Před 95 lety zemřel Franz Kafka. Spisovatelský mág svému umu nevěřil

Franz Kafka (židovským jménem Anšel) přišel na svět 3. července 1883 na Starém Městě pražském, které bylo i s jeho dalším životem neodlučně spjato. Jeho otcem byl Herrman Kafka (1852–1931), velkoobchodník s galanterijními potřebami z jihočeského Oseku, matkou Julie Kafková (1856–1934), rozená Löwy, pocházející z Poděbrad.

Rodina nebyla sice nikdy příliš movitá, přesto dokázala spolehlivě vychovat více potomků a pečovat o ně. Franz měl tři sestry: Elli, Valli a Ottlu.

Od mládí trpěl pocitem jisté tělesné méněcennosti, což v něm posiloval zdravím kypící otec. Pocity slabosti, neklid, bolesti hlavy, nespavost a příznaky nemocí jej znepokojovaly už od studentských let. V krizi se u něj objevovaly stavy podobné duševnímu zhroucení.

„Co nás na Kafkově osobnosti hned zaujme, je okolnost, že ačkoli byl stejně jako rodiče Čechem, jeho mateřštinou, v níž později i literárně působil, byla skoro vždy němčina,“ připomněla pro Novinky historička Michaela Košťálová, zabývající se obdobím přelomu 19. a 20. století a první republiky.

Při jeho narození, tedy za Rakouska-Uherska, šlo sice o jeden z hlavních jazyků, ale Kafkovým zůstal trvale, a to zřejmě přispělo k menšímu zájmu o jeho osobu v dobách od zrodu Československa, kdy byly na vrcholu hlavně tvůrci naplno působící v literatuře i jinde mateřským jazykem českým.

Muzeum Franze Kafky zmiňuje, že Hermann Kafka, dlouho kolísající mezi příklonem k češství či k němectví, se rozhodl dát synovi německou výchovu zřejmě proto, že podle něj chlapci vytvářela lepší životní perspektivu.

Franz hovořil a studoval převážně v němčině, tudíž by mohl bez obtíží působit i v Německu a Rakousku. Přesto právě Prahu i češtinu svým způsobem přednostně miloval, což přiznal v dopise Mileně Jesenské z roku 1920: „Nikdy jsem mezi německým národem nežil. Němčina je mi mateřštinou, a proto pro mě přirozená, ale čeština je blízká mému srdci.“

Tvrzení ale neplatilo navždy.

V Praze vystudoval Německou chlapeckou obecnou školu v Masné ulici (1889–1893), Německé státní gymnázium a mezi roky 1901 až 1906 absolvoval studia vysokoškolská na Právnické fakultě UK, tehdy ještě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity. Kromě němčiny a češtiny ovládal francouzštinu.

Jeho prvním zaměstnáním byla práce u pojišťovny Assicurazioni Generali na Václavském náměstí. Traduje se, že mu k místu dopomohla protekce. Ať už to bylo jakkoli, jisté je, že mladý Kafka se zde neztratil.

V civilním životě byl podle historičky abnormálně klidný a spolehlivý. Vždy se snažil dodržovat to, co slíbil, neměl rád žádné výstřednosti, chodil střídmě oblečen, nepil, nekouřil a snažil se zdravě jíst. Jeho jídelníček neobsahoval žádné maso, ale ani kávu.

Obdobně zdrženlivý a mírný byl také ve vztazích. Za svůj život se sice sblížil s několika ženami, ale ani u jedné nedošlo ve vztahu k ničemu jinému, než k pouhým úvahám o možném budoucím sňatku a (zrušeném) zasnoubení.

Mezi Kafkovy známé ženy patřily Felice Bauerová, Julie Wohryzková, Dora Diamantová či zmíněná česká novinářka Milena Jesenská, která byla Kafkovou – dnešním jazykem řečeno – blízkou kamarádkou, neboť v dobách jejich seznámení byla již nějakou dobu vdaná a přátelský vztah mezi ní a Kafkou se navíc odehrával převážně přes korespondenci.

Kafka se nikdy primárně nepovažoval za pracovníka advokacie nebo úředníka, nýbrž za spisovatele – přesněji řečeno se nenazýval spisovatelem, ale jen říkal, že se „věnuje psaní“. Psaní považoval za svůj hlavní životní úkol a potřebu. Obtížně je uváděl v soulad s prací v úřadě, kterou však vykonával svědomitě.

Psaní bylo při jeho maximalismu doslova zápasem s nemožností. Proto nespokojenost téměř se vším, co napsal, množství rozběhů, na které nikdy nenavázal, fragmentů v jeho díle a čekání na pravou chvíli. A poté euforická období neskutečného vypětí a produktivity.

Jeho prvotiny spadají již do počátku 20. století. Lze sem zařadit Ein Damenbrevier z roku 1909 (Breviář dámský) či Die Aeroplane in Brescia (Aeroplány v Brescii) z téhož roku. Mezi nejzásadnější práce patří díla Proces, Zámek (nedokončeno) či novela Proměna – díla, která již plně ukazují jeho zaměření a nadání.

Ač Kafka ovlivnil svým existenciálním stylem psaní řady dalších literátů, je s odstupem času paradoxní, že za dob svého vlastního života známým, dokonce ani příliš tisknutým autorem, nikdy nebyl. Mohl za to ale i sám.

Ke svému literárnímu dílu byl totiž mimořádně kritický. Jen malou část uvolnil ke knižnímu vydání – obvykle pod nátlakem všestranného literáta Maxe Broda (1884–1968), který jeho talent rozpoznal. Větší část díla, která později vytvořila jeho světovou slávu, vyšla z pozůstalosti díky tomu, že jeho nejbližší přítel Brod nerespektoval přání, aby rukopisy spálil.

Okruh jeho přátel byl malý a jeho jádro se utvořilo už na obecné škole (Hugo Bergmann), na gymnáziu (Oskar Pollak, Ewald Felix Příbram) a na VŠ. Čtveřici nejbližších přátel Brod pojmenoval „Pražský kruh“, kromě něj a Kafky k němu patřili Felix Weltsch a Oskar Baum.

Po propuknutí plicní choroby v roce 1917 Kafka sedm let marně s nemocí zápasil. Poslední léta života trávil většinou v zotavovnách a léčebných ústavech v Čechách i v zahraničí. Psát nepřestával.

S Polkou Dorou Diamantovou prožil na přelomu let 1923 a 1924 v Berlíně půlrok inflace a hmotné bídy. Po návratu v březnu 1924 ztratil hlas. Počátkem dubna 1924 odjel do Rakouska. Lékaři měli podezření na tuberkulózu hrtanu, byl proto převezen na kliniku prof. Hajka ve Vídni. Zde byla s konečnou platností tuberkulóza hrtanu potvrzena. Kafka měl naběhlý hrtan, nemohl jíst ani pít.

Následně byl převezen do sanatoria Dr. Hoffmanna v Kierlingu u Klosterneuburgu. Tam prožil zbývajících šest týdnů.

Přátelé k němu poslali kapacitu mezi vídeňskými plicními lékaři, Heinricha Neumanna, který konstatoval beznadějnost Kafkova stavu. Ten se už se svým okolím dorozumíval na lístcích. Jeho korespondence s rodinou se omezovala na krátké přípisy k Dořiným dopisům.

Když mu u posledního dopisu den před smrtí došly síly uprostřed věty, Dora mu vzala pero z ruky, aby pokračovala. Symbolicky tak nedokončil ani svůj poslední osobní dopis. Třetího června 1924 Franz Kafka zemřel.

Dne 10. června 1924 byl pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech, kde k jeho kubickému náhrobku neustále směřuje velký počet návštěvníků z celého světa.

Kafkovo literární dílo obsahuje kratší povídkové prózy, z toho množství fragmentů, tři podle jeho názoru nedokončené romány, deníky a korespondenci. Před smrtí mnoho rukopisů spálil a vše, co nebylo v jeho dosahu, přikázal zničit.

Díla se tak začala ve větším měřítku rozšiřovat k veřejnosti teprve až po jeho smrti, a to hlavně po druhé světové válce. Max Brod se rozhodl, i přes Kafkův nesouhlas, celou řadu jeho nevydaných, „do šuplíku“ sepsaných děl, posmrtně vydat.

„Zda učinil dobré rozhodnutí a měl na podobný zásah do Kafkova osudu právo, je otázka. S odstupem let ale lze Brodovi za jeho rozhodnutí poděkovat, jelikož mnohá posmrtně vydaná díla jsou pro nás sondou do nitra myšlenek autora, bez jejichž poznání by byl Kafkův obraz myšlení a tvorby nekompletní,“ poznamenala historička Košťálová.

Brod hned po Kafkově smrti začal jeho pozůstalost vydávat, nejprve ve 20. letech romány, od 30. let pak spisy v několika svazcích. Jejich posmrtné vydání probíhalo nejprve v berlínském Schockenově nakladatelství, potom v pražském nakladatelství Mercy.

Když Brod roku 1939 prchal z Prahy před nacisty, odvezl většinu Kafkovy rukopisné pozůstalosti do Palestiny. Po 2. světové válce uložil největší část pozůstalosti v archivu Schockenovy knihovny v Tel Avivu. Roku 1956, v době suezské krize, byla převezena do bezpečí ve švýcarské bance a v roce 1961 předána Kafkově neteři Marianně Steinerové v Londýně, která ji odevzdala Bodleian Library v Oxfordu.

Mimo Brodův dosah zůstaly dopisy adresované Felice Bauerové. V letech 1912 až 1917 jí Kafka napsal téměř 600 dopisů a pohlednic, které ukazují na gradace a útlumy jejich vztahu. Šlo o „lásku v dopisech“, osobních setkání bylo málo.

Bauerová je pět let před svou smrtí ve Spojených státech dala k dispozici newyorskému Schockenovu nakladatelství. Jejich vydání v 60. letech bylo literární událostí, podobně jako v 50. letech vydání dopisů Mileně Jesenské.

Od Broda pochází i největší a nejvýznamnější část svědectví o Kafkově životě a díle, včetně životopisné monografie (Franz Kafka, 1937), studií, článků a deníkových záznamů.

I díky tomu se z Kafky stal jeden z největších spisovatelů 20. století. Byl umělcem, který dokáže postihnout veškerá trpká negativa lidského života.

Byť by se dnes divil, po jeho smrti nabralo vnímání jeho tvorby zcela odlišný směr a ve šlépějích velkého spisovatele se vydala řada význačných autorů, jako byli Ludvík Vaculík, Karel Pecka či Libuše Moníková. Vliv měl i na zahraniční spisovatele jako Albert Camus, Vladimir Nabokov, Gabriel García Márquez či Salman Rushdie. Sám Kafka byl ovlivněn kupříkladu Nietzschem, Dostojevským i Goethem.

Stal se tak z něj postupně vzor. Vzniklo též přídavné jméno kafkovský, jež existuje také v mnoha dalších světových jazycích. Je typické pro situace obsažené v jeho románech.

Skutečnost, že Kafka je coby pojem dodnes jedním z fenoménů naší historie, potvrzuje i četné využívání jeho jména. Jméno tohoto, ve své době ne zcela pochopeného a hlavně takřka neznámého literáta, zdobí například tato místa: pražské Kafkovo náměstí na Starém Městě, poblíž kostela sv. Mikuláše a věhlasné Pařížské ulice, dále jde o Kafkovu společnost zabývající se literátovým životem a tvorbou či Kafkův dům, který obýval.

Speciální pojem představuje pražské Muzeum Franze Kafky v prostorách Hergetovy cihelny na Malé Straně, jehož expozice se na život a odkaz spisovatele zaměřuje a každoročně neujde zájmu návštěvníků. Máme i Kafkovu ulici v Praze 6 či Cenu Franze Kafky, kterou česká i zahraniční porota uděluje nejtalentovanějším spisovatelům.

Nelze opomenout i místa, kde on a jeho rodiče žili. Můžeme jmenovat dům U Zlatého jednorožce, činžovní dům v Pařížské číslo 6. či, již neexistující dům v Pařížské čp. 883/36, kde prý během jediné noci roku 1912 napsal svou povídku Ortel a později i slavnou Proměnu.

Unikátní je, že jeho dílo nadále zůstává ve středu živého zájmu čtenářské obce v různých částech světa.

„Mladé pokolení uvádí do světa, v němž žijí, v němž na staré jistoty již nelze spoléhat, v němž víra ve stálý pokrok zklamala; do světa, který rozleptává tradiční lidská společenství, zahání jedince do samoty, vzbuzuje v něm pocit provinění, jakož i touhu prolomit svou izolaci a začlenit se do nového, době odpovídajícího společenství, nalézt v něm duchovní domov a řád žití a umírání. Kafkovo dílo sestává ze stále podnikaných výprav za obnovením ztracené či objevením nové síly, která stmelovala a udržovala smysluplná lidská společenství,“ napsal již dříve Eduard Goldstücker, československý germanista a profesor dějin německé literatury.

„Ačkoli u Kafky končí tyto výpravy tragicky, přece nabádají k nepoddajnosti a vrhají na duševní svízele doby, která je pořád i dobou naší, světlo snad nejostřejší,“ dodal.