Příběh jako z pohádky: Jak se kovářova dcera stala hraběnkou

Fürstenbergové, smetánka habsburské monarchie, patřili k nejstarším a nejurozenějším rodům Evropy. Lantkrabě Bedřich Karel, oblíbenec císaře Ferdinanda Dobrotivého, byl na vídeňském dvoře jako doma. Jeho manželka Terezie, rozená kněžna Schwarzenbergová, řídila coby nejvyšší hofmistryně všechny císařovniny služebné. Bydlela v sedmipokojovém služebním bytě na Pražském hradě ve stejném patře jako císařský pár, který manžele a jejich děti často zval k obědu.

Když Tereziin syn Arnošt Egon pojal za manželku ženu občanského původu, považovala to za tragédii. Naštěstí nemohla tušit, že se syn narozený z tohoto manželství ožení s dcerou chudého podkováře… Toho se už nedožila, a bylo to tak lepší, pro ni by nastal konec světa.

Půvabná rodová love story z 19. století se podobá pohádce o Popelce. Jenže na rozdíl od ní měla tragický konec – finanční krach a následnou smrt manžela. Životní příběhy otce a syna, kteří pojali za manželky neurozené ženy, a zcela se tím zkompromitovali v očích své urozené rodiny i společenské vrstvy, zmapoval Jaroslav Zezulčík, kastelán zámku Kunín na Novojičínsku.

Arnošt Egon Fürstenberg se narodil jako osmé z deseti dětí. Nejsilnější vztah měl ke staršímu bratru Bedřichu Egonovi, z něhož se později stal olomoucký arcibiskup a kardinál. Velebohatý církevní hodnostář byl oporou všem svým sourozencům. A bylo to zapotřebí, jejich otec, velký milovník divadla, leč mizerný hospodář, totiž zadlužil kdeco včetně rodového hradu v rakouské Vitorazi.

Arnošt vystudoval práva, nějakou dobu působil ve státních službách a poté se podílel na správě vitorazského panství. Spokojeně spočíval ve stínu úspěšnějšího bratra a vyhříval se v jeho velkorysé přízni. Arcibiskup mu propůjčil léno v Horních Moštěnicích a pomohl koupit panství Přestavlky.

Kolem roku 1850 však do Arnoštova života vlétla jako kometa neurozená Karolina Buseková. „To byl obrovský průšvih, protože byla guvernantkou dětí nejstaršího z bratří Jana, budoucího majorátního pána. Když s ní o deset let později počal nemanželského syna Fritze a následně dceru Gabrielu, byl z toho v přísné rodině skandál,“ konstatuje kastelán Jaroslav Zezulčík.

Maminka Karolíny Antonie Buseková pocházela z německého Řezna, z rodiny učitele jazyků a francouzské markýzy. Ovšem její pradědeček se živil jako kantor a regenschori v Příbrami, dědeček byl varhaníkem a učitelem v Soběslavi, otec magistrátním a kriminálním radou v Žatci – pro pyšné Fürstenbergy lůza…

Arnošt žil s Karolinou šestnáct let, měl s ní dvě děti, ale ve společnosti se k ní nesměl znát. Nakonec se obrátil na bratra kardinála s žádostí o pomoc. „Prosím Tě, milý bratře, věnuj těmto řádkům Tvou pozornost a čti je se stejnou bratrskou blahovolností, jakou jsi mi neustále prokazoval,“ žádá v dopisu z července 1866.

„Již šestnáct let je mé celé srdce vlastní jedné bytosti, která mne miluje neméně než já ji. Jistě ji znáš, aniž bych ji jmenoval. Jsem jí skutečně z celého srdce oddán… Tenkrát jsem svou domácnost mohl přinést za oběť, protože se jednalo o dva, protože jsme se stali sobě stejně milí. To se později změnilo, nastoupily povinnosti. Chlapci je nyní pět a děvčeti jeden a půl roku. Děti mi dávají také nekonečně mnoho štěstí a radosti, že nemohu Bohu dost děkovat za tyto nezasloužené dary,“ vyznal bratrovi s tím, že ctí rodinné závazky, nicméně opuštění milované ženy a dětí by pro něj znamenalo životní tragédii.

„Oddělen, bez dětí a jejich matky nemohu existovat, vidím to nyní, bude to směřovat ke dnu, co se z nich stane! Milý bratře, Ty jsi zakladatelem mé existence, co je mé, mám od Tebe… Když to musí být, jsem připraven ke každé oběti, kterou žádáš, pokud mohu dosáhnout svého vnitřního klidu. Zůstaň mi, prosím Tě, milujícím bratrem, stavím na Tvé a všech mých blízkých příbuzných milující účasti a odpuštění,“ naléhal.

Soucitný Bedřich nakonec zprostředkoval souhlas rodiny a Arnošt se po sedmnácti letech konečně směl s Karolinou oženit. V tichosti, bez okázalosti. „Děti tak byly dodatečně legitimizovány a přiznáno jim jméno lantkrabat z Fürstenbergu, nikdy však nebyly ostatními uznány za rovné rodem. Karolina musela žít v ústraní a nesměla se účastnit oficiálních rodinných událostí,“ dodává kastelán Zezulčík.

V říjnu 1870 koupil kardinál mladšímu bratrovi jeden z nejkrásnějších statků na Moravě, panství Kunín na Kravařsku. Vzápětí zemřela jednadevadesátiletá Arnoštova matka Terezie a krátce nato jeho pětiletá dcerka Gabriela. V roce 1871 se do Kunína nastěhovala jen smutná tříčlenná rodina.

Arnoštova rodina trávila zimu v kardinálově paláci ve Vídni, na léto přijížděla do Kunína. Mladý Fritz studoval na elitním Skotském gymnáziu ve Vídni, vědě ale moc nedal. Miloval koně, to byl jeho svět. Po složení zkoušek ho přiřadili k 6. dragounskému pluku jako kadeta.

„Strýc kardinál mu na oslavu připravil překvapení. V kasárnách jej očekával skvostný dar – kůň, dost možná z andaluského plemene chovaného v kardinálově hřebčíně na Hukvaldech,“ vypráví Jaroslav Zezulčík.

Fritz postupoval po žebříčcích vojenských hodností. Patřil k nejlepším závodním jezdcům v rakouské armádě, nechyběl u žádných významných dostihů. Dokonce si pořídil vlastní malou dostihovou stáj.

Jenže… „Šel ve šlépějích svého otce. Také porušil rodové zákony a vzal si prostou dívku Marii Sdražilovou, dceru chudého podkováře z nedalekých Kateřinek u Opavy, která sloužila jako společnice jeho matky Karolíny,“ konstatuje kastelán. „Měla nádherné dlouhé vlasy, delší než paní Vašáryová ve filmu Postřižiny. Její praneteř mi vyprávěla, jak ještě jako mladá dívka ty dlouhé vlasy své tety česávala.“

Pak se na zamilovaného Fritze začala lepit smůla. Po smrti otce se ujal řízení velkostatku v Kuníně. Moc se mu nechtělo, neboť dědictví bylo silně zadlužené. Mohl ho přijmout pouze díky tomu, že hypotéční úroky platil velkorysý strýc Bedřich. Ten však v srpnu 1892 zemřel.

Vzhledem k tomu, že Fritz pocházel z morganatického – rodem nerovného – manželství, neměl nárok na svěřenecké dědictví rodu. A Fürstenbergové netoužili splácet dluhy přehlížené rodové větve. Fritz sice dědil i po strýci, nicméně ten mu kvůli obrovským výdajům s výstavbou olomoucké katedrály nakonec odkázal „jen“ palác v centru Vídně a své kapesní ženevské hodinky.

To by ještě nebylo tak zlé, krátce nato se však Fritz účastnil vojenského vytrvalostního závodu Vídeň-Berlín. Se svým koněm Leibhusarem patřil k favoritům, ještě odpoledne 2. října 1892 jel ve vedoucí skupině. U Havlíčkova Brodu však kůň nešťastně upadl a byl utracen. Fritz – zraněný na noze – přesedlal, nicméně pár desítek kilometrů před Berlínem musel i on závod vzdát. Úraz byl tak vážný, že Fritz musel kvůli zdravotnímu stavu ukončit vojenskou kariéru, což představovalo další ztrátu finančních příjmů.

Nakonec byl nucen prodat zámek v Kuníně a spolu s Marií – s níž se v té době oženil – se uchýlili na malý statek v Giesshübl u Vídně. Aby vyrovnal astronomické dluhy, odprodal i vídeňský palác. Ani to ale nestačilo a roku 1905 vyhlásil úpadek. Jako dlužník stanul před soudním senátem, jenž ho potrestal týdnem přísného vězení.

Šlechtic v žaláři pro dlužníky! To byla hrozná ostuda, psaly o ní všechny vlivné rakouské noviny. Zoufalý Fritz situaci neustál a 12. září 1906, naprosto finančně a zdravotně vyčerpaný, zemřel. Bylo mu pětačtyřicet let. Ze statku, kde už mu nepatřil ani hřebík, ho převezli a pochovali v rodové hrobce v Kuníně. Na rozdíl od předchozího skandálu přinesly o jeho úmrtí malou zprávičku pouze místní noviny z Nového Jičína.

Fritzova vdova Marie se už nikdy neprovdala. Ještě nějakou dobu žila sama v Mödlingu. Stále byla krásná, takže se o ni ucházel bohatý vídeňský velkouzenář. Dokonce prý spáchal sebevraždu, protože odmítla opětovat jeho lásku.

Roky však plynuly a Marie stárla. Nakonec si ji odvezla do Otic u Opavy neteř Amalie, které hraběnka kdysi v lepších dobách dala vychování a zaplatila obchodní školu v Mödlingu. Musely tenkrát nechat přistavit celý vagon, aby se do něj vešly hraběnčiny oblíbené věci.

„Neteř Amalie a její dcera Marie jí důvěrně říkaly Tantík, z německého Tante, teta. Byla strašně hrdá na svoje dlouhé vlasy. Okolo ní se nesměla ani mihnout žádná dívka, která měla kapsy, aby v nich neskrývala nůžky, jimiž by jí je mohla ustřihnout. Takovou měla fóbii,“ vypráví Jaroslav Zezulčík.

Popelka rodu Fürstenbergů dožívala své dny v Oticích, obklopena laskavou péčí. Pokojně vydechla naposledy 27. února 1941, během druhé světové války.

Najít dům, kde dožila, vůbec nebylo snadné. „Rodina Fürstenbergů ji kvůli prostému původu neuznávala, takže nebyla zmiňována v rodokmenu. V rodinných albech neexistovala žádná její fotografie. Na rodné jméno jsem narazil až při hledání v matrikách,“ vypráví kastelán.

V matrice byla u jména Marie Sdražilové zmínka, že zemřela v Oticích, a tak se tam vypravil. „Zahájil jsem pátrání přes správce hřbitova, ale nikam nevedlo. Nicméně problém ho zaujal, takže se chodil ptát po celé vesnici tak dlouho, až nakonec došel ke dvěma starým dámám, které bydlely v domečku naproti obecnímu úřadu. Tam si postěžoval, že ho pořád marně pronásleduji s dotazy, a ony odpověděly – no, to byla naše teta…“ popsal svůj badatelský příběh.

S praneteří Marií a její dcerou se brzy spřátelil. „Pozůstalost po paní hraběnce pečlivě schovávaly na půdě ve skříních, nechtěly budit pozornost zlodějů. Když ale viděly můj odborný zájem, začaly mi snášet fotky, písemnosti, porcelán, výšivky… A jejich příbuzní mi později umožnili odnést si zbývající věci paní hraběnky. Tím se historie uzavřela,“ říká Jaroslav Zezulčík.

Díky pátrání pana kastelána tak můžete nyní v kunínském zámku vidět Mariiny šperky, stříbrný hřeben na česání vlasů, část její knihovny, sklo a porcelán, ubrusy a povlečení do postelí s monogramy kunínských Fürstenbergů, ale také sedlo a naleštěné jezdecké holínky lantkraběte Fritze. „Neteře nám věnovaly stovky skutečně nádherných předmětů, ale největší hodnotu pro mě má samotný příběh. Ten byl totiž do té doby naprosto neznámý,“ uzavírá kastelán.