Před sto lety vznikla KSČ, dění ovlivňuje stále

Nešlo o žádnou okrajovou partaj, komunisté představovali silnou opozici za první republiky a po druhé světové válce se stali vůdčí silou v zemi, v níž vládli tvrdou rukou až do listopadu 1989. Jejich pohrobek působící po názvem KSČM ještě nyní ovlivňuje politické dění, umožnil vznik stávající menšinové vlády ANO a ČSSD.

Ale zpět do doby před sto lety. Až na sedm jedinců všichni delegáti sjezdu sociálnědemokratické levice souhlasili se založením strany nové, komunistické, i s přijetím 21. podmínek III. komunistické internacionály.

Rudé právo - nový tiskový orgán levicového křídla v sociální demokracii, který poprvé vyšel 21. září 1920 - o sjezdu ve svém večerním vydání 17. května 1921 napsalo: „Sjezd naší strany, svolaný na svatodušní svátky do Karlína, zasedal po tři dny a učinil v neděli dne 15. května historické usnesení. Za ohromného nadšení skoro všech delegátů odhlasoval přístup do III. Internacionály a změnu názvu strany. Z 569 delegátů toliko 7 hlasovalo proti. Převaha hlasů byla zdrcující, usnesení bylo skoro jednomyslné a přijato takovou bouří jásotu, že patřiti budou tyto chvíle k nezapomenutelným okamžikům života.“

Druhý den byl v listu otištěn i projev Bohumíra Šmerala, který mimo jiné prohlásil: „Jsme více než politická strana. Jsme předvoj nového života. Tvoříme nové poměry, chceme tvořit také nové lidi.”

Vznik KSČ byl důsledkem Velké říjnové socialistické revoluce, při které se moci v Rusku chopili bolševici, což inspirovalo i revoluce v poraženém Německu nebo v okleštěném Maďarsku. V nich se projevila frustrace z vleklé první světové války, která nikomu nic nepřinesla kromě útrap. Ještě za Rakouska-Uherska začali někteří sociální demokraté, jako například austromarxista Šmeral, vidět v proletářské revoluci cestu k osvobození dělníků a nastolení sociálně spravedlivé společnosti.

V Československu však byla situace jiná, v prvních měsících tam převážila euforie nad vymaněním se z habsburského područí a vznikem samostatné republiky, kterou navíc bylo od prvních měsíců potřeba chránit před Maďary i Poláky.

Ani v Československu však netrvalo nadšení dlouho. Už od konce roku 1918 sílily protesty kvůli vysokým cenám nedostatkových potravin, oděvů a obuvi, i kvůli rostoucí nezaměstnanosti. Nová vláda si složitou situaci dělníků uvědomovala a v prosinci 1918 uzákonila osmihodinovou pracovní dobu a podporu v nezaměstnanosti. Napětí ve společnosti však sílilo, protože špatné postavení dělníků už nešlo svalovat na vykořisťování z Vídně. V sociálně demokratické straně narůstalo pnutí, protože se sama podílela na vládě s Československou stranou socialistickou (budoucími národními socialisty), měla v ní tři ministry.

Už na prvním poválečném sjezdu sociálních demokratů, který se konal 27. až 30. prosince 1918 v Praze, kde se partaj přejmenovala na Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou (ČSDSD), kritizovala levice reprezentovaná Bohumírem Šmeralem a Kladeňáky v čele s Antonínem Zápotockým spolupráci s ostatními politickými stranami a postavila se proti sloučení s československými socialisty. Sjezd přesto schválil účast ČSDSD v Kramářově vládě a za hlavní úkol označil upevnění republiky. Požadoval však provedení nejnutnějších sociálních reforem a dohodu na zespolečenštění výrobních prostředků, především na vyvlastnění velkých podniků a velkostatků.

Straně se však nedařilo program prosazovat, musela ustupovat i v zásadních otázkách reforem a současně řešit protesty nespokojených dělníků. Štěpila ji také otázka intervence v Maďarsku, kde vznikla republika rad, marxistické křídlo zásah proti ní odmítalo. Označovalo Maďarskou republiku rad za součást proletářské revoluce, i když Béla Kun současně chtěl získat pro Uhry zpátky část území, což mu získalo podporu maďarské armády.

Když v obecních volbách v červnu 1919 získali sociální demokraté 30,1 procenta hlasů, vedlo to k pádu vlády a ustavení nové, tvořené ČSDSD, socialisty a agrárníky, v jejímž čele stál sociální demokrat Vlastimil Tusar. Ani ta však neprovedla požadované reformy, což prohloubilo rozpory v sociální demokracii a 7. prosince 1919 se konala první samostatná konference marxistické levice v ČSDSD. Ta požadovala odstranění soukromokapitalistické výroby a její nahrazení kolektivistickým hospodářstvím i ustavení dělnických rad po vzoru sovětů, aby mohla být nastolena diktatura proletariátu. Frakce však chtěla své požadavky dál prosazovat v rámci strany a zastánci levice byli i na kandidátce ČSDSD pro první volby v dubnu 1920. V těch se sociální demokracie stala nejsilnější stranou se 74 mandáty, když dostala 1,59 milionu hlasů, tedy 25,7 procenta, přičemž většinou uspěli zastánci levice.

Přesto byla opět sestavena koaliční vláda s (národními) socialisty a agrárníky pod vedením Tusara. To odsoudilo 28 levicových poslanců a senátorů, vládě však vyslovili důvěru. Doufali, že stranu ovládnou na XIII. sjezdu naplánovaném na 25. až 28. září 1920. Pravému křídlu v ČSDSD prosazujícímu družstevnictví bylo jasné, že je v menšině, a tak Tusar vyvolal 14. září vládní krizi, když podal demisi, aby dosáhl odkladu sjezdu.

Trik nevyšel, sjezd se stejně uskutečnil a zúčastnily se ho dvě třetiny delegátů, což potvrdilo sílu levicového křídla. Předsedou byl zvolen Bohumír Šmeral, který chtěl postupně převést většinu členské základy na pozice komunismu. Kvůli tomu čelil kritice ze strany bývalých anarchistů okolo Stanislava Kostky Neumanna, kteří mu vytýkali, že se nepostavil hned na stranu komunismu. V akčním programu však stálo, že nastolení socialismu se stalo bezprostřední společenskoekonomickou nutností a dokument vyzýval k nastolení diktatury proletariátu i ustavení rad.

Pravicové křídlo sjezd neuznalo a uspořádalo 27. až 29. listopadu vlastní, kde se vyslovilo pro pokračování v klidné tvůrčí práci při budování republiky, s jejímž rozkvětem je spojena i budoucnost proletariátu. Odmítlo revoluci a III. komunistickou internacionálu, i ono ale uznalo, je potřeba vytvořit základy nové společnosti na principech socialismu.

Dva sjezdy potvrdily rozkol ve straně, levicoví poslanci a senátoři dokonce založili vlastní poslanecký klub, působili však stále pod hlavičkou ČSDSD, protože se považovali za následovníky původní sociální demokracie a Šmeral chtěl většinu straníků a jejich příznivců převést na nové pozice pod stávajícím názvem. Komunistická internacionála však s jeho postupem nesouhlasila, požadovala rychlé přejmenování na stranu komunistickou.

Spory v ČSDSD se nejvýrazněji projevily v prosincovém boji o majetek, který sociální demokracie nashromáždila. Levice se snažila získat Lidový dům, ve kterém se tisklo i Rudé právo. Lidový dům však byl ve vlastnictví Antonína Němce, jenž byl stoupencem pravicového křídla a soud rozhodl v jeho prospěch. Levice proto budovu 9. prosince obsadila a vyhlásila generální stávku, do které se zapojilo milion dělníků. Když však po vyhlášení stanného práva byla 14. prosince obsazena střediska organizující stávku, musela být o den později stávka odvolána a levice boj o Lidový dům prohrála. Zatčeno bylo 3000 dělníků a Zápotocký skončil ve vězení.

Na celostátní konferenci levice 1. a 2. ledna 1921 se rozhodli představitelé české, německé, slovenské a maďarské levice spolu s levicí z Podkarpatské Rusi na koordinovaném postupu při ustavení komunistické strany. Mnozí ji chtěli založit hned a zástupci ze zakarpatské Ukrajiny i levice německé a slovenské byli i pro přijetí 21 podmínek Kominterny, ale Šmeral to odmítal, aby neztratil podporu příznivců. Odpor u centristů vyvolával především požadavek, že se každá strana v kominterně musela jmenovat komunistická. Mimořádný sjezd levice, občas označovaný i jako XIV. sjezd sociální demokracie, se proto odložil až na půlku května 1921.

Ustavující sjezd KSČ pořádaný 14. až 16. května 1921 schválil i vstup do III. internacionály. Nová strana do ní byla přijata 16. června ještě před zahájením třetího kongresu kominterny, který probíhal od 22. června do 12. července, ovšem s podmínkou, že se musí do tří měsíců uskutečnit slučovací sjezd všech národnostních sekcí. Ten začal 30. října 1921 a bylo na něm zvoleno užší vedení, kde byli Bohumír Šmeral, Karel Kreibich, Bohumil Jílek, Václav Šturc, Václav Bolen a Marek Čulen. Když byl propuštěn z vězení Antonín Zápotocký, stal se generálním sekretářem.

KSČ byla početná, po slučovacím sjezdu měla 300 tisíc členů a patřila k největším i v kominterně, což ukazuje, jakou podporu měly její ideje. Čtyři pětiny jejích členů byli průmysloví a zemědělští dělníci. Velkou podporu měla zejména mezi dělníky v Praze, na Kladně, na Liberecku, v Brně či na Ostravsku. Svou sílu ukázala v parlamentních volbách v roce 1925, kde skončila těsně druhá za agrárníky s 13,1 procenta hlasů, volilo ji 931 769 lidí, což jí zajistilo 41 křesel, jen o čtyři méně, než měla vítězná Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, která v předchozích volbách skočila až čtvrtá s 9,7 procenta hlasů. Sociální demokraté dostali jen 8,9 procenta, když je volilo 631 tisíc lidí. Její zástupci obsadili ve sněmovně 29 křesel, což ukázalo, že většina voličů původní ČSDSD podporovala levici.

KSČ ve volbách uspěla, byť jí v té době zmítaly spory mezi levicovými radikály a většinou, kterou tvořili bývalí sociální demokraté. Když se nepodařilo získat pro revoluční politiku odbory, byli vyloučeni za strany radikálové v čele s Bohumilem Jílkem, kteří stáli za vznikem rudých odborů. Jejich vyloučení ale zrušil v roce 1922 čtvrtý kongres kominterny.

Pro další vývoj v KSČ byl klíčový V. kongres Komunistické internacionály, který se konal na přelomu června a července 1924 v Moskvě. Ten dospěl k závěru, že kvůli hospodářskému růstu došlo k dočasné stabilizaci kapitalismu a neproběhnou další dělnické revoluce. Novou taktikou měla být kromě získávání mas bolševizace národních komunistických stran, tedy jejich úplné podřízení Moskvě. Měly být centralizované bez jakýchkoli frakcí. Neměly nadále spolupracovat se sociálními demokraty a měly dělníky vymanit z jejich vlivu.

Kongres kritizoval KSČ, že důsledně nebojovala proti sociálnědemokratickým přežitkům a vyslovila nedůvěru jejím vedoucím představitelům Šmeralovi, Kreibichovi i Zápotockému. Většina československé delegace sice přiznala, že KSČ ještě není bolševická, ale odmítla, že by byla oportunistická, s tím souhlasila jen levicová skupina okolo Evžena Frieda a Marka Čulena.

Tlak ze strany kominterny byl patrný na II. sjezdu KSČ, který se konal od 31. října do 4. listopadu 1924, kam dorazil i její zástupce Moskvy Dmitrij Manuilskij, který tvrdě kritizoval stávající vedení a podpořil levicovou skupinu. Šmeral sice zůstal ve vedení, ale zastánci levice získali ve vedení převahu 18 zástupců proti 14. Schválen byl i princip demokratického centralismu, který ve skutečnosti znamenal zavedení tvrdé stranické disciplíny. Josef Bubník, který se postavil proti zasahování kominterny do dění ve straně, byl v únoru 1925 vyloučen spolu se 39 svými zastánci, mezi nimiž bylo devět poslanců.

Na třetím sjezdu 26. - 28. září 1925, kde se dál řešila bolševizace, byl do vedení poprvé zvolen Klement Gottwald a vrátili se do něj i Jílek a Bolen. Skončili v něm naopak bývalí sociální demokraté a z vedení odešli Šmeral i Kreibich. Situace se však neuklidnila, protože mezi sebou soupeřili zastánci ultralevice kolem Jílka a Bolena a skupina okolo Klementa Gottwalda, který řídil od roku 1926 agitačně propagační oddělení tzv. Agitprop. Ten měl podporu Komunistické internacionály, která kritizovala nedostatečné zapojení proletariátu do masových akcí KSČ. V době konjunktury o ně nebyl zájem.

Rok po volbách se ukázaly limity KSČ. Když propukly na jaře a v létě 1926 velké protesty kvůli vládním návrhům na zavedení pevných cel na dovoz zemědělských produktů, které vedly ke zvýšení cen potravin, a na zvýšení platů kněžím, komunisté se do nich zapojili, ale zákony byly schváleny. Nabídku komunistů na spolupráci v parlamentu odmítli jak sociální demokraté, tak národní socialisté.

KSČ se nepodařilo ani využít stávek v druhé polovině roku 1927 a na počátku roku 1928. Fiaskem skončil 6. července 1928 Rudý den, který se měl konat na protest proti zákazu spartakiády, do centra Prahy na něj přišlo jen 6000 lidí.

Kvůli krizi v KSČ zřídila kominterna zvláštní komisi, která kritizovala oportunistickou pasivitu vedení, nedostatečnou schopnost rychle mobilizovat masy i velmi pomalé tempo při překonávání chyb při práci v odborech. Doporučila straně, aby rychle přehodnotila svou činnost a provedla obrat „od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“.

Na přelomu let 1928 a 1929 ztratili Jílkovi stoupenci své pozice ve straně, ve kterých je nahradili karlínští kluci, jak se přezdívalo mladým komunistům okolo Klementa Gottwalda, kteří získali i podporu straších členů Šmerala, Kreibicha a Zápotockého. Gottwald ovládl stranu na narychlo svolaném V. sjezdu, který se konal 18. - 23. února 1929, kde tvrdě odstavil dosavadní vedení, když v projevu řekl, že už neexistuje a KSČ už má jiné vedení mající podporu kominterny. Jílek svůj referát ani nepřednesl. Do čela strany byl zvolen Klement Gottwald a do vedení mimo jiné Rudolf Slánský, Václav Kopecký nebo Jan Šverma. Pozván nebyl ani Šmeral, který po sjezdu odešel pracovat do kominterny a působil v Mongolsku.

Bezprostředním cílem se stalo nastolení diktatury proletariátu, jak to požadovala Moskva, i když proto nebyly vhodné podmínky. Gottwald na sjezdu před zástupci kominterny kritizoval i oportunismus, pasivitu a lpění na sociálně demokratických tradicích, což ukazovalo, že nastanou stranické čistky. Když se proti změnám ve vedení strany ohradila skupina 26 komunistických poslanců a senátorů v čele s Bohumilem Jílkem a Václavem Bolenem, byli na počátku června 1929 vyloučeni z KSČ.

Vyloučeno bylo i sedm levicových spisovatelů, kteří podepsali leták Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům zvaný také Manifest sedmi. Odejít museli autor letáku Ivan Olbracht, Stanislav Kostka Neumann, Jaroslav Seifert, Josef Hora, Marie Majerová a Vladislav Vančura, kteří pracovali v tiskových orgánech strany. Loajalitu novému vedení dali naopak najevo Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, František Halas, Vilém Závada, Julius Fučík nebo Karel Teige.

Vnitrostranické boje a změny ve vedení připravily KSČ o členy, na konci roku 1929 se smrskl jejich počet na 25 000, přičemž na počátku roku 1928 jich bylo ještě 150 000.

Strana, která se vyhranila proti jiným levicovým partajím, propadla i ve volbách v roce 1929, kdy ji upřednostnilo jen tři čtvrtě milionu voličů. Skončila čtvrtá s 10,2 procenta hlasů a pouhými 30 poslanci. Opět zvítězili agrárníci s 15 procenty a 46 poslanci, druhá byla sociální demokracie s 13 procenty hlasů a 39 poslanci.

Stalinskému vedení oddaná gottwaldovská KSČ za první republiky už nedokázala navázat na počáteční úspěchy, čtvrtá skončila i ve volbách v roce 1935, kdy navzdory nastupující hrozbě fašismu dostala opět jen 10,3 procenta hlasů a získala opět jen 30 poslanců. Tehdy přitom už zastávala protifašistické stanovisko a Slánský se Švermou dokonce podpořili volbu Edvarda Beneše prezidentem. KSČ byla kvůli tomu kritizována kominternou, ale Šmeral, který byl zvolený senátorem, se jí zastal.

Širokou podporu získali komunisté až po druhé světové válce, kdy ve volbách 1946 zvítězili. Obyvatelé vnímali sovětskou Rudou armádu jako osvoboditelku země okupované nacisty a přetrvávalo v nich roztrpčení z Mnichova, kdy v roce 1938 Francie a Británie hodily Československo přes palubu v iluzorní snaze udržet mír v Evropě. Komunisté dostali 31,2 procenta hlasů a v třistačlenném parlamentu měli 93 poslanců, k čemuž přispělo i to, že ve straně dál působili Zápotocký a Kreibich. Druzí národní socialisté získali 18,4 procenta hlasů, třetí lidovci 15,7, čtvrtá slovenská Demokratická strana 14,1 a pátí sociální demokraté pak 12,1 procenta.

Právě toto vítězství, kdy se premiérem stal Klement Gottwald, umožnilo KSČ zmocnit se moci v zemi, když využila v únoru 1948 politické krize a po odchodu nekomunistických ministra doplnil Gottwald vládu svými lidmi.

O klasický puč, tedy převzetí moci silou, nešlo. Komunisté ji už měli a po únoru 1948 ji tvrdě upevňovali. V procesech likvidovali napřed své odpůrce mimo stranu, a pak začali provádět čistky ve straně. I když se nestali jedinou stranou v zemi - povoleno bylo v rámci Národní fronty několik vybraných dalších ochotných spolupracovat - udržovali si moc, kterou jim v ústavě garantoval pověstný článek 4 o vedoucí úloze strany ve státě i ve společnosti.

Ačkoli šedesátá léta přinesla uvolnění, invaze „bratrských armád“ vedených sovětskými vojsky z 21. srpna 1968 zastavila proces změn a neumožnila pokračovat v reformách a vytváření socialismu s lidskou tváří. Moskva opět ukázala, jak tvrdě postupuje a posrpnové normalizační vedení podniklo ve straně rozsáhlé čistky.

O moc přišli komunisté až v listopadu 1989, 31. března 1990 byla založena nástupnická Komunistická strana Čech a Moravy, aby se dokončil proces federalizace Československa, započatý v roce 1968. Zatímco na Slovensku působila Komunistická strana Slovenska, v Česku takovýto orgán neexistoval. Zastřešovala je Komunistická stranu Československa (KSČS), která však neměla pravomoc nadřízeného orgánu. Zatímco KSS se transformovala na Stranu demokratické levice a v roce 2004 zanikla, aby byla o rok později obnovena, KSČM si ponechala svůj název a nedistancovala se plně od minulosti. Navzdory tomu, že postupně slábla, je stále parlamentní a na její podpoře je závislá menšinová vláda Andreje Babiše, kterou složilo hnutí ANO a sociální demokracie.

Komunisté si dokázali uchovat v zemi vliv a byli klíčoví pro tuzemskou politiku po celé století. Ačkoli v současné době je strana podle průzkumů na hraně vstupu do parlamentu, nemělo by se zapomínat na to, jakou měli opakovaně podporu, a bylo by dobré zkusit pochopit proč.