Příběh knoflíkového krále

Ta scénka je jako vystřižená z nějakého slavného hollywoodského sentimentálního filmu. Krásná žena s magickým úsměvem si posadí na zřítelnici jako monokl vzorek velkého stiskacího knoflíku. Muž zvolá: „To je ono! To bude naše KIN girl!“ A na světě je nová značka i patent. Patentka.

Emblém, kterému se dnes říká podnikové logo, dotváří malíř František Kupka a grafik Vojtěch Preissig. Takových „maličkostí“ má onen muž patentováno v množství jako je dní v celém roce. A ještě o stovku navíc: 465…

Vynalézt třeba vzducholoď, na to už musí mít člověk talent velkého vynálezce. Nechodit jen při zemi, umět se myšlenkami vznést do oblak. Takovými představami žil v zemi galského kohouta i slavný fantasta Jules Verne. Ale nejen velké věci vzbuzují velké myšlenky. I ty docela obyčejné věci, vlastně věcičky, dokážou velké divy, jak popsal ve svých nápaditých povídkách svým břitkým britským humorem spisovatel Chesterton.

A to je i příběh muže, který z „obyčejného spínátka“ vytvořil neobyčejné impérium a český průmyslový zázrak.

Smáli se mu, že patentky jsou haléřovou záležitostí. Že se jimi vůbec zabývá, vždyť je to tak směšné. Muži jménem Waldes to legrační nepřipadalo. Ani v nejmenším. Říká se tomu „maličkost“, ale každý z nás jistě zná mnoho trapných chvilek, kdy je kupříkladu obchodník i marketér na nějakém jednání o důležitém kontraktu pro firmu a záleží na všem. A najednou faux-pas, upadne knoflík u kalhot, rozhrne se rukáv u sváteční košile.

To Waldes dobře věděl a povznesl tyto ryze všední záležitosti a každodennosti na vyšší úroveň se slovy: „Knoflík, respektive spínání oděvu, je v pravém smyslu slova měřítkem národní kultury.“

A jaképak maličkosti? Ve 30. letech vyráběl Jindřich Waldes už polovinu světové produkce. Šlo o zboží titěrné, avšak nezbytné pro každodenní život lidí na všech světadílech.

V knize Tvůrci českého zázraku k tomu Miroslav M. Hlaváč píše následující:

„Naprostou senzací pro podnikatele na počátku století bylo, že zřídil ve svém podniku laboratoř na zkoušení kovů. Namítali, že patentky jsou haléřovou záležitostí, že na nich tak nezáleží. Na jejich tvářích vyvolávalo úsměv, když se dozvěděli, že pro své drobné výrobky provádí průzkum trhu, který organizoval pomocí svých obchodních zástupců. Jak je vidět, úspěšnost firmy nebyla založena jen na vlastním technickém pokroku a vlastních konstrukčních řešeních. Waldes už před první světovou válkou začal praktikovat nové podnikatelské formy, kterým se dnes říká marketing.“

Dále se tu říká, že Waldeska měla už roku 1910 vlastní telefonní ústřednu i dálnopis, fonograf k přenášení technických výkresů. Multigraf dokázal vytisknout až šest tisíc výtisků ceníků zboží za hodinu. Po roce 1918 podobně jako Baťa v boji s dovozními překážkami zakládal ve světě dceřiné společnosti v Barceloně, Paříži a New Yorku.

K tomu Miroslav M. Hlaváč také podotýká:

„Pro jeho firmu pracovala pavučina několika set obchodních zástupců. Ti nabízeli prodejcům dva a půl tisíce druhů drobného kovového zboží a od konce dvacátých let ještě zdrhovadla a zipy. Jenom roku 1932 Waldesova spínadla opařila sto milionů párů rukavic. Zkušenosti o moderním řízení podniku sbíral na svých častých zahraničních obchodních cestách. Jenom samotné Spojené státy navštívil za svého života padesátkrát. Čerpal zkušenosti u Henryho Forda, konferoval s americkým prezidentem Delano Rooseveltem o jeho hospodářském programu.

Jindřich Waldes se zasloužil o to, že se meziválečné Pražské vzorkové veletrhy staly významnou evropskou záležitostí. V jejich rámci pořádal Pražský špendlíkový a knoflíkový parlament, na kterém se scházeli zástupci firem zabývajících se výrobou a prodejem drobného kovového zboží a galanterie z celého světa. Žádný z nich neopomenul navštívit kuriózní Waldesovo Muzeum knoflíku. Založil jej roku 1918. Vzniklo vyčleněním z jeho rozsáhlých uměleckých sbírek. Podařilo se mu v něm zachytit na drobných nezbytnostech každodenního oblečení dějiny a charakter národů od starověku až po současnost."

Ve své knížce Moje muzeum napsal: „Knoflík byl, jest a bude vždy věrným průvodcem člověka v nejrůznějších formách, přizpůsobených ovšem rozmanitým požadavkům a potřebám životním.“

Jindřich Waldes se narodil 29. července 1876 v Daměnicích na Táborsku. Otec měl obchůdek s kovovým drobným galanterním zbožím. Rodina měla více dětí, proto se její živitel pro lepší obchod přestěhoval do hlavního města. Jindřich pokračoval v otcových šlépějích. Měl sice po otci obchodní nadání, zároveň měl i cit pro umění. Spony, spínadla, knoflíky, zdrhovadla, zipy nevnímal jen jako předměty užitkové, ale také jako umělecké artefakty.

Když Waldes roce 1902 založil svoji obchodní společnost, měl už kromě přirozeného talentu pro obchod i zájmu o umění důkladné ekonomické vzdělání a uměl několik světových jazyků: angličtinu, němčinu, francouzštinu, což mu otevíralo dveře do světa. Své průmyslové impérium začal rozvíjet zprvu jen s jedním dělníkem a jedním učněm. Z malé dílny v Praze-Holešovicích se podnik v roce 1907 přestěhoval do Vršovic.

Jak to však bylo s legendárním spínátkem? K tomu Miroslav M. Hlaváč ve své knize dále doplňuje:

„Jindřich Waldes v následujícím roce rozvinul se spolumajitelem firmy Hynkem Pucem nápad jedné zaměstnankyně zkonstruovat spínátko, které by neodíralo látku. Pro patentky sestrojil Hynek Puc, který byl vynikajícím mechanikem, zakládačku, která prakticky nebyla do dnešní doby překonaná, i když se pochopitelně podstatně zvýšil výkon tohoto automatu. Díky vynálezu spínátka, které Waldes patentoval pod názvem největšího drahokamu na světě Koh-i-noor, a díky Pucovu automatu se nový druh knoflíku rozletěl do světa….“

V roce 1904 vznikl provoz v Drážďanech, potom ve Varšavě, v letech 1911–1912 v Paříži i New Yorku.

Waldes byl také mecenášem umění. Kromě jiných umělců obdivoval např. výtvarné dílo Františka Kupky, který se podílel i na tvorbě loga Koh-i-nooru. Jako mecenáš umění se zasloužil i o rozvoj pražské čtvrti Vršovice, kde nechal postavit dva chrámy, budovu Sokola, v zahraničí v Naardenu památník J. A. Komenskému.

Waldes podporoval také fotbalový klub Waldesova jedenáctka, který se stal součástí pozdějšího vršovického klubu Bohemians. Nedaleko fotbalového stadionu Slavie je nápis, že zde bylo hřiště Ďolíček, první hřiště Bohemky.

Waldesova sbírka uměleckých předmětů zahrnovala 449 obrazů slavných malířů – Kupky, Slavíčka, Chittussiho, Čapka, rovněž artefaktů ze skla z huti hraběte Buqoye z počátku 19. století.

Začátkem války podcenil svůj židovský původ a od roku 1939 byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Jeho manželka Hedvika s dětmi a také rodina jeho bratra přitom úspěšně emigrovaly do Spojených států. V roce 1941 se jim podařilo za osm milionů protektorátních korun Jindřicha z věznění vykoupit a on odletěl přes Berlín do Lisabonu. Ve Španělsku vstoupil na loď a putoval za svou rodinou do Ameriky.

Jeho zdraví však již bylo podlomeno. Útrapy, které již měly končit, nepřestál a zemřel v Havaně, kde loď během cesty zakotvila. Vlastně jen kousek od amerických břehů…

Za nacistické okupace zachránila Waldesovy umělecké sbírky Správa Státní sbírky starého umění v Praze, roku 1950 se přesunuly do fondů Národní galerie. Po roce 1996 se dostala významná část sbírek do rukou státu a zčásti je zakoupením získala Národní galerie.

O továrně v Paříži a Barceloně nejsou dostupné informace. Závody ve Varšavě byly za druhé světové války zničeny. Drážďanské závody byly po roce 1946 obnoveny.