Před 130 lety otevřela Libuše Národní divadlo

Zbořením provizorní Boudy v roce 1789 a uzavřením Kajetánského divadla roku 1847 přišlo české divadlo o svůj svatostánek, své jeviště. Česky nebylo kde hrát, jediným možným prostorem bylo Nosticovo-Stavovské divadlo. Zde se ale hrálo převážně německy, češtině přicházela v úvahu pouze v neatraktivních dopoledních hodinách.

Vzniklou situaci bylo třeba řešit. Roku 1844 byla z podnětu hrdých vlastenců Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra a Ladislava Pravoslava Trojana uspořádána veřejná peněžní sbírka s cílem postavit kamennou budovu českého divadla - Národního divadla.

Základní kámen k Národnímu divadlu měl být původně dovezen pouze z hory Říp, nakonec se jich ale sešlo podstatně více. První dorazil do Prahy z Radhoště 5. května 1868, pak následovaly kameny z Blanska, Trocnova, Buchlova, Vyšehradu a dalších míst naší země.

16. května proběhla obrovská veřejná slavnost, při které došlo k položení základního kamene, či spíše kamenů. Podle dobových záznamů se historické události zúčastnilo pravděpodobně až 150 000 lidí.

Otevření Národního divadla bylo naplánováno na 11. června 1881 na počest sňatku korunního prince Rudolfa se Stephanií Belgickou. Princ o přestávce osobně vyjádřil svůj velký obdiv přímo v sále přítomnému Bedřichu Smetanovi, avšak v průběhu druhého jednání představení z neznámých důvodů opustil.

Další zajímavostí je, že 11. června nebylo divadlo ještě zcela dokončené. Po skončení obřadu bylo opět uzavřeno, aby mohly být provedeny zbývající instalační práce.

Libuše je zpěvohra o třech jednáních, která se dodnes velmi často objevuje na repertoáru nejen Národního divadla.

Autorem libreta je Josef Wenzig, který ji původně napsal německy a do češtiny musela být teprve přeložena Ervinem Špindlerem. Přesto, po vzájemné dohodě mezi ním a Smetanou, zůstalo Špindlerovo jméno utajeno a v divadelních programech dodnes nacházíme pouze jméno Wenzig.

Námětem k opeře se stala legenda o kněžně Libuši, která je zmiňována již v Kosmově kronice z 12. století. Podle pověsti je to první, avšak historicky nedoložená česká kněžna. Byla dcerou soudce Kroka a manželkou Přemysla Oráče. O jejích věšteckých schopnostech padla zmínka dokonce již v Kristiánově legendě koncem 10. století. Ženské jméno Libuše v sobě nese význam milovaná.

Když po zničujícím požáru Národního divadla 12. srpna 1881, který byl považován za národní tragédii, bylo divadlo opět otevřeno (18. listopadu 1883), byla to opět Smetanova Libuše, která zahájila další etapu Národního divadla.