1945 ve vazbě a pro neexistenci inkriminovaných údajů byl propuštěn s povinným navrácením všech občanských a služebních práv. Velitel Vojenské jednotky 02 440 Kapitán Kovylin.“

Doktor Kelin se vrátil ke své lékařské praxi. To netrvalo dlouho a v adventu 1945 byl ve své ordinaci znovu zatčen. Tentokrát „jménem republiky“. Domovní prohlídka, konfiskace věcí a znovu deportace do humpoleckého vězení. S nacistickými kolaboranty a udavači nejhrubšího zrna. Většina z nich byla po zásluze odsouzena k trestu smrti a na vězeňském dvoře oběšena.

Kelin ve vězeňském mundúru čistí záchody, myje v celách podlahy, řeže dřevo a zametá humpolecké ulice. Kelinova propuštění s obhajobou jeho lidského charakteru se dožaduje petice, podepsaná mnoha pacienty a předsedou MNV v Želivě. Propustili ho až v květnu 1946 pro nedostatek důkazů s vysvětlením: „Nebylo prokázáno, že by obviněný pracoval s gestapem a že pracoval ve prospěch Německa. Z výpovědí svědků jest patrno, že když byl vyzván, aby se hlásil jako lékař do německého vojska, odepřel a nehlásil se.“

Nepoddajný Nikolaj Andrejevič Kelin se ještě jednou podíval za svými blízkými do Sovětského svazu a navštívil své rodiště. Po návratu začal psát vzpomínky a další verše. Na konci života rekapituloval: „Byl jsem v životě zatčen šestkrát: dvakrát na bílém Donu, třikrát v obnovené Československé republice a jednou v Sovětském svazu. A pokaždé pro nic za nic – jen proto, že moc je ozbrojená a musí být ostražitá. Cena těchto nezhojitelných psychických traumat je nevyčíslitelná.“

MUDr. Nikolaj Andrejevič Kelin zemřel náhle 9. ledna 1970 před svým domem v Želivě.

Kelinův syn Juryj se stal lékařem a odešel do Německa. Druhý syn Alexej zůstal v Čechách, vystudoval elektrotechniku a stal se historikem, spoluautorem knižních Dějin Ruska 20. století a dlouholetým členem Rady vlády pro národnostní menšiny. Právě před ním jeho otec vyslovil přání „aby se Rusko jednou stalo zemí, za kterou se nebudeme stydět“. „Já se toho nedožiji, ale ty možná…“

Alexej Kelin si tím ale dnes není vůbec jistý.

Autor je básník a spisovatel