Před 130 lety se narodil král komiků

Popularita Vlasty Buriana (1891–1962), který začal jako zpěvák, parodista a imitátor v pražských kabaretech, začala strmě stoupat v roce 1930. Tehdy s ním byla natočena komedie, v níž mohl prokázat všechny své talenty – C. a k. polní maršálek. Ale už v průběhu 20. let se o něj přetahovaly divadelní scény, v roce 1924 hostoval dokonce v Národním divadle, kam se vrátil ještě o 19 let později jako principál v Prodané nevěstě.

Burian měl jednu slabost – nedokázal odolat žádné nabídce. Slíbil vystoupení několika divadelním ředitelům najednou, a tak se občas stávalo, že některá z představení prostě promeškal. Až se rozhořčení pánové sešli a jménem Svazu divadelních ředitelů rozhodli, že Burianovi vyhlásí kolektivní bojkot pro celou vnitřní Prahu.

Jenže poptávka obecenstva po něm se zákazem zmnohonásobila a bylo jen otázkou času, kdy toho někdo podnikatelsky využije.

Tím dotyčným se stal nájemce divadla Rokoko, plukovník ve výslužbě Josef Roja, jenž nabídl provinilci místo ředitele. Tak Burian od ledna 1923 oficiálně angažoval sám sebe a dva roky nato přejmenoval firmu rovnou na Burianovo divadlo. Z Rokoka se přestěhoval do paláce Adria a Roju učinil ekonomickým šéfem, jímž pak byl dvacet let.

V loňském roce vyšla publikace Divadlo Vlasty Buriana a Komedie 1930 až 2020, která připomíná historii vzniku nejslavnější scény krále komiků i s jejími dalšími milníky po jeho odchodu. Dočteme se v ní, že herec časem Adrii vyměnil za Švandovo divadlo na Smíchově a v roce 1930 se konečně na celých 15 let usadil v podzemí nově postaveného paláce Báňské a hutní společnosti na rohu Lazarské a Jungmannovy ulice. Jak moc mu to tehdejší rivalové záviděli, dokazují dobové petice a protesty.

Jediní, kdo se těchto aktivit neúčastnili, byli Voskovec s Werichem, kteří působili se svým Osvobozeným divadlem jen o pár kroků dál ve Vodičkově ulici. Naopak své přátelské vztahy stvrdili tím, že na Silvestra 1933 připravili společnou absurdní frašku Sanatorium doktora Hormona, hranou odpoledne i večer postupně v obou divadlech. A to si troufli dát na tato představení dvojnásobné vstupné.

O mnoho let později, v roce 1966, Jan Werich na Buriana zavzpomínal v Československém rozhlase:

„Já osobně jsem měl Vlastu Buriana hrozně rád. Já se mu hrozně smál. A on mě měl taky rád. Záviděl jsem mu, kolik měl od přírody darů!

Když si usmyslel, tak se za půl hodiny naučil pískat na všecky prsty. Měl fantastický sluch a hlas jako operní zpěvák. Byl neúnavný! Hrál na trubku, naučil se hrát tenis za měsíc tak, jako mnoho lidí se nenaučí ani za deset let. To byl fenomén, zjev, jako je duha, jako je Grand Canyon, jako je severní zář!“

Rok 1930, kdy získal Vlasta Burian svou moderní scénu, byl jedním z nejlepších v krátké historii první republiky nejen pro něj, ale i pro ekonomiku. Ve světě sice sílila hospodářská krize, Československo se ale ještě neslo na vlně prosperity. A tak mohla vznikat i tak nákladná stavba, jakou byl právě palác Báňské a hutní společnosti podle projektu Josefa Karla Říhy (1893–1970).

Zvolil vyzdívaný ocelový skelet s velkými ocelovými okny, v jehož interiérech pak uplatnil rozmanité domácí a zahraniční mramory. Vyhrál si s jejich rozdílnými kresbami a barevnými tóny, což spolu s moderními světelnými pásy a bílými bronzovými zárubněmi dveří či zábradlím schodiště vytvářelo dojem luxusu a noblesy.

Je zajímavé, že v podzemí paláce se původně počítalo s kinem, teprve později se projekt upravil na divadelní sál. Burian ho pak přesto přes den používal i pro projekce svých filmů. Celková kapacita sálu byla 852 míst. Návštěvníci měli k dispozici šatny, toalety, umývárny, kuřácký salonek a kvalitní zázemí tu měli i herci.

Sám principál v reklamách divadla často připomínal i firmu, v jejímž sídle našel útočiště: „Palác Báňské a hutní by se zřítil pod otřesy smíchu publika z Burianova divadla, kdyby nebyl stavěn z oceli. Nezávazný projekt a nabídku na váš dům s ocelovou kostrou vypracuje vám Báňská a hutní společnost, Praha II, Lazarská 7.“

Reklamní slogany přinášel časopisecký měsíčník, jehož název se střídal. Tak diváci někdy obdrželi Burianovo jeviště, jindy Ozvěny Vlasty Buriana, Přestávku Burianova divadla apod.

Burianovo divadlo mělo poměrně stálý okruh spolupracovníků, počínaje bohémským režisérem, dramatikem a scenáristou Emilem Arturem Longenem, kterého později nahradil režisér Julius Lébl, přes herce a herečky, jejichž jména dnes už patří k legendám. Jeho největší oporou byl dlouhých osmnáct let Jaroslav Marvan. Jejich spolupráce ale nebyla snadná.

Principál nesnášel zkoušení a očekával, že precizní Marvan ho na jevišti během hraní povede. Marvan přitom vedle něj nechtěl hrát druhé housle, a tak se musel naučit bystré reakci a okamžité improvizaci, což pro něj ovšem byla neocenitelná škola. Pro krále komiků se Marvan záhy stal nepostradatelným partnerem, a ten tak mohl bez omezení přijímat role ve filmech a budovat si vlastní kariéru. Po čase ale zjistil, že Burian je jako malé žárlivé dítě, které myslí především na sebe.

„Nebýt Marvana, Burian by nikdy takhle nevyrostl,“ tvrdili později někteří pamětníci a jiní jim oponovali: „Nebýt Buriana, Marvan by nevyrostl.“

V Burianově divadle začala kariéru Věra Ferbasová, která k němu měla původně nastoupit jako sekretářka. Když se na ni prý ale podíval, řekl, že by jí to slušelo na jevišti. Své první pražské angažmá u něj zažila také Marie Rosůlková. Ta ho ve svých vzpomínkách chválila.

Obklopoval se podle ní znamenitými komiky opačného temperamentu, než byl sám. Proto tu mohli vedle sebe působit Karel Noll, Jindřich Plachta, Václav Trégl, Eman Fiala… Dával jim vysoké gáže, ale očekával od nich také naprostou oddanost. Vedle Buriana se tu objevilo mnoho hereček – Světla Svozilová, Hana Vítová, Blanka Waleská, chvíli i Lída Baarová.

Divadelní sál se snažil Burian maximálně využívat i mimo čas představení. Kromě promítání filmů se tu konala pravidelná sportovní utkání – boxerské zápasy i závody ve šlapání na bicyklech na scéně, ale také šermířská klání, módní přehlídky pod patronací Burianovy manželky Niny, osvětové přednášky, besedy a výstavy.

Není divu, že divadlo prosperovalo a bylo hospodářsky soběstačné. Svou roli sehrál i bezpočet reklam, v nichž Burian vystupoval. Propagoval Meinlovu kávu, zubní pastu Thymolin, piana Petrof i automobil Zetku.

To všechno samozřejmě po druhé světové válce sehrálo roli v podobě závisti, když herci procházeli očišťovacími komisemi a posuzovala se jejich míra spolupráce s nacisty. Burian byl v roce 1945 zatčen a souzen, musel opustit divadlo i filmové ateliéry a přišel o majetek.

Přitom v podstatě jediné, co mu mohli dokázat, bylo účinkování v protektorátním rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimore, hanobícím zahraniční odboj. V něm dostal roli ministra Jana Masaryka příkazem a z dalšího natáčení se pak vymluvil dopisem, v němž popisoval vleklou laryngitidu. I když se nakonec ke své herecké práci vrátil, byl už zlomený a nemocný člověk.

Veřejně byl rehabilitován teprve v roce 1994, tedy 32 let po své smrti.