Před 80 lety francouzská armáda zmasakrovala Afričany, kteří za ni bojovali proti nacistům

Oběťmi masakru byli členové jednotek senegalských střelců naverbovaní na začátku druhé světové války, aby Francii bránili před vpádem nacistických vojsk. Tito vojáci nepocházeli jen ze Senegalu, ale i z Mali, Guineje, Nigeru, Beninu a Čadu. Asi 120 tisíc jich bylo během bitvy o Francii zajato.

Na rozdíl od francouzských vojáků zajaté Afričany nacisté věznili na francouzském území. Oficiálně to vysvětlovali tak, že nechtěli, aby se v Německu začaly šířit „exotické nemoci“. Zároveň se však obávali „rasového znečištění“ německých žen zakázaného Norimberskými zákony.

V roce 1944 po vylodění spojeneckých vojsk ve Francii a při jejich následném tažení byli zajatí střelci osvobozeni. Celkem 1635 z nich odvezla britská loď Circassia do Senegalu, kde byli ubytováni ve vojenském táboře Thiaroye, asi 15 kilometrů od Dakaru.

Jak upozornila stanice BBC, podle historičky Armelle Mabonové z Université Bretagne Sud si ještě před odjezdem z Francie řada afrických rekrutů stěžovala, že za své služby dostanou zaplaceno méně než francouzští vojáci, i když prošli stejnými bitvami.

Senegalští střelci dostali zaplaceno naposledy při náboru do armády, kdy dostali 1500 franků. Jejich výplata po demobilizaci měla být menší než jejich evropských spolubojovníků a ani tak se jí stále nedočkali. Neobdrželi ani civilní šaty, na které měli právo. Nespokojenost afrických veteránů tak přerostla v protesty.

Dne 25. listopadu 1944 skupina střelců, která měla být přesunuta do Bamaka v Mali, odmítla opustit tábor, dokud se záležitost nevyřeší. Kvůli neuposlechnutí rozkazu o tři dny později tábor navštívil brigádní generál Marcel Dagnan. Střelci mu během návštěvy poničili auto a on sám tvrdil, že si jej skoro vzali jako rukojmí. Proto v táboře vyhlásil stav vzpoury a rozhodl se, že jejím zkrocením ukáže sílu.

Dne 1. prosince 1944 v 6:30 do Thiaroye na Dagnanův rozkaz vstoupily dva regimenty senegalských střelců, příslušníci regimentu koloniálního dělostřelectva, tank M3 Stuart a členové místního četnictva. Konfrontace se tři hodiny obešla bez obětí.

O tom, co přesně to změnilo, se vedou spory. Některé verze mluví o útočícím povstalci jiné o varovném výstřelu francouzského vojáka. Protestující vojáci pak byli na povel francouzských velitelů asi minutu terčem salvové palby. Podle oficiální zprávy francouzských jednotek bylo toho rána zabito 35 senegalských střelců, ale podle historiků by skutečný počet zabitých mohl dosahovat 400.

Na 34 údajných vůdců vzpoury bylo o rok později odsouzeno k trestům od jednoho do deseti let vězení. Francouzský prezident Vincent Auriol je sice v roce 1947 omilostnil, ale zproštění viny se nikdy nedočkali. Stejně tak se vdovy po zabitých vojácích nikdy nedočkaly veteránské penze.

Francouzská armáda navíc po válce vyhodnotila, že za vzpouru prakticky mohli nacisté, kteří ve snaze podrýt francouzskou autoritu v afrických koloniích se senegalskými střelci údajně zacházeli lépe než s francouzskými zajatci. Toto tvrzení ovšem není pravdivé. Jen v květnu a červnu 1940 nacisté povraždili 1000–1500 černošských zajatců z řad francouzského vojska.

Ve francouzských školách se o masakru v Thiaroye neučí. Když si guinejský básník Fodéba Keïta v roce 1957 dovolil napsat básnické pojednání o fiktivní oběti masakru s názvem Africký úsvit, jeho díla byla napříč francouzskými africkými koloniemi zakázána. Ve Francii byl pak zakázán také senegalský film Tábor Thiaroye z roku 1988, který i v Senegalu běžel v kinech jen v cenzurované verzi.

Až do tohoto týdne se ze strany Francie Senegalci dočkali nanejvýš uznání někdejšího prezidenta Françoise Hollanda, že v Thiaroye došlo ke „krvavému útlaku“. Tento týden to změnil dopis současné hlavy státu Emmanuela Macrona jeho senegalskému protějšku Bassirouovi Diomayeu Fayeovi.

„Francie musí uznat, že toho dne konfrontace mezi vojáky a střelci, kteří požadovali zaplacení svých plných legitimních platů, spustila řetězec událostí, který skončil masakrem,“ napsal v dopise Macron.

Diyomaye toto uznání uvítal. „Dlouho chceme uzavření tohoto příběhu a věříme, že závazek Francie bude tentokrát plný, upřímný a kolaborativní,“ odpověděl na dopis Diyomaye. Zároveň však naznačil, že po přiznání masakru by mohl v budoucnu žádat o omluvu.

Senegal získal nezávislost před 64 lety, ale Francie má v zemi stále vojenský personál. Diyomaye, který byl prezidentem zvolen letos, je levicový panafrikanista, a tak usiluje o kompletní nezávislost celého afrického kontinentu na koloniálních velmocích. „Senegal je nezávislá země. Je to suverénní země a suverenita nepřijímá přítomnost vojenských základen v suverénní zemi,“ řekl v minulosti.