Před 90 lety vzplál Říšský sněm. Pro Hitlera vítaná záminka k brutálnímu omezení lidských práv

Požár byl nahlášen 27. února po 21. hodině. Zlikvidován byl zhruba během hodiny a půl, napáchal ale značné škody.

Jako první z nacistických prominentů se u hořící budovy Reichstagu kolem půl desáté večer objevil předseda Říšského sněmu Hermann Göring. To později podnítilo spekulace o jeho podílu na žhářství. Na místo pak ze společné večeře dorazili Adolf Hitler, Joseph Goebbels, vicekancléř Franz von Papen a kníže Heinrich Günther von Hohenzollern.

Druhý den oficiální agentura Pruská tisková služba napsala, že tento „čin žhářství je nejnestvůrnějším teroristickým činem vykonaným bolševismem v Německu“. Ostatně např. Göring pokládal požár za signál spouštějící komunistický puč v zemi.

Nacistický vůdce se k tomu prý zpočátku stavěl skepticky, ale nedlouho poté už horlivě přesvědčoval vicekancléře von Papena: „Tohle je boží znamení. Jestli je požár dílem komunistů, pak musíme ten vražedný mor vymýtit železnou pěstí.“

Při večerní poradě na Göringově pruském ministerstvu vnitra mu Hitler vydal pokyn, aby okamžitě využil zatýkacích seznamů, které byly pořízeny po razii policie v komunistickém ústředí 24. února 1933. U norimberského tribunálu v roce 1945 Göring potvrdil, že „černé listiny“ pro zatýkání komunistů byly připraveny nezávisle na tom, co se událo 27. února. Požár sněmu posloužil jen jako vítaná záminka, aby plánovaná opatření provedli okamžitě.

Hitler se stal kancléřem pouhý měsíc před požárem, 30. ledna. Na jeho popud říšský prezident Paul von Hindenburg rozpustil sněm a vypsal předčasné volby na 5. března. Hitler je chtěl využít ke zvýšení své moci v parlamentu, kde do té doby měla Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) jen třetinu hlasů. Ve volební kampani NSDAP zdůrazňovala údajné akutní riziko komunistické revoluce. Po požáru sněmu mohl Hitler urychlit zákaz Komunistické strany Německa (KPD).

Aplikací Dekretu o požáru Říšského sněmu, který Hitler předložil, prezident von Hindenburg omezil řadu základních práv vycházejících z ústavy: osobní svobodu nebo listovní tajemství. Dekret také převedl některé pravomoci spolkových zemí na ústřední vládu či umožnil těžší tresty – včetně trestu smrti – za založení požáru veřejných budov. Navíc byla zakazována shromáždění, zastavováno vydávání novin a časopisů, rovněž několik tisíc osob bylo zatčeno.

Dne 23. března následoval Zmocňovací zákon, který umožnil na čtyři roky vydávání zákonů pouze vládou bez souhlasu Reichstagu. Lhůta nebyla dodržena, listina se stala manifestem státního teroru a až do konce 2. světové války zůstala právním základem vlády násilí.

Kdo tedy vůbec za požárem stál? V hořící budově berlínského sněmu byl onen osudný den zatčen Marinus van der Lubbe. Ačkoli tvrdil, že on sám je žhářem, bylo stěží uvěřitelné, že požár obrovské budovy mohl založit jediný člověk.

Během noci na 28. února bylo zatčeno několik stovek funkcionářů komunistické strany. Druhý den promluvil Göring na jednání vládního kabinetu. „Je pravda, že zadržený van der Lubbe trvá na tom, že trestného činu se dopustil sám,“ řekl podle zápisu, „ale toto tvrzení nelze brát jako věrohodné.“

Říšský ministr odhadoval, že útočníků bylo alespoň šest nebo sedm. Tvrdil, že žhář byl jistou dobu před vypuknutím požáru zpozorován ve společnosti komunistického poslance Torglera: „Je hlášeno, že oba byli spatřeni, jak procházejí vnitřními prostorami budovy.“ Tato tvrzení byla nepravdivá.

„Nacisté se tak chopili politické příležitosti, kterou jim událost poskytla a zásadně změnili politické prostředí v zemi. Na základě lží o komunistickém spiknutí proti Německu, které se prokázaly až při soudním procesu o téměř rok později, dokázali využít situace k úplnému uchvácení moci,“ konstatoval pro Novinky Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR, odborník na dějiny 20. století.

Jak ve svém starším článku pro Magazín Práva popsal publicista Miroslav Šiška, čtvrt hodiny po ohlášení plamenů přijel k hořícímu parlamentu první policejní vůz. Chvíli po něm dorazil na místo poručík Emil Lateit a také inspektor budovy Alexander Scranowitz. Lateit jako první zpozoroval, že hoří v plenárním sále. Viděl šlehat plameny a cítil, jak posléze uvedl do protokolu, velký žár.

Mezitím přijela první požární vozidla. Velitel hasičů Waldemar Klotz doběhl k plenárnímu sálu, který už halil hustý kouř. Přikázal natáhnout hadice k ochlazování sálu. Bylo však pozdě. Podle odborného posudku berlínských hasičů ve 21:27 zachvátilo sál „zpětným nárazem moře plamenů“.

Vzápětí praskl skleněný strop a následně také kopule Reichstagu. Plameny šlehaly vysoko nad budovu. Ve stejných chvílích probíhali Scranowitz a policejní strážmistr Helmut Poeschel jedním z postranních sálů. Zničehonic se před nimi vynořila klopýtající postava jen v kalhotách.

Poeschel vytáhl pistoli a zvolal: „Ruce vzhůru!“ Vysoký muž se nikterak nebránil ani se nesnažil utéci. Při prohlídce našel strážmistr v kapsách jeho kalhot kapesní nůž, peněženku a zahraniční cestovní pas. Rychle v něm zalistoval a objevil jméno: Marinus van der Lubbe. Zlostně vykřikl: „Proč jsi to udělal?“ Mladík dvakrát zopakoval jediné slovo: „Protest!“

Byl odveden na policejní okrsek, kde ho kriminální komisař Walter Zirpins podrobil prvnímu výslechu. „Byl to inteligentní chlapík,“ vyprávěl Zirpins po roce 1945. „Uměl dobře německy a odmítl tlumočníka, kterého jsme chtěli zavolat. Plynule vyprávěl a ve výslechovém protokolu nenechal jedinou větu, kterou sám nezformuloval. Po třech hodinách podepsal každou jednotlivou stránku protokolu, který měl osm průklepů.“

Všechny exempláře této první výpovědi van der Lubbeho – i mnoho dalších dobových dokumentů o požáru Reichstagu – ale záhadným způsobem po válce zmizely. Dlouho byly považovány za ztracené. Ve skutečnosti se jich jako válečné kořisti zmocnili Sověti, kteří je svého času v tichosti předali úřadům tehdejší NDR.

Tři týdny po zatčení van der Lubbeho, 22. března 1933, vydala kancelář Nejvyššího soudu prohlášení: „Vyšetřování prokázalo, že nizozemský komunista van der Lubbe byl před požárem ve spojení nejen s komunisty v Německu, ale také s komunisty v zahraničí.“

Proces s údajnými viníky požáru Říšského sněmu začal v Lipsku v září 1933. Kromě van der Lubbeho byli obžalováni čtyři komunisté: Němec Ernst Torgler a tři Bulhaři – Georgi Dimitrov, Blagoi Popov a Vasil Tanev.

Po celou dobu tříměsíčního přelíčení seděl Marinus van der Lubbe naprosto nezúčastněně a zhrouceně na lavici obžalovaných. Tentýž muž, který po svém zatčení zvládl tříhodinový výslech a sám diktoval protokol, byl nyní troska.

Čtyři z pěti soudních znalců souhlasně konstatovali, že není možné, aby van der Lubbe v tak krátkém čase sám založil tak rozsáhlý oheň. Soudní chemik dr. Schätz prohlásil, že muselo být použito tekutého prostředku schopného samovznícení.

Apatický van der Lubbe náhle zvedl hlavu a podle očitých svědků ze soudní síně se otřásl několika záškuby smíchu. Nic však neřekl. Pokud měl nějaké tajemství, odnesl si je na popraviště.

Předseda soudu vynesl rozsudek 23. prosince 1933: „Obžalovaní Torgler, Dimitrov, Popov a Tanev se zprošťují obžaloby. Obžalovaný van der Lubbe je shledán vinným velezradou, buřičským žhářstvím a pokusem o obecné žhářství. Odsuzuje se k smrti a trvalé ztrátě občanských práv.“ Rozsudek byl vykonán 10. ledna 1934 gilotinou.

Během roku 1933 se např. v Paříži skupina komunistů různých národností snažila zjistit, jak se žhářství odehrálo. Výsledkem jejich práce byl dokument nazvaný Hnědá kniha o Hitlerově teroru (v Německu se objevila 1. srpna).

Publikace nabízela prý pravdivou verzi, jak parlament zapálili sami nacisté. Autoři nicméně pracovali v zahraničí, neměli možnost ověřit fakta na místě, navíc mnohé dokumenty falšovali a hovořili o účasti Göringa a dalších nacistů při požáru na základě vymyšlených důkazů.

Nacistická a komunistická strana se vzájemně obviňovaly ze spoluviny a viděly v Marinovi van der Lubbem slabomyslného mladíka a loutku. On však při výslechu tvrdil: „K otázce, jestli jsem čin provedl sám, prohlašuji, že tomu tak bylo. Nikdo mi nepomáhal a v budově Říšského sněmu jsem také nikoho nepotkal.“

Výpovědi přibližují i jeho minulost a motiv činu. Narodil se 13. ledna 1909 v nizozemském Leidenu a pocházel z chudých poměrů. Otec opustil rodinu krátce po jeho narození, matka zemřela, když mu bylo 12 let. Vyučil se zedníkem, ale po pracovním úrazu (poškodil si zrak) musel řemeslo opustit. Připojil se k nizozemským komunistům, ale svým aktivismem se dostal do rozporu s místní organizací.

Když zjistil, že se v Německu dostali k moci nacisté, vydal se do Berlína. Před pracovními úřady a institucemi sociální péče debatoval s nezaměstnanými. Trval na tom, že se musí stát něco, čím se vyjádří protest proti režimu.

„Za vhodný prostředek jsem považoval žhářství,“ řekl vyšetřovatelům. „Nechtěl jsem, aby postihlo prosté občany, ale něco, co patří k systému. K tomu se nejvíce hodily veřejné budovy.“ Přiznal se, že neúspěšně zkusil založit požár v úřadu sociální péče v Berlíně, na radnici a v berlínském městském zámku. Chtěl se vrátit domů, nakonec se však rozhodl ještě k jednomu pokusu…

Za poslední peníze koupil zápalky a podpalovač uhlí. Celý den budovu Reichstagu obhlížel a krátce před 21. hodinou do ní pronikl. Na několika místech založil ohníčky. Došel do plenárního sálu a zapálil závěsy u vchodů a za místem předsedy sněmu. Jako pochodeň využil své sako, vestu a košili. Pozdější rekonstrukce prokázala, že trasu polovinou Říšského sněmu absolvoval za 10 až 20 minut.

Jak bylo možné, že osamělý, navíc poloslepý člověk vybavený nedostatečnými prostředky rozpoutal takové ohnivé inferno, táže se publicista Šiška?

Teprve moderní metody analýzy požárů umožnily objasnit, že pravděpodobně došlo k tzv. backdraftu neboli explozivnímu zahoření plynů.

Tomuto fenoménu odpovídají všechny známé detaily požáru v plenárním sále, jak jsou zaznamenány ve výpovědích svědků.

Proč se ale van der Lubbe choval při lipském procesu netečně a zmateně? Podle jedné verze mohl být pod vlivem záměrně podávané drogy či jedu, podle jiné se „pomátl“, když si uvědomil, co v důsledku způsobil, ačkoli chtěl původně svým činem dát jen signál, jímž by zalarmoval masy.

Poprava van der Lubbeho v lednu 1934 byla svým způsobem justiční vražda, neboť Nizozemec byl odsouzen podle zákona přijatého až po spáchání činu – v době skutku bylo v Německu za žhářství maximálně osm let.

Jeho příbuzní se dlouhá desetiletí snažili o zrušení rozsudku. V roce 2008 německá nejvyšší státní zástupkyně Monika Harmsová rozsudek nad nizozemským žhářem zrušila, i když ho nezbavila formálně obvinění z toho, že požár skutečně založil.

Další otazníky přinesl rok 2019, kdy se v archivu soudu v Hannoveru našla nová svědecká výpověď. Hans-Martin Lennings, příslušník nacistických polovojenských oddílů SA, se v ní vyjádřil, že odvezl nizozemského komunistu van der Lubbeho, jehož nacisté později popravili, do sněmu již v době požáru…

Po samotném vypálení sněmu každopádně následovala vlna teroru, aby byli zastrašeni političtí oponenti nacistů. Vždyť první koncentrační tábor v Dachau vznikl už den před schválením zmíněného Zmocňovacího zákona 22. března 1933. A síť táborů se už jen rozrůstala.

K předpokladům války bylo nicméně podle historika Vojtěcha Kyncla v té době ještě hodně daleko, protože i sama německá politická opozice předpokládala, že režim se dlouho neudrží.

Za připomenutí ještě stojí, že Československo na události v Německu tehdy podle Kyncla reagovalo velmi opatrně a jen s určitou nechutí otevřelo své hranice části uprchlíků před nacismem. Mnoho německých židovských obyvatel muselo pokračovat do dalších zemí.

„Proti hitlerismu ale vystoupil prezident Tomáš Garrigue Masaryk svým rozsáhlým článkem Hitlers Credo, který v němčině vydal Prager Presse 30. dubna 1933 a následně ve zkrácené verzi i České slovo,“ připomněl Kyncl.

Masaryk v něm rozebral Hitlerovu knihu Mein Kampf. Už jen název „Světový názor nemůže býti vybudován na násilí“ ukazuje, jak asi dopadla Masarykova recenze Hitlerovy knihy, potažmo nového režimu v Německu. Nikdo ale ještě netušil, do jak zvrácené brutality se německý národ řítí…