Článek
„Antonín Baťa byl spoluzakladatelem firmy spolu s o dva roky mladším Tomášem. Živnostenský list ze září 1894 byl vydán právě na jméno staršího Antonína,“ připomněl pro Novinky historik Zdeněk Pokluda, který působí na Univerzitě Tomáše Bati (UTB) ve Zlíně a baťovskými dějinami se dlouhodobě zabývá.
Od první firmy Baťa v Hradišti
Antonín Baťa se narodil 7. června 1874 ve Zlíně Antonínu Baťovi staršímu (1844–1905) – toho lze považovat za zakladatele obuvnické dynastie Baťů (nikoli zlínské firmy).
| Otec Antonín starší se narodil 1. srpna 1844 jako nejmladší z osmi dětí v ševcovské rodině. Založil si ve Zlíně vlastní obuvnickou živnost. Vyráběl valašské papuče a jako první se pustil do výroby flokované kožené obuvi, současně vyráběl kožené boty pro sedláky. vyznačoval se podnikavostí a silnou vůlí. Věnoval se i obchodu s ovocem a se sodovkou. Věděl, že základem jakéhokoli úspěšného podnikání je prodej. |
|---|
| V roce 1869 se oženil s Annou Minaříkovou-Bartošovou, která byla vdovou po Františku Bartošovi. Vyženil velkou ševcovskou dílnu ve Zlíně, kterou dříve vedl tragicky zesnulý Bartoš. Z tohoto manželství měl tři děti, Tomáše (1876–1932), Annu (1872–1936) a právě Antonína mladšího. |
| Roku 1886 se Antonín st. odstěhoval s celou rodinou do Uherského Hradiště. Po 16 letech manželství se oženil podruhé s Ludmilou Hruščákovou z Osvětiman. Měl s ní pět dětí, mimo jiné Jana Antonína (1898–1965). |
Podnikatelského ducha a činorodost po otci začali chlapci získávat zejména díky přestěhování celé rodiny do Uherského Hradiště. Otec Antonín v tamní čtvrti Rybárny založil první firmu Baťa: Anton Bata, erste wallachische Hunya & Filzschuhe – Erzeugung (Anton Baťa, první valašské huněné a plstěné boty – Výroba), jejich produkce se držel až do smrti v roce 1905.
Na své spolupracovníky nebyl Antonín tak tvrdý jako bratr Tomáš, proto jej měli raději a se svými potřebami chodili spíše za ním než za Tomášem.
Později zde zřídil menší ševcovskou dílnu, ta se rozrůstala na menší závod, který rozměry přesahoval typický rodinný podnik. Na začátku dílna vyráběla jen pro trh.
Starší syn Antonín řídil rozpočet, provoz, zásoby a expedici. Druhý syn Tomáš žil chvíli u své sestry Anny ve Vídni a v Prostějově, poté se však vrátil zpět a staral se o prodej na trzích a v okolí, později i v Praze.
Zakladatelé obuvnické firmy, sourozenci Antonín (vpravo), Tomáš a Anna na fotografii z roku 1894
Na výrobu v dílně měl neblahý vliv požár města ze 17. dubna 1894. Vyhořely dva domy, štěpárna a střihárna, oheň zničil i sklad a zásoby. Ještě větší ránu představoval bankrot firmy Koditsch & Co. ve Vídni, jejíž směnku otec podepsal. Po požadavcích věřitelů zbyl ze čtyř domů v Rybárnách jen jeden. Zbytek dluhu doplatil až syn Tomáš. Baťova dílna byla v Hradišti definitivně zrušena roku 1907 manželkou Ludmilou.
Synové tam ale získali cenné zkušenosti, a to včetně propojování podnikatelských aktivit, které později zdokonalovali, otec jim věnoval i několik strojů, naučili se pravidlům řízení a obchodu, také viděli výsledek kvalitní a dobré propagace kvalitního zboží.
Vedoucí postavení získal Tomáš
Historička a redaktorka deníku Právo Lenka Bobíková napsala, že v onom roce 1894 se Tomáš rozhodl, že se stane „pánem“ – a s bratrem Antonínem a sestrou Annou zřídili obuvnickou dílnu ve Zlíně. Vyráběli hlavně prošívanou houněnou obuv.
„Och, ty černé kapitalistické duše, och, ta nespravedlnost na tomto světě. Pracovali jsme stejně jako ti druzí, ba ještě více, neboť jsme začínali už v 6 hodin, zatímco pánové začínali v 8 i 9 hodin, a utráceli jsme ze všech nejméně,“ vzpomínal Tomáš Baťa s nemalým vztekem na začátky, kdy ho „černé kapitalistické duše“ v podobě věřitelů dohnaly při podnikání až k bankrotu.
Tvůrce světového obuvnického impéria Tomáš Baťa
Začátky opravdu nebyly lehké. V létě 1895 byl veškerý jejich majetek zastaven na splátky a směnky, které nebylo možné platit. Hrozily jim žaloby od věřitelů. Za dva roky se ale podle Bobíkové Tomáš z krize vymotal. Vyráběl především levné plátěné boty s koženým podpatkem – baťovky. Sám se prohlašoval za socialistu a neustále promýšlel co dál.
Postupem času ve své fabrice zavedli bratři desetihodinovou pracovní dobu (za Rakouska-Uherska se pracovalo i 11 hodin), střídali se v práci obden.
„Již po prvním roce odešel Antonín na tříletou vojenskou službu, vedení firmy zastával po tu dobu Tomáš – a tak to zůstalo i později,“ doplnil Pokluda s tím, že vedoucí Tomášovo postavení ohledně vedení firmy bylo vyjádřeno i navenek v srpnu 1900, kdy se firma přejmenovala na „T. & A. Baťa“.
Antonín zpočátku v podniku vedl výrobu, po návratu z vojny pracoval v expedici zboží. Vedení celého závodu si vyzkoušel (společně s Františkem Štěpánkem, který Baťům s rozjezdem firmy pomáhal) ještě roku 1905 během Tomášova pobytu v USA, kde sbíral zkušenosti ohledně organizace výroby.
Skromný a usměvavý Antonín
„Podle vzpomínek pamětníků byl Antonín spíše skromnější povahy, velmi pracovitý a svědomitý. Rád rybařil, hrál divadlo, chodil do společnosti a aktivně se účastnil sokolských cvičení. Ve společnosti byl velmi oblíben, jeho věčný úsměv na rtech ho dělal přístupným, příjemným a milým,“ řekl Novinkám Jan Herman z Informačního centra Baťa při UTB.
„Na své spolupracovníky nebyl tak tvrdý jako Tomáš, proto jej měli raději a se svými potřebami chodili spíše za ním než za Tomášem,“ zmínil další zajímavost.
Po náhlém Antonínově úmrtí roku 1908 zůstal Tomáš jediným vlastníkem firmy, ale v jejím názvu symbolicky ponechal i iniciálu jména zemřelého bratra. Továrna byla tehdy podle Pokludy středně velkým podnikem s počtem zaměstnanců něco přes 200 osob.
A kdo byl vlastně Tomáš?
A jaký byl Tomáš? Radikál se zbytečnými sociálními zájmy, nebo zavilý kapitalista, „požírající dělníky i s chlupama“? Na Tomáše Baťu, zvaného zaměstnanci Hospodář, měl málokdo názor zcela vyhraněný.
V roce 1911 začal exportovat do Orientu, o tři roky později získal objednávku na 50 tisíc vojenských séglových (plátěných) botek. Vojenské zakázky mu pomohly k ještě většímu zisku.
Nikdo mu ovšem nemohl upřít jediné – v českých zemích neexistovalo město, které by prožilo v poválečných letech tak závratný růst počtu obyvatelstva jako Zlín. Rovněž všichni museli obdivovat jeho pracovitost. Vybudoval novou strojírnu, zřídil pobočky v Praze, ve Vídni, v Budapešti a Krakově.
Tomáš Baťa zahynul 12. července 1932 při letecké nehodě, když ve svém osobním letadle Junkers F 13 letěl do Švýcarska, aby se zúčastnil otevření nové pobočky v městečku Möhlin na břehu Rýna, kde mu přezdívali „Der tschechische Schuhkönig“ („Český král obuvi“).
Jan Antonín Baťa (vpravo) se svým synovcem Tomášem Baťou ml.
V závěti nakonec přenechal svůj velký podnik nevlastnímu bratrovi Janu Antonínovi (zemřel v polovině 60. let v Brazílii) z důvodu, že v něm cítil silnou vůli, jakou měl právě jejich společný otec. To už je ale jiný a kontroverznější příběh údajného kolaborantství a zabavení majetku, což nakonec musel i po desítkách let řešit Ústavní soud. [celá zpráva]
V baťovském odkazu, zejména po roce 1948 z Toronta, pokračoval syn Tomáše Bati – Tomáš ml. (1914–2008).
