Před 70 lety podepsalo šest států smlouvu o „uhlí a oceli“, předzvěst Evropské unie

Jde o výročí významné nejen pro dějiny energetických oborů, ale především pro historii Evropy, konkrétně historii Evropské unie.

Evropské společenství uhlí a oceli bylo založeno Pařížskou smlouvou mezi šesti státy (Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Itálie a Německo) a lze jej považovat za jeden z úplně prvních základů budoucí EU.

Smlouva byla podepsána 18. dubna 1951, nicméně vstoupila v platnost 23. července 1952. Její platnost vypršela po 50 letech, 23. července 2002, načež celá agenda ESUO byla následně na základě Smlouvy z Nice převedena na Evropské společenství (ES), které v 90. letech vzniklo transformací Evropského hospodářského společenství (EHS).

Poprvé byla myšlenka o společenství uhlí a oceli navržena politikem a diplomatem, tehdy ministrem zahraničí, Francie Robertem Schumanem roku 1950. Schuman usiloval právě skrze trh oceli a uhlí o společnou řeč mezi tehdejším Německem a Francií, což mělo v důsledku zabránit i další potenciální válce mezi těmito státy.

Schumanův plán byl konkrétně založen na díle Jeana Monneta, fr. politika, diplomata a ekonoma, tvůrce Monnetova plánu z roku 1947 na poválečnou obnovu Francie a získání kontroly nad německou produkcí uhlí a oceli, klíčovými válečnými surovinami.

Schuman pak navrhl, aby „francouzsko-německá produkce uhlí a oceli jako celku byla umístěna pod Vysoký úřad, v rámci organizace otevřené účasti dalších evropských zemí“.

„Schuman zkrátka počítal, že budou-li země vzájemně spolupracovat, nebudou mít logicky už na jakékoli spory chuť ani k nim důvod. Ve spolupráci navíc viděl pozitivum i v hodnotě posílení ekonomiky či pracovních nebo mezilidských vztahů,“ okomentovala to pro Novinky historička Michaela Košťálová.

Zmíněný Monnet byl pak navíc v letech 1952–55 předsedou Vysokého úřadu ESUO.

„Mělo to zajistit mír v Evropě skrze ekonomickou spolupráci v sektorech strategických pro zbrojení,“ připomněl pro Novinky obecnou tezi o založení tohoto společenství, které vycházelo z tzv. Schumanova plánu, politolog Petr Just.

Podle odborníka na evropskou integraci Michala Víta z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Metropolitní univerzity Praha byl počátek integrace realizován velmi pragmatickým způsobem.

„Impuls pro spolupráci musel být výhodný pro všechny zúčastněné strany a nesměl se tvářit, že státy chtějí hned od počátku vytvořit politickou unii. Proto byla hodnota jednotného trhu natolik velká – tedy to, co stálo na počátku – že zůstala do dneška prakticky nedotčena,“ vysvětlil pro Novinky Vít.

„Tento první náběh na integraci Evropy zohledňoval tehdy ještě nedávnou válečnou historii a přizval od prvopočátku Německo,“ vyjádřil se pro Novinky politolog a publicista Jaroslav Šonka s tím, že to podporovali i Američané.

„Takže styl některých českých intelektuálů, rozlišovat ostře mezi EU a NATO a pěstovat antiněmecké nálady, je prostě jen naivní. Šlo o zamezení dalších agresivních impulsů, které by mohly vycházet z Německa vylučovaného z mezinárodních vztahů,“ poznamenal Šonka.

I podle Víta byl samozřejmě nutný poválečný integrační narativ a zkušenost s válkou.

„Ale samotné ideje nebyly schopny realizovat tak bezprecedentní úspěch, jaký ESUO a EU zaznamenala. Československo bohužel stálo mimo tento narativ, který byl výrazně prohlouben hlubokým příkopem zejména vůči Německu – a snahou SSSR, aby ČSR stála mimo,“ potvrdil.

Náš stát na to tehdy nepřekvapivě opravdu reagoval v intencích studené války. Podle Justa na to dobový tuzemský tisk nepochybně reagoval větami typu, že se jedná o „nástroj amerického imperialismu“, o „útok socialistickým státům“ či „útok proti dělnické třídě“.

Jeho odhad byl správný. Jak lze dohledat v digitalizovaném archivu časopisů na webu Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, tak např. 20. dubna 1951 vyšel článek v Rudém právu s titulkem „Adenauer první podepsal Schumanův plán militarisace západoevropského těžkého průmyslu“.

Rudé právo si všimlo, že podle agentury FP smlouvu jako první podepsal německý kancléř Konrad Adenauer, čímž byla podle čs. komunistické tiskoviny „znovu zdůrazněna vedoucí úloha amerických monopolů – západoněmeckých revanšistů – ve ‚sloučení' západoevropského těžkého průmyslu“.

Kritizuje i vedoucí úlohu Francie a západního Německa na úkor „slabších partnerů”. Podle Rudého práva Adenauer do Paříže přijel s hotovými návrhy nadiktovanými z Washingtonu, které pak ostatním vnutil. Cituje i list l´Humanité, tehdy oficiální orgán Francouzské komunistické strany, podle kterého to prý v důsledku bude mít „katastrofální vliv na francouzské pracující“.

„Co se týká přímo Roberta Schumana, byl jedním z mála politiků, kteří se dají považovat za vizionáře. Měl své zásady, vize i představy, usiloval především o to, aby v období rušných a složitých 50. let došlo v Evropě mezi jednotlivými zeměmi alespoň trochu ke zklidnění a vzájemnému porozumění. Ne vše, o co usiloval nebo o čem kdy přemýšlel, bylo plně realizováno.

Podstatné je, že dovedl pro své vize nalézt dialog i s ostatními politiky Evropy, po které za těmito účely opakovaně cestoval. Byl nejen zkušeným politikem a řečníkem, ale především respektovaným diplomatem,“ shrnula Košťálová.

S jeho jménem je spjata zejména tzv. Schumanova deklarace (později Schumanův plán) z 9. května roku 1950, která se věnovala, jak už bylo řečeno, především novému uspořádání Evropy.

Schuman bývá nejčastěji uváděn jako francouzský ministr zahraničí, ve skutečnosti zastával mezi roky 1947 a 1948 třeba i post premiéra. V roce 1958 byl zvolen prvním prezidentem Evropského parlamentu (přesněji řečeno předchůdce této instituce, tzv. Parlamentního shromáždění, přičemž první přímé volby do Evropského parlamentu proběhly až v červnu 1979 – pozn. red.), kde setrval do roku 1960, a za svůj přínos získal řadu ocenění.

Nicméně Schumanovy plány na evropské společenství přímo ve Francii nenalezly patřičnou podporu, tudíž se již v roce 1952 vzdal svého tamního ministerského úřadu.

„Robert Schuman má vskutku pestrou historii, byl to navíc německy mluvící frankofonní politik, věrný katolík...,“ doplnil Šonka.

Bývalý francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, který je považován za jednoho z otců evropské integrace, by každopádně mohl být prohlášen za blahoslaveného. Papež František mu hodlá podle agentury AFP v následujících měsících udělit přídomek ctihodný, což je úvodní stupeň kanonizačního procesu.

Pro blahořečení je však nutné prokázat existenci alespoň jednoho zázraku, k případnému svatořečení je pak třeba prokázat existenci ještě jednoho zázraku.

Podnět k blahořečení politika podalo biskupství ve východofrancouzských Métách, poblíž kterých v obci Scy-Chazelles dne 4. září 1963 Schuman zemřel.

Papež se k uznání náboženských ctností rozhodl kvůli přispění Schumana k obnově mírového soužití v Evropě po druhé světové válce.