Před 30 lety zemřel Alexander Dubček. „Sympatický komunista“ by se více hodil do jiné doby

Nejdůležitější z hlediska politické kariéry Alexandra Dubčeka bylo, že působil v hlavní funkci - první tajemník ÚV KSČ - během jedné z nejvýznamnějších etap československých dějin: tzv. pražského jara, invaze armád Varšavské smlouvy a počínající normalizace.

„Druhá fáze jeho veřejného působení, tedy po listopadu 1989, už tak důležitá nebyla, resp. jeho role v polistopadovém vývoji nebyla nijak zásadní,“ shrnul pro Novinky historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, který se odborně zaměřuje převážně na tuzemské dějiny po roce 1945.

„Jako politik byl Dubček formován dlouholetou funkcionářskou zkušeností, prošel postupně po žebříčku všech stranických funkcí až na špici. Byl - v roce 1968 a možná ještě nedlouho před rokem 1989 - přesvědčeným komunistou, i když jistě v roce 1968 viděl, že systém je potřeba reformovat. Ale rozhodně ho nechtěl nahradit něčím jiným, třeba přechodem k demokracii,“ upozornil Tůma.

Zdůraznil, že si Dubček skutečně ani náznakem nedokázal představit jiné mezinárodní postavení Československa než jako věrného spojence SSSR a dalších států východního bloku.

Alexander Dubček se narodil 27. listopadu 1921 ve slovenském Uhrovci. Jeho otec Štefan Dubček byl vyučený tesař, který několik let pracoval v USA, kde se stal přesvědčeným pacifistou a komunistou.

V roce 1925 odjel malý Alexander se svými rodiči do města Biškek v sovětské Kyrgyzii. Později se přestěhovali do města Gorkij, ale roku 1938 se vrátili na Slovensko, protože podle nových směrnic by museli přijmout jediné sovětské občanství.

Alexander se vyučil strojním zámečníkem, pracoval v Dubnici nad Váhom a v roce 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska.

Jeho manželkou byla Anna Dubčeková, která mu podle historičky Michaely Košťálové byla oporou a od samého začátku se o něj strachovala.

„Tušila, že jeho aktivity v politice nebudou snadné a cesta bude trnitá,“ poznamenala pro Novinky Košťálová s tím, že paní Dubčeková zemřela v roce 1990. Měli tři syny jménem Pavol, Milan a Peter. Nyní už žije pouze Milan.

V roce 1944 se A. Dubček zúčastnil Slovenského národního povstání, byl zraněn a jeho bratr Július padl. Po válce působil v politických funkcích v Trenčíně a Banské Bystrici. Absolvoval VŠ politickou ústředního výboru KSČ. V letech 1955-58 studoval v Moskvě politické vědy současně s Michailem Gorbačovem.

Od roku 1962 zastával funkci vedoucího tajemníka Krajského výboru KSS v Bratislavě, rok poté prvního tajemníka ÚV KSS. Na základě výsledků tzv. Kolderovy komise prosazoval rehabilitaci Gustáva Husáka a dalších slovenských komunistů pronásledovaných v 50. letech, jelikož v Moskvě zažil rehabilitace Stalinových obětí.

Mezi 3. a 5. lednem 1968 se plénum ÚV KSČ rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky - a zbavilo tím prezidenta Antonína Novotného funkce prvního tajemníka. Na jeho nástupci se však předsednictvo neshodlo. Jako kompromis byl navržen první tajemník ÚV KSS Dubček. Ten chtěl pokračovat v jisté liberalizaci režimu, jeho mandát byl však slabý (byl zvolen většinou jediného hlasu), proto se proti konzervativním odpůrcům opíral o veřejné mínění.

Vnesl tak do čs. politiky zcela odlišnou politickou kulturu a umožnil významný společenský a politický proces, který dostal název pražské jaro.

Jedna z reforem Dubčekova vedení přinesla úplnou svobodu tisku (v zákoně 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968 se praví, že „cenzura je nepřípustná“). V takto uvolněné atmosféře se však začnou požadavky lidu více stupňovat. Dubček tak musí čelit kritice uvnitř KSČ a hlavně ze strany sovětského vedení.

Dne 4. května 1968 vedení KSSS pozvalo do Moskvy vedoucí představitele KSČ a vlády ČSSR v čele s Dubčekem. Sovětští představitelé v čele s vůdcem Leonidem Brežněvem sledovali „obrodný proces“ v ČSSR i Dubčekovu rostoucí popularitu s nelibostí. Na zasedání ÚV KSČ od 29. května do 1. června Dubček konstatoval, že se podařilo získat důvěru občanů v politiku KSČ.

Sovětské vedení využilo naplánovaného společného cvičení vojsk Varšavské smlouvy v Československu nazvaného „Šumava“, které prodlužovalo za účelem tajného mapování terénu.

V červenci 1968 při návštěvě sovětské delegace tajně podepsala pětice členů konzervativního křídla KSČ zvací dopis pro sovětskou armádu s odůvodněním, že u nás „řádí kontrarevoluce“. Šlo o Vasila Biľaka, Aloise Indru, Antonína Kapka, Drahomíra Koldera a Oldřicha Švestku.

V noci z 20. na 21. srpna vtrhla vojska pěti států Varšavské smlouvy bez vypovězení války do ČSSR, obsadila území a zmocnila se kontroly nad státem. Vojáci zatkli a odvlekli Alexandra Dubčeka, Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Františka Kriegela a další vedoucí představitele KSČ do Moskvy. Prezident Ludvík Svoboda s delegací odletěl do Moskvy, kde žádal, aby se jednání zúčastnil Dubček a ostatní uvěznění.

Propustili jen Dubčeka, Smrkovského, Špačka a Šimona, které z vězení „v lesích“ dopravili do Moskvy 24. srpna. Poté propustili i další delegáty, ale tajemník ÚV KSSS Boris Ponomarjov jim prý řekl, že se budou moci vrátit domů pouze po podpisu Sověty připraveného protokolu.

Dne 27. srpna se Svoboda, Dubček, Černík, Smrkovský a Špaček směli vrátit do Prahy, až když po nátlaku a vyhrožování podepsali 15 podmínek Moskevského protokolu, což znamenalo ideové popření celého pražského jara, přijetí „bratrské pomoci SSSR“ a otevření cesty k budoucí normalizaci.

Nepodepsal jen Kriegel.

Po srpnu 1968 Dubček ustupoval sovětskému tlaku a postupně odvolával z funkcí reformní komunisty. Jediným pozůstatkem pražského jara byla federalizace země. Dne 17. dubna 1969 se v Praze sešlo plénum ÚV KSČ a zvolilo nové předsednictvo ÚV KSČ: Dubčeka ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustáv Husák.

Od dubna do října 1969 působil Dubček jako předseda Federálního shromáždění, přičemž v této funkci podepsal 22. srpna 1969 „pendrekový“ či „obuškový zákon“, který umožnil násilnou perzekuci demonstrantů po 21. srpnu 1969. Dubček později ve svých pamětech tvrdil, že pendrekový zákon sice „musel podepsat“, ale „nehlasoval pro něj“.

Od prosince 1969 do června 1970 působil Dubček jako velvyslanec v Turecku, poté byl vyloučen z KSČ. V letech 1970–1985 pracoval pro podnik Západoslovenské státní lesy v Bratislavě.

V roce 1974 napsal stranickým orgánům stručný protestní dopis, který však zůstal bez odezvy. Před rokem 1989 se odmítal zúčastnit disidentských aktivit.

Podle historika Tůmy je rovněž třeba si uvědomit, že další vývoj v roce 1990 Dubčeka jednoznačně marginalizoval. I když ještě zůstal významným ústavním činitelem a především v zahraničí byl v letech 1990-1992 přijímán se zájmem a poctami.

„Jeho hvězdná hodina v roce 1989 - aspoň v českém kontextu - trvala opravdu krátce: v podstatě jen během jeho vydařeného vystoupení na demonstraci na Václavském náměstí ve čtvrtek 23. listopadu. Tam se dočkal obrovských ovací, ale jeho skutečná role v politickém životě pak už jen oslabovala,“ vysvětlil Tůma.

A jak vypadaly poslední měsíce Alexandra Dubčeka? Při cestě na zasedání Federálního shromáždění z Bratislavy do Prahy 1. září 1992 před půl desátou dopoledne utrpěl vážná zranění při dopravní nehodě na 88,9. km dálnice D1 u Humpolce, když jeho služební auto BMW ve vysoké rychlosti (114-131 km/h) za hustého deště vlivem tzv. aquaplaningu dostalo smyk a vyletělo z dálnice. Dubček, který seděl nepřipoután na zadním sedadle, vypadl z vozu.

„Pane Dubčeku, musíme vás dopravit do Prahy, asi bude nutná operace. Smutný úsměv skromného, slušného člověka, jaký si pamatuji z dobových fotografií: Doktor, konajte svoju povinnosť, ja vám verím,“ popisoval Adolf Balogh, primář chirurgického oddělení bývalé humpolecké nemocnice, který byl členem lékařského týmu, jenž poskytoval první pomoc zraněnému Dubčekovi.

Po nehodě byl v bezvědomí hospitalizován v pražské Nemocnici Na Homolce. Utrpěl rozsáhlá zranění páteře, hrudníku a vnitřních orgánů, byl v těžkém šoku. Bojoval o život, dočasně se jeho stav dokonce zlepšil, navíc komunikoval.

Večer 7. listopadu mu ale selhalo srdce, plíce i ledviny. Dne 7. listopadu 1992 ve 21:25 hodin Alexander Dubček v nemocnici zemřel, pohřben je na bratislavském hřbitově Slávičie údolie.

Jeho služební řidič Ján Rezník byl později odsouzen. Při policejním výslechu využil práva nevypovídat, na otázky odpovídal až před vojenským soudem v Českých Budějovicích v březnu 1993. Tento soud dospěl k závěru, že nehodu zavinil Rezník příliš rychlou jízdou. Za ublížení na zdraví s následkem smrti ho odsoudil na jeden rok nepodmíněně. Za mříže ale díky amnestii na Slovensku nemusel.

Přestože opakované vyšetřování dospělo k závěru, že šlo o nehodu, konspirace žijí vlastním životem. A nejspíš nadále budou, protože verze toho, co se stalo, se rozcházejí.

Podle tvrzení právníka Liboslava Leksy, který zastupoval během soudu Dubčekovu rodinu, pracoval totiž Ján Rezník před vstupem do federální ochranky u Státní bezpečnosti.

V knize Tragédie na 88. kilometru se Leksa pozastavuje i nad tím, že z Bratislavy vyjel Dubček na předním sedadle spolujezdce, zatímco při nehodě seděl vzadu. V protokolu o hlavním líčení soudu to řidič objasňuje následovně: „Asi na 150. kilometru poblíž Devíti křížů pan Dubček řekl, že se potřebuje podívat do papírů, takže si za jízdy přesedl dozadu.“

Leksa také napsal, že policie neodpověděla dostatečně na otázku, jak se Dubček ocitl před autem a především, že nezajistila jeho aktovku a předala jí údajně ochrance. Aktovka měla podle něj obsahovat koncept projevu proti rozdělení ČSFR a citlivé materiály pro jednání ruského Ústavního soudu v Moskvě, který měl rozhodovat o legálnosti činnosti komunistické strany SSSR a její tajné služby KGB.

Policie Dubčeka kvůli nehodě nikdy nevyslechla, byť u něj bylo vedle rodiny i několik různých návštěv včetně prezidenta Václava Havla. Konce federace, který mu dával šanci na návrat do čela tentokrát už slovenského státu, se Alexander Dubček nedožil.

Co se tedy 1. září 1992 dopoledne na D1 u Humpolce skutečně stalo? „Seřídil“ Dubčekovy brzdy Vladimír Mečiar? Měli v havárii prsty ruští komunisté? Umlčeli politika spolupracovníci bývalé Státní bezpečnosti kvůli roku 1968? V tomto případě bude zřejmě nejjednodušší vysvětlení nejpravdivější: šlo jen o nehodu. Nebo nikoli…?

Další detaily k Dubčekově smrti a panujícím konspiračním teoriím rozebírá článek Magazínu Právo z roku 2019 „Dubčekova havárie: Otazníky zůstávají“.

„Alexander Dubček byl osobností s mimořádným duchem. Měl rád okolo sebe lidi, byl přátelský, komunikativní a srdečný. Energický. Srdcem šel ostatně i do světa politiky, ale ten ho nakonec velmi tvrdě zklamal,“ dodala na závěr historička Košťálová.