Před 210 lety uprchl Napoleon z vyhnanství na Elbě, aby v Paříži získal moc bez jediného výstřelu

Napoleon I. Bonaparte se narodil 15. srpna 1769 na Korsice. Jeho otec Carlo působil jako advokát, matka Laetitia se starala o výchovu Napoleonových sedmi sourozenců.

Napoleon byl již od dětství součástí každé rvačky a svým způsobem mu dělalo dobře, že se ho ostatní báli. „Nic mi neimponovalo. Měl jsem sklon ke rvačkám, nebál jsem se nikoho. Nejvíce ode mě zakusil můj bratr Josef. Bil jsem ho a kousal, a ještě ho za to vyhubovali, neboť než se vzpamatoval ze strachu, utíkal jsem už matce žalovat. Tato vychytralost mi přinášela značný prospěch,“ cituje Napoleonova slova historik Jevgenij Tarle v knize Napoleon.

V 15 letech ukončil vzdělávání na vojenské škole Brienne-le-Chateau a v říjnu roku 1784 byl přijat na vojenskou školu École Militaire v Paříži, kde se zaměřoval na dělostřelectví. Již jako podporučík byl vyslán do pluku ve Valence nedaleko Lyonu. V červnu roku 1788 pak přišel k pluku La Fére-Artillerie, který se přemístil do Auxonne v Burgundsku. Právě zde se střetl s událostmi Velké francouzské revoluce.

Pro něj příznivé klima ho postupně vyneslo až na samý vrchol politické moci. Jako konzul se ujal roku 1800 vlády nad Francií způsobem, že již o další čtyři roky později se sám nechal korunovat císařem.

„Napoleon bývá vzorem vojevůdcovských schopností a cílevědomosti, na druhou stranu však projevoval lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky svých cílů,“ poznamenal Tarle, sovětský historik a Napoleonův životopisec.

Napoleon se nakonec rozhodl dobýt Evropu kompletně. Pod francouzské území tak roku 1811 patřilo nejen dnešní Španělsko (např. bitva u Somosierry) či Polsko, Itálie, ale i části současného českého území. Zejména po bitvě u Slavkova (1805) měl Napoleon přímý vliv na Moravu a částečně i na Slezsko, kde jeho armády procházely, bojovaly či se tam nacházely francouzské posádky. Přes Čechy prošla francouzská vojska při různých taženích, samotná Praha a většina Čech nebyla trvale pod napoleonskou kontrolou.

Někteří odborníci na napoleonské období tvrdí, že kdyby se mu tenkrát do cesty nepostavilo Rusko, lépe řečeno jeho výhodná strategická poloha, možná by až dodnes hovořila Evropa francouzsky. Jenže právě zde Napoleonova spanilá jízda skončila. „Pán nad Evropou, císař nad císaři,“ popisuje jinak jeho osobnost kniha Napoleonova tažení, svazek III.

Postupný pád vojenského tažení slavného Bonaparta se datuje k roku 1812, kdy poprvé a drtivě prohrál v bitvě s Rusy. Do Moskvy se sice prozřetelně stačil dostat již v létě, ale car Alexandr I. odmítal jakoukoli dohodu.

Přicházela i rapidní změna počasí. Na první pohled banalita, která zásadně přispěla k potupnému bojovému fiasku. Dne 30. října udeřily první silnější mrazy. Cesty zasypal sníh, napoleonské armádě scházely zásoby a podchlazení vojáci začali nakonec postupně odpadávat. Morálka vojska, i přes Napoleonovu snahu jej povzbudit, taktéž poněkud upadala. Napoleonova armáda navíc čelila nejen zimě, ale i vyčerpání, logistické katastrofě, nedostatku zásob a nemocím.

Brzy ještě přituhlo a protistrana nakonec nemusela bojovat vůbec. Pověstné ruské mrazy přežila z původní Napoleonovy armády, která čítala přibližně 600 tisíc vojáků, pouhá hrstka – sotva 100 tisíc mužů.

Sám Napoleon nakonec z Ruska prchl zpět, inkognito, do Francie, kde ho čekaly další nemilé události. Jen samotná „nevýhra“ s generálem Michailem Kutuzovem u Borodina 7. září 1812, v nejkrvavější jednodenní bitvě napoleonských válek, už vedla k sérii dalších problémů, ústících nakonec až k vojevůdcově nechtěnému přesídlení na nevelký středomořský ostrov o rozloze 224 km2 a počtu zhruba 12 tisíc obyvatel: Elba.

Po katastrofálním tažení v Rusku přišla pro Napoleona další velká porážka – bitva u Lipska v říjnu 1813, která je dnes známá také jako Bitva národů. Napoleon čelil spojeneckým armádám Ruska, Pruska, Rakouska a Švédska, které ho obklíčily a donutily k ústupu. Bitva byla drtivou porážkou, při níž Napoleon ztratil více než 60 tisíc mužů, a jeho vojska se musela stáhnout za Rýn. Po Lipsku už nebyl schopen obnovit svou vládu nad Evropou, a to vedlo k jeho abdikaci na jaře 1814.

Bývalého vládce Evropy tak čekalo vyhnanství. Koalice jeho rivalů vedená Karlem Filipem Schwarzenbergem potlačila i poslední zbytky Napoleonovy armády, přičemž sebevědomého vládce donutila k jasné kapitulaci. Podepsat musel nyní dohodu, která mu sice odebírala jakékoli mocenské nároky a vypovídala jeho osobu z Francie, ale nebránila v poklidném, přímo luxusním dožití. Vyhnanství na Elbě totiž mohl trávit v poměrně velkém stylu.

Podepsaná dohoda mu totiž nijak neblokovala titul císaře. Právě na Elbě si nyní mohl vytvořit vlastní državu a získávat roční rentu ve výši až dvou milionů franků. Jenže to Bonapartovi nestačilo - proto se již při samotném nástupu na ostrov v jeho hlavě rodily myšlenky, jak situaci co nejdříve obrátit zpět ve svůj prospěch. Paradoxní přitom byl i fakt, že místo svého vyhnanství si mohl zvolit sám, tudíž návrh Elby nepadl náhodně.

Na Elbu, ostrov s příjemným toskánským podnebím, dorazil poražený a ještě více ponížený Napoleon 4. května 1814. „Shodou okolností ve stejný den, kdy Paříž přivítala bourbonského krále Ludvíka XVIII.,“ uvedl historik Luboš Taraba v knize Waterloo.

Úplná společenská prohra to ale nebyla. Podle tzv. smlouvy z Fontainebleau z 11. dubna 1814 byl ostrov prohlášen samostatným knížecím státem (Knížectví Elba) a Bonaparte posléze skutečně ustaven jako jeho svrchovaný panovník. Napoleonův nástup do čela Elby tedy rozhodně nebyl nezajímavý, přesto ambiciózního vojevůdce netěšil, spíše rozčiloval.

Radost mu nepřinášel ani britský plukovník Neil Campbell, jmenovaný na Elbě jako speciální dozorčí, komisař spojenecké koalice. „Měl na Napoleona dohlížet, sbírat informace a podávat zprávy. Neměl však pravomoc mu cokoli nařizovat či možnost ho k čemukoli přinutit,“ popsal historik Mark Braude v knize Neviditelný císař - Napoleon na Elbě.

Takřka ihned po přistání lodi proto začal na novém vlastním dvoře, který měl za jeho působení tendenci se rozrůstat, pracovat na plánu k návratu. K tomu si přizpůsobil i zdejší podmínky. Napoleon, který nehodlal ustupovat ze svých roky zažitých komfortů, fungoval i zde ve velkém stylu. Pěstoval literaturu, čilou korespondenci a v luxusně zařízených prostorách hostil celou řadu společensky významných a pro jeho záměry potenciálně klíčových osob. Podle řady historiků si zde užíval leckdy bujaré večírky, a to i spolu se svou milenkou, polskou hraběnkou Marií Walewskou.

Společenských kontaktů nicméně využíval výhradně k realizaci svého plánu velkého návratu do Francie, do Evropy. Kromě nových budov nechal císař na Elbě vytvořit mj. i osobní stráž o počtu 600 mužů a téměř dvoutisícovou armádu s flotilou vojenských lodí.

Čas ubíhal a spolu s ním se zhoršovaly finanční podmínky ostrova. O další existenci Elby se obával i britský dozorčí Campbell, který měl strach, aby ostrovní systém neupadl pod Napoleonovým velikášstvím do úplného bankrotu. Starosti mu dělal hlavně fakt, že Napoleon nakonec ony dva slíbené miliony franků, které mu abdikační dohoda přiřkla, neobdržel, ačkoli správně šlo jen o milion jeden, neboť na druhý měla nárok Napoleonova manželka, císařovna Marie Louisa.

Třebaže hned po příjezdu začal Napoleon s rozvojem řemesel, zemědělství či těžbou železné rudy, ekonomika Elby se nakonec stala závislou především na daních, které místní obyvatelé často odmítali platit, tudíž příjmy leckdy nepokryly ani samotné výdaje.

Ostrov pod jeho vedením ale za zanedbaný považovat nelze. „Pro své knížectví vydal novou ústavu, založil policejní sbor, nařídil očkování dětí, povinnou školní docházku, postavil dvě nemocnice a zakázal házet odpadky z oken,“ přiblížil historik Taraba.

Pro definitivní návrat do Francie se Napoleon rozhodl ve chvíli, kdy se na počátku podzimu roku 1814 začaly potvrzovat spekulace o jeho internaci na jiný, vzdálenější ostrov, protože na Elbě už „tak nějak znovu překážel“. V tomto kontextu byly Angličany zmiňovány nejčastěji ostrovy Svatá Lucie a Svatá Helena.

Napoleon proto již nečekal, přičemž za nejvhodnější chvíli k prchnutí vyhodnotil moment, kdy se jeho dozorce Campbell rozhodl ostrov dočasně opustit. Z Francie navíc přicházely zprávy, že se Napoleonovi sympatizanti snaží o svrhnutí krále Ludvíka XVIII.

Ještě před odjezdem si prý vyžádal radu od své matky, které záměry odůvodňoval zejména tím, že smluvená renta mu nikdy nechodila, tudíž byly ze strany Francie porušeny podmínky. A pokud byly porušeny, nemusí se jich dále držet ani on sám. „Jdi a naplň své poslání,“ reagovala prý matka.

Napoleon se rozhodl nalodit svých 1100 vojáků, 80 koní a čtyři děla na zrekvírované lodě. Dne 26. února 1815 vyplul z Elby a vyrazil k francouzskému pobřeží. Do zálivu Juan u Antibes doplulo sedm Napoleonových lodí 1. března 1815. Cesta do Paříže byla otevřena.

Názorově rozpolcená společnost znamenala, že někteří nedávného vládce viděli jen neradi, jiní se radovali, jako by právě spatřili zachránce. K Napoleonově vojsku se během cesty do hlavního města Francie dobrovolně přidala i řada obyčejných mužů z řad dělníků. Počet dobrovolných bojovníků byl odhadnut na 1500. Až do Grenoblu pokračovalo tažení klidně. Brzy se však Napoleonovo vojsko střetlo s královskými vojáky, které vedl generál Marchond. Vítězství patřilo Napoleonovi, ovšem zcela kuriózním způsobem. Na tuto bitvu totiž nebylo potřeba jediné zbraně.

„Vojáci pátého, já jsem váš císař! Poznáváte mě? Jestli je mezi vámi voják, který chce zabít svého císaře, tady stojím!“ zvolal Napoleon a rozepnul svůj pověstný kabát.

Vojáci pátého řadového pluku sundali zbraně a za pokřiku „Vive l’Empereur!“ (Ať žije císař!) začali přebíhat k protistraně. Královský pluk se rozpustil a podobně reagovali i další královští vojáci. Napoleonovo ego i šance znovu rostly. Dne 13. března došlo Napoleonovo vojsko do Lyonu a 14. března k němu přešel už i maršál Ney. Protikrálovská nálada v Paříži rostla, což Napoleonovi nebývale nahrávalo.

Lid ho rád viděl a za davového nadšení doputoval až do samotné Paříže. Opětovné vlády se zde údajně ujal bez jediného výstřelu. Příliš snadné vítězství? Ano.

Po návratu do Francie v březnu 1815 se Napoleonovi podařilo získat moc zpět během několika týdnů. Tento krátký, ale intenzivní úsek se nazývá Sto dnů, během nichž Napoleon znovu vládl Francii, obnovil svou armádu a zahájil politické i vojenské tažení, které mělo za cíl zvrátit situaci v Evropě.

Názorová opozice ale mezitím již pilně pracovala na zcela odlišném plánu, a sice na mezinárodním označení Napoleona za tzv. narušitele pokoje světa. Zástupci vítězných mocností se na navazujícím kongresu ve Vídni záhy shodli, že Napoleona je třeba usměrnit. Vydán měl být soudnímu stíhání i navzdory faktu, že staronový vládce Francie rozesílal do všech stran dopisy s nabídkou smíru. Mnozí panovníci prý jeho zprávy ani nečetli.

Mír podle Napoleonových představ se nekonal, a tak nezbývalo než zapracovat na armádě, do které se mu nyní podařilo shromáždit na 200 tisíc vojáků…

Na jeho opětovném tažení Evropou, tentokrát z vyhnanství zpět do Paříže, ho tedy sice ještě nějaké to vítězství čekalo, ovšem zahraničněpolitická situace se nakonec definitivně obrátila v jeho neprospěch. Ve slavné bitvě u Waterloo drtivě prohrál a dne 28. července bylo rozhodnuto o jeho definitivní internaci na ostrově Svatá Helena, kde také po dalších šesti letech nemocný zemřel.

To je ale jiný příběh, který si podrobněji připomeneme v červnu při příležitosti dalšího napoleonského výročí - jeho abdikace po bitvě u Waterloo.