Pražská studia prince Sihanomiho vztahy s Kambodžou zlepšily, pak přišel Pol Pot a genocida

Vzájemné vztahy už byly na bodě mrazu, byť o dvacet let dříve začaly více než slibně.

Kambodža získala nezávislost v listopadu 1953 a v jejím čele stanul z exilu se vrátivší král Norodom Sihanuk (1922–2012). Zpočátku se přikláněl k Západu, kvůli zuřící válce v Indočíně za humny ale hledal oporu i v Pekingu, Moskvě a jejích satelitech včetně Československa. S ním navázal diplomatické vztahy v květnu 1956 a již v červenci téhož roku navštívil poprvé, ale nikoliv naposledy Prahu.

Jak uvádí odborník na mezinárodní vztahy Miroslav Nožina, autor Dějin Kambodže, hledal především diplomatickou podporu pro nezávislost, neutralitu a nedotknutelnost hranic své země, což československému boji proti západnímu a americkému imperialismu vyhovovalo. Podobně jako u jiných zemí tehdy tzv. třetího, dekolonizujícího se světa musela ale československá diplomacie v zájmu rozvíjení geopolitických a hospodářských vztahů skousnout antikomunistické naladění svých partnerů. Jak uvádí Nožina, právě Sihanuka jedna z analýz charakterizovala jako vášnivého monarchistu a antikomunistu, který nechal zlikvidovat „celou řadu pokrokových, demokraticky a socialisticky smýšlejících vlastenců“. Sihanuk byl ale také pragmatik. A od srpna 1962 na jeho žádost začal v Praze studovat jeho syn princ Norodom Sihamoni (1953).

Když Sihanuk v listopadu 1960 navštívil Prahu podruhé, nejvíce se podle Nožiny zajímal o možnosti výstavby průmyslových podniků a infrastruktury. V Československu k tomu našel vhodného partnera. Zájem byl ale oboustranný, což o tři roky později potvrdil svou návštěvou Phnompenhu československý prezident a první tajemník KSČ Antonín Novotný.

Princ Norodom Sihamoni studoval v Praze na konzervatoři – vzhledem ke svému zájmu o tanec a balet. Jak uvádí Nožina, v roce 1967 o něm natočil režisér Vladimír Sís dokumentární film Jiný malý princ, a když o rok později Sihanuk uspořádal v phnompenhském divadle Chakdomukh představení klasického západního baletu, Sihamoni na něm kromě jiného zatančil i na Pilky z Janáčkových Lašských tanců.

Tanec byl vůbec důležitým pojivem vzájemných vztahů. V roce 1958 v Kambodži vystupoval Slovenský ľudový umelecký kolektív (SĽUK), o šest let později mohli zase pražští diváci obdivovat představení kambodžského Královského baletu vedeného princeznou Norodom Buppha Devi (1943–2019). Nebyl to ale jen tanec. V únoru 1958 sehrála v Phnompenhu tři utkání Rudá hvězda Bratislava a údajně nadšený Sihanuk následně požádal o vyslání fotbalových trenérů, čehož se od března do září 1959 zhostil trenér František Kolman. V Kambodži působili také odborníci pro nácvik masových gymnastických cvičení a podíleli na organizování Asijských her v roce 1964.

Osou spolupráce ale zůstal obchod. Praha poskytla Kambodži v roce 1961 úvěr v celkové výši 80 milionů korun a financovala jím dodávku montovny traktorů s kapacitou 600 kusů ročně, rafinerii cukru, pneumatikárnu, elektrárnu Chak Angre v Phnompenhu a speciální závod pro výrobu munice. Výbornou pověst v Kambodži získaly motocykly Jawa. V roce 1964 kambodžská armáda získala od Československa mimo jiné 400 pušek, 800 samopalů a 1,4 milionu nábojů. Opačným směrem proudil přírodní kaučuk, tropické dřeviny, sója a rýže.

Proti populárnímu, ale autoritářskému Sihanukovi se brzy začala formovat opozice. V roce 1960 malá skupina Kambodžanů vedená Salothem Sarem, později známým jako Pol Pot, založila Komunistickou stranu Kampučie. Tito Rudí Khmerové, inspirovaní učením Mao Ce-tunga, prosazovali radikální agrární ideologii založenou na přísné vládě jedné strany a zrušení soukromého vlastnictví.

Po roce 1963 odešli z metropole na venkov, kde zahájili ozbrojené povstání. Nepřímo jim od roku 1965 pomáhali Severní Vietnamci i Američané eskalací války ve Vietnamu. Severovietnamská armáda a na ni napojení jihovietnamští povstalci operovali i z Kambodže, na což americké a jihovietnamské síly reagovaly přeshraničními protiútoky. V březnu 1969 americký prezident Nixon ve snaze narušit severovietnamské zásobovací linie nařídil rozsáhlé bombardování východní Kambodže.

Sihanuk sice s USA přerušil diplomatické vztahy, ale v březnu 1970 jej svrhl proamerický generál Lon Nol. Sihanuk proto v nedobrovolném exilu založil Jednotnou národní frontu Kambodže a vyzval Kambodžany k boji proti vojenské diktatuře. V zemi vypukla občanská válka, pokračoval ale i vietnamský konflikt. Zemi, na niž celkem dopadlo odhadem 2,7 milionu tun bomb, ničily americké nálety, před nimiž a s nimi spojenými pozemními operacemi opustily své domovy více než dva miliony lidí. To – společně s čínskou vojenskou pomocí a znechucením nad rostoucí korupcí Lon Nolova režimu – posilovalo Rudé Khmery a nahánělo jim zoufalé a naštvané příznivce.

Vzájemné vztahy mezi Prahou a Phnompenhem se zkomplikovaly ještě před Sihanukovým pádem. Princ se totiž stále více přikláněl na stranu Číny, ta ale byla v té době na kordy s Moskvou – hlavním spojencem a patronem Prahy. Jenže proamerický Lon Nol byl zásadnějším nepřítelem, a tak po vojenském převratu Praha stáhla z Phnompenhu svého velvyslance i experty a v květnu 1970 fakticky a o pár let později i formálně uznala za jedinou reprezentantku Kambodže sihanukovskou opozici. Konflikt se z Phnompenhu přenesl i do Prahy, a to doslova. Jak uvádí Nožina, Sihanukovi věrní kambodžští diplomaté a studenti zahájili v srpnu 1970 demonstrativní okupaci své ambasády v Praze, kterou pak musely československé bezpečnostní orgány přes Sihanukovy protesty po několika týdnech vyklidit.

Mezitím vrcholilo drama občanské války v Kambodži. Američané sice v srpnu 1973 ukončili její bombardování, nepřestali ale Lon Nolův slábnoucí režim podporovat a celkem do něj „nalili“ kolem 1,6 miliardy dolarů. Podporou ale nešetřil ani Peking a Hanoj a i díky ní na jaře 1975 Rudí Khmerové obklíčili hlavní město a 17. dubna ho obsadili.

Ihned začali plnit svůj šílený program přeměny Kambodže v agrární Demokratickou Kampučii. Popravovali vzdávající se představitele poraženého správního i vojenského aparátu. Vyháněli lidi na venkov, násilím vyklízeli domy, školy a nemocnice a pacienty vyhazovali na ulici. Cizince koncentrovali do areálu francouzského velvyslanectví a později je vyhostili.

Obsazovali chrámy, vyháněli buddhistické mnichy a ničili umělecká díla. Nutili muže i ženy nosit neforemné černé oblečení jako novou režimní uniformu. Separovali děti od jejich rodičů, které zařazovali do pracovních brigád, aby s primitivním nářadím obdělávali pole nebo stavěli kanály.

Do jedné z takových pracovních skupin byl zařazen i princ Sihamoni, který Kambodžu navštívil v září 1975. Jak uvádí Nožina, mohl se pak sice krátce vrátit do Prahy na svou promoci na AMU, v roce 1976 jej ale Rudí Khmerové vylákali zpět do Kambodže a po příletu ho uvrhli do domácího vězení. Když polpotovská diktatura padla, Sihanomi odcestoval nejprve do Číny a pak se usadil v Paříži jako taneční pedagog.

Kambodžské hospodářství kolabovalo už před pádem Phnompenhu, Rudí Khmerové mu ale zasadili poslední ránu. Zavřeli banky, zrušili národní měnu a volný trh. S pomocí kolektivizovaného zemědělství hodlali skokově zvýšit produkci rýže, výsledkem byl ale nedostatek potravin, který si podle odhadů v letech 1975–1979 vyžádal až 1,5 milionu obětí. Ty, které Rudí Khmerové považovali za neloajální, věznili, mučili, vraždili a jejich těla házeli do desítek tisíc hromadných hrobů, nechvalně proslulých „vražedných polí“. Nejhrůznějším ze 189 vyšetřovacích center bylo S-21 nebo také Tuol Sleng, v němž ze 17 tisíc vězňů přežilo pouhých dvanáct. Věznitelé si vedli pečlivé záznamy, fotografovali vězně, mučili a nutili je přiznat se ke smyšleným zločinům.

Jedním z přeživších byl i Ruy Neakong Ruy, který se později stal odborným poradcem československých filmařů. V Kambodži natáčel Milan Muchna unikátní koprodukční drama Devět kruhů pekla (1987) o lékaři Tomášovi v podání Milana Kňažka, který v roce 1979 v Kambodži pátrá po své, ve víru polpotovské genocidy ztracené manželce Khemě (Oum Sovanny). Nebyla to první filmová spolupráce – již v roce 1967 využili režiséři Vladimír Sís a Ladislav Smoček kambodžské exteriéry a přírodu pro svůj film Piknik o pěti amerických vojácích bojujících v džungli – v hlavních rolích s Pavlem Landovským, Miroslavem Macháčkem, Jiřím Hálkem, Josefem Somrem a Milanem Sandhausem.

Jak připomíná historik Abby Seiff, Rudí Khmerové uzavřeli zemi, o brutalitě režimu a rozsahu genocidy se tak svět dozvídal jen postupně až od uprchlíků.

V Praze pád Lon Nolova režimu zprvu přivítali s tím, že byl „plně zlikvidován loutkový režim a pozice amerického imperialismu“. Styky s Kambodžou, pro něž podle Prahy Pol Potův režim „nevytvářel potřebné předpoklady“, ale neobnovila. Jak uvádí Nožina, vzájemné vztahy se omezovaly jen na výměnu blahopřejných poselství ke státním svátkům, nevyšel ani pokus Prahy dostat do Phnompenhu své lidi, aby zajistili majetek opuštěného velvyslanectví.

Po Pol Potově pádu českoslovenští diplomaté režim interně odsuzovali s tím, že „vrhl Kambodžu o desetiletí zpět, rozvrátil svou hrůzovládou celou strukturu života společnosti a instaloval systém zdokonalené čínské kulturní revoluce“. Počet vyvražděných obyvatel odhadovali mezi třemi a čtyřmi miliony.

V roce 1977 začali Rudí Khmerové podnikat ozbrojené výpady do Thajska, Laosu a Vietnamu, na což Hanoj odpověděla v prosinci 1978 protiintervencí a již v lednu 1979 vstoupily její jednotky do vylidněného Phnompenhu. Rudí Khmerové byli poraženi, ale ne zničeni – stáhli se na západ podél thajských hranic.

Sihanuk se z domácího vězení postavil do čela nové levicové Kambodžské jednotné fronty národní spásy, jejímž cílem bylo nyní vyhnat Vietnamce z Kambodže. Místo míru tak Kambodžané vstoupili do dalšího kola občanské války, v níž se navíc proplétaly protichůdné zájmy Číny, Vietnamu, SSSR, a tedy i Československa, které 10. ledna 1979 uznalo Lidovou revoluční radu za jedinou představitelku Kambodže a v Phnompenhu znovu otevřelo svůj zastupitelský úřad.

Jak vysvětluje Nožina, v sociálně rozvrácené Kambodži nefungovala průmyslová výroba. Českoslovenští odborníci zrekonstruovali pneumatikárnu v Takhmao a elektrárnu Chak Angre a zprovoznili nemocnici v Takeu. Československá vláda také vyčlenila na základě svého usnesení z 19. června 1979 zboží v hodnotě okolo 50 milionů korun včetně plechu na střechy, pneumatik, nákladních aut, autojeřábů, mýdla a potravinové pomoci. Praha se také zúčastnila konference o humanitární pomoci Kambodži svolané pod záštitou generálního tajemníka OSN v listopadu 1979 v New Yorku a deklarovala svoji ochotu poskytovat Kambodži všestrannou pomoc.

I tak ale byly stíny polpotovské genocidy až příliš dlouhé a temné. Když v únoru 1980, sedmnáct let po Novotném, Kambodžu navštívil šéf strany i státu Gustáv Husák, v informativním materiálu ho jeho poradci varovali, že v hlavním městě mohou na nepřipraveného návštěvníka působit depresivně „opuštěné čtvrti i domy s otevřenými a vyvrácenými okny a dveřmi ve stavu tak, jak byly chvatně opuštěny v roce 1975“.

Dnes je pražský student a tehdy princ Norodom Sihanomi králem Kambodže (od října 2004) a jediným monarchou na světě, který mluví výborně česky.

Autor je historik, zabývá se dějinami studené války, působí na Vyšší odborné škole publicistiky