Při bombardování před 80 lety ho zasáhly střepiny do hlavy, s jednou žije muž z Hodonína dodnes

Bombardování Hodonína nastalo 20. listopadu 1944. Přestože bylo Zámečníkovi teprve pět let, vybavuje si i detaily.

„Tehdy byl krásný den. Já a mladší bratr jsme byli s maminkou doma, když začala houkat siréna. Jakmile spadla první bomba, maminka popadla brášku, který měl dva a půl roku, a utíkali jsme do sklepa,“ popsal první okamžiky Zámečník.

Ve sklepě domu, kde se sešlo více lidí, však někdo začal křičet, že uniká plyn. Proto žena se dvěma chlapci vyběhla ven.

„Bylo to ale zrovna v okamžiku, kdy spadla bomba. Střepiny mě zasáhly do hlavy a bráškovi to uřezalo nožičku nad kotníkem. Jak byla střepina žhavá, samo se mu to zacelilo, takže nevykrvácel. Maminka mu pak tu nožičku, která visela jen na kůži, odřezala,“ popsal kruté okamžiky pamětník.

Ulice po bombardování připomínaly zkázu. „Byly zasypané troskami, všude byly střepy. Na zemi ležel známý a já jsem s ním cloumal a snažil se ho probudit. Maminka křičela, ať utíkám. Byl mrtvý,“ vybavuje si i po letech Zámečník.

Nakonec je naložil další známý do auta a ženu se syny odvezl do nemocnice v Uherském Hradišti, protože otec chlapců pracoval na železnici mimo domov.

„Dál už to mám v mlze. Pamatuju si jen to, že když mě někdo bral z auta, zdálo se mi, že stoupáme po vysokých schodech nahoru. Žádné tam ale nebyly,“ uvedl Zámečník. Zda v té chvíli v mysli stoupal do nebe, nedokáže říct.

Z vyprávění se dozvěděl, že měl podle lékařů velké štěstí. „Střepinky byly tak malé, že mě nezabily. Kdyby ale byly o milimetr větší, umřel bych. Jednu střepinu mi vytáhli, druhá byla tak hluboko, že tam zůstala. Do dneška tak žiju se střepinou,“ prozradil muž.

Právě ona střepina mu působila v mládí potíže. „Měl jsem velké bolesti hlavy a v té době ani nebyly žádné léky. V roce 1953 mě ale ta hlava bolela už natolik, že jsem to nemohl vydržet. Proto jsem byl v nemocnici pět měsíců a tam se to zlepšilo, protože už byly k dostání léky,“ řekl Zámečník.

Když měl 18 let, bolesti právě i díky analgetikům začaly ustupovat a postupně vymizely úplně. Zámečník se tak mohl věnovat obyčejným životním záležitostem bez jakéhokoliv omezení.

„S bratrem jsme se vyučili autoklempířem. Já jsem tu práci dělal, on se věnoval něčemu jinému,“ přiblížil dnes už senior, který s manželkou vychoval dvě dcery.

Kromě aut je jeho velkou vášní sbírání známek, kterých má doma desetitisíce. Některé jsou přes 100 let staré. „Mám známky z Česka, Rakouska, ale taky třeba ze Švédska, Dánska nebo Finska,“ vyjmenoval sběratel.

Další zálibou je hraní divadla v Hodoníně. „Když jsem v tom 53. roce ležel v nemocnici, byly tam jeptišky. Jedna z nich s námi hrála divadlo. Já jsem byl tehdy princ. Už si ani nepamatuju, co to bylo za pohádku, ale tehdy jsem hrál poprvé a od té doby mi to zůstalo,“ řekl Zámečník.

I když se potom divadlu věnoval delší dobu okrajově, posledních 40 let se k němu vrátil zásluhou známého, jenž byl divadelní režisér. „Mám vždycky nějakou malou roli a moc rád tam chodím, protože nás to baví,“ dodal senior.