Před 40 lety byla zastřelena indická „železná lady“ Indira Gándhíová

Její vliv na moderní Indii je značný, velmi přispěla k tomu, že se stala regionální velmocí. V roce 1999 byla Indira Gándhíová jmenována „Ženou tisíciletí“ v online anketě organizované BBC, bodovala i v řadě jiných anket. To vše navzdory tomu, že názory na její různá konkrétní politická rozhodnutí se vždy budou lišit.

Televize History na svém webu píše, že přes své příjmení, totožné s příjmením jiného významného indického politického vůdce a aktivisty Mahátmy Gándhího, s ním nebyla nijak příbuzensky spřízněna – vdala se za Ferózé Gándhího, který své původní příjmení pozměnil právě tak, aby se shodovalo s příjmením populárního vůdce. Jak připomíná server The Indian Express, tak (v anglické transkripci) si pozměnil příjmení z Ghandy na Gandhi.

Patřila nicméně k vlivné mocenské dynastii Néhrú-Gándhí, která de facto vládla Indii skoro 40 let. Vládnout takové lidnaté, multinacionální, multilingvní a multináboženské zemi se spoustou problémů a konfliktů, navíc zakotvené v hluboké minulosti, jakou byla a je Indie, však nebylo vůbec jednoduché.

Indira Prijadaršiní Gándhíová se narodila 19. listopadu 1917 v Allahabádu (stát Uttarpradéš) do prominentní rodiny, která hrála klíčovou roli v boji za indickou nezávislost. Jejím otcem byl Džaváharlál Néhrú, který se stal prvním premiérem nezávislé Indie, a její dědeček Motílál Néhrú byl také významným indickým politikem.

Indira však měla osamělé a nešťastné dětství. Její otec byl často mimo domov, řídil politické aktivity nebo byl vězněn, zatímco její matka byla mnohdy upoutána na lůžko kvůli nemoci a v roce 1936 předčasně zemřela na tuberkulózu. Později ovšem svého otce Indira doprovázela na jeho cestách, mj. po Evropě.

Indira se podle stránek The Famous People a Biography Online vzdělávala na prestižních školách v zahraničí včetně Oxfordské univerzity, ale kvůli zdravotním problémům nedokončila formální univerzitní studium. Asi půl roku (1942-1943) byla také vězněna za svou účast v odboji proti britské nadvládě v Indii.

I přesto byla velmi vzdělaná a vyrostla v sousedství politických debat a hnutí, která formovala její politické postoje. Zejména šlo o Indický národní kongres, který byl zejména v prvních desetiletích po vyhlášení nezávislosti dominantním politickým hnutím. Později jej vedla, a dokonce v jeho rámci zakládala jeho různé frakce.

Indira Gándhíová se začala v politice objevovat během 40. a 50. let, nejprve jako osobní asistentka svého otce během jeho funkčního období jakožto premiéra. Její samostatná politická kariéra začala po smrti Džaváharlála Néhrúa v roce 1964, když byla zvolena prezidentkou Indického národního kongresu. Také se stala ministryní informací a vysílání.

V roce 1966, po náhlé smrti tehdejšího premiéra Lala Bahadura Šástrího, se Indira Gándhíová stala poprvé premiérkou Indie. Byla tehdy vnímána jako nevýrazná kompromisní kandidátka, ale rychle si vytvořila vlastní okruh podporovatelů a upevnila si obratně svou moc.

Mezi její hlavní politické kroky patřila tzv. politika zelené revoluce, která podstatně zvýšila zemědělskou produkci v Indii a posílila potravinovou soběstačnost země. Také provedla rozsáhlé znárodnění bankovního sektoru a dalších klíčových odvětví a vedla boj proti chudobě, sociální diskriminaci a otrocké práci.

První období její vlády bylo poznamenáno vypuknutím války mezi Indií a Pákistánem v roce 1971. Během této války, kterou Indie vyhrála, podporovala Indira Gándhíová nezávislost Bangladéše (tehdy Východního Pákistánu, odděleného od zbytku Pákistánu právě velkým územím Indie), což později vedlo k vytvoření tohoto nezávislého státu. Ještě v roce 1967 také Indie pod jejím vedením odrazila čínské vpády do Himálaje.

Indira Gándhíová zavedla mj. řadu reforem socialistického nebo sociálního střihu, ale její vláda byla také často kritizována mnohými kvůli autoritářským tendencím. V roce 1975 na její radu vyhlásil prezident Indie výjimečný stav, čímž došlo k pozastavení některých občanských práv a omezení svobody tisku. Tehdy šlo o reakci na sílící separatistické tendence, stávky, různá povstání a na výzvy k revoluci.

Toto období (1975-1977) se stalo známým jako Emergency a bylo doprovázeno některými výrazně autoritativními kroky, jako byla vláda pomocí dekretů, násilné demolice, boj proti odborům, nucená sterilizace jako forma antikoncepce, cenzura a potlačení politické opozice. Více než 100 000 politických oponentů, novinářů a disidentů bylo tehdy uvězněno. Rebelující indické státy byly tehdy pomocí dekretů přivedeny pod operativní řízení centrální vlády. Během Emergency také získal velkou neformální moc mladší syn Indiry Sandžáj Gándhí.

Ve volbách v roce 1977 Indira Gándhíová prohrála, hlavně kvůli vyhlášení Emergency a souvisejícím nedemokratickým praktikám, a musela odejít z funkce, ale v roce 1980 se opět vrátila k moci, protože vláda, která ji vystřídala, byla ekonomicky značně neúspěšná.

Během tohoto jejího druhého funkčního období čelila Indie zhoršující se vnitřní situaci, pokud jde o náboženská a etnická napětí, zejména v oblasti Paňdžábu, kde sikhští separatisté a nacionalisté požadovali samostatný stát Chálistán, přičemž použili i násilných metod.

Nejkontroverznějším momentem vlády Indiry Gándhíové byla v tomto smyslu operace Modrá hvězda, během níž indická armáda provedla 5. června 1984 patrně zbytečně masivní útok na Zlatý chrám, hlavní svatyni Sikhů ve městě Amritsar, kde se tehdy ukrývali po zuby ozbrojení separatisté.

Armáda zde nakonec použila mj. těžké dělostřelectvo, tanky a vrtulníky. Minimálně několik set ozbrojených Sikhů bylo tehdy zabito, také 2000 jimi držených rukojmích, navíc došlo i ke zničení Sikhské referenční knihovny. Tento krok a jeho následky pak vedly k hlubokým rozporům a dalším konfliktům v indické společnosti.

Dne 31. října 1984 byla Indira Gándhíová zavražděna dvěma svými sikhskými tělesnými strážci právě v odvetě za předchozí útok armády na Zlatý chrám. Na její tělo bylo vypáleno přes 30 ran.

Její smrt pak vedla k masivním protisikhským nepokojům a pogromům, které otřásly Indií. Vražda Indiry Gándhíové dramaticky změnila politickou krajinu Indie.

Syn Rádžív vystřídal svou matku ve funkci premiéra během několika hodin po její vraždě a zanedlouho vypukly protisikhské nepokoje, které trvaly několik dní a vedly k více než 3000 vraždám Sikhů jen v Novém Dillí, minimálně 8000 sikhských obětí padlo po celé Indii. Věřilo se, že za masakrem proti Sikhům stálo i mnoho vůdců Indického národního kongresu.

Ve snaze uctít a vzdát hold památce Indiry Gándhíové posléze ústřední vláda zahájila program nízkonákladového bydlení pro chudé venkovany, který byl pojmenován po ní.

Když se vrátíme k samotnému atentátu – bylo možné mu předejít? Pravděpodobně ano. Indické zpravodajské a bezpečnostní úřady po událostech v Amritsaru nejprve stáhly všechny sikhské bodyguardy z okolí Gándhíové ze služby jako jasnou bezpečnostní hrozbu. Gándhíová se však obávala, že by to posílilo její protisikhskou image mezi veřejností (v čemž ji podporoval i její tajemník Dhawan, později dokonce podezřelý z účasti na přípravě atentátu), a proto nařídila policii v Dillí, aby některé z nich znovu zaměstnala, což se jí stalo osudným.

O dva a čtyři roky později, za vlády premiéra Rádžíva Gándhího, syna Indiry Gándhíové, se sikhští extremisté opět pokusili o převrat, tentokrát ale akce označené jako operace Černá bouře I a II provedla paňdžábská policie téměř beze ztrát: extremisty obklíčila a izolovala a ti nakonec kapitulovali. Citlivější přístup se tedy ukázal jako mnohem úspěšnější.