Před čtyřiceti lety zaútočil Irák na Írán, válka trvala osm let

Hlavní sílu leteckého útoku představovaly strategické nadzvukové bombardéry Tupolev Tu-22, bombardovací Suchoje Su 20/22 a MiGy-23BN doprovázené MiGy-23MS a MiGy-21. Vzlétly však i letité Hawkery Hunter a podzvukové strategické bombardéry Tupolev Tu-16. Úder měl srazit Írán do kolen.

Migy a suchoje mířily na třináct íránských letišť včetně pěti civilních. Dalšími terči byla velitelství protivzdušné obrany, základny pozemních sil, rafinérie a sklady paliva.

Hlavním úkolem bylo vyřadit íránské letectvo vyzbrojené pětistovkou moderních amerických letadel, 250 lehkými Northropy F-5E/F Tiger, více než dvěma stovkami F-4D/E Phantomů a přes sedmdesáti supermoderními F-14 Tomcaty. Těm se žádný z iráckých typů nemohl vyrovnat.

Husajn chtěl zopakovat útok podniknutý na začátku šestidenní války v roce 1967 izraelskými piloty, kteří se vyhnuli egyptským radarům a zničili přes tři stovky egyptských letadel na základnách jako sedící kachny.

Úvod útoku proběhl bez problému, íránská protivzdušná obrana nezareagovala, a tak se po devadesáti minutách letu dostala irácká letadla nad cíle. Bomby začaly dopadat na letiště u Tabrízu, Bušéru, Isfahánu, Širázu i Ahvázu. Ničivý byl především nálet na velkou vrtulníkovou základnu Kermánšáh, kde se podařilo zničit ranveje, stojánky i řídicí věž.

Jinak ale nedokázali iráčtí piloti využít momentu překvapení. Na teheránské mezinárodní letiště Mehrebád, které mělo i vojenskou část, z šesti MiGů-23 zaútočily jen tři. Výbuch jedné bomby utrhl příď odstavenému F-4E Phantomu, další zničila odstavený transportní C-130 Hercules.

V trosky se změnil i civilní Boeing 707 íránských aerolinek. Poškozeno bylo několik budov, ale ranveje zůstaly funkční a pár minut po útoku odstartovaly dva hotovostní phantomy a jaly se pronásledovat mizející útočníky.

Irák přiznal ztrátu dvou MiGů-23, ale není jasné, zda to byly právě ty, které útočily na teheránské letiště. Největší škody způsobily na Mehrebádu Tupolevy Tu-22, které zapálily sklady leteckého petroleje, jenž se pak Íránu nedostával.

I na dalších letištích byly škody jen malé. Iráčané se nesoustředili na letadla, ale pokusili se ničit budovy, zejména řídicí věže, a ranveje. Jenomže mnoho cílů se Iráčanům nepodařilo zasáhnout, další bomby nevybuchly a ty, které explodovaly, nedokázaly vyřadit z provozu pevné ranveje.

Ještě méně úspěšná byla druhá vlna útoků 35 letadel, která odstartovala o tři hodiny později. Íránská protivzdušná obrana už byla připravena. Rakety země-vzduch Rapier zničily zřejmě dva útočící irácké letouny, další sestřelily hotovostní F-5E a F-4, které napadly útočící Suchoje Su-7 i Suchoje Su-20. Íránci oznámili zničení pěti.

Iráčané ale přiznali jen ztrátu jednoho suchoje a strategického bombardéru Tu-16. Zničit se jim podařilo jen další vrtulníkovou základnu i s několika vrtulníky Bell 214.

Ještě pozdě odpoledne přišla odveta – íránské phantomy napadly irácké rychlé čluny, bombardovaly přístav Umm Kasr, letiště u Basry i bagdádskou leteckou základnu Ar-Rašíd. Nevrátil se jen jeden phantom, protože irácká protivzdušná obrana nepočítala s tím, že by po náletech mohl Írán přijít tak rychle s odvetou.

Nálet byl vyvrcholením dva týdny trvajících pohraničních potyček. Saddám Husajn chtěl etablovat Irák jako hlavní arabskou mocnost, která hraje klíčovou roli i v Perském zálivu. K tomu mu však chyběl adekvátní přístup, protože poloostrov Fao byl bažinatý. Nejsnáze se tam šlo dostat po řece Šatt al-Arab, jenomže jejím středem vedla hranice Iráku s Íránem.

Husajn si přál kontrolovat oba břehy toku a doufal, že by mohl ovládnout i na ropu bohatou íránskou provincii Chúzestán, která byla obývána Araby. Počítal, že by Iráčané mohli být vnímáni tamními obyvateli jako osvoboditelé Arabů z područí Peršanů.

Současně však byl hnán do konfliktu i strachem, že by se íránská revoluce mohla rozšířit do Iráku, kde sunnitská elita vládla šíitské většině.

Už na přelomu let 1979 až 1980 se začali bouřit iráčtí šíité. Irácký premiér Tárik Azíz jen se štěstím přežil 1. dubna 1980 atentát. Bouře pokračovaly, i když nechal irácký režim pověsit velkého ajatolláha Muhammada Bakira Sadra a jeho sestru.

Šíitský Írán nezůstal stranou dění, v létě 1980 vyzval ajatolláh Chomejní ke svržení vládnoucí irácké strany Baas. Naopak Irák podněcoval protesty arabských obyvatel Chúzestánu.

V září propukly pohraniční střety, když začaly irácké jednotky zabírat území podél řeky Šatt al-Arab, neboť Teherán oznámil, že se nebude řídit ustanoveními alžírské dohody z roku 1975, která tok dělila.

Husajn pak 19. září demonstrativně roztrhl alžírskou dohodu se slovy „musí být obnovena arabská identita řeky“ Šatt al-Arab a oznámil, že podniká osvobozenecké operace, i když deklaroval, že nechce válku. Do oblasti na jihovýchodě Iráku však přesunul další obrněnou, mechanizovanou a pěší divizi.

Den po náletech, které nedokázaly vyřadit íránské letectvo, byla zahájena pozemní ofenziva na frontě široké 644 km. Čtyři z šesti divizí mířily na Chúzestán, zbylé dvě pak měly bránit případnému íránskému protiútoku jinde.

Irácké jednotky ovládly oblast u měst Ahváz a Choramšár, který byl obklíčen stejně jako přístav Ábádán. Tvrdé byly zejména boje o Choramšár připomínající stalingradskou bitvu. Íránské revoluční gardy bránily každý dům.

Až druhá irácká ofenziva zahájená 14. října uspěla, město padlo o deset dní později. Írán sice nedokázal invazi zastavit, ale nálety F-5E Tigerů a bitevních vrtulníků AH-1 Cobra připravily irácké divize o velké množství obrněné techniky. Íránské phantomy zase podnikaly útoky na vojenská zařízení i infrastrukturu po celém Iráku včetně jaderného reaktoru v Osiraku.

Oplácet se je nedařilo, protože Írán bránily F-14 Tomcaty vybavené účinným radarem. Už postup na Ahváz si vyžádal značné irácké ztráty, Íránci navíc poškodili ropné terminály u města Fao a na konci listopadu při operaci Perla vyřadili z provozu všechny radarové stanice na jihu Iráku a zlikvidovali 80 procent iráckého námořnictva, takže nedokázalo provádět námořní blokádu obklíčeného Ábádánu, který byl zásobován po moři. Saddámu Husajnovi nezbylo než 7. prosince zastavit postup a přejít do obrany.

V následujícím roce 1981 válka přešla v poziční. Lednový íránský protiútok selhal, ani Husajn však nebyl schopen dosáhnout rozhodujícího vítězství. Íránci, kterým chyběly těžké zbraně, protože byli v mezinárodní izolaci, sáhli k útokům pomocí lidských vln, neboť měli hodně dobrovolníků. V říjnu 1981 se jim podařilo prolomit obklíčení Ábádánu a 7. prosince osvobodili Bostán.

Na počátku roku 1982 se Irák snažil zastavit íránskou ofenzívu, ale březnové protiútoky výsledek nepřinesly. Írán vyhnal Iráčany i z Ahvázu a do konce března osvobodil většinu provincie Chúzestán. V postupu dál pokračoval a 23. května zahájil útok na Choramšár, který osvobodil za dva dny.

Dva roky bojů se tvrdě podepsaly na irácké armádě, počet vojáků poklesl z 210 000 na 150 000, když jich 20 000 padlo a 30 000 bylo zajato. Přišla také o dvě ze čtyř obrněných divizí a o tři mechanizované. Měla už jen sto bojeschopných letadel.

Dobře vycvičeným íránským pilotům sedlajícím americké F-4 Phantomy a F-14 Tomcaty se podařilo zničit 47 iráckých letadel včetně několika nových francouzských Mirage F.1EQ dodávaných od roku 1981. Saddám Husajn proto nabídl 20. června 1982 Íránu příměří s tím, že se irácká vojska stáhnou do dvou týdnů.

Íránský premiér Mir-hossein MusÁvi i prezident Alí Chameneí byli stejně jako náčelník štábu pro příměří, ale Chomejní nabídku odmítl s tím, že válka neskočí, dokud v Iráku nenahradí Saddámův baasistický režim islámská republika a Bagdád nezaplatí reparace. I duchovenstvo v Nejvyšší obranné radě, kterou vedl Alí Akbar Hášimí Rafsandžání, chtělo Irák porazit. Válka tak pokračovala.

Íránské jednotky zahájily 13. července 1982 útok na iráckou Basru. Šlo o jednu z největších bitev od druhé světové války, které se na obou stranách účastnilo 180 000 vojáků.

Írán při překonávání minových polí opět uplatnil taktiku lidských vln, Iráčané použili hloubkovou obranu. Ofenzíva se zastavila 13 km od Basry a válka opět přešla do poziční „opotřebovávací”, kdy Írán jen podnikal výpady a Irák se bránil pomocí chemických zbraní.

V roce 1983 pokračoval Teherán v taktice výpadů, když se pokoušel odříznout Basru nebo s pomocí Kurdů pronikat do iráckého Kurdistánu, aniž by se však na frontě výrazně změnila situace.

V následujícím roce změnil Írán pojetí boje a místo neudržitelné taktiky lidských vln, kdy za čtyři roky války padlo 170 000 Íránců a 340 000 jich bylo zraněno, začal přicházet s útoky menších mobilnějších jednotek, které dokázaly prorazit iráckou hloubkovou obranu. Teherán se taky zaměřil na budování obojživelných sil, které by mohl nasadit v bažinách na jihu, a stavbu rychlých člunů.

V roce 1984 vyhlásil Irák totální válku a výrazně zvýšil počet odvedených, takže vybudoval stejně velkou armádu, jako byla íránská. Ani to však nepřineslo zvrat, ovšem Iráčané v březnu 1985 odrazili další pokus izolovat Basru. Íránci zaútočili na silnici z Basry do Bagdádu, ale Iráčané nasadili plyn a vyplavili íránské zákopy.

V roce 1984 se vystupňovala válka tankerů, která vyšponovala ceny ropy. Obě země se od počátku konfliktu snažily narušit export ropy protivníka, aby neměl z čeho platit válku.

Už v září 1980 bombardoval Irák íránské rafinérie. Teherán zase zaútočil na terminál v přístavu Fao. Tankery převážející íránskou ropu napadal Irák už od roku 1981, ale útoky eskaloval na počátku roku 1984, když zaútočil na ropný terminál na ostrově Charg. Bagdád doufal, že Teherán uzavře Hormuzský průliv a zasáhnou Američané. To ale Írán neudělal, jen v půlce května zaútočil na kuvajtský a saúdský tanker.

Podle amerického Námořního institutu bylo zasaženo 451 lodí, z toho 283 při iráckých útocích. Nejčastěji byly zasaženy tankery, které tvořily tři čtvrtiny obětí. Zabito nebo zraněno bylo mezi 320 a 430 námořníky.

Írán k útokům používal miny a rychlé čluny, jejichž posádky napadaly lodě. Irák využíval hlavně francouzské protilodní rakety AM-39 Exocet, které se osvědčili Argentincům při válce o Falklandy. Z Miragí F.1 a vrtulníků Super Frelon jich vypálil asi 600, přičemž 250 jich zasáhlo cíl. Irák dokonce zasáhl 17. května 1987 americkou fregatu USS Stark.

Po útocích íránských rychlých člunů na kuvajtské lodě zahájily Spojené státy na konci roku 1987 na kuvajtskou žádost doprovody tankerů americkými loděmi. To sice snížilo četnost napadání lodí, ale vedlo k další tragédii. Křižník USS Vincennes 3. července 1988 omylem sestřelil íránský dopravní Airbus A300, který si jeho radarový operátor spletl s přilétajícím bojovým letounem. Zahynulo všech 274 cestujících a 16 členů posádky.

Protože na frontě panovala patová situace, podnikal Irák nálety na strategické cíle v týlu Íránu. První fáze náletů na jedenáct íránských měst probíhala od 7. února 1984 do 22. února. Irák do nich nasadil strategické bombardéry Tu-16 a Tu-22 i stíhací bombardéry Su-22 a rychlé MiGy 25, ale utrpěl při nich velké ztráty. Írán v odvetu vypálil balistické rakety Scud na Bagdád.

Při další vlně náletů mezi koncem března a začátkem dubna 1985 byla zasažena íránská města Teherán, Šíráz, Isfahán a Tabríz.

Třetí vlna útoků byla podniknuta v lednu 1987, poslední nejsilnější pak na začátku posledního roku války, která zahrnovala i vzájemné útoky balistickými raketami. Největší škody při nich utrpěla města při hranicích.

Obě země byly po letech válčení vyčerpané, ale vzdát se nemínila ani jedna.

Irák získal půjčku ze Saúdské Arábie, Kuvajtu a dalších arabských zemí, takže si mohl nakoupit další zbraně ze SSSR, Číny a Francie. Nové zbraně však nakoupil i Írán. Ze Spojených států získal protitankové střely TOW a protiletadlové rakety Hawk výměnou za zprostředkování propuštění amerických rukojmí zadržovaných šíitským Hizballáhem v Libanonu.

Další zbraně si Írán pořídil, když se z peněz za ně platili pravicoví vzbouřenci v Nikaraguji, což se provalilo v aféře Irangate.

Íránu se 10. a 11. února 1986 podařilo bleskově dobýt poloostrov Fao, když jeho vojáci překročili řeku Šatt al-Arab. Navzdory protiútokům zahájeným 12. února se ho Iráku nedařilo získat zpět. Při jednom z protiútoků byla zcela zničena 15. irácká mechanizovaná divize. Írán kvůli nedostatku munice sice nedobyl v březnu klíčový irácký přístav Umm Kasr, ale na poloostrově se udržel.

Selhal i odvetný irácký útok na město Mehrán na severu hornatého Kurdistánu, který byl zahájený 15. května 1986. Město sice Iráčané po čtyřech dnech ovládli, ale Teherán nepřistoupil na jeho výměnu za poloostrov Fao a po nasazení bitevních vrtulníků AH-1 Cobra vyzbrojených protitankovými střelami TOW, které zničily velké množství iráckých tanků a vozidel, dobyl 30. června Mehrán zpět. Íránce hnala fatva vydaná v půlce dubna Chomejním, že válka musí být vyhraná do března 1987.

Protože se pozice Iráku na frontě dále zhoršovala - Írán na konci roku 1987 postupoval k Sulajmáníji - byly uzavřeny irácké univerzity a vyhlášena úplná mobilizace. Sekulární Husajnův režim dokonce začal klást důraz vedle nacionalismu i na muslimské hodnoty, aby do války zapojil i irácké šíity.

Hlavně však z půjček posiloval armádu, až se stala čtvrtou největší na světě. Íránské útoky na jihu proto v roce 1987 neuspěly, Teheránu se opět nepodařilo dobýt Umm Kasr ani obklíčit Basru. Nepomohl mu ani návrat k taktice lidských vln.

Situace Íránu se začala zhoršovat, i když už byl schopen sám vyrábět většinu zbraní včetně balistických raket Šaháb-1, protitankových raket TOW i protilodních střel Silkworm a zdvojnásobit zásoby dělostřelecké munice.

V zemi rostl odpor k válce a ubývalo dobrovolníků ochotných padnout. Už v roce 1985 se konaly demonstrace proti válce v 74 městech a stále větším problémem bylo vyhýbání se vojenské službě. Proto předseda Nejvyšší rady obrany Rafsandžání oznámil, že se nebudou podnikat další útoky pomocí lidských vln.

Neplánovaly se ani další ofenzívy. Válka měla na ekonomiku stále větší dopad, neboť kvůli válce tankerů poklesl vývoz ropy a celkový export spadl na 55 procent, přičemž inflace byla padesátiprocentní.

V květnu 1988 zahájil Irák na jihu sérii operací „Víra v Boha”, při nichž byly použity jedny z největších dělostřeleckých příprav ve válečné historii i chemické zbraně.

Irák využil sucha, při nichž vyschly bažiny u Perského zálivu, takže přes ně mohly projet tanky. Ostrov Mandžún ovládly irácké jednotky 25. června po sedmi hodinách boje a 12. července obsadily také íránské město Dehlorán ležící 30 km od hranic s Iránem.

Když Saddám Husajn v půlce roku varoval Chomejního, že může zahájit další velkou ofenzívu a použít proti íránským městům zbraně hromadného ničení, íránské vedení přistoupilo na příměří, protože zjistilo, že mezinárodní společenství Irák nezastaví.

V roce 1988 navíc počet iráckých sil dvakrát převyšoval počet íránských, jelikož Saddám Husajn měl ve zbrani milion až půldruhého milionu vojáků. Tanků měl pětkrát více.

Předseda íránského parlamentu Akbar Hášemí Rafsandžání spolu s další částí vedení země přesvědčil ajatolláha Chomejního, aby přijal příměří. Rezoluci Rady bezpečnosti číslo 598 o příměří přijal Irán 20. července.

Situace však využili Irákem podporovaní Lidoví mudžáhidové Íránu, kteří zahájili 26. července tažení na Teherán, byli však zastaveni a 20. srpna 1988 vstoupilo příměří v platnost.

Válka trvala bez měsíce osm let a vyžádala si ohromné oběti na obou stranách, i když ani jedna z nich jejich počet nezveřejnila. Odhaduje se, že Irák ve válce ztratil 100 000 až 300 000 vojáků, přičemž zraněných bylo asi 400 000.

Ztráty na íránské straně byly zřejmě vyšší, oficiálně Teherán uvádí 120 000 až 140 000 padlých a 60 000 nezvěstných. Různé zdroje však odhadují na 200 000 až půl milionu padlých a dvakrát více zraněných.

Civilistů na obou stranách zahynulo asi 100 000. Celkový odhad počtu obětí činí milion lidí. Obě země stála válka asi 228 až 350 miliard dolarů a dalších 400 miliard představovaly škody. Mírová smlouva byla podepsaná 16. srpna 1990.